Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Dobrý den, jeden den jsem tu nebyla a tady taková nadílka. Zdravím všechny přispívatele, zejména Darilu a těším se na její další krásné příběhy a obrázky. Odpoledne vložím další povídku.

Ted se tu ozval nejaky zvuk, nekde neco spadlo a normalne jsem nadskocila na zidli a sla se podivat, co to bylo a mela jsem docela strach , ale nic jsem neobjevila, asi to bylo v byte nad nami

verca: Uuuuh, to byl ale zajimavy clanek, moc dobre jsem si pocetla a husi kuzi z toho mela
Darila: Hlasim se k tem vnimavcum, asi bych z toho hrbitova utekla
habaděj: Diky za rezniky

verca: tak jsem si to hezky přečetla a leze na mne z toho zimnice. Ale je to moc pěkné, zajímavé. Je pravda, že existuje hodně negativních míst, kde se nikdo dobře necítí a hlavně pro lidi, kteří na tyto negativní zony mají větší vnímavost to musí být hrůza! Šup sem s pozitivní energií!!!!!

Všem pěkné dobré ráno.
Zlo na velhartickém hřbitově
Jihovýchodně od Klatov se nachází místo strašidelné až děsivé, nevhodné k delšímu pobytu i pouhé návštěvě. Proč se nemá chodit na místní hřbitůvek, věděl už Karel Jaromír Erben.

Stranou od obce Velhartice, v polích u lesa, obklopuje kostel sv. Máří Magdaleny z roku 1373 malý hřbitov. Vypadá nenápadně jako každý druhý vesnický hřbitůvek a na první pohled na něm není nic výjimečného. Je obehnán zdí a vchází se do něj kamenným portálem, který by stejně jako kostel nutně potřeboval generální opravu. Za zdí je natěsnáno mnoho hrobů – jak napovídají náhrobní kameny, hrobů hodně starých i zcela současných. Mělo by to být místo klidu a míru, pro zesnulé přímo klidu věčného.

Zdá se však, že tomu tak úplně není. Jako by tu bylo přítomno něco zneklidňujícího, ne-li rovnou zlého. Něco co tu přetrvává z minulosti, něco, čím je vinen člověk. Že by někdo ten věčný klid a mír nebožtíků kdysi narušil nějakým zavrženíhodným činem a od těch dob je tím hřbitov poznamenán?
Zdá se, že tomu tak opravdu je. Před dávnými a dávnými časy, v dobách, které už nepamatuje zřejmě žádný ze stávajících náhrobků se zde prý odehrálo cosi děsivého. Cosi tak odporného, že zatím nikdo nebyl schopen hřbitov od následků tohoto činu očistit. Cosi, co prý později inspirovalo Karla Jaromíra Erbena (*1811) k napsání balady Svatební košile, poprvé zveřejněné v roce 1843.
Měla jsem, smutná, milého,
život bych dala pro něho!
Do ciziny se obrátil,
potud se ještě nevrátil.

Jak všichni jistě víme, je Svatební košile ze sbírky Kytice o lásce, rozloučení, dlouhém čekání, ale i o smrti, strachu, víře a také o oživlém mrtvém. Strašidelná pohádka pro dospělé? Básníkova obrazotvornost? Zřejmě mnohem víc! Vždyť Erben byl nejen veršotepec, ale i sběratel lidových pověstí, folklorista a historik.

Podle publicisty Ing. Pavla Kozáka (Tajemná místa Pošumaví, 2001) proběhl kdysi v jihovýchodní části velhartického hřbitova jakýsi obřad černé magie, jehož účelem bylo právě oživení mrtvého. Tento obřad byl podle všeho úspěšný a stopy velmi negativní energie, která se při tomto rituálu uvolnila tu zůstávají dodnes. V souvislosti s touto událostí zde mělo dojít i k ohrožení života ženy, kterou na poslední chvíli zachránila až vyšší moc?!

Co říká Erbenova balada? Milence rozdělí dálka, z které se on již živý nevrátí. Je pohřben u rodné vesnice a jedné větrné noci si coby oživlý umrlec přijde pro svou milou.
Pohnul se obraz na stěně -
i vzkřikla panna zděšeně;
lampa, co temně hořela,
prskla a zhasla docela.
Možná, žeť větru tažení,
možná i - zlé že znamení!

