Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Asi vám budu připadat povrchní a že řeším malichernosti, ale nemůžu si pomoci, honí se mi hlavou myšlenky, na které nejsem sice zrovna pyšná, nicméně se jich nemůžu zbavit. Jde o to, jak vypadá můj partner.

Samozřejmě, že je pro mne hodně důležité, vlastně nejdůležitější, že je hodný, chytrý, ohleduplný. Těmito vlastnostmi se mne nakonec získal, i když zpočátku jsem si vůbec neuměla představit, že bych s ním mohla chodit. Na první pohled mne totiž naprosto ničím nezaujal, spíš naopak, docela dlouho trvalo, než jsem si na jeho vizáž zvykla.

On je totiž, nevím, jak to napsat nějak kulantně, skutečně ošklivý. Jeho obličej postrádá jakoukoli symetričnost, má malé, blízko u sebe posazené oči, obrovský nos a velice úzké rty, téměř neznatelné. K tomu dost výrazně odstávající uši. Postavou je tak nějak normální.

Jak píšu, získal si mne svými vlastnostmi, na ten vzhled jsem si postupně zvykla a ačkoli vám to teď tak asi nepřipadá, neřeším ho. Vlastně neřešila jsem, dokud náš vztah nedospěl do současné fáze.

Požádal mne o roku a zavedl řeč na založení rodiny. Chodíme spolu rok, na mne je to zatím brzy, je mi 25, po pravdě, dosud jsem o tomhle ani neuvažovala. Řekla jsem mu, že bych svatbu zatím nespěchávala, přijal to a jsme spolu dále.

Nicméně mne jeho žádost o ruku a založení rodiny přiměla uvažovat o tom, jak by naše případné budoucí dítě nebo děti vypadaly. A přiznám se, že bych své potencionální dceři skutečně nepřála, aby byla celý tatínek. Zcela jistě by to neměla pak v životě jednoduché.

Nejsou to hezké myšlenky, vím. A vím, že mi to tady asi pěkně nandáte. Jenže já se jich nemůžu zbavit. Mám v sobě takový mix pocitů. Na jednu stranu se za sebe a své úvahy stydím, na druhou mi připadají oprávněné. Dokonce mne už napadlo i se s ním rozejít a zachovat jen přátelství.

Asi jsem hloupá a povrchní. Sama nejsem nějak oslnivá krasavice, spíš taková tuctovka. Nezaujmu, ale asi ani nepohorším. Na něj, když se někdo podívá, tak zaujme. Negativně. Když občas potkáme někoho známého, kdo ho vidí poprvé, je poznat, že je jeho vzhledem fascinován, i když se to samozřejmě každý slušný člověk snaží skrývat.

Myslíte, že bych zasloužila co proto, že mám takové úvahy o případném budoucím vzhledu mého dítěte, nebo mne někdo dokáže pochopit? Když si po sobě čtu, co jsem napsala, tak vypadám asi jako nějaká hloupá pipinka, ale není to tak. Zkuste se někdo vžít do mé situace, prosím.