Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Betlémské světlo září i v Česku-| Martina Lustigová
Vánoční svátky nejsou dnes jen svátky klidu a pokoje, ale i dobou zběsilého nakupování dárků. Češi utratili před vánoci desítky miliard korun. Přestože se vánoce pro řadu lidí staly konzumním svátkem, stále ještě jsou takoví, kteří upřednostňují jejich duchovní rozměr. Pro ty přichází do České republiky Betlémské světlo. Více

Mnoho Čechů se před vánočními svátky zadlužilo, aby mohlo nakoupit svým blízkým drahé vánoční dárky. Podle odhadů ekonomů připadne po vánocích na každého obyvatele České republiky třicetitisícový dluh. Ne každému je ale nákupní horečka blízká. Hektický předvánoční shon kritizuje například biskup Václav Malý: "Z předvánoční doby se stala jenom doba nákupů, shánění, velikého neklidu. Advent, doba přípravy na vánoce, se jakoby úplně vytratil. Místo třetí a čtvrtá neděle adventní dneska se říká stříbrná a zlatá a všechno to tedy směřuje jenom k takové rovnici zisk a co za to, místo aby to mělo obsah, jak se duchovně připravíme na to Světlo, které je nejenom mimo nás, ale také by mělo nějakým způsobem zaznít a zazářit v nás."
Duchovní rozměr vánoc může podpořit i přivezené Betlémské světlo. Co vlastně Betlémské světlo symbolizuje? O tom více Václav Malý: "Symbolizuje především postavu Ježíše Krista, který se narodil v městě Betlémě. Ježíš Kristus je pro křesťany tou zásadní osobností, od níž odvíjí svůj vztah k Bohu, svůj pohled a své postoje vůči světu, vůči sobě navzájem i vůči druhým lidem. Ježíš je také na různých místech Písma svatého nazýván Světlem, tudíž o vánočních svátcích, kdy si připomínáme narození Ježíše Krista, je to v posledních letech spojeno také s tímto pěkným zvykem, že se z Betléma rozváží světlo do celého světa."

Myšlenka šířit Betlémské světlo vznikla v roce 1986 ve studiu hornorakouského ORF v Linci. V Česku se tento novodobý vánoční zvyk šíří od prosince 1989. První světlo přivezli do revolučního Československa čeští exiloví skauti z Rakouska.
Plamínek zažehnutý v místě narození Ježíše Krista a nazvaný Světlo přátelství putuje ve speciálním bezpečnostním obalu letecky z Izraele do Lince, odkud se předává do 25 zemí světa a také institucím, například Evropskému parlamentu nebo OSN. Do Česka přiváží Betlémské světlo spolu s junáky a skauty Český rozhlas. O cestě Betlémského světla do Česka přináší podrobnosti René Zavoral z Českého rozhlasu: "Pracovníci budějovického rozhlasu byli v rakouském Linci. Tam světlo přebrali a dovezli ho autem v takové speciální a hodně chráněné dřevěné lucerničce, aby nedošlo k zhasnutí světla. Tak ho dopravili do Prahy a my jsme stejnou cestou pomocí aut přivezli světlo do katedrály svatého Víta."
Až do večera Štědrého dne si budou lidé moci odnášet Betlémské světlo z budovy Českého rozhlasu v Praze nebo z většiny katolických chrámů po celé republice. Pro betlémské světlo si nechodí pouze věřící. Pokračuje Václav Malý: "Myslím si, že je to pěkný symbol a co je zajímavé, že na tento symbol slyší a vnímají ho nejen lidé, kteří jsou těsně spojeni s nějakou křesťanskou církví, ale víceméně i lidé, kteří jsou nevěřící nebo kteří stojí mimo křesťanské církve."

Preji vsem vernym a zvidavym ctenarum krasne proziti tretiho adventu

Změňte svůj život - Úsměv na rtech



Také si říkáte, že změnit svůj život by se vám líbilo, ale už tomu nejste ochotni věnovat to úsilí? Myslíte si, že by to znamenalo změnit vše, na co jste zvyklí? Není to tak docela pravda. Stačí změnit jen pohled, se kterým přistupujete ke svému životu. A to jde udělat překvapivě snadno.
S úsměvem jde všechno líp.
Kolikrát už jste asi slyšeli toto ostřílené úsloví? Mnoho lidí ho ale nebere vážně. Říkáte si: "Jak se mám asi smát, když mne štve tolik věcí." To je to samé jako říkat: "Jak se mám asi najíst, když teď chci každému povyprávět o tom, jak jsem hladový."

Vyzkoušejte si takové jednoduché cvičení.

Srovnejte páteř, ramena přitáhněte dozadu, pánev vystrčte dopředu - prostě stůjte hrdě jako krocan. A na tváři vykouzlete úsměv. Zatím hračka? Ok, sledujte své pocity, své myšlenky, jde vám myslet negativně? Možná tam teď stojíte s vypnutou hrudí a zády rovnějšími než pravítko, na tváři přihlouplý úsměv a říkáte si: "Co to ten blb po mě chce?!" Výborně, a teď se

skutečně zamyslete - když držíte danou polohu těla a úsměv na tváři, není v tom myšlenkovém pochodu žádná negace, cítíte se jen příjemně, máte radost. Je jedno jakými urážkami mne počastujete, pořád cítíte radost, ty urážky jsou vám k smíchu. Tento pocit můžete mít neustále. Choďte vzpřímeně, nehrbte se a zařiďte se podobně při sezení. Na tváři ať vám neustále hraje lehký úsměv, v duši cítíte blaho. To se pak postupně stane běžnou součástí vašeho života, stačí jen vytrvat a občas se kontrolovat, zda ten úsměv na tváři máte. Vytrvejte a váš mozek z toho udělá zvyk, budete se usmívat stále a stejný bude váš život. Ale to co je hlavní přínos. Vaše myšlenky se změní. Zloba se z vašeho života postupně vytratí, budete se cítit dobře, váš zdravotní stav se výrazně zlepší a lidé okolo vás začnou reagovat jinak. Pro člověka naplněného radostí není nic nemožné.

Smích je to, co propojuje lidi ze všech kultur. Když se smějete od srce, zároveň se otevíráte lidem okolo sebe. A ještě malý testík, abyste si uvědomili důležitost správného držení těla. Představte si veselého šťastného člověka se shrbenými, pokřivenými zády. Jak vám to jde?
Psychika a tělo jsou propojené
Víte že když člověku v hluboké hypnóze řeknete, že se ho dotknete rozžhaveným železem, naskočí mu puchýř, přestože jste se ho dotkli obyčejným dřívkem? Tělo prostě poslouchá vaši psychiku. A ta se řídí vašimi pocity a myšlenkami. Pro psychiku jsou vaše představy skutečné.

Pokud se naplníte pocitem radosti a zdraví, vaše tělo se tomu přizpůsobí. Pokud vás trápí nějaká nemoc, vizualizujte si, jak se nemoci zbavujete, jak se orgány uzdravují, jak nemoc odchází z těla pryč, jak je vaše tělo dokonalé. Klidně si najděte nějakou svou fotku, na které se sami sobě opravdu líbíte. Nalepte si ji na zrcadlo a představujte si, že jste opět takoví. Ale nezavrhujte, jací jste teď. Jen dejte tělu příležitost opět se naplnit energií a životem - omládnout.

Věřím, že si najdete tisíc důvodů, proč nemůžete a proč to nejde. Důvody, díky kterým si říkáte: "Jo, to někdy zkusím, ale právě teď mám spoustu jiných věcí na práci a tolik jiných starostí." Vždy máte na vybranou. Buď můžete stále čekat, že jednou budete šťastní, nebo můžete být šťastní právě v tomto okamžiku.

Říkáte si: "Chci být šťastný, Chci být bohatý, Chci být oblíbený"? No tak to si do sebe ukládáte přesný opak. Jestliže něco chcete, tak svému tělu, své psychice, říkáte, že přesně to nejste, že právě tu věc, po které tak toužíte, NEMÁTE! A psychika vám vyhoví, nakonec se přizpůsobí vašim myšlenkám. Nepoužívejte doufám, chci, budu. Žijete to, v co věříte! Používejte: "JSEM!" Začněte to žít hned!

A nezapomeňte - rovná záda a úsměv na rtech - i jen to vám může stačit k tomu, abyste od základu změnili svůj život.



napsal Martin S. Maňaska

JarkaP: uplne te chapu , nas mlady byl zklamany , ze neni SANTA KLAUS A NEBO DEDA MRAZ... proste ten stary deda, co ma sanky a vozi darecky vsem detem po celem svete ....
bylo to hezke, kdyz verili ty nase deticky, ze ???

TULI: já jsem se to taky tak dceři snažila vysvětlit, že to, že se říká, že dárky nosí Ježíšek je jako připomenutí toho, že se narodil Ježíš. Loni taky ještě na Ježíška věřila, ale letos už se začala moc vyptávat, tak jsme jí řekli co a jak, takže v tom teď má trochu zmatek

TULI:

JarkaP: muj syn , jeste do lonska myslel , ze darecky nosi tento pan ... - syn ma 11. let
ale dobre vi, ze se slavi NATALE - VANOCE- co znamena narozeni... Jeziska

... jejda, tady je cteni .... uz se tesim, az si sednu a poradne v klidu proctu !

JarkaP: proc neni JEZISEK ?? snad ten co nosi darky - DEDA MRAZ neni... taky jsme doma rikali Jezisek a nevedela jsem , asi co tim vlastne basnik chtel rict ..... - bohuzel
mela by jsi sve dceri rict, ze se slavi narozeni Jezise - tak, jak kdyz mame narozky my ...a kvuli tomu se vlastne darky davaji mezi rodinou, prateli atd. !!!

Holinka: ruzovyelf: díky za nové infrmace!
ruzovyelf: když jsme byly se sestrou malé, také jsme do vody kapaly vosk ze svíčky.

jinak všem díky, pěkné počteníčko

ruzovyelf: sekyrku bych taky pod stolem potřebovala, ale u nás pod stolem lehávají psi, na sekyrce by se jim to nelíbilo

Holinka: No jo, me to prijde jistejsi, nez to olovo a taky pristupnejsi. Proste jsme na lzici tavili kousky svicky a pak vylili do vody, dela to taky obrazce a ruzne patvary jako olovo

ruzovyelf: vosk? O tom jsem neslyšela.

Holinka: Koukam, ze jsem ti to pekne prolozila svymi hlaskami, ja netusila, ze toho bude vic

Zvyky a pověry - máte ještě dost času na přípravu a provedení na Štědrý den.

Snad žádné období během roku není spojeno s tolika pověrami a kouzly jako právě Vánoce. Spousta obřadů a mýtů pochází z dávných předkřesťanských dob a byly spojeny se slavením zimního slunovratu.
význam tvarů

V dobách, kdy o životě a smrti rozhodovala sklizeň a plodnost domácích zvířat se magické praktiky týkaly především zajištění dobré úrody. Věštilo se ale i o budoucnosti, zdraví, dětech, lásce...