A slyš! na záspí kroků zvuk,
a na okénko: ťuk, ťuk, ťuk!
"Spíš má panenko, nebo bdíš?
Hoj, má panenko, tu jsem již!
Hoj, má panenko, co děláš?
a zdalipak mě ještě znáš,
aneb jiného v srdci máš?"

Panenka zřejmě v srdci jiného neměla, někdo jiný však možná měl v srdci panenku. Toužil a trápil se. S hrůzou však poznal, že dívka nepřestala milovat svou starou lásku, i když už mrtvou. Cítil se zrazen a ponížen, posedla jej myšlenka na pomstu a odhodlal se k hroznému činu. Oživil mrtvolu! Oživil na velhartickém hřbitově pohřbeného milence té dívky či ženy, kterou chtěl tak hrozně potrestat. Temnou nocí pak to oživlé tělo „neživého“ zamířilo tam, kam ho to vždy neodolatelně táhlo, aby si to co mu bylo za života nejdražší odnesl sebou i do říše mrtvých.
A on tu napřed - skok a skok,
a ona za ním, co jí krok.
Psi houfem ve vsi zavyli,
když ty pocestné zvětřili;
a vyli, vyli divnou věc:
žetě nablízku umrlec!

"Pěkná noc, jasná - v tu dobu
vstávají mrtví ze hrobů,
a nežli zvíš, jsou tobě blíž -
má milá, nic se nebojíš?"

Na různé podivné síly citliví lidé říkají, že vystopovat se dá dodnes dokonce i místo, kde umrlec přenesl svou milou přes hřbitovní zeď. I tady prý dodnes zbylo něco zlého z té děsivé noci a třešeň, která tu dlouho poté vyrostla, to zkroutilo do tvaru odporné smrtelné křeče. Mrtvý pahýl tohoto žalostně zmučeného stromu tu vně hřbitovní zdi, jižně od vstupní brány stojí dodnes.
"Hoj, má panenko, tu jsme již!
Nic, má panenko, nevidíš?"

"Ach proboha! Ten kostel snad?"

"To není kostel, to můj hrad!"

"Ten hřbitov - a těch křížů řad?"

"To nejsou kříže, to můj sad!
Hoj, má panenko, na mě hleď
a skoč vesele přes tu zeď!"

Negativní energie, která tu od dávných časů, kdy došlo k oživení mrtvoly přetrvává, je podle všeho i dnes velmi nebezpečná a někteří už jen před samotným pobytem na hřbitově varují. V minulosti prý došlo k několika pokusům prostor hřbitova „očistit“. Tato snaha však zřejmě nebyla zcela úspěšná a zlo je údajně hlavně v oblasti, kde k oživení došlo, stále přítomné. Těžko asi říci, drží-li se jen samotné lokality, půdy, nebo je vázáno hmotou náhrobních kamenů, hrobem oživeného, či jeho kostmi. Vzhledem k tomu, že však i jiná místa hřbitova podle všeho nesou negativní otisk dávné zombiezace, je problém přesného určení a následného odstranění zdrojů záporného vyzařování zřejmě poněkud složitější. krizPavel Kozák upozorňuje také na kamenný kříž zasazený do dlažby předsíně bočního vchodu kostela sv. Máří Magdaleny. I on je prý poznamenán energií nešťastného rituálu a silový bod se překvapivě nenachází ve středu kříže, jak je obvyklé, ale v jeho horním rameni. Podle Kozáka by se neměl tento boční vchod do kostela raději vůbec používat.
Jako by to nestačilo, skrývá Velhartický hřbitov ještě jednu zvláštnost. Ze zděného štítu kostela sv. Máří Magdaleny již odedávna shlíží na příchozí několik tmavých skvrn, které při pozornějším pohledu nápadně připomínají dívčí tvář. Skvrny prý na chvíli zmizí, když štít dostane novu omítku či nátěr, ale pak se znovu objeví. Vystoupí zvolna ale nezadržitelně z bílé barvy štítu, jakoby chtěly něco naláhavého sdělit. Někteří místní věří, že tvář patří dívce unesené sem oživlým umrlcem. Jíní si myslí, že jde o obličej hradní paní, či jiné ženy, která poblíž kostela kdysi tragicky zahynula. Jde snad o další otisk energie, uvolněné při souboji s „neživým“, nebo při jiném neštěstí, zachycený zdí jako paměťovým médiem? Možná.

