A když bude zlobit, klidně mu jednu vražte, paní učitelko.
„Mami, paní učitelka mi dneska dala pohlavek.“ „Tak sis ho asi zasloužil.“ Tento dialog byl dříve celkem běžný, a dnes jej uslyšíte málokdy. Tělesné tresty jsou ve školách zakázané, a když už se náhodou stane, že kantorovi ruka přece jen vyletí, má mnohdy co dělat, aby se posléze vyhnul trestnímu oznámení.
Ano, děti se bít nemají. Rákoskové veřejné exekuce, prováděné na vystrčené nahé pozadí, pamatují naše babičky a prababičky. Tím nejsprávnějším výchovným prostředkem určitě nebyly. Větší než samotná bolest bylo pravděpodobně ponížení a pokoření dětské duše.
Otázkou ale je, zda dnešní přístup, jenž zakazuje jakékoli tělesné výchovné prostředky, je ten skutečně jediný správný. On jeden dobře míněný pohlavek, uštědřený v pravou chvíli, má určitě větší váhu než sáhodlouhé vysvětlování a mentorování či psaní poznámek do žákovské knížky. Vzhledem k tomu, že dnešní děti jsou mnohem sebevědomější a také si bývají velmi dobře vědomy svých práv (s povinnostmi je to poněkud horší), troufnou si ve škole mnohem víc než dříve. Kočírovat třídu zpovykaných puberťáků, kteří se předhánějí v drzostech, to může být i pro zkušeného učitele tvrdý oříšek. A jelikož i učitel je jenom člověk, který má své emoce a hranici toho, co snese, je pochopitelné, že občas někomu ta ruka ujede.
V jedné škole vyřešili trestání zlobivých dětí šalamounsky. Místo pohlavků a poznámek musejí provinilci vykonávat různé tělocvičné úkoly. Záleží na míře provinění. Za menší prohřešek je to třeba deset dřepů, za větší se pak hříšník zapotí při patnácti klicích. Jestli je tento způsob vhodný, je otázka. Vštěpovat dětem, že tělesný pohyb je za trest, asi není nejlepší.
Málokterý rodič si přeje, aby jeho dítě bylo ve škole bito a fackováno za každou maličkost. Na druhou stranu však většina rozumných rodičů ví, že stejně jako zlobí ostatní děti, zlobí i to jejich. A z výchovného pohlavku, uděleného v pravou chvíli, by určitě záležitost obřích rozměrů nedělali. Jsou ovšem i tací, kteří by kvůli pohlavku neváhali hnát učitele až k soudu.
„On už Jan Ámos Komenský říkal, že metlička nemá zahálet, a občas mám pocit, že dobře mířená facka v pravý čas dělá divy,“ říká moje kamarádka – učitelka. „Za mých studentských let se často učitel žáka zeptal, jestli chce facku, nebo poznámku. Vždy si vybrali facku, protože trest doma by patrně byl horší. Jako učitelka jsem ale byla svědkem toho, že učitel nezvládl situaci a nespravedlivě zpohlavkoval žáka. Bylo to velmi ponižující. Ideální by bylo, kdyby měli učitelé takovou autoritu, aby tělesné tresty nemuseli používat, ale takový stav bohužel není reálný. Mírné formy tělesných trestů se jako krajního opatření nezříkám, ale budu ráda, jestliže ho nebudu muset nikdy použít. Byla by to má prohra.“
Jaký je váš názor? Vadilo by vám, kdyby měli učitelé pravomoc občas tělesně potrestat vaše dítě? Nebo jste zásadně proti?
12.2.2013 Rubrika: Děti. Výchova, škola | Komentářů 98 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - A když bude zlobit, klidně mu jednu vražte, paní učitelko.
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..gif)
PEGG: ta ale toho haranta trefila co , a prej to bylo doopravdy, to jednou vyprávěl Troška....
PEGG: 
...........jo toho co měl místo mozku z píva kostku...
.jpeg)
sharon - 12.2.2013 9:01 taky mi to připomnělo hlášku ze "Slunce, seno, jahody" (nebo který to byl díl) "Tati, bila tě taky tvoje maminka? Ne, jenom ta tvoje"
Priznam se teda, ze jsem dceri parkrat ve vypjatych situacich narezala nebo dala pres pusu a rozhodne na to nejsem hrda, spis naopak. Beru to jako svoje selhani.
Snazim se na tom ale pracovat, protoze jsem presvedcena, ze vse jde po dobrem a vidim to i na dceri, ze kdyz si tu praci dam a pouzivam respektujici zpusob (ale to vyzaduje trochu vic namahat mozek), tak to s ni jde lipo nez kdyz pouzivam mocensky, trestajici model.
Syn je citlivka. Na toho nemuzu ani zarvat. proste si myslim, ze kazde dite je individualni a melo by se s nim tak zachazet.
Fyzicke tresty neuznavam a vadilo by mi kdyby mi deti nekdo mlatil. Ono taky kazdy muze mit jine duvody a to co nevadi me, muze nekomu jinemu vadit a z meho pohledu muze na dite vztahnout ruku nepravem.