Po čase se některé z magických obřadů proměnily ve společenskou zábavu, oživující Štědrý den a noc o prvek tajemna, jiné byly zapomenuty. Povězme si alespoň o některých.

Holinka: My sice radsi lijeme vosk, ale to neva

LODIČKY

Není mnoho lidí, kteří by alespoň jednou v životě o Vánocích nezkoušeli pouštět lodičky ze skořápek ořechů. Ale i tak si připoměňme, jak se to dělá:

Je velmi důležité, aby si svou lodičku každý zhotovil sám. Při věštbě můžeme položit jakoukoliv otázku týkající se lásky, rodiny, práce, úspěchů, majetku atd...

Smí se položit jen jedna jasně formulovaná otázka a to v okamžiku, kdy budete v lodičce zapalovat svíčku a spouštět ji na vodu.



Co znamená konkrétní chování lodičky?

zůstala u břehu - v příštím roce žádné změny, vše zůstane při starém
se hned potopí - jakákoliv snaha zlepšit svou situaci bude marná
se při plavbě dotýká jiné lodičky - láska a přátelství
utvoří kruh s ostatními - bezproblémové soužití, vzájemná úcta, přátelství a tolerance
se ocitne uprostřed ostatních - majitel lodičky potřebuje ochranu a pomoc, je zranitelný a citlivý
se ocitne mimo kruh - majitel v nadcházejícím roce rodinu opustí
se točí v kruhu - nerozhodnost, nevíte co od života chcete
se zhasnutou svíčkou - neupřímnost, komplikovaný citový vztah
sama dopluje k druhému břehu - získáte, po čem toužíte

ROZKRAJOVÁNÍ JABLEK

U štědrovečerní večeře se při této věštbě určovalo, jak to bude se zdravím jednotlivých členů rodiny v nadcházejícím roce. Každý si rozkrojil svoje jablko. Pokud se po rozkrojení objevila hvězdička, znamenalo to, že dotyčný bude celý příští rok zdravý. Objevil-li se křížek, nevěstilo to nic dobrého.

Holinka: Jdu si poridit tu sekyru
JarkaP: No jestli ono to bude pro malou stravitelne

LITÍ OLOVA POSTUP

Ještě na počátku 20. století se olovo lilo o Vánocích v každé rodině. Protože však za obou světových válek byl nedostatek tohoto materiálu, tento zvyk málem upadl v zapomnění.

Ani dnes není tak jednoduché získat olovo. Nejsnadněji si je opatříme v prodejnách rybářských potřeb. Tam můžeme nakoupit olůvka, která se používají jako zátěž na vlasec.

Olůvka roztavíme v kovové nádobce s dřevěnou rukojetí nad plamenem svíčky. Roztavený kov opatrně lijeme do nádoby se studenou vodou. Olovo ztuhne asi po 5 minutách a teprve potom je můžeme vyjmout z vody a zkoumat, co nám věští. Stejně jako u lodiček je důležité položit jasně a srozumitelně formulovanou otázku. Výklady mohou být různé, ale tady je několik základních.



ZÁKLADNÍ TVARY:

čáry rovné - spokojený, klidný život
čáry vlnité - nejasnosti, zmatky, cestování
čáry jako půlkruh - falešný přítel, zrada, rozchod
kruh uzavřený - finanční zisk, dědictví
kruh porušený - zklamání, špatné zdraví, špatná finanční situace
dva kruhy - svatba
dva porušené kruhy - rozchod, zrušení zásnub nebo svatby
ovál - sňatek z lásky
čtverec - harmonický život
trojúhelníky - štěstí v podnikání
jeden kříž - smrt přítele nebo příbuzného
dva kříže - zajištěné stáří
mřížky - vězení
zvířata - buď milosrdný
hadi - nepřátelství, zrada
hvězdy - úspěch ve všem
květiny - láska, rodinné štěstí
stromy - dlouhá životní cesta

Nenašli jste tady tvar, který jste hledali? Nevadí vše závisí na vaší fantazii a schopnosti číst ve vlastním podvědomí.

HÁZENÍ STŘEVÍCEM POSTUP

Tato věštba měla odhalit mladým neprovdaným děvčatům, jestli se v příštím roce vdají. Ta, která to chtěla zjistit se na Štedrý den postavila zády ke dveřím a přes rameno hodila svůj střevíc. Pokud po dopadu špička střevíce ukazovala ven ze dveří, znamenalo to, že se dotyčná dívka do roka provdá. Pokud ne, zůstane v příštím roce svobodná.

CO PŘINÁŠÍ ŠTĚSTÍ A CO SMŮLU?

Co přináší smůlu?
před půlnoční mší se nesmí šít, plést - protože by pak myši dílo zničily
na Štědrý den se nesmí čistit chlévy a stáje, pak by dobytek kulhal
na Štědrý den se nesmí prát, přináší to smůlu a neštěstí do domu
na Štědrý den nepište své milé - milému zamilované psaní, jinak by to mohlo znamenat rozchod

Co přináší štěstí?
když v noci na Boží hod vystřelíte z pušky směrem k Měsíci
čerstvý chléb upečený 25.12. a čerstvá vejce snesená 25.12 - mají kouzelnou moc
Štědrý den v pondělí - dobrá úroda, hodně medu
Štědrý den v úterý - bude hodně vína a obilí
Boží hod ve čtvrtek - podařilo se výhodně prodat dobytek
Boží hod v pátek - bude horké léto a krásný podzim

POVĚRY U ŠTĚDROVEČERNÍ VEČEŘE

Podle tradice mělo být na štědrovečerním stole devatero pokrmů.
Magickou moc měla plachta, pokrývající stůl. Na jaře z ní hospodář rozséval obilí, aby bylo pěkné a nebylo potlučené od krup.
Pro hojnou úrodu bylo třeba sníst nejprve lžíci hrachu.
Někde vařili polévku s dlouhými nudlemi, aby mělo žito dlouhé klasy.
Večeře se začínala a končila modlitbou, ve které se vzpomínalo na zemřelé členy rodiny.
Hospodyně nesměla vstát od stolu, jinak by jí neseděly slepice na vejcích, obsluhovala tedy děvčata.
Zbytky jídla byly zakopány do země, aby byla úrodná.
Když hospodyně připálí vánočkU, bude o vánocích stonat.
Kdo si pod štědrovečerním stolem bos šlápne na sekeru, toho nebudou bolet nohy a celý rok zůstane zdráv.
Při štědrovečerní večeři přivolávají pokrmy z čočky a jáhel bohatství, drobná mince pod talířem peníze.
Vdavekchtivé děvče má na Štědrý den jedinečnou příležitost. Stačí, když tajně sebere devět patek od vánoček a do roka je pod čepcem.
Večer před Štědrým dnem si položte k posteli ořech. Po probuzení ho rozlouskněte a snězte. Po celý rok by vám měly dát pokoj blechy a štěnice :-)
Sníš-li při štědrovečerní večeři kousek okoralého chleba, bude tě držet štěstí.
Rozliješ-li víno, čekej do roka křtiny.
Česnek a med pojišťují zdraví, hrách dodává sílu.
Kdo nosí u sebe tři šupiny ze štědrovečerního kapra, toho se drží peníze.
Řetězem ovázaný trnož stolu ochraňuje rodinu před zlými duchy.

illona:moc hezké povídání
ruzovyelf: teda ty jsi vážně skřivánek. Zrovna se mi malá ptala, když není Ježíšek, tak jak je to s Ježíšem - aspoň jí to můžu přečíst

Tedy hollky, to jsou zdroje, které jsem nikde neviděla. Člověk se stále dozvídá něco nového.

Narození Krista

Již samotná otázka narození Ježíše v Betlémě je záhadou. Podle církevní tradice se tak stalo v noci z 24. na 25. prosince 4. př. n. l. Tehdy ale zemřel Herodes Veliký, který měl dát ještě za Ježíšova života příkaz k vyvraždění všech dětí v Betlému do věku dvou let. Podle evangelia sv. Matouše byli Ježíšovi rodiče Josef a Marie včas varováni a uprchli z Betléma do Egypta. Pokud bychom dávali za pravdu církevní tradici, toto datum by s údaji v evangeliích nesedělo. Problém je i v tom, že o vyvraždění neviňátek se zmiňuje jen Matoušovo evangelium, mohlo se tedy stát, že se jednalo o legendu, kterou Matouš do svého evangelia zakomponoval, aby zvýšil dramatický charakter Ježíšova narození. Vládě Heroda Velikého věnoval velkou pozornost židovský historik Flavius Josephus, který mu vyčetl mnoho zločinů, ale o vraždění neviňátek se nezmiňuje. Ze starozákonního podání je známo, že egyptský faraón poručil, kromě jiných tvrdých opatření, usmrcovat Izraelská novorozeňata, pokud budou mužského pohlaví. Obával se totiž rostoucí početnosti Izraelců v jeho zemi a toho, že by se mohli v nějaké příští válce připojit k nepřátelům Egypta.

Je proto pravděpodobné, že Matouš použil Herodem nařízené vraždění jako paralelu; Herodův strach z Izraelců měl být podobný, jako faraónův. Spíše by se však jednalo o obyčejný strach o moc, strach z Mesiáše, který - pokud by podle proroctví přišel - by mohl Heroda ohrozit a vzít mu trůn.

Tím spíše, že ostatní evangelia se o tomto vraždění nezmiňují. Evangelista Lukáš se výslovně nezmiňuje, že by Ježíš, či jeho rodiče opustili Palestinu. Píše, že se odněkud vrátili, ale je to podáno dost nejasně: "Když vše řádně vykonali, vrátili se do Nazaretu." O návratu do Nazaretu se dozvídáme i u Matouše. Je možné, že se vrátili, byť velkou oklikou, z nějakého důvodu přes Egypt.

Další indicií, vztahující se k narození Ježíše je zjevení tzv. betlémské hvězdy. Pozdější tradice z ní sice vytvořila kometu a nějaký čas se věřilo, že mohlo jít o známou Halleyovu kometu. Astronomické propočty prokázaly, že tomu tak být nemohlo a antické záznamy hovoří o poslední veliké kometě roku 11 př. n. l. Matouš o kometě nemluví a jasně říká, že šlo o novou hvězdu. Podle dnešních dobrozdání se jednalo o velmi vzácnou konjunkci Jupitera se Saturnem v souhvězdí Ryb. Astronomové potvrzují, že k této události došlo v roce 7. př. n. l.
Konjunkce obou planet se jevila jako nová, veliká hvězda. Další indicií je sčítání lidu, které nařídil císař Augustus. Podle evangelií i ono provázelo Ježíšovo narození. Ví se, že sčítání nařídil v roce 28 př. n. l., 8. př. n. l. a roku 14 n. l. S ohledem na zeměpisné vzdálenosti a tehdejší technické podmínky, je reálné, že v Judeji se sčítání začalo realizovat rok po císařském nařízení.