Možná se ale jedná jen o tmavé skvrny špíny, kterou vylučuje vlhká zeď a které jen pouhou náhodou připomínají lidskou tvář. Kostel na velhartickém hřbitově se má brzo opravovat. To by mohlo být pro podivné fleky velmi tvrdou zatěžkávací zkouškou.
Ve dvou a ještě pro jistotu v denní hodinu jsme se přeci jen jednoho letního parného odpoledne odvážili na Velhartický hřbitov vstoupit. Nevím, jestli to způsobilo to horko, nebo opravdu jakási negativní energie, vládnoucí tu od dob temného obřadu, ale příjemně nám tu nebylo. Už samotná stavba kostela působí poněkud tíživým dojmem. Není to klasický venkovský malebný kostelíček, ale spíš ponurá chátrající neforemná kaple. Hřbitovní zeď obklopuje neprostupná divoká vegetace, za rohem hřbitova, kde byl oživen umrlec a kam se nedoporučuje chodit, pak stojí řada vysokých, ale jaksi neduživých, na větve chudých modřínů. Necítili jsme tu sice přímo žádné intenzivní silové působení, ale dlouho se nám tu setrvávat nechtělo. detailJakoby na tomto místě skutečně číhalo i za jasného letního dne cosi zneklidňujícího. Obešli jsme kostel, nahlédli do předsíně s křížem, přečetli pár náhrobků a pak jsme hřbitov zdánlivě bez úhony opustili. Umrlec nás nenapadl a do márnice nás nic nezavřelo. Zcela bez následků se však přeci jen naše návštěva tohoto divného místa neobešla. Mě chvilku po opuštění Velhartic totálně ochromila zatím nepoznaná míra dehydratace, můj kolega ještě toho dne onemocněl a dlouho se pak z agresivní choroby vzpamatovával. Snad to ale bylo opravdu jen z toho horka!?

Velhartický hřbitov stojí na místě bývalého pohřebiště ještě z časů Velké Moravy a k popisované děsivé události zde podle všeho došlo krátce po tomto období. Jde tedy o legendu velmi starou, přestože Karel Jaromír Erben, který se jí inspiroval, situoval svou báseň do poněkud bližší minulosti. kostelVe starém příběhu i v Erbenově baladě se navzájem prolínají křesťanské i pohanské motivy. Proti starým temným nepřátelským silám a rituálům jsou nasazeny zbraně nového náboženství a vyhrávají. Vyhrávají, protože mají symbolizovat dobro, ale vítězství není vůbec snadné. Pověst přejímá funkci jakéhosi lidového kázání – vzorce správného chování: Vidíte, že zlo číhá na každém kroku, rodí se i z těch nejušlechtilejších citů a je potřeba se mít před ním stále na pozoru. Zachránit vás může jen „správná víra“.
"Tělo do hrobu přísluší,
běda, kdos nedbal o duši!"

Jak to ale dopadlo doopravdy? Je možné najít nějaký důkaz, že nejde jen o pouhou místní pověst? Není známo, co se dál mělo dít s oživlou mrtvolou, zachráněnou ženou ani s tím, kdo zlo na hřbitově probudil.Stalo-li se to, pak příliš dávno. Všechny hmatatelné stopy, pokud kdy nějaké existovaly, jsou zřejmě navždy pohřbeny někde mezi velhartickými rovy a z děsivého příběhu tu tak možná zbylo jen něco divného, neměřitelného, něco čemu nerozumíme a působivá Erbenova poezie.

kubikm: zajimave

koho by něco ze židovství zajímalo, našla jsem zajímavé stránky
http://www.jewishmuseum.cz/cz/czvice7.htm

a ten strom je hloh...každý rok krásně kvete

ruzovyelf: hned naproti jsem bydlerla, tohle jsem viděla z okna...
vlevo je židovská radnice a škola...na věži tam mají hodiny, co jdou obráceně

kubikm:



Staronova synagoga

Golém
Oživené útvary, golemové náleží svým původem do kabbalistické, židovské magie. Golém značí v hebrejském jazyce lidský plod či něco neohrabaného a neforemného. Pochází zřejmě ze slova gálal, které odpovídá našemu váleti, točiti. Příbuzná slova gelílá - obvod, kraj, galím - hromada kamení, gulgoleth - lebka a především Gelúl (gilúlím), které označuje pohanského bůžka, modlu.

