Moje tchyně páchá dobro. A je to peklo.
.jpg)
Nedávno mě jedna ze zdejších čtenářek v diskuzi zaujala termínem „páchat dobro“. Jelikož jsem člověk zvídavý, hledala jsem, co to znamená a to co jsem našla mě zaujalo ještě víc.
Popis těchto lidí totiž přesně sedí na moji tchyni. Když to řeknu stručně, je to něco ve smyslu: „Páchání dobra je když ... Když někdo, byť s nejlepším úmyslem, vnucuje někomu jinému radu či pomoc, aniž se jej zeptal, zda o to stojí.“ Začínám mít podezření, že tchyně je jedním z těch páchačů (nebo pachatelů?).
Jeden z mých oblíbených citátů je: „Peklo není žádné místo. Je to jen stav tvého vědomí.“ V souvislosti s tímto mě napadá další: „Cesta do pekel je dlážděná dobrými úmysly.“
Přiznám se, že po každém tchynině „nájezdu“ a jejích dobrých úmyslech v praxi, se moje vědomí nachází ve stavu pekelném ještě několik dní poté. Musím říci, že jsem se s člověkem tohoto ražení ještě v životě nesetkala. Marně se to snažím identifikovat již pár let a teď mi na ni naprosto sedla definice „páchání dobra“. Je to neskutečně houževnatá osoba. Takřka nezničitelná.
Když pominu její dobře míněné a dokola omílané rady ohledně snad všech oblastí našeho života včetně toho, jak a kde mám rodit, tak nám tchyně s dobrými úmysly v nestřeženém okamžiku přestele postele, ostřihá kytky, nakrmí psa, nakrmí děti… (většinou vším možným, co sama uzná za vhodné pro nějaký konkrétní vitamín v tom obsažený). Nebere přitom v potaz ani moji žádost, ať to nedělá, ani aktuální zdravotní stav dětí, popř. fakt, že je dítě ještě plně kojené a nejspíš mu neprospěje šlehačkový dort. Následně pak děti mají koliku, zhoršený ekzém a jiné. No co, mám na to zase zhruba tři týdny abych to dala přírodními prostředky a přísnou dietou do pořádku.
Na každou námitku má argument
Naše námitky jsou většinou ubity argumenty typu: „No prosím tě. Já jsem přeci vychovala dvě děti.“
Nebo: „No protože jsi chlap.“ Na námitku manžela, že má na věc jiný názor.
Další: „Ale já jsem ti ho dala.“ Když se manžel ohradí, že je to jeho život.
Po jednom celodenním dohadování na téma, kde budeme v budoucnu bydlet, kdy jsme si opakovaně prosazovali svoji představu: „No jo. Já jsem holt taková, že myslím víc na ty druhé, aby oni měli radost.“ (Dovětek ve smyslu: „A ne jako vy sobci,“ zůstal jen viset ve vzduchu, ale tón byl více než jasný).
Na další reakci manžela, že nám rady vnucuje a že na ně nejsme zvědaví, jsme se dozvěděli, že je starší a tudíž zkušenější, tak nám může radit.
Při další z příležitostí se dozvím, jak budou mít naše děti kvůli mojí špatné výživě zdeformované nožičky, popř. jiné zdravotní komplikace, jak i my s manželem budeme nemocní.
Dále si vyslechnu, když si chci dělat svoje věci dle svého, jak mají jedináčci přehnané ego a potřebují se vymezit. Na mojí námitku, že manžel si také dělá věci dle svého a není jedináček, se dozvím, že její syn má zdravé sebevědomí.
Na můj nevinný dotaz jak tu nebo onu poznámku myslela je mi řečeno, že jsem vztahovačná. Takže dodnes mi spousta jejích výroků není jasná, neboť je nechápu a vysvětleny mi ani na požádání nebyly. A tak dále v tomto duchu.
Když naše argumenty, v mezičase kdy se nadechuje, jsou někdy náhodou vnímány a nedej bože prosazeny, .jpg)
dojde i na slzičky ukřivdění, doprovázené výtkami, jak to myslí dobře, dojde.
Přiznávám se, že čím blíže ji poznávám, začínám být stále více přesvědčená, že příčinou rozpadu jejich manželství před lety nebyl alkoholismus manžela, ale že to manželství bylo příčinou manželova alkoholismu.
Občas mám taky chuť. Chlastat. Ne si ji brát.
A tak přemýšlím, kde se to v člověku bere. To přesvědčení, že může hodnotit životy druhých, zasahovat do nich a radit všem kolem, jak mají žít.