.gif)
Pokud jde o výchovný lepanec, jsem pro. Mám dva syny a pokud má něco takového učitelka ve třídě x20 - klobouk dolů (a to chodí oba domů bez poznámek a se samými jedničkami..),. Na druhou stranu bych se na místě učitelky bála, že mi to parchant od šestky nahoru klidně vrátí... a zákon by byl proti mně.
evropka: utopit jsi je měla, hajzlíky.....
Bellana: tak maminka mohla zlískat tatínka ale dát harantovi facku ne ?......to mě pobavilo ...
..........mě naši doma nebijou ale máma tátu ano....
.jpg)
asi před měsícm jsem šla okolo malého rybníčku kde se na posledním kousku ledu klouzali asi 9 letí kluci,zůstala jsem jako opařená jednak že nejsou pod vodou a tím nezájmem kolemjdoucích,dokonce jedni manželé to měli jako odpolední atrakci,říkám jim nemůžete něco říct a vytáhla jsem svůj hlas na ten nejvyšší tón šla k nim že volám policii,pravda že obličeje těch"školáčků"byly na facku a brblání jsem vůbec nevnímala,odešli o kus dál a "mečovali na mě rukama"snad nemusím ani psát do jakých tvarů,kdybych mohla ulomím klacek a......
.JPG){kind=avatar}
Křeček: To máš pravdu, že na každého platí něco jiného. Podle mě to jsou věci, které se mají kantoři na fakultě naučit. Nestačí umět látku. Je třeba umět ji podat tak, aby zaujali, a tím pádem i naučili. Aby dokázali procovat i s těmi rozjívenými dětmi, které vědí, na co mají právo a slovo povinnost jim nic neříká. Jenže mám dojem, že čím méně se rodiče dítěti věnují, tím více pak vyskakují, když jejich dítě někdo kritizuje. V podvědomí dobře vědí, že to je jejich selhání, že mají doma nevychovaného fakana. A pak shánějí potvrzení, že ten fracek má nějakou poruchu chování a tím se pak ohánějí, místo aby s tím pracovali, aby dítě socializovali. Dost mě zaráží, že je to tak rozšířený problém teď, kdy matky jsou s dítětem doma čtyři roky. Co s ním dělají, když ho neznají a nevědí, jak ho vést, aby bylo šťastné, spokojené a mělo chuť se dovídat nové věci? A neotravovalo okolí.
Asi od 6.do 8.třídy jsme měli zeměpisáře,který z dnešního pohledu by šel sedět:byl zaměřený na mučení kluků! U rabule je kroutil za ucho,až spadli na zem,nebo jim páčil ruku za zády,taky až spadli na zem.Nikdo ho však nenaprášil,i když nám bylo kluků líto a jaké k tomu měl průpovídky a ještě jim dal špatnou známku,i když něco uměli...Vůbec nás nenapadlo,že tohle učitel nesmí dělat!Byli jsme zkrátka vycvičení k úctě k učiteli.Dnes mnozí mlaďoši nemají úctu ani čest k nikomu,rodiče je k tomu nevedou.Pak si dovolí říct sprosťárnu,viz sharon.
sharon: To víš, že by to řekl i doma matce. Nejspíš to taky mockrát slyšel od ní nebo od otce. Občas zaslechnu, jak někteří lidé mluví se svými dětmi a partnery a je mi z toho smutno. U nás doma se nemluvilo zrovna salónně, jsme prostá rodina, ale otec si dovolil sprostě oslovit maminku jen jednou. I když je maličká, tak dostal takovou, že už to nikdy nezopakoval. Ani nám maminka nedovolila, abychom se hrubě titulovali. Za blbečka nebo idiota byl vždycky trest. Naučilo nás to koukat, kdo je poblíž, když jsme měli něco ostrého na jazyku
.
.JPG)
Bellana: taky záleží na dítěti, na každé platí něco jiného a musí se s tím umět pracovat
já vzala vařečku jen párkrát, dcery vědí, že ta možnost tady je a stačí naznačit
.gif)
sharon: jak jsem psala,bylo to velký zvíře,hlavně její manžel...i když si rodiče chodili stěžovat k řediteli,nic s tím nezmohli...pak jí zavřeli do blázince,tak byl pokoj...ale kolik dětí před tím zničila,to už nikdo neřešil...vyšumělo to...ani na jinou šklolu jim nepovolili mě přeřadit,byli jsme silný ročník
...asi je to opravdu k neuvěření,ale je to tak
Křeček: Na základku jsem začala chodit v roce 1960. Jsem z rodiny, kde se fyzické tresty moc nepoužívají. Moje maminka nebyla bita, bratři a já taky ne (tedy ne tak úplně - v první třídě jsem chodila za školu. Když se to maminka dozvěděla, málem o mě zlomila vařechu. Právem. Já bych to ale se svým dítětem řešila jinak.) Ani ve škole nás nikdo nepohlavkoval. Aspoň ne viditelně. Nemůžu vědět, jestli některý ze spolužáků nedostal diskrétní facku v kabinetu, nikdo se tím nepochlubil. Občas některý kantor byl řvavější typ, ale nevzpomínám si, že by to převládalo. Většina měla takový dobrý umravňovací prostředek - když jsme byli otravní a nevěnovali pozornost výuce, tak zaveleli k vytažení sešitu a psala se desetiminutovka. Klidně na tu novou látku, kterou jsme ignorovali. To byl kulomet. Stačilo párkrát a raději jsme předstírali pozornost.
PEGG: 