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Proto jméno golem označuje neohrabaného tvora, což odpovídá naší představě obrovského těžkopádného tvora stvořeného z hlíny a zároveň pohanskou modlu, což odpovídá židovským doktrínám, které zakazovaly zobrazovat lidské postavy. V okultní definici značí golem podobu lidskou či zvířecí z jakékoliv tuhé látky, oživenou pomocí slova. Co se použité látky týká - může to být téměř cokoliv, od vosku, přes dřevo, hlínu či kov. Mocí Slova rozumíme určitou slovní formulaci mágem, jejímž jádrem je vždy jméno Nevyslovitelného.

První zmínky o golemech pocházejí z pravlasti okultních věd a experimentální magie, z dávného Egypta. V Egyptě však chyběl svět duchů a démonů jako spojovací článek mezi říší bohů a světem lidí, a proto egyptský golem nikdy nepředstavuje více než pouhého sluhu pro fyzické práce. V helenistické době se objevují zprávy o golemech též v Řecku (např. zpráva o oživení koštěte egyptského kouzelníka Pankrata pochází z Řecka). Též legendární krétský vzduchoplavec Daidalos sestavoval samohybné sochy. Zprávy tohoto druhu lze nalézt dokonce i v Číně, kde byly oživovány nejčastěji papírové a dřevěné sošky a to pomocí kapky lidské krve.
Nejdůležitějším pramenem o golemech je však samozřejmě kabbalistická literatura, která těmto výtvorům dala nejen jméno, ale i jejich dnešní podobu a představu o nich.

Městem, které je s údajnou existencí nejznámějšího golema spjato, je pražské židovské ghetto. A právě zde se někdy ke konci 16. století objevil zázrak experimentální magie, jež dovedl mrtvé hlíně vdechnout dech života a tím i duši. Rabi Low se narodil ve Wormsu, roku 1512-13 n.l. V té době zuřila nenávist k židům, protože se věřilo, že používají k přípravě velikonočních nekvašených chlebů, zvaných macessy, krev křesťanských dětí, v nestřeženém okamžiku ukradených jejich rodičům. Low se vzdělával ve všech vědních oborech, vládl mnoha jazyky a žádný obor Kabbaly mu nebyl tajemstvím. Nejprve byl rabínem v Poznani, později se přistěhoval do Prahy, kde brzy nabyl ve zdejší židovské obci vážnosti a stal se jejím nejvyšším soudcem.

A jak vůbec Low přišel na onen nápad stvoření Golema? Podle jedné z teorií mu to řekl hlas ze sna, podle jiné objevil sám v jedné z kabbalistických knih návod na jeho vytvoření. Podle první teorie, potom, co se probudil ze sna, zavolal svého zetě a žáky a informoval je o svém plánu, načež sedm dní meditoval a čerpal síly. Poté v cihelně pod Klamovkou spolu se svými dvěma žáky uhnětl z hlíny lidskou postavu tři lokte vysokou (zhruba 1,5 metru). Všichni účastníci představovali jeden ze živlů (letor) mimo melancholickou, která jakožto výtvoru země, byla vlastní Golemovi. Rabi Low tedy zastupoval letoru sangvinickou, jeho zeť cholerickou a levita Sosson flegmatickou.

Všichni tři se postavili ke golemovým nohám, načež Lowův zeť sochu sedmkrát obešel proti směru hodinových ručiček, přičemž Lowi mezitím odříkával magickou formuli. Sotva to oba dokončili, rozpálila se hliněná socha na zemi ležící a žhnula jako hořící uhlí. Poté levita Sosson započal sedminásobnou obchůzku a přitom pronášel jiná zaklínadla. Sotva to dokončil, vychladl žár sochy, tělo zvlhlo, stoupala z něho pára do výše a golemovi začaly růst nehty a vlasy, golem tak měl rysy zhruba třicetiletého muže. Konečně obešel tělo sám rabbi, jakožto představitel vzdušného živlu a všichni tři spolu odříkávali verš z knihy Genese, načež Golem povstal.

habaděj: kousek odtud jsem bydlela...na pařížské....

http://zpravodajstvi.ecn.cz/index.stm?x=1966760

Tynsky chram

habaděj: habaděj: To je prima, miluju tyhle povesti

Se mi to tu líbí.

ruzovyelf: také bych si zašla "zadrbat" ke kašně! Já jí sem ještě dám s tekoucí vodou.