Co způsobuje nebo předchází tomu, že se člověk stane „pachatelem dobra“? A co dělat, když jste vy nebo vaši nejbližší hlavním cílem takového člověka? Je to psychická porucha nebo povahový rys? Dá se to nějak léčit nebo s tím jinak pracovat? Dá se vůbec proti tomu nějak bránit abyste vy z toho nevyšli jako nevděční hulváti jen proto, že si chcete žít svůj život po svém?
Myslíte si, že je vůbec reálné aby takový člověk pochopil, jak se díky jeho soustavnému „pomáhání“ můžete cítit a že vám ničí psychiku a narušuje rodinný život?
Nebo je to normální a ten člověk skutečně má v sobě nekonečnou dobrotu a potřebu pomáhat (manžel to nazývá přehnanou péčí) a já jsem opravdu divná, že mi takové chování vadí?
10.4.2012 Rubrika: Problémy s rodiči | Komentářů 135 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Moje tchyně páchá dobro. A je to peklo.
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..JPG)
Monik: vím, že se to lehce radí ale daleko hůř udělá, líbí se mi jedno moudro: když chceš změnit svět, změň sebe...tchýni nikdo asi nepředělá, jediné co se dá asi změnit, je postoj k ní, protože tě to trápí a ničí a jí je to vpodstatě jedno, buď si dělat nějaký ochraný obal nebo se poradit s psychologem nebo cokoli, co by ti pomohlo ji nějak ignorovat, případně nějak utnout, když krmí tvé děti dortem... přeju hodně síly a držím palce
.gif)
2X NE !!!!
Monik: když začala radit tak jsem prostě řekla že je to moje domácnost a moje děti , že je tedy hodná a myslí to jistě dobře ale já si udělám podle svého.....
přiště na to zapoměla a to už stačilo jen zvolat....už zase ?................
a manžel otci řek, že mu říkávali až bude jednou ve svým ať si dělá co a jak chce....tak mu to párkrát připoměl.....
a pak si zvykli že když přišli, vypili kafe , všeobecně se poklábosilo a bylo.....
vím, že mě i pomlouvali, ale to šlo mimo mě, člověk musí být nad věcí....
Monik: když začala radit tak jsem prostě řekla že je to moje domácnost a moje děti , že je tedy hodná a myslí to jistě dobře ale já si udělám podle svého.....
přiště na to zapoměla a to už stačilo jen zvolat....už zase ?................
a manžel otci řek, že mu říkávali až bude jednou ve svým ať si dělá co a jak chce....tak mu to párkrát připoměl.....
a pak si zvykli že když přišli, vypili kafe , všeobecně se poklábosilo a bylo.....
vím, že mě i pomlouvali, ale to šlo mimo mě, člověk musí být nad věcí....
mam-ča: No pokud by tchyně měla nějaký dlouhý proslov a na závěr, kdy by se dožadovala potvrzení by opakovaně dostala odpověď:"Co že jste to říkala, já jsem neposlouchala", tak to by jí myslím taky mohlo trochu brzdit.
To krmení dětí nevím, záleží, jak jsou velké. Co tak pozoruju na těch svých, takpro ně je zatím slovo rodičů, zejména mě zákon. Tedy ne když to řeknu já, to jsou ochotné se se mnou hádat. Ale pak před ostatními důsledně obhajují, to, co mají ode mě. Takže kdybych jim vysvětlila, že čokoládový dort ne a byl pro to důvod, třeba alergie, jsou schopny babičku utlouct argumenty, že by to podruhé neudělala.
Tahle si usměrnily tetu, pro kterou jsme byli krkavčí rodiče, když jsme děti necpali bonbony ve velkém.
Ovšem nevím, jestli tyhle donucovací typy by děti nakonec nepřeválcovaly.
Monik: Možná bys mohla využít taky jednu větu, kterou jsem zahlídla v nějaké knížce a nadchla mě. I když je to spíš pro případy, kdy osoba kecá do všeho a radí, aby dotyčný dělal něco tak, jak to stejně měl v plánu dělat.
"Chcete mi poradit ještě nějakou další samozřejmost? "
mam-ča: 11:22 
Tak tohle je zatim nejlepsi rada co tu padla 
Rotoped mam, tak az zase bude manzel zjistovat co je potreba udelat, reknu, at vyrobi dynamo
Verera: Ovsem poradensky servis take neni k zahozeni
sharon: 11:13 No to pro me za me by ani nic vozit nemusela a byla bych radsi kdyby si zbastila kus dortu sama a nedavala ho detem
A pekne prosim, jak si utnula tu tchyni hned v pocatku?