Přesný den Ježíšova narození znám není, uváděla se data 25. května, 19. nebo 20. dubna, či 6. ledna (datum, které dodnes slaví arménští křesťané). Teprve svatý¨Augustin (354 - 430 n. l.) stanovil Ježíšovy narozeniny na 25. prosince. Podle všeho se jedná o datum, které bylo církví přijato z ideologických důvodů. Římané totiž původně slavili 25. prosinec jako svátek Slunce (tzv. Saturnálie) a ve 3. století n. l. byl 25. prosinec zaveden jako svátek narození boha Mithry. Starodávné íránské náboženství, mithraismus, mělo v té době v antickém světě hodně vyznavačů a bylo vážným konkurentem křesťanství. I křesťané se rádi bohoslužeb na počest Mithry zúčastňovali, což nesli církevní předáci křesťanů s nelibostí. Církev proti těmto pohanským svátkům otevřeně nebojovala (pohanské zvyky přetrvávaly ještě dlouho po pádu římské říše a nešly jednoduše potlačit násilím), ale snažila se jim dát jiný, křesťanský smysl.

Určit přesné datum Ježíšova narození není možné, je spojeno s nejasnostmi, které byly později překryty legendistikou evangelií tak, že sporná fakta byla zakryta, vznikly tradice a z nich se vyvinula dogmata. Jedním z takových dogmat je neposkvrněné početí. V Izaiášově starozákonním proroctví se píše, že panna porodí syna. Podle některých novodobých odborníků na Starý zákon došlo ze strany autorů evangelií k chybnému řeckému překladu hebrejského výrazu pro mladou ženu.

Ježíšova matka Marie byla vychovávána ve škole jeruzalémského chrámu jako chrámová služebnice. Tyto se mimo jiné naučily číst a psát. Mohla tedy vést ke vzdělání svého syna a mít na něj v tomto směru určitý vliv. Podle tradice byla rodiči zaslíbena bohu a žila v chrámové škole 9 - 10 let. Po smrti rodičů jí příbuzní poradili, aby se z ekonomických důvodů vdala, byl jí doporučen tesař Josef. Ten se ženit nechtěl, ale když zjistil, že je zaslíbena Bohu, tudíž
složila slib věčného panenství, souhlasil. Pak se ovšem zjistilo, že je Marie již s kýmsi těhotná, ale Josef byl nadále ke sňatku svolný. Snad nechtěl Marii vystavit trestu smrti ukamenováním za cizoložství. Podle tradice mu anděl řekl, že se jedná o boží zásah. Tento problematický fakt nejspíše zakrývá legenda o neposkvrněném početí. Navíc, podle Flavia m

Ježíš potom další sourozence - bratra Jakuba, kterého nechal roku 62 n. l. popravit v Jeruzalémě velekněz Annanus, dále to ještě byli Juda, Šimon a dvě sestry, ačkoli se ale přesně neví, zda to nebyli jen pokrevní příbuzní, například bratranci a sestřenice. Je možné, že Marie svůj slib nedodržela a tyto děti pocházely ze sňatku s Josefem, možná je měla s někým jiným. Nebo také mohlo být všechno úplně jinak.

V Talmudu o Ježíšově matce kolují úplně jiné informace, než nabízejí evangelia, což mohlo být v budoucnu jedním z pramenů nenávisti křesťanů k Židům. Navíc křesťané kladli Židům za vinu, že to byli právě oni, kteří vydali Ježíše smrti. Přitom se nebralo v potaz, že i Ježíš byl ve skutečnosti Židem a hebrejským reformátorem. Podle Talmudu byla Marie již před sňatkem s Josefem provdána za vojáka nežidovského původu, jakéhosi Pandiru. Byl to sňatek bez lásky
a Pandira díky službě často pobýval mimo domov. Ale Marie se zamilovala do tesaře Josefa a měla s ním poměr. Když se Pandira po delším čase vrátil, našel svou ženu těhotnou. Spočítal si, že on to být nemohl, vyhnal ji a Marie se uchýlila k Josefovi.

Jako snad v každém trochu záhadném fenoménu, vyskytují se i v tomto případě teorie, že ve všem měli prsty mimozemšťané. Další tradice tvrdí, že se Marie poprvé vdala za Josefa, kterému v té době bylo přes 70 let. Ježíšovi sourozenci, o kterých se zmiňuje Flavius, pocházeli z Josefova předchozího manželství. Podle biblisty Geralda Messadié dokonce Josef přijal Ježíše za svého, aby na sebe vzal hanbu za své syny, které podezíral, že některý z nich Marii přivedl do jiného
stavu. Dále je tu pak teorie, že Marie byla přivedena do jiného stavu pod vlivem nějakých drog, či sedativ, aby o ničem nevěděla a těhotenství tak dalo z jejího i Josefova hlediska považovat za nadpřirozené, a že to vše byl promyšlený komplot Esejců. Ti mohli Josefovi, který mohl být členem jejich sekty podat věc tak, že se jedná o reinkarnovaného Choniho. A jelikož v nejvyšších vládnoucích židovských kruzích již byly spíše tendence protimesianistické, zavázali Josefa i Marii mlčením. Ale pojímat to vše jako geniální zpravodajskou hru Esejců, mi připadá dosti přitažené za vlasy.

Ať už byl Ježíš do doby svého vystoupení kdekoli a bez ohledu na to, čí byl syn, zřejmě byl dobře připraven na svou úlohu změnit svět a jeho příchod se blížil...

Zdroj: Vladimír Liška: Největší tajemství Ježíše z Nazaretu, antika.avonet.cz

Podle křesťanské tradice se narození Ježíše odehrálo v Betlémě. Ten ležel 100 kilometrů od Nazaretu. Jelikož Davidův rod pocházel z Betléma a Josef i Marie byli z Davidova rodu, museli i s Marií v pokročilém stadiu těhotenství tuto cestu podniknout.

Dvě evangelia tvrdí, že k této cestě došlo. Lukáš píše přímo o cestě do Betléma, Matouš už jen o narození Ježíše v Betlémě. Matoušovo evangelium se zmiňuje o příchodu tří mudrců z východu, kteří se přišli novorozenci klanět. Matouš je jediný, kdo o tomto faktu píše, takže nevíme, zda mudrci existovali a kolik jich případně opravdu bylo. Předobrazem této události se mohl stát mithraismus. Podle dávné legendy se Mithra narodil z panny v jeskyni, v jesličkách, mezi oslem a volkem. Také jemu se klaněli pastýři a mágové. Tato shoda nemusí být náhodná, vzhledem k vlivu, který šířící se mithraismus ve východní části impéria v 1. století měl.

Podle Matouše se o tom dozvěděl Herodes (ať už od mudrců nebo od někoho jiného) a rozhodl se dítě, které jej mělo podle proroctví svrhnout, zlikvidovat. Josefovi se dostalo včasného varování - podle bible od anděla - a uprchl do Egypta. Herodes v hledání dítěte neuspěl a roku 4 př. n. l. umírá. Po smrti Heroda se uprchlíci vrátili do Palestiny. Zda tam byl celou dobu Ježíš s nimi, nebo byl třeba u Esejců v Kumránu, nevíme. Biblista Zenon Kosidowski konstatuje:
"Třicet let Ježíšova života uplynulo, než veřejně vystoupil se svým učením, je to období, které navždy zůstane tajemstvím". O Ježíšově dětství a dospívání se evangelia nezmiňují, jen Lukáš tvrdí, že Ježíš ve 12 letech diskutoval v jeruzalémském chrámě s kněžími o otázkách víry. Zda Ježíš nemohl nebo nechtěl svým učedníkům vyprávět o svém dětství a mládí, zda se celou tu dobu někde nepřipravoval na své poslání, již nelze zjistit. Každopádně byl velice zdatným znalcem židovských svatých knih a náboženských předpisů a mimo to společné rituální večeře Esejců naznačují, že jimi byl Ježíš ovlivněn a byl jimi vychováván. Jestliže tomu tak bylo, pak to může vysvětlovat fakt, že Ježíš kromě dokonalých znalostí náboženství ovládal masovou sugesci, hypnózu, léčitelské praktiky, snad disponoval i některými paranormálními vlastnostmi.

Ať už byl Jež

TULI: I ty suvicko moje
illona: Diky moc, tak tohle jsem jeste nikde necetla

Stéblo slámy
Pastýři se vraceli z Betléma, kde se poklonili Ježíškovi narozenému v chlévě. Nesli mu náruče darů a teď se vraceli s prázdnýma rukama.
Kromě jednoho z nich, mladičkého pastýře, téměř ještě chlapce. Ten si z betlémského chléva přece jen něco odnesl. Celou cestu tu věc pevně svíral v dlani. Ostatní by si toho ani nevšimli, kdyby se kdosi nezeptal: "Co to máš v ruce?"
"Stéblo slámy," odpověděl mladík. "Vzal jsem si ho z jesliček, ve kterých leželo to dítě." "Stéblo slámy," ušklíbali se ostatní. "Takové smetí! Zahoď to!" Mladý pastýř rozhodně zavrtěl hlavou. "Kdepak," namítl, „já si ho schovám. Pro mě je to znamení, připomíná mi malého Ježíška. Pokaždé, když ho vezmu do ruky, vzpomenu si na něj i na to, co o něm řekli andělé."
Druhý den si pastýři mladíka znovu začali dobírat: "Co jsi udělal s tím stéblem?" Mladík jim ho ukázal. "Pořád ho nosím u sebe." "Zahoď to, k ničemu ti není." "Ne. Má velkou cenu. Ležel na ní Boží Syn." "A co má být? Důležitý je přece Boží Syn, a ne kus slámy."

"Mýlíte se. Velkou cenu má i ta sláma. Na čem jiném by ležel, když je tak chudý? Boží Syn potřeboval trochu slámy. To mě poučilo, že Bůh potřebuje i obyčejné lidi a věci. Potřebuje nás, kteří nemáme velkou cenu, kteří toho moc nevíme." Stéblo jako by mělo pro toho pastýře čím dál větší význam. Na pastvě ho často držel v ruce, vzpomínal na slova andělů a byl šťastný, že má Bůh tolik rád lidi, že se stal stejně malým jako oni.
Pak mu však jeden z jeho druhů vytrhl stéblo z ruky a rozhořčeně vykřikl: "Dej už s tím zatraceným stéblem pokoj! Bolí nás z těch hloupostí hlava!" Stéblo vztekle zmačkal a zahodil.
Mladík klidně vstal, zvedl stéblo ze země a opatrně narovnal. "Vidíš, zůstalo stejné jako předtím. Pořád je to stéblo slámy. Ani tvůj vztek s ním nic nezmohl. Jistě, zničit stéblo slámy je snadné.
Ale přemýšlel jsi už někdy o tom, proč nám Bůh seslal malé dítě, když potřebujeme silného zachránce a vojevůdce? Jednou vyroste, bude z něho muž a nic ho neporazí. I přes lidskou zlobu zůstane tím, čím je - Spasitelem, kterého nám seslal Bůh." Mladý pastýř se usmál a se zářícím pohledem pokračoval: "Boží láska se totiž nedá zničit a zahodit. I když se zdá křehká a slabá jako stéblo slámy."

ruzovyelf: skrivanku muj !
ja jsu asi Sova
staci rict - na google obrazky vyguglis vse

TULI: Preeeeesne neco takoveho jsem hledala a nenasla , proto jsem tam frkla ten stromecek a venec

JarkaP:
TULI: Za 1. nepisi, ale kopiruji a za 2. jsem skrivanek a vstavani v tuto dobu je pro me slast Ale jsem moc rada, ze se ti to libi

ruzovyelf: teda se ti klanim ELFICKU !!!
za 1. krasne cteni

za 2. v kterou dobu to pises ....

mne zvoni budik v 6. 45 a vuuuubec se mi nechce .....