Liliova ulice

Terezka - Vltava

ilsa: ahoj, tady to tedy žije bezva!!! To byl prima nápad založit borovici!
ruzovyelf: slzy jsou na krásné smutné příběhy to nejlepší, ,život nám bohužel nepřináší jen radostné chvilky viď!
habaděj: pražská strašidla jdu se na ně juknout!!!
Mně se moc líbí příběh o Terezce - tady je :

Terezka – dívka, která symbolizuje Vltavu
Kašna s alegorickou sochou Vltavy na Mariánském náměstí v Praze stojí při ohradní zdi Clam- Gallasova paláce. Součástí vysoké ohradní zdi se stala od roku 1812 také kašna s dívčí postavou, která představuje českou řeku Vltavu. Sedící dívčí postava drží v rukou dva džbánky, z nichž vytéká voda, symbolizující dva prameny Vltavy. Pět hvězdiček na naznačeném prameni připomíná sv. Jana Nepomuckého a zároveň i českou řeku Vltavu.
Pražané sochu Václava Prachnera nazvali Terezkou. Možná podle dívky, která kdysi chodila ke kašně pro vodu. Po obou stranách kašny stávaly pevné dřevěné lavice, na které služebné a děvečky stavěly putny na vodu. Říká se, že ráno, ještě rozvrkočené a rozespalé, probíraly nejnovější klepy, povídaly si, někdy i do vlasů si vjely.
O Terezce se také vyprávělo, že je nejbohatší pražskou sochou. Rytmistr od dragounů na penzi a podivín, obyvatel nárožního domu v Linhartské ulici, měl výhled z okna právě na kašnu Terezku. Často se díval na opuštěnou kamennou dívku a zamiloval se do ní. Po jeho smrti se ukázalo, že Terezce odkázal deset tisíc zlatých. Soud po stížnosti příbuzných odkaz nepřijal. I jiní obyvatelé Prahy si Terezku oblíbili. Dokonce tolik, že jejich přízeň málem nepřežila. Proto byl v roce 1953 originál odvezen do sbírek Národní galerie, nad kašnou stojí kopie z bílého pískovce.

Byl jsem odvolán, tak to dám znova celé a to první se může vymazat.

Darila: Za prve jsem moc moc rada, ze te vidim a za druhe jsi mi tim pribehem opet nahrnula slzy do oci a zpusobila husinu po celem tele. Krasa
habaděj: ilsa:

ilsa: I kdyby jsi nenapsala, nevadí, ale takhle to přeci jen víc hřeje - díky. Včera jsem se toulal starým městem a tak jsem si oživil....
Jen jsem línej psát a navíc mám jen jeden prst na psaní, tak to raději ofotím, nevadí???
...a první strašidlo:

habaděj: Ne,ne,neignoruju tě,jen tam tvůj příspěk skočil než jsem to své napsala a poslala.I tobě patří dík.

ruzovyelf: Darila: Jdu kouknout,jestli dnes bude někdo psát a tady už to žije,díky...

Pan Novák je tak označován jako důchodce, senior, penzista, kmet nebo dokonce stařec či přestárlá osoba.
Lidé v domě se oslovení vyhýbají, ti starší se zmůžou na slovo: sousede.
Také je daňovým poplatníkem, pojištěncem, pacientem, klientem, cestujícím, kupujícím, prodávajícím, konzumentem, spotřebitelem, nájemcem, stranou, členem, zástupcem, fyzickou osobou, představitelem, návštěvníkem, žadatelem, plátcem, váženým panem, starým pánem, nebo hej vy tam či vy tam vzadu s tou holí.
Jeden výrostek ho drze nazval dědkem a mladá zdravotní sestřička ho familiérně oslovila dědo. Pro bývalé spolupracovníky je panem inženýrem.
Dcera mu říká táto, vnoučata dědečku (ten nejmenší ho volá dííído). Zeťák o něm mluví jako o tchánovi. Pro své sourozence byl vždycky bráška či brácha. Jeho žena Boženka, když ještě žila, mu říkala miláčku nebo bručoune nebo taky blázne jeden bláznivej. Teď je pozůstalým a vdovcem. Pořád je strýcem, ale byl i synovcem, švagrem a zetěm. A kdysi dávno byl také synem, vnukem a dokonce i pravnukem.
Ve skautu mu říkali Mauglí a pro kamarády v hospodě je Franc.