Ja v pocatku se ji snazila vtahnout do naseho zivota. Ale to proto, ze mi prislo divny, ze mi manzel rikal, ze se s mamou nestyka a tak jsem se snazila ji vytahnout s nama na vylet apod. A jeste jsem byla na nej nastvana, ze ma k mame takovy divny vztah.
Pak jsem toho postupne nechala a zmenila nazor.
Jenze jsem ji bohuzel poznala az kdyz jsem byla tehotna 
Monik: Nesmíš si ty její řeči tak brát. Já jsem tchýniny rady nedokázala překousnout, protože ona byla vždycky ředitelka zeměkoule. Odskákala jsem to žlučovými kameny, protože jsem se to snažila "pro klid v rodině" nějak vybalancovat.
Až když jsem se rozhodla, že na ty její kydy kašlu, a že ty její řeči po mně budou klouzat jako kapky po skle, tak teprve nastala jistá rovnováha. Stejně mě pomlouvala, ať jsem byla svatá nebo rebelka, tak je to za jedny peníze.
Nejhůř jsem nesla, když kritizovala naše děti. Tchýně se zřejmě rozhodla realizovat svůj nenaplněný životní sen, být ředitelkou polepšovny, a tak o dětech trousila řeči, jako že "jsou to nemyslící tvorové" apod.
Ale na jejich promoce se hnala vždycky jako první...
.gif)
mam-ča:
Monik: No když řekne takovéty věty jakoby nezaměřené na tebe, tak můžeš buď nereagovat, protože to neříká tobě, což ale asi neumíš a nebo jí to prostě odsouhlasit, ať řekne co chce (A to máte pravdu, jedináčci jsou děsní (Jo a není ona náhodou taky jedináček, to by se dalo využít? )). Ona je to vlastně obrana, protože do toho můžeš vložit trochu ironie a když začne něco o vztahovačnosti, tak se upřímně divit co se jí nelíbí, vždyť s ní souhlasíš.
A zmateš jí, jestli nutně musí být proti tobě, tak vlastně v příští větě musí popřít svůj původní výrok a nebo mlčet.
mam-ča: já už se lekla kde má šlapat....
modroočka: Nedelam si iluze, ze by me nepomlouvala.
Kdyz prijedem na jejich rodinny sraz, tak na me vzdy vsichni mezi dvermi koukaji jak kdybych byla terorista a prijela je tam prinejmensim postrilet
Ale zkusim to s tou praci a chvalenim, to by mohlo aspon trochu zabrat.
Jen nevim jak to udelat aby me prestalo rozcilovat, ze se mnou jedna jak kdybych byla zakyne a ona ucitelka. Nevim jak to popsat.
Treba varim, ona me sleduje a dava mi takove ty dotazy jako:" A myslis si, ze je tohle dobry delat tak a tak?"
A kdyz ji reknu ze jo, tak me zasype haldou argumentu proc to dobre neni a jak by to bylo lepsi.
A kdyz po ni vystartoval manzel jednou pri jeji takovy otazce, tak tady poplakavala a rikala, ze se jen chtela neco priucit, protoze clovek se cely zivot uci a ona se chtela priucit proc to delam zrovna takhle.Ale vzapeti uz zase sypala argumenty proc bych to mela delat jinak.
Nevim. Ma takovy zvlastni dar vsechno tak jako zahrat do autu nebo prekroutit nebo co a me to hrozne rozciluje, protoze si vecne pripadam jako pod kontrolou. Asi jsem opravdu paranoidni nebo nevim.
Uz jsem parkrat uvazovala i o psychologovi.
Má-li tchýně přebytky energie, ať šlape na rotopedu. Připojte k němu malé dynamo, a může díky jejímu šlapání svítit celá vesnice. 
Monik: Tak co ji umístit někam na infolinku, poradenský servis apod.? Třeba by se tam realizovala a vyčerpala
Kdyz nad tim premyslim, tak je asi taky chyba, ze jsem si ty hranice neudelala hned na zacatku, jak tu nekdo radil.
No proste je to peklo. A uz jsem vyzkousela ruzne zpusoby a nemuzu prijit na to co delat aby to nejak normalne fungovalo.
Vim, ze nejsem idealni a delam spoustu chyb jako rodic. Ale proste me rozciluje ten zpusob jakym ona to dava najevo.