Štěstí, zdraví, pokoj svatý, vinšujeme vám,
nejprv panu hospodáři, pak vašim dítkám.
Zdaleka se beřeme, novinu vám neseme,
co jest nám se přihodilo v městě Betlémě.

Narodil se tam synáček, posílá mě k vám,
byste mu koledy dali, však já mu ji dám.
Chlebíčka nechce bráti, nakrmila ho máti,
radš tolárek neb dukátek máte poslati.

Pěkně prosím, odbuďte mě, nemám tu kdy stát,
ještě musím do Betléma dítko kolíbat.
To dítko je bohatý, v nebi vám to zaplatí,
že se budete po smrti s ním radovati.

Ve 4:49 se mi to neotisklo cele, takze jsem to doplnila hned nad to ve 4:50, tak abyste v tom nemeli zmatek
illona: Mam od tebe tu knizku

Koleda
Křesťanské Vánoce do sebe vstřebaly řadu zvyků spojených s oslavou zimního slunovratu. Vánoční koledy, zpívané v latinské i lidové řeči, nahradily předkřesťanský rituální zpěv oslavující o saturnáliích boha Saturna. Lidová víra připisovala vánočním koledním obchůzkám magickou moc. Měly přinést štěstí a blahobyt do každého stavení. Na koledu se o Vánocích chodilo o Štědrém večeru, na svátek sv. Štěpána, na Nový rok, o dni sv. Tří králů a někde i na Hromnice. Slované přijali název koleda podle názoru L. Niederleho z latinského slova Calendae (kalendy), označujícího první lednové dny, kdy se slavil slunovrat.

Tímto slovem se ale označoval i každý první den měsíce. Zikmund Winter (1846-1912) napsal, že "jako kněží pohanští prvního dne každého měsíce obcházeli po domech s modlami, rovněž tak chodívali hned první kněží křesťanští s křtem po domích a dávajíce domu žehnání, přijímali za to dary. Z kalend se stala kolenda, koleda". Staroslověnské slovo koleda znamenalo prý také novoroční den. Balkánské národy nazývaly kalendou pohanské oslavy zimního slunovratu se zpěvy a průvody. Ve francouzské Provenci se Vánocům říkalo Calendo. V Anglii se o Vánocích zpívaly carols, ve Francii noels.

Koledy byly a jsou jednou z nejrozšířenějších vánočních kratochvílí. Koledy ve středověku šířili po celé Evropě potulní žáci, často účinkující v oblíbených vánočních hrách. Makaronské koledy se zpívaly směsicí latiny a místních jazyků. O vánočních svátcích byly slyšet na trzích, v šencích, klášterech, domech bohatých měšťanů i šlechtických palácích. V jednotlivých zemích vedle kosmopolitních makaronských koled zněly o vánočních svátcích domácí koledy, zpívané v národním jazyce.

Anglické národní koledy jsou například doloženy od 15. století. Byly to oblíbené světské písně upravené pro vánoční potřebu nebo umělé vánoční písně komponované v lidovém duchu. Nepostrádaly komické ani satirické prvky. I když se v dobách dětství Charlese Dickense (1812-1870) na čas zdálo, že veřejnost ztrácí o koledy zájem, probudil romantismus staré vánoční zpěvy znova k životu.

S anglickými Vánocemi je nerozlučně spjata relativně mladá koleda Good King Wenceslas opěvující dobrého českého knížete, světce a patrona českého království svatého Václava. Svatováclavská koleda je i dnes o svátku sv. Štěpána, kdy prý dobrotivý král navštěvoval příbytky nuzáků, slyšet na dělnických předměstích Manchesteru, v noblesních čtvrtích Londýna, pod starobylými klenbami katedrál i pod krovy vesnických kostelíků. Legendu o životě sv. Václava zveršoval anglický duchovní John Mason Neale. Zhudebnil ji spolu s Thomasem Helmorem na nápěv staré jarní latinské písně Tempus adest floridum.

Poprvé byla Svatováclavská koleda otištěna v Nealeově knize koled pro dobu vánoční (Carols for Christmas Side) v roce 1853 a okamžitě si získala srdce Britů, kteří se seznámili s osudy svatého Václava již ve středověku díky krásné a dobrotivé dceři Karla IV., princezně Anně, provdané za anglického krále Richarda II. ( 1377-1400). Dojímavá Helmorova hudba, opírající se o starší zpěvnou formu, povýšila koledu Good King Wenceslas na nekorunovanou vánoční hymnu Britských ostrovů. Svatý Václav, král a dobrodinec, se stal neoddělitelným souputníkem voňavých větviček cesmíny, věčně zeleného jmelí, vánočního pudingu a báječného krocana s nádivkou.

Vánoční zpěvy milovali i naši sousedé v Německu. Jedna z nejstarších německých koled je o Josefovi. Dochovala se v lipském rukopise z roku 1500. Nejproslavenější vánoční německy zpívanou koledu zkomponoval Rakušan Franz Xaver Gruber. Slova koledy, kterou si dnes o Vánocích zpívá přes 200 národů, složil Josef Mohr, působící jako farář v obci Oberndorfu, ležící nad řekou Salzach nedaleko Salcburku. Mohr napsal slova písně ve 26 letech. Píseň Tichá noc (Stille Nacht) poprvé zazněla o Vánocích roku 1818. Kostelní varhany byly rozbité a tak farníci Tichou noc uslyšeli nejdříve bez hudebního doprovodu. Farář Mohr zpíval bas a jeho učitel Gruber nosnou melodii.

V Čechách je starodávný obyčej koled a koledování doložen ještě v předhusitských dobách. Vzdělaný mnich Jan z Holešova sepsal v Břevnovském klášteře více než před půl tisíciletím spis Štědrý večer, v němž zachytil vánoční obyčeje a zvyky našich předků. Neopomněl popsat ani vánoční píseň, která se tehdy zpívala: vele, vele, stojí dubec uprostřed dvora. O mnoho mladší není ani koleda Narodil se Kristus Pán, která vznikla z latinské duchovní písně Ave hierarchie coelestis (Buď pozdraveno, kněžstvo nebeské).

Bylo tehdy zvykem, že "řádné koledy" byly konány na způsob procesí kněží a žáků. Kněží nesli obraz Kristův, jejž obyvatelé domu líbali. Žáci, oblečení v bílé roucho, nesli hořící svíce a kadidlem vykuřovali domy. Za to dostávali dary. Kněží přitom zpívali latinské písně jako Ecce Maria genuit nobis salvatorem, Judea et Jerusalem nolite timere nebo Heac est dies.

V našich zemích se stejně jako jinde koledovalo a zpívaly se vánoční písně od adventu do Hromnic. První koledníci se objevovali již o svátku sv. Mikuláše. Žáci farních škol chodili na mikulášskou koledu i se svými správci. Nosili s sebou velkou figuru biskupa. Sami si oblékali bohatě zdobené šaty, jezdili na koních a vozech. V roce 1429 zpívali na Staroměstské radnici o sv. Mikuláši s "biskupem" žáci od sv. Mikuláše, z Týna, od sv. Michala, Havla, Jiljí a Haštala. Vykoledovali si po 2 groších z denních peněz. Koledníci to však v Praze neměli lehké. Například v roce 1447 "purkmistrové a konšelé obojího města přikázali všechněm rektoruom školním i farářuom jich, aby na den sv. Mikuláše žáci nechodili v šatech nádherných ani v pásech pozlacených nebo stříbrných, s záponami, u věncích perlových, ale prostě, kteří chtí, v svých šatech anebo měštěnínských suknicích nedrahých, a ovšem na koních aby nejezdili, jak někdy jsú činievali; a to zachovati uložili v budúciech časech tak choditi pod poslušenstviem panským". Lidem se ale nazdobení koledníci líbili, a tak se vždy našel způsob, jak přísný zákaz pánů konšelů a univerzity zdárně obejít. Ještě v polovině 14. století na koledu chodili i pražští preláti, kanovníci a ostatní duchovenstvo.

Za vlády Karla IV. měl pražský arcibiskup a vysocí církevní hodnostáři zaručen pevný kolední plat. Arcibiskup byl povinen "dáti prelátům a kanovníkům 4 kopy, služebníkům kostela, tj. vikářům a oltářníkům a jiným 2 kopy, žokům a kůrním 20 a bonifantům 10 grošů, ovšem jen těm, kteří osobně do domu arcibiskupova přišli a kolední zpěv před ním vykonali". Koledovali i správci farních škol, městští pacholci, biřici, pivovarští dělníci. Na koledu chodili i prostitutky! Účast příslušníků opovrženíhodných profesí na veřejných vánočních oslavách nakonec vedla v roce 1390 k vydání nařízení, jež jim účast na koledách zapovědělo. Koleda však bez toho měla čím dál nevázanější charakter. Nejrůznější nařízení proto omezila i účast kněží. Nižší kněžský stav to nesl nelibě, protože tak byl ochuzen o možnost vánočního přivýdělku. Bylo tehdy zvykem, že "řádné koledy" byly konány na způsob procesí kněží a &

Zpěv pražských koledníků míval velmi dobrou úroveň, k čemuž hlavně přispělo zavedení ars musica jako jednoho z povinných oborů na vysokém učení pražském. V lidovém prostředí však častěji než latinské chorály zaznívaly české zpěvy se světskou tematikou. Karel IV. zavedl instituci kůrních žáků, jejichž hlasy se o vánoční době po století ozývaly nejen z kostelů, ale i na tržištích a v hospodách. Koleda totiž byla důležitým zdrojem příjmů věčně hladových žáků. Nikdo se o vánočních svátcích za skrytou žebrotu nestyděl. Vždyť kdysi i Jan Hus zpíval na kůru, koledoval a žebral na pražských ulicích. A podle starého zvyku odevzdával výslužku starším studentům a pokorně čekal na svůj díl.