Kdy ho vlastně naposled někdo oslovil jménem? Jeho vlastním, křestním jménem?
Poslední dobou se mu občas zdá o mamince. Ten sen se opakuje: Je zase malým klukem, maminka sedí u jeho postele, hladí ho po tváři a říká: „Dobré jitro, Františku…“

Františku... Už dlouho mu tak nikdo neřekl. Skoro zapomněl, jak to slovo zní, když se řekne hezky a s citem. Pan Novák se postaví před zrcadlo, podívá se na sebe a pomalu se osloví: „Dobré jitro, Františku…“ Je to jako pohlazení od maminky.

Každý zná nebo má svého pana Nováka nebo paní Novákovou.
Až je příště potkáte, uvědomte si, že za těmi vráskami se schovávají vzpomínky, sny, přání, touhy a úsměv Boženky, Jiřinky, Václava nebo Františka…
Dejte jim to pohlazení, na které čekají.
Dobré ráno, pane Františku, pěkný den, paní Boženko…
Krásný den přeji i vám.

Bavor Rodovský z Hustiřan
(1526 - 1599) vědec, překladatel, kuchař

Bavor Rodovský z Hustiřan nabyl svého vzdělání mimo vysoké školy, ale nezabránilo mu to v rozletu a své současníky často předčil ve znalostech němčiny, latiny a řečtiny. V rodě Rodovských se dalo mluvit o alchymistické tradici. S experimentováním začal, když získal prostředky z dědictví po rodičích. Alchymistická vášeň ho dostala do vězení pro dlužníky. Jeden ze svých astronomických spisů věnoval Vilémovi z Rožmberka, který ho z vězení vyplatil. Později Bavor vstoupil do Vilémových služeb, kde však dlouho nevydržel. Rodovský sepsal spisy, které patří k nejkvalitnějším dílům české alchymie konce 16. století. Nezůstal však pouze překladatelem literatury, astronomem a praktickým chemikem. Zabýval se také sepisováním kuchařských receptů, které bral velmi vážně. Zůstala po něm významná památka, osvětlující soudobý jídelníček a chuť.

Cerna vez


Cerna vez


Obrazarna a cisarska konirna


Spanelsky sal


Spanelsky sal


Spanelsky sal

ttak jsem si zase prima početla
všem vám díky
a vítám habaděje

Nové stáje Rudolfa II,dnes obrazárna a Císařská konírna...Z významného souboru staveb severního paláce se dochovaly do dnešního dne i dvě konírny,postavené v nestejné výškové úrovni.Horní starší stáj navrhl Toskánec Giovanni Gargiolli.Novější,dolní,kterou navrhl Giovanni Maria Filippi,byla pojata jako reprezentativní monumentální architektura(stejně jako Nový sál v patře).Je zaklenuta antikizující valenou klenbou.Portály,které vytesal"novou manýrou"kameník Giovanni Antonio Brocco,mají vytříbenost forem a moderní dynamický obrys.

Španělský sál...Dnes nejvýznamější společenský sál České republiky byl postaven na popud císaře Rudolfa II.začátkem 17.století jako lapidárium,tedy prostor určený pro jeho sbírku soch.Sál vznikl původně jako dvojlodní,s řadou dřevěných sloupů s malovaným pohledem stropu.Stěny zdobily štukové reliéfy-část z nich se zachovala dodnes na obou delších stěnách.Původní je také celý pás vlysu nad oblouky.Ten zdobí bohaté motivy s lidskými postavami a polopostavami.Mnohé z nich jsou dvojice a trojice v erotických situacích.Klenák nad prostředním oknem je označen císařovým monogramem v Řádu zlatého rouna .Klenák nad krajní nikou v jižní stěně nese reliéf obličeje sestaveného z ovoce a listů ve stylu alegorických portrétů rudolfínského malíře Giuseppa Arcimbolda.Další slavné Rudolfovy sbírky byly uloženy v Široké chodbě.Tento prostor byl bohužel upraven na počátku šedesátých let 20.století a tak nám dnes připomíná původní magické místo jen vzdáleně.Tato část Pražského hradu není přístupna veřejnosti.Stejně nepřístupné byly i sbírky za vlády Rudolfa II.Spatřit tyto sbírky se podařilo jen vyvoleným jedincům.V souvislosti s Rudolfovou sbírkou napsal o Praze v roce1604 malíř a teoretik Karel van Mander,že kdokoliv dnes touží po něčem velkém,tomu stačí(může-li)jít do Prahy k největšímu patronu v nynějším světě,římskému císaři Rudolfu II.Tam může spatřit v císařské rezidenci a jinde ve sbírkách jiných velkých milovníků umění pozoruhodný počet vynikajících,vzácných,zvláštních,neobvyklých a neocenitelných věcí.