Novou renesanci prožila česká koleda v 18. století. V 19. století nechyběly mezi koledami ani kramářské a písmácké písně. Oblibu koled nezmenšily ani četné zákazy vyhlašované z kazatelen. Zpěv koledníků nejčastěji doprovázela harfa, housle, klarinet nebo flétna a v Podkrkonoší trumšajt. Koledníci zpívali česky o narození Ježíška, cestě do Betléma a královských darech, vinšovali, děkovali (případně hrozili) za koledu. Na Valašsku chodily děti o Štědrém dnu do kostela k jesličkám a přinášely Jezulátku nejrůznější dárky. Malý Ježíšek nedostal jen oříšky, jablka, křížaly, med, brynzu, smetanu a kroupy, ale i hezkou vánoční písničku. Děti před jesličkami tančily a zpívaly:

Ježíšek maličký pasáčkům se smál, smál
na ten jejich tanec shůry se díval, val
a všem požehnání bez meškání dal, dal.

Dárky zůstaly u jesliček přes Boží hod a na svátek sv. Štěpána je dostaly tři nejchudší děti z vesnice.

(Se svolením převzato z knihy: Malá ENCYKLOPEDIE VÁNOC, Valburga Vavřinová, vydalo nakladatelství Libri, Praha 2001)

illona:

Co se andělovi nelíbilo (Bruno Ferrero)
Zatímco Josef s Marií putovali do Betléma, jeden z andělů svolal všechna zvířata, aby mezi nimi vybral ta nejvhodnější, která budou v chlévě pomáhat Svaté rodině.
Jako první se samozřejmě hlásil lev: "Jen král je hoden sloužit Králi světa," zavrčel. ,,Já se postavím ke vchodu a každého, kdo by se chtěl k Ježíškovi jen přiblížit, roztrhám!" ,,Jsi příliš hrubý," odmítl ho anděl.
Andělovi se k nohám ihned začala lísat liška. Vychytrale ho s nevinným pohledem přesvědčovala: "Nejvhodnější jsem přece já. Každého rána pro Božího syna ukradnu nejlepší med a mléko. A Marie s Josefem se se mnou také budou mít dobře. Každý den jim přinesu mlaďoučkou slepici." "Ty jsi příliš nepoctivá," namítl anděl.
Po těch slovech před andělem roztáhl svůj nádherný ocas páv. Zamával mu peřím duhových barev před očima a prohlásil: "Se mnou se i obyčejná stáj změní v královský palác, který by jim záviděl i Šalomoun!" "Ty jsi zase moc pyšný," mínil anděl.
Zvířata předstupovala před anděla jedno po druhém a vychvalovala své největší přednosti. Marně. Andělovi se nezamlouvalo ani jedno z nich. Ale všiml si osla a vola. Pracovali na poli u vesničana, který bydlel poblíž betlémské stáje.
Anděl na ně zavolal: "A co můžete nabídnout vy?" "Nic," odpověděl osel a sklopil skromně dlouhé uši. "My jsme se nenaučili ničemu - jenom pokoře a trpělivosti. Všechno ostatní nám přinese jenom rány holí." Vůl však nesměle namítl, aniž by vzhlédl od země: "Ale čas od času bychom mohli odhánět mouchy dlouhým ocasem." Konečně se anděl spokojeně usmál: "Právě vás jsem potřeboval!"

Vánoční příběh

"Kdysi dávno svolala zvířata sněm. Liška se zeptala veverky: "Co pro tebe znamenají Vánoce?"
Veverka odpověděla: "Pro mne Vánoce znamenají krásný stromeček ozdobený spoustou svíček a cukrovím, které mám tak ráda."
Slyšet se dala také straka: "Podle mne jsou o Vánocích nejdůležitější krásné a zářící šperky. O Vánocích se má všechno jen třpytit." Pozadu nechtěl zůstat ani vůl: "Vánoce dělá Vánocemi teprve šampaňské. Já bych ho vypil klidně dvě lahve!"
A osel, který to už nevydržel, se rychle zmocnil slova: "Vole, zbláznil ses? Vždyť na Vánocích je nejdůležitější Ježíšek. Copak jsi na to zapomněl?" Vůl se zastyděl, sklopil velkou hlavu a zabučel: "A vědí to vůbec lidé?"

cauk !

holky, moc hezke a zajimave cteni ..... se clovek dovi tolik veci !

ruzovyelf: predcitam Princovi

Jupí jupí jou - Vánoce tu jsou!!!!!
Díky všem za hezké povídání!

JarkaP: Severska mytologie me dost zajima, mam velkou knihu Odin a louskam si z ni na chate, tedy predcitam nahlas Princovi a ten u toho pokazde usne

ruzovyelf: Holinka: illona:
Ještě se vrátíme do starověkého Říma a připomenem slavnosti věnované bohu Saturnovi, nazývané “saturnálie”. Lidé se navzájem obdarovávali, všude plápolaly svíce. Jako dárek často posloužila právě ona hořící svíčka, která symbolizovala světlo a teplo, tak potřebné během zimních dnů. Svíčky se o Vánocích zapalují dodnes: na adventním věnci, ve skořápkách ořechů, na vánočním stromku. Díváme-li se dál do minulosti, určitě je zajímavé připomenout také severský svátek Yule: na počest boha hromů Thora lidé zapalovali vánoční polena a věřili tomu, že každá jiskra představuje nové selátko, které se v novém roce narodí. A že se často očekávaly roky hojné, je nasnadě – slavilo se dlouho, dokud poleno neshořelo, což někdy trvalo i 12 dní. Dnes se už polínka nezapalují, lidé si však přesto přejí v novém roce blahobyt a dobré žití.

illona: Holinka: Tak si tu dnes muzeme pekne od plic zasaturnalnit

Vánoční stromek

Zdobení stromků bylo ještě začátkem 16. století katolickou církví považováno za pohanský zvyk a jako takové pronásledováno. Teprve koncem 16. století byl stromek vzat na milost. Stále zelené větve jehličnanů se měly stát symbolem věčného života pravověrných křesťanů. Je zajímavé, že první stromky byly prý věšeny za špičku od stropu.
Historie vánočních stromků u nás není dlouhá. První stromeček se rozsvítil v Praze roku 1812 ve vile ředitele Stavovského divadla Jana K. Liebicha. O třicet let později se již stromky prodávaly zcela běžně; lidé je nazývali Kristovy strůmky. V té době si rozvíjející se sklářství získalo nové a významné pole působnosti ve výrobě vánočních ozdob.

Jmelí - to už tu popsaly děvčata tak hned skočíme na


Koledování a koledy

Také koledy navazují na zvyky běžné před vznikem křesťanství. Zpěv koled měl nahradit rituální zpěvy na počest boha Saturna - tak zvané saturnálie. Koledování samo se neomezuje jen na jeden večer; dobou koledování je celé období mezi Štědrým dnem a svátkem Tří králů; nejčastěji se ovšem koledovalo na Štědrý den, na Štěpána ("…Koleda, koleda, Štěpáne…") a na Nový rok. Posláním koledníků bylo obejít se zpěvem a v průvodu všechny domy a v každém popřát do nového roku zdar v hospodářství i osobním životě. Koledníci, jejichž koledy byly považovány za dobrou věštbu, byli vítáni a obdarováváni.
Říká se, že označení koleda vzniklo z latinského slova Calendae, pod kterým byly označovány první lednové dny.
Církev ovšem koledníkům zazlívala přílišnou nevázanost, a také byla proti přestrojování koledníků a jejich maskování za zvířata. Proto byly lidové kolední obchůzky nahrazovány obchůzkami kněží. A tak jsou lidové koledy od 14. století nahrazovány církevními vánočními písněmi o narození Ježíše Krista.

Oslavy zimního slunovratu nemají hluboké tradice jen u nás a v Evropě, jejich kořeny lze najít také v Asii, u Indiánů v Americe i jinde. Od dob Říma se oslavy ustálily na dnešní 25. prosinec. Faktem tedy je, že Vánoce jsou původně "pohanské" svátky. Je pravdou, že si je církev přivlastnila? Na serveru Pastorace se můžeme dočíst následující:

Významný německý badatel Herman Usener doložil, že před nicejským koncilem (konaný v r. 325) se vánoce neslavily. 25. prosinec byl jako datum zrození Krista neznámý. První zmínku o dni narození Ježíšova najdeme u Jana Zlatoústého (374 - 407), ale ten ho datuje na 20. prosinec. V Římě se Vánoce poprvé slavily až roku 365." (Kostnické Jiskry, evangelický týdeník, 20.12.1972).

Termíny oslav Vánoc se původně lišily. Na křesťanském východě připadaly oslavy na současný 6. leden. Tím se překrýval původní pohanský svátek Narození Božského eonu slavený v Alexandrii. V Římě (tedy na křesťanském západě) se oslavou Kristova narození překryl svátek Narození věčného slunce připadající na dnešní 25. prosinec. Později nedošlo ke splynutí obou svátků, ale k jejich prolnutí - v západní (latinské) církvi se tak 25. prosince slaví Ježíšovo vtělení a 6. leden byl přijat za den jeho zjevení se lidem (Epifanie). Teprve později se lednový svátek změnil v den Tří králů podle tří královských darů, které Ježíšovi přinesli mágové.

Dá se tedy snad říci, že Vánoční zvyky mají přirozený (přírodní) původ a datum narození Krista bylo zvoleno až později tak, aby "pohanské" svátky slunovratu byly překryty. Ovšem v každém případě má o Vánocích každý co slavit. Křesťan i bezvěrec. Ale čistě selským rozumem vzato, cožpak je v tom nutné dělat nějaký rozdíl? Radost nad návratem Slunce a s ním i života pro celou Zemi se přece tak krásně doplňuje s původním Kristovým učením…

Z původních pohanských obyčejů se toho za téměř dvě tisíciletí křesťanského pojetí příliš nedochovalo. Není tedy divu, že přebíráme bez rozdílu zvyky a obyčeje křesťanské.

Vánoční zvyky a tradice

Blíží se čtyřiadvacátý prosinec. Pro někoho předvánoční ruch teprve vrcholí, jiní mají již vše připraveno a očekávají příchod Štědrého dne v klidu a radostném očekávání. Máte chvíli času a nepodléháte onomu módnímu jevu označovanému všeobjímajícím, ale naprosto protiřečícím termínem "předvánoční stres"? Pojďme se tedy chvíli zamyslet nad významem Vánoc spolu s některými neodmyslitelně spjatými věcmi.

Co jsou vánoce v dnešním pojetí? Velká část světa, který si říká civilizovaný, se odchyluje od jakékoliv víry. Nejen tedy od toho, co se většinou pod tím slovem rozumí, ale i od víry v přírodu a síly, které vytvářejí a udržují její řád. Pro ně jsou Vánoce svátky toku peněz, jídla a zboží. V šustění bankovek a cinkotu příborů se vytrácí duch, který odedávna vládl období končícího roku.

Vánoce jsou v dnešní době spojovány především s narozením Ježíše Krista. Ježíš je skutečná historická postava, dějiny ovšem o přesném datu jeho narození mlčí. Jedinou zmínku, která alespoň přibližně tuto událost datuje, přináší evangelista Lukáš; ten zaznamenal, že se tak stalo v době prvního sčítání lidu v římské říši, které proběhlo za císaře Augusta.

Kořeny oslav připadajících na konec roku však leží daleko v minulosti. Tehdy ti, kterým bývá dnes zvykem říkat "pohané" věřili, že bůh Slunce se každým rokem znovu a znovu rodí. A právě noc z 24. na 25. prosinec pokládali za okamžik jeho nového zrození. Lidé si dříve více všímali dějů, které je obklopují a dovedli je dávat do logických souvislostí. Vypozorovali tedy i to, že Slunce koncem prosince začíná den ode dne stoupat na obzoru výš a výš. Protože neznali zákonitosti pohybu planet, vysvětlovali si tento jev narozením a růstem nově narozeného slunečního dítěte. Slunce bylo jako jeden z nich - narodilo se, sílilo, v létě dosáhlo nejvyšší síly, dospělosti - a pak postupně stárlo, sláblo, až se muselo znovu narodit. Proto byly noci související s návratem Slunce odpradávna považovány za posvátné, dávající zrod nejen Slunci, ale jeho prostřednictvím i přírodě a tím i člověku.

Ve svatých nocích kolem zimního slunovr

Narodil se Kristus Pán,
veselme se,
z růže kvítek vykvet nám,
radujme se,
Z života čistého, z rodu královského,
nám, nám, narodil se.

Jenž prorokován jest,
veselme se,
ten na svět poslán jest,
radujme se.
Z života čistého, z rodu královského,
nám, nám, narodil se.

Člověčenství naše,
ráčil vzíti na se,
radujme se.
z života čistého, z rodu královského,
nám, nám, narodil se.

Goliáš obloupen,
veselme se,
člověk jest vykoupen,
radujme se.
z života čistého, z rodu královského,
nám, nám, narodil se.

Boží Syn se vtělil,
veselme se,
aby hříšné spasil,
radujme se.
Z života čistého, z rodu královského,
nám, nám, narodil se.

Z nebe na zem sstoupil,
veselme se,
aby nás vykoupil, r
adujme se.
Z života čistého, z rodu královského,
nám, nám, narodil se.

Chudý s námi bydlel,
veselme se,
zimu, bídu trpěl,
radujme se.
Z života čistého, z rodu královského,
nám, nám, narodil se.

Ponížení přijal,
veselme se,
by nám nebe získal,
radujme se.
Z života čistého, z rodu královského,
nám, nám, narodil se.

Pánem jsa všech pánů,
veselme se,
snášel pro nás hanu,
radujme se.
Z života čistého, z rodu královského,
nám, nám, narodil se.

Syn jsa Boha Otce,
veselme se,
dán jest zemské Matce,
radujme se.
Z života čistého, z rodu královského,
nám, nám, narodil se.

Tichá noc, přesvatá noc,
v spánku svém dýchá zem,
půlnoc odbila, město šlo spát,
zdřímli dávno i pastýři stád,
jen Boží láska ta bdí,
jen Boží láska ta bdí.

Tichá noc, přesvatá noc,
náhle v ní jásot zní,
vstávej, lide můj, tmu z očí střes,
v městě Betlémě Bůh zrozen dnes,
z lásky se člověkem stal,
z lásky se člověkem stal.

Tichá noc, přesvatá noc,
stín a mráz vůkol nás,
v hloubi srdce však Gloria hřmí,
dík, že hříšník se s důvěrou smí
u svaté rodiny hřát,
u svaté rodiny hřát.

taky něco přidám..
Jmelí v historii:
Jmelí užívali lidé při obřadech, magii i léčení od nejstarších dob. Podle Plinia jmelí sbírali Galové v noci před úplňkem na počátku roku, který připadal na náš listopad. Jmelí odsekl zlatým srpem. Ve starověku se jmelí používalo jako protijed, proti uřknutí a uhranutí duchy z podsvětí, ale také jako lék na ženskou neplodnost.
Staří Keltové považovali jmelí za rostlinu obdařenou kouzelnou mocí, rituálně ji užívali např. k vyhánění démonů. Vyobrazení lístků či větévek jmelí se také často objevuje na nejrůznějších keltských předmětech. Zvyk zavěšovat o Vánocích jmelí jako symbol štěstí vznikl zřejmě ve Velké Británii a k nám se rozšířil na počátku 20. století. Obdobně ve výtvarném umění větévky jmelí symbolizují štěstí.
V křesťanské tradici je někdy léčivá moc jmelí přirovnávána k moci Krista uzdravovat nemocné. Jmelí je odnepaměti symbolem života a ochranným talismanem.
Lidé dříve věřili, že jmelí udržuje svazky mezi lidmi, protože i bobule jmelí pevně lepí k sobě. Dodnes zavěšujeme jmelí na Štědrý den na dveře nebo nad slavnostní tabuli pro požehnání a jako příslib štěstí do domu. Když zašeptáme do plamínku první zapálené svíčky na vánočním stromečku přání, jmelí nám ho splní.

Zvyk líbat ženy a dívky pod zavěšeným jmelím pochází pravděpodobně z Anglie a k nám se dostal ze sousedního Německa, kam ho přinesli angličtí vojáci. Je kuriózní, že ve středověkém Německu se snítkou ze jmelí označovali veřejné domy jako znamení prodejné lásky. Irové věší jmelí na dveře jako pozvánku k prostřenému stolu a zároveň jmelí chrání jeho obyvatele před zlými mocnostmi a kouzly. V Norsku je jmelí symbolem usmíření. Rozhněvaní lidé se musí pod stromem se jmelím udobřit, jinak na sebe přivolají hněv bohů.

ruzovyelf: pěkné povídání o jmelí -díky !

illona: Tedy ze Mikulas taky od Keltu, to jsem netusila
JarkaP: Holinka: Tak se taky pridejte

Jmelí

Je parazitická rostlina, která se vyskytuje jak v korunách listnatých stromů, tak v korunách jehličnanů, kde vytváří kruhovité trsy o průměru až půl metru.

Jmelí má kožovité listy. Kvete nenápadně začátkem léta a z květů se pak tvoří bíle lepkavé bobulky podobající se perličkám. Možná že právě tato podoba s perličkama přispěla k tomu, že se mu začala přisuzovat čarovná moc.

Čarovná moc je jmelí přisuzována snad od nepaměti. Keltští kněží a Druidové, považovali jmelí za posvátnou rostlinu a jeho snítky věšeli v domech k zahánění zlých duchů a čarodědjnic. Keltové věřili, že jmelí zajišťuje plodnost a nosí štěsti. Odtud tedy plyne vánoční zvyk, kdy se lidé o vánočních svátcích a zejména o štědrém večeru líbají pod zavěšeným jmelim. Podle Keltů polibek pod jmelim nosí nejenom štěstí, lásku, plodnost, odvahu ale poutá k sobě milence. Proto také bylo líbání pod jmelím tak oblíbené. Na štědrý den směl muž políbit každou ženu procházející pod jmelím. Po každém polibku tito dva účastníci utrhli společně jednu bobulku jmelí. Poslední bobulka - pro štěstí - však musela zůstat na zavěšené větvičce až do příštích vánoc.

O vánočních svátcich by se jmelí mělo darovat, neboť jen tak může přinést stěstí. Jmelí, které si sami uříznete, nebo koupíte, štěsti prý nenosí.

O jemlí se také vypráví legenda, podle které bylo jmelí kdysi stromem, z jehož dřeva byl zhotoven kříž, na kterém byl ukrižován Ježíš Kristus. Strom prý po té hanbou seschl a přeměnil se v rostlinu, která údajně zahrne dobrem každého, kdo pod ní projde.

to je dobře, devčata,že jse to zase rozjely.

illona: ruzovyelf: moc hezké a zajímavé

Keltské vánoční zvyky
5. (6.) prosince - Mikulášský zvyk
Tento zvyk je v dnešní době velmi zvláštní. Už složení Mikuláš, anděl a čert je divné.
S tímto zvykem také úzce souvisí tradice vykuřování. Druid byl degradován na Mikuláše a křížem na prsou, velkou čepicí a berlou (aspoň ta berla) a z lidí co chodili za zaříkávajícím Druidem se stal anděl a čert (degradace keltského božstva Cernunose - paroháče, vládce podsvětní říše na čert, který má taky rohy a žije v pekle podzemí - kde by byli křesťané bez Keltů : ), dva věčné protiklady, ale vyjádření téhož (odkaz na zásvětí). Druid zaříkávaje chodil po staveních a za ním sedlák, který nesl kadidelnici, kde se pálily posvátné byliny. Druid zaříkával veškeré obyvatele (tím myslím i zvířata, protože keltské domy měli 2 části a to obytnou pro lidi a z druhé strany chlévy pro dobytek) proti nemocem a očišťoval je. Tomu napomáhal kouř, který se linul z kadidelnice. V dnešní době je do téhle podoby zvyku daleko, čert je jen jako strašák pro děti.

* Keltské vánoční zvyky
I když se to možná nezdá, keltských vánočních obyčejů není vůbec málo. I v zimě, kdy příroda spí, se konají nejrůznější zvyky a většina z nich přetrvala až do dnešních dnů a ani by jste možná nevěřily, že jsou právě od Keltů. Vezmem to popořadě podle kalendáře.

4. prosince - Sv. Barbora - Trhání Barborek
V tento den většinou tisíce žen a dívek vyjdou ven, aby utrhly větvičky třešně, zlatého deště, … většinou čehokoliv, co vykvete. V den, kdy Barborky vykvetou je zimní slunovrat.
Funguje to zcela dokonale a přesně. Nemusí to ale zcela vyjít v podmínkách paneláku (nemám zkušenosti), prostě v našich přetechnizovaných bytech plných trubek, drátů a dalších vlivů nemusí přírodní hodiny vždy dobře fungovat a může se stát, že Barborky nevykvetou.
Pravidla pro správnost provedení jsou dvě. Barborky se neřežou, ale trhají. Druhé je, že by se měli trhat ze stromu, který je aspoň 10 let starý.

Advent je doba před vánoci, kdy se připravujeme na příchod Spasitele Ježíše Krista. Historie Adventu spadá již do konce 4. století a pochází ze Španělska a Galiie. Slovo Advent pochází z latiny Adventus a znamená příchod. Od 12 do 13 století se Advent stal začátkem nového liturgického roku, který do té doby začínal vánocemi. V dobách minulých byl Advent hlavně dobou půstu a očekávání narození Ježíše Krista. Původně tato doba trvala bez sobot a nedělí 40 dní. V této době platily přísné zásady: střídmost v jídle a pití, zákaz zábavy a tance. Byla to doba zbožného rozjímání. V adventní době se pořádaly četné lidové obřady při kterých se dodržovali starodávné zvyky.

Hlavním symbolem Adventu je: Adventní věnec. Adventní věnec patří k nejznámějším symbolům předvánočního času. Už od nepaměti je věnec symbolem vítězství a královské důstojnosti. Je to dle Bible projev radosti, úcty a vítězství. Adventní věnec je holdem tomu, kdo je očekáván, a kdo zároveň již přichází jako vítěz, král a osvoboditel: Ježíš Kristus. Rozlévající se světlo z hořících svící vyjadřuje přicházejícího Krista, který rozptyluje temnotu a strach, neboť on je "Světlo světa" (Jan 8,12).

První zpráva o adventním věnci pochází z roku 1838 z přístavního města Hamburku. Kdy majitel sirotčince Teolog Johann Heinrich Wichern zavěsil na dveře začátkem adventu dřevěný vyřezávaný věnec, na který dal každý den jednu zapálenou svíci a pod věnec umístil kasičku do které vybíral milodary na chudé děti. Těch svící bylo původně 24, ale dnes se dávají pouze 4 jako symbol jednotlivých týdnů.

Původni barva svící na adventním věnci byla fialová, jako barva kněžského roucha. Dnes však převládá barva červená a zlatá. Není ale vyjímkou i vícebarevný adventni věnec.

Zapalováni svíček: První se zapaluje svíce na železnou neděli. Druhá na neděli stříbrnou, kdy tim pádem hoří již svíce dvě. Třetí na neděli bronzovou, kdy hoří již tři svíce a o zlaté neděli se zapalují vsechny čtyři svíce.

JarkaP: Ja vim, ale dokud tu nejsou, muzem psat samy Bylo by Borovice skoda , rekla bych, vzdycky jsem si tu prima pocetla, i kdyz jsem vzdycky nereagovala

ruzovyelf: bezva naladění na vánoční notu
My bychom četly, ale nikdo nepíše - chybí tu ilsa s Darilkou

Holinka:

ruzovyelf:

Vánoce, Vánoce přicházejí,
zpívejme přátelé,
po roce Vánoce, Vánoce přicházejí,
šťastné a veselé.

Proč si děda říct si nedá,
tluče o stůl v předsíni,
a pak běda,marně hledá
kapra pod skříní,

Naše teta peče léta na Vánoce vánočku,
nereptáme aspoň máme něco pro kočku.

Jé
Vánoce, Vánoce přicházejí,
zpívejme přátelé,
po roce Vánoce, Vánoce přicházejí,
šťastné a veselé.

Bez prskavek tvrdil Slávek
na Štědrý den nelze být
a pak táta s minimaxem
zavlažoval byt.

Tyhle ryby neměly by maso míti samou kost,
říká táta vždy, když chvátá na pohotovost.

Jé
Vánoce, Vánoce přicházejí,
zpívejme přátelé,
po roce Vánoce, Vánoce přicházejí,
šťastné a veselé.

Jednou v roce na Vánoce
strejda housle popadne,
jeho vinou se z nich linou
tóny záhadné.

Strejdu vida děda přidá Neseme vám noviny,
čímž prakticky zničí vždycky večer rodinný.

Jé
Vánoce, Vánoce přicházejí,
zpívejme přátelé,
po roce Vánoce, Vánoce přicházejí,
šťastné a veselé.

A když sní se,co je v míse,
televizor pustíme,
v jizbě dusné všechno usne
k blaženosti mé.

Mně se taky klíží zraky, bylo toho trochu moc,
máme na rok na klid nárok, zas až do Vánoc.

Jé
Vánoce, Vánoce přicházejí,
zpívejme přátelé,
po roce Vánoce, Vánoce přicházejí,
šťastné a veselé.

Holky, co je , co je ? My uz si necteme ? Bezim to napravit

JarkaP: dočtu to postupně, je toho hodně a je to velmi zajímavé, díky

míša: když se podíváš dozadu, je tu spousta zajímavého čtení.
Na ten odkaz jsem koukla, takové akce se mi líbí, když se lidi umí bavit
Deina66:

JarkaP:

Ahoj všichni, nakoukla jsem tu poprvé a hned se dočítám zajímavosti o Brně, které mám tak blízko.Té křivé věžičky jsem si fakt nikdy nevšimla, určitě je hodně zajímavostí, kolem kterých chodíme bez povšimnutí.

Taky se tady píše o lednickém kole, každý rok se pořádá akce, kdy účastníci koulejí kolo z Lednice do Brna, chodím se na to koukat,musí to být hodně náročné.

http://www.kudrna.cz/publik_syst/ctihtmlpage.php?what=735

KŘIVÁ VĚŽIČKA
Brněnští konšelé si začátkem 16. století pozvali známého kamenického mistra, který se vyučil u nejslavnějších pražských mistrů. Chtěli, aby postavil radnici, jakou nikde jinde nemají.
Pilgram, tak se mistr jmenoval, si sjednal mzdu, tři hřivny stříbra pro sebe, stavivo a plat pro své dělníky a začali. Po nějakém čase žádal Pilgram na městských radních o zálohu. Ti se však začali ošívat. Nechtěli vydat ani groš dřív, než bude radnice hotová. To mistra popudilo. Nejdřív se snažil domluvit s pány po dobrém, ale když viděl, že nepořídí, rozhodl se jinak. Nechal svými kameníky vytesat nejdelší věžičku portálu nakřivo.
Celé město se chodilo na pokroucenou věžičku dívat. Radní si mistra zavolali a nařídili mu, aby vše hned napravil. Ale Pilgram se jen pousmál a řekl: "Milí páni, vaše slova byla křivá zrovna tak jako věžička na portálu, a proto se ji nikdy nikomu nepodaří narovnat. Vždycky bude ukazovat světu vaši proradnost." Než se nadáli byl pryč.
Marně ho všude hledali. Vykládalo se, že odešel do Vídně, kde v chrámu svatého Štěpána prokázal své umění. Do dnešních dní každý, kdo jde kolem budovy Staré radnice, obdivuje její krásný portál. Mnozí však již přesně neví, proč je věžička křivá.

BRNĚNSKÝ DRAK
Podle pověsti byl zdejší radnici darován knížetem Oldřichem,který jej dostal od Truta z Truntova nebo Albrechta z Trautenbergu.
Podle jiné pověsti drak sídlil v Brně-Líšni na Slatinské skále.Všichni ses jej báli,a tak byla vypsána odměna na jeho polapení.Odměnu si vystloužil pasrýř,který vycpal kůži telete vápnem.Obluda ji snědla a když se šla napít,vápno se začalo hasit a drak zcepelněl.Dnes je pověštěn v průchodu městské radnice.
Ve skutečnosti je to krokodýl darovaný roku 1680 tureckým poselstvem císaři Matyášovi.



BIRKOVO KOLO
Jednoho slunečného květnového dne roku 1638 se jako obvykle sešli v lednické hospodě po práci sousedé na doušek vína. Nechyběl mezi nimi ani Jiří Birk, kolářský mistr, který byl svým umem vyhlášen po celém okolí. Slovo dalo slovo, když tu najednou se ozval Birkův hlas: "Oč se vsadíte, sousedé, že ráno o šesti hodinách, jak vyjde slunce, porazím v lese strom, udělám z něho kolo a ještě ten den je dokutálím do Brna, dřív než se zavřou městské brány." Všichni se mu smáli a klidně se s ním vsadili o dvanáct tolarů. Věřili, že se to koláři nemůže podařit a oni lehce přijdou k penězům.
Birk však byl opravdu mistr svého řemesla. Než na brněnských věžích začali zvonit Ave Maria, proběhl Židovskou bránou a přes Zelný trh na radnici. Tam udivenému purkmistrovi odevzdal hotové kolo. A protože kolo bylo opravdu mistrovský kus, dal je purkmistr Gabriel Schramm pověsit v radničním průjezdu . Birk svou sázku vyhrál, ale dvanáct tolarů mu štěstí nepřineslo. Všichni věřili, že mu při práci pomáhal čert, a proto se mu začali vyhýbat. Práce ubývalo, až nakonec šikovný kolář zemřel v bídě.
Birkovo kolo, které si můžete na Staré radnici prohlédnout, nám ho však připomíná dodnes.

Tady se nic neděje, kde jste všichni? Jestlipak Darilku zase nezlobí počítač?
U písmenka B nesmíme zapomenou na BRNO.

Brno je se svými 230 km2 a 384 000 obyvateli druhým největším městem České republiky, nachází se na soutoku řek Svratky a Svitavy.

Trocha historie:
V brněnské lokalitě se život rozvíjel už od pravěku, což dokazují četné nálezy pozůstatků sídlišť. Po éře Velkomoravské říše nastalo krátké období úpadku. Již v 11. století byl postaven přemyslovský hrad, v jehož podhradí se vyvíjely trhové vesnice, a postupně byl osídlován kromě místního obyvatelstva i Němci, Valony či Židovským obyvatelstvem. Díky různým privilegiům rostlo a získalo i nové hradby. Ve 14. století za moravských markrabat město zažívalo svůj rozkvět, díky trhům vzrůstal mezinárodní obchod. Město se stalo významným centrem zemských orgánů a moravských zemských sněmů. V období třícetileté války se Brno stalo hlavním moravským městem. Jako jediné odolalo švédskému tlaku, za což bylo odměněno dalšími privilegii. R. 1777 bylo založeno biskupství jako vrchol rekatolizace. Silný vliv měli augustiniáni, jezuité, kapucíni. Na počátku 20. století město nabylo nevídaného významu, r.1919 byla založena Masarykova univerzita a r.1928 postaveno brněnské výstaviště. Svou velikost jako centrum kulturní, historické, obchodní a průmyslové si Brno podrželo dodnes.

Darila: tahle Bílá paní je na hradě Rožmberk!
Krasné povídání- jen mě to upevňuje v názoru, že i u nás je krásně a člověk by mohl každý týden jezdit po památkách a krásných místech! Jen mít víc toho času.

LEGENDA O JANU ŠEMBEROVI

Za dob, kdy byl pánem Bučovic Jan Šembera, se poddanému lidu dobře nevedlo. Pan Šembera byl lakotný a když se mu zachtělo vystavět si krásný zámek, zvýšil daně. Po velkých útrapách se mu podařilo nový a nákladný zámek postavit, prý mu v tom pomáhal sám ďábel. Jenže potom pan Šembera onemocněl, a tak se rozhodl, udělat si pořádek v rodových záležitostech, aby měly jeho dvě dcery zajištěno dědictví. Jak si tak pročítal rodové pergameny, narazil na odstavec, ve které se psalo, že nebude-li mít mužských potomků, připadne část jeho majetku brněnským minoritům. A tu si pan Šembera usmyslel, že to tak nenechá. Marně si lámal hlavu co udělat, až dostal spásný nápad, který mu vnukla v plamenech se rozpadající polena. Napsal tedy otci kvardiánovi list, že se mu život krátí a ať se tedy přijede do Bučovic domluvit ohledně předání Šemberova majetku. V klášteře bylo hotové pozdvižení a kvardián se hned nazítří rozjel na zámek i s listinami. V Bučovicích byl mile uvítán a na bohaté hostině jedl ty nejlepší lahůdky, které vydatně zapíjel nejkvalitnějším vínem. Mnich už byl notně znaven vínem, když mu pan Šembera vzal svazek pergamenů a počal si je prohlížet. Zadumaně s listinami procházel místností, až se zastavil u hořícího krbu. V tu chvíli opilý mnich vystřízlivěl a celý se rozklepal, pan Šembera totiž vzácné listiny vhodil do ohně a ony okamžitě vzplály. Marně kvardián šmátral pohrabáčem v popelu, vylovil už jen ohořelé zbytky listů. Mnich vztekle vyskočil na nohy a vychrlil na pana Šemberu strašlivou klenbu. Ačkoliv pan Šembera svým dcerám zachoval majetek celý, na něho těžce dolehla mnichova kletba. Jeho nemoc se zhoršila, umíral v bolestných mukách a sotva duše opustila jeho tělo, uchvátil ji ďábel a uháněl s ní do pekla. Od té doby se pan Šembera každou půlnoc zjevuje jako černý kůň s ďáblem v sedle, který ho divoce prohání kolem minoritského kláštera.

Pohled na zámek:

Nikde nikdo, tak tentokrát něco z Moravy

BUČOVICE leží 28 km od Brna v údolí řeky Litavy, na okraji Ždánického lesa a Chřibů. První písemné zmínky o Bučovicích jako městečku pochází z roku 1322. Předpokládá se však dřívější existence městečka, což dokládá objev z konce roku 2000, který prokazuje, že v prostoru dnešní zámecké zahrady a dvora stával v 1. polovině 13. století velký kamenný kostel.
Ve 2. polovině 16. století (1567 - 1582) dal tehdejší majitel bučovického panství Jana Šembera z Boskovic postavit renesanční zámek, který patří k nejcennějším renesančním stavbám v záalpském prostoru. Tvůrcem projektu byl patrně císařský architekt a antikvář Jacopo Strada. Na výzdobě zámku se podíleli významní umělci rudolfinského okruhu (např. sochař Hans Mont). Od roku 1597 až do roku 1945 patřil zámek i s panstvím známému rodu Lichtenštejnů.

Náměstí v Bučovicích:



Zámek v Bučovicích je unikátní ukázkou renesančního stavitelství u nás. K ojedinělým patří bohatá manýristická výzdoba interiérů a překrásná kašna na nádvoří:

20.9.2009 6:23 ...ta fotka není ale Bechyně, ale Tábor - Kotnov...to se tam zamíchalo asi omylem

jinak moc zajímavé
viděla jsem celý pořad o tom relikviáři sv. Maura...málem zmizel v cizině...

Dokončení - neboť v Blatné, málo platné, tam je krásně.

Současnou novogotickou podobu zámek Blatná získal v polovině 19. století díky Robertu Hildprandtovi. Rodině Hildprandtů byl zámek roku 1948 zkonfiskován, po roce 1989 se však vrátil zpět do jejich rukou. Zámek je celoročně otevřen veřejnosti a nabízí zajímavé expozice s návštěvou anglického parku.. Při levém okraji centrální louky se nachází původně barokní, dnes empírový zahradní domek z roku 1767. Oblíbenou atrakcí zámeckého parku je početné stádo daňků skvrnitých, kteří se zde volně popásají a jsou velmi krotcí. Ozdobou parku je množství věkovitých dubů, z nichž už bohužel mnoho podlehlo zubu času. Park přišel i o největší památný dub královny Johanky, pod kterým prý ráda sedávala a kde se setkala se svým budoucím manželem, králem Jiřím z Poděbrad, sestra pana Lva ze zdejšího hradu. Přes osm set let starý a třicet metrů vysoký strom, jenž měl v průměru sto osmdesát centimetrů definitivně padl v osmdesátých letech.

Kdo zavítá na jih Čech, pochopí, proč se pan doktor ztvárněný Rudolfem Hrušínským ve filmu Vesničko má, středisková při svých cestách stále kochal. Kraj vlídný a přívětivý, který nabízí sportovcům bohaté vyžití, milovníkům historie a památek nesčetné množství cílů, znaveným poutníkům možnost spočinout uprostřed přírody a jen tak si lenošit. Zamilovat se do tohoto rybníkatého kousku jižních Čech znamená získat lásku na celý život.
BLATNÁ je jihočeské město ležící v severozápadní části Jihočeského kraje, v okrese Strakonice. V Blatné vzniká z několika potoků řeka Lomnice. Historické jádro města je městskou památkovou zónou. První písemná zmínka o Blatné je z roku 1235. Ve 14. století vlastnili osadu Bavorové ze Strakonic. V 15. století a na počátku 16. století je blatenský hrad centrem dominia Pánů z Rožmitálu. Roku 1601 byla Blatná císařem Rudolfem II. povýšena na město. To je zasazeno do krajiny, tvořené mírnými žulovými pahorky a hladinami překrásných rybníků. Jméno dostalo podle blat, mezi nimiž bylo založeno.


K Blatné neodmyslitelně patří blatenský zámek. Jeho charakteristickou bílou věž, odrážející se ve vodní hladině, zná snad každý Jihočech. A nemusí to být zrovna znalec historie. Blatenský zámek totiž patří k filmaři nejvyhledávanějším lokalitám a jako takový si zahrál v řadě filmů a pohádek. Šíleně smutná princezna, patřící k perlám české kinematografie, tu vznikla už před čtyřiceti lety, v roce 1967. O dva roky dříve tu filmaři natáčeli Bílou paní a v roce 2007 využila česká režisérka Jitka Němcová Blatnou a její okolí jako kulisu pohádky Křišťálek meč.
Ovšem zámek tu byl dlouho před vynálezem kinematografu. První zmínka o někdejším hradu pochází z roku 1235. Už dříve však stávala na kamenném ostrůvku uprostřed bažin dřevěná tvrz, později přestavěná na hrad. Nejslavnější období zámku je svázáno s rodem Lvů z Rožmitálu. Jaroslav Lev z Rožmitálu se dokonce stal švagrem krále Jiřího z Poděbrad a v čele diplomatické mise, jejímž prostřednictvím chtěl král Jiří v Evropě vytvořit mírovou unii, procestoval velký kus světa – aby se nakonec vrátil do Blatné, neboť v B

holky super cteni.....

Darila: JarkaP: ja bych ji asi potkat nechtela.... bych se asi po prve strachem posr....

Darila: Tady do těch končin pojedeme možná příští rok na dovolenou, takže prima tip - hned jsem si to našla v mapě

Morový sloup se sousoším svaté Trojice v Bakově nad Jizerou pochází z roku 1729. Tvůrcem morového sloupu je sochař Josef Jelínek. Morový sloup se nachází uprostřed náměstí v Bakově.

Zvířetice Zřícenina hradu u Bakova nad Jizerou na svahu nad údolím Jizery. Založili jej Markvarticové před r. 1318; dominovaly mu tři okrouhlé věže, které umožňovaly ostřelování paty opevnění, tzv. flankování. Později byly Zvířetice rozšiřovány a přestavovány a v 16. stol. upraveny na renesanční zámek; vznikly při tom nové palácové stavby a zřejmě na počátku 17. stol. byla v areálu vybudována barokní kaple. Již ve druhé půli 17. stol. však zámek přestal být sídlem vrchnosti a stal se pouze správním střediskem panství, v němž se nacházely kanceláře a byty úředníků. V r. 1693 vyhořel po zásahu bleskem, byl však ještě opraven; definitivní zkázu přinesl požár po dalším zásahu bleskem r. 1720 a od té doby Zvířetice pustly. Torzo jediné zčásti dochované hradní věže, která měla pravděpodobně strážní funkci a hlídala přístupovou cestu, je dnes rozhlednou.

Bakov nad Jizerou

Bakov nad Jizerou se rozprostírá v okrese Mladá Boleslav v příjemném prostředí. Z pamětihodností, zajímavostí a kulturních památek jmenujme alespoň některé: prohlédnout si a obdivovat můžete sousoší Nejsvětější Trojice, zříceninu renesančního zámku Zvířenice, který v roce 1720 po zásahu bleskem vyhořel a nebo například poslední zbytky dávné lidové architektury v podobě starých domů.

Původní rybářskou a hrnčířskou osadu severně od Mladé Boleslavi založili cisterciáci z kláštera Hradiště ve 13. století. O povýšení na městečko s přiznáním městské pečetě a trhů se zasadil r. 1497 Hašek ze Zvířetic. Z památek zaujme renesanční hřbitovní brána, barokní kostel sv. Barbory, chrám sv. Bartoloměje a Trojice se sousoším českých patronů. Od 18. století se rozvíjela proslulá výroba orobincového zboží, typická jen pro Bakov a okolí. Město je jednou z bran do Českého ráje.

JarkaP: To je krásné počteníčko, také bych jí chtěla potkat!

Darila:



Přemnoho pověstí se vypravuje o zámku Bechyně. Jako na každém rožmberském sídle se i zde zjevuje Bílá paní. Na zámku prožil své dětství i Petr Vok z Rožmberka. Už jako maličký, ještě v peřinkách, se setkával s Bílou paní. Byla jeho druhou chůvou. Často se objevovala v jeho pokoji, děťátko vzala z postýlky, chovala jej a mnohokrát s ním i zmizela.
Poté vždy, když Petra Voka vracela, chůvě vyhubovala, že dítě špatně opatruje a málo hlídá.
Přízrak Bílé paní se však nestaral jen o batole. Neméně často se zjevovala i v zámecké kuchyni a bez jediného slůvka tam několik hodin meškala a děvečkám pomáhala.
Když se setmělo, zjevoval se její duch na celém zámku, i v jeho okolí. Častokrát ji lidé spatřili také u Čertovy zdi, kterou prý postavil samotný ďábel ještě za života Přemysla Otakara II.
Přízrak v dlouhých bělostných šatech a se závojem dosahujícím až k zemi držel v ruce svíci, která vyzařovala tajemné zlatavé světlo.
Bílá paní vždy prošla zámkem, v každé komnatě se pozastavila a přihlížela lidským radostem i starostem. V pokoji Petra Voka často usedla do křesla a dítě uspávala. Dlouhé chvíle trávila i na schodišti a svítila pánům na cestu do svých komnat, kde se ukládali k blaženému spánku.
Mnohokrát ji panstvo i služebnictvo spatřilo, jak sedí v některém z pokojů, oddechuje a naříká nad svým osudem. "O, jak mnoho míst dalekých já jsem dnes prochodila!" To byla jediná slova, která vyšla z jejích úst před zraky lidí...