Holinka: Zasloužíš potlesk a pochvalu...Na oplátku tě provedu s Rudolfem další částí Pražského hradu......Černá věž...Původně za Karla IV.se jí říkalo Zlatá věž podle pozlacené střechy.Své nynější jméno získala po požáru,který její zdivo začernil.V 16.století zde bylo vězení pro dlužníky.V roce 1573 tu byl vězněn pro dluhy šlechtic Bavor Rodovský z Hustiřan,vzdělanec a nejslavnější český alchymista.Pobyl zde tři roky.Většinu svého času tu věnoval překladům filozofických děl.Při Rudolfově nástupu na trůn byla vězením Bílá věž,která dnes už prakticky neexistuje.Je vestavěna do hradní přestavby a lze najít pouze její pozůstatky.Rudolf sem přestěhoval část své sbírky týkající se zbroje.Dochovanou památkou po něm je freska Hermathéna od malíře Bartolomea Sprangera v takzvané erbovní síni,která se nachází v druhém patře a je nepřístupná veřejnosti.Hermes(římský Merkur)je řecký bůh obchodu,komunikace,zlodějů,poslíček bohů,jeho symbolem je kohout.Palas Athéna je řecká bohyně moudrosti.jejím atributem je sova.Podobenství Hermathény,spojení Herma a Athény,symbol,který se objevuje v různých formách v Rudolfínské ikonografii,ztělesňuje ideál učené či moudré výmluvnosti nebo výmluvnou moudrost.

Holinka:

Holinka: to je pěkné

Dobré ráno všem, tak zase vkládám povídku od Roberta Fulghuma

JE ÚNOR. RÁNO. Studené, šedivé, větrné a deštivé.
Zima nastala venku i uvnitř. Ráno, kdy to chce zalézt zpátky do postele,zachumlat se pod dekou a vyčkat , až nastane něco lepšího. Kupříkladu jaro. Místo toho se nacházím v čekárně v nemocnici na malém městě. A mám blíže neurčený neduh. Je mi mizerně po těle, duši i mysli. Nevím proč. „Běž se nechat prohlídnout,“ povídá moje žena. A tak jsem tady. Spravte mě.

Naproti mně sedí starší manželé a drží se za ruce.
Jsou upravení a vymydlení, v čistých nažehlených šatech. V bílých vlasech má ta žena naaranžovanou květinovou výzdobu – cesmínu s červenými bobulkami a červené listy poinsetie. Je to divné.
Stařík zachytí můj pohled, usměje se a řekne: “Veselé vánoce!“ Automatický pilot ze mě vyhrkne „Veselé vánoce!“, ale ve stejný okamžik se mozek probudí a ptá se: „Co,co,co…?“
A stařík potichu zazpívá: „Dávej pozor a nebreč a nesmutni a já ti hned povím proč: Santa Claus už jede do města. „Dozpívá písničku, zahihňá se sám , pro sebe a zase mi vesele popřeje „Veselé vánoce!“ Jeho žena se usmívá.
A v ten okamžik se od svého stolu ozve sestřička: „Veselé vánoce, Ede! Moc ráda tě vidím!“

(Možná je chyba ve mně. Možná je opravdu prosinec a ne únor.
Začínám blbnout. Já věděl, že to jednou přijde, ale proč právě teď?)

Sestřička jde se starým pánem do ordinace.
Žena strýčka Eda si sedá vedle mě. Je jí trochu trapně, omlouvá se, poklepává mě po koleně a vysvětluje:
„Doufám, že vám to nevadilo. Doktor říká, že měl menší mrtvici, možná už druhou a zřejmě je v počátečním stadiu Alzheimrovy choroby. Ale my doma víme, že prostě stárne a senilní. Je mu osmaosmdesát a už to v něm přestává fungovat. Většinou je normální, ale každou chvíli udělá něco potrhlého. Jako to s těmi vánocemi. Jednou před několika lety na nás seshora zakřičel, že úplně zapomněl, že je Štědrý den, a jestli bychom neměli vyndat ozdoby a začít balit dárky. Já nevěděla, co si mám myslet. Byl totiž březen. Ale zrovna jsme ten den neměli žádný program, a tak jsem si řekla, ať je radši po jeho. A tak jsme se celé dopoledne chystali na vánoce. Zavolala jsem holkám – máme tři dospělé dcery - , a ty přišly na oběd, pomáhaly věšet žárovičky a balit dárky . Zazpívali jsme koledy, pekli cukroví a moc se nám to líbilo.

A když dcery odešly, manžel mě poprosil, abych mu vyprávěla, jak prožíval v dětství vánoce – jemu totiž dělalo potíže si vzpomenout. Tedy já svého muže zná skoro celý život. Měl příšerné dětství – otec byl alkoholik, který ho, a také matku, neustále bil. Otec pak utekl s prodavačkou v dragstóru a matka onemocněla s skoro nevstávala z postele. Ed jako kluk nikdy vánoce neměl. Jak jsem mu to teda mohla všechno zase připomínat? Neměla jsem na to sílu.
Jsme svoji šedesát let. A já mu jedinkrát nezalhala. Ale teď jsem se rozhodla, že si pro něj vymyslím nějaké pěkné vzpomínky. Komu to mohlo ublížit? A tak jsem mu vykládala o roce, kdy dostal tříkolku, a o vánocích, kdy měl pod stromečkem vláček na klíček, a jiných, kdy uviděl Santa Clause, a pak o tom, jak v kostele hrál ve vánočním představení. Byl moc šťastný – když si já vzpomínala na vánoce, jaké nikdy neměl, i když je takové mít chtěl.

A toho března jsme se vlastně až k vánocům nedostali – skončilo to Štědrým dnem. Protože se už zase vrátil do přítomnosti. Zřejmě mu stačil Štědrý večer a hezké vzpomínky.

Ale po čtyřech měsících jsme to měli zase všechno od začátku. Jednou jsem ráno zaslechla, jak si nahoře zpívá vánoční koledy, a vánoce už sestupovaly po schodech. VESELÉ VÁNOCE! Už zase, tentokrát v červenci . A také v říjnu – místo všech svatých. V prosinci dvakrát., A teď v únoru.

A pokaždé po mně chce, abych mu vyprávěla o jeho dětství, a já to dělám. Už mi to lhaní o tom, jaké míval jako kluk nádherné vánoc, jde tak báječně, že tomu skoro sama věřím. Vždycky zavolám dcerám a ony přijedou pomáhat. Teď už to prožívají se mnou,. Nosí mu dárky, zpívají koledy, pečou cukroví. A dvakrát jsme si dokonce pořídili stromeček. Moc je to
Baví. On už na to ani nemyslí jako na vánoce. Považují to za svátek otců.“

Starý pán se právě šourá z ordinace. Jsou se sestřičkou u posledního refrénu „Rolniček“. Oba na mě zahalekají „Veselé vánoce!“ a já jim přeju to samé
Ta stará paní mě ještě jednou pohladila na koleně, usmála se a vstala, aby se svým manželem mohla odejít. Ten jí galantně přidržel dveře a vyšli spolu ruku v ruce do dalšího dne. Už jsem se jí nestačil zeptat, co dělají o jiných svátcích. Ale řekl bych, že mají každý den svatého Valentina, svátek zamilovaných.

ilsa: dobře, už mám připravenou další povídku s vánoční tématikou

Nejsem tak blbá,vím že o Rudolfovi,ale naskakujou mi blbě velký písmena.Do některých musím několikrát třísknout a někdy to neuhlídám,když jsem soustředěná víc na text než na každý písmenko.Tak promiňte

ruzovyelf: Děkuju za ilustraci,kdybys náhodou věděla kde hledat(jaképak náhodou,tys bystré děvče),tak je v knížce o rudolfovi reprodukce"Evropa jako císařovna"je to vytištěno v tiskárně Daniela Adama z Veleslavína roku 1592 a je to zajímavé znázornění...Holinka: Zítra píšeš?

Stary kralovsky palac

Zlata ulicka

Zlata ulicka

Klaster u sv. Jiri

Stary kralovsky palac

Zlata ulicka

ilsa:

Zlatá ulička...Jedno z nejnavštěvovanějších míst Pražského hradu,které je obestřené mýtem rudolfínských alchymistických dílen.Severní stranu této birarní uličky tvoří barevně natřené domky různého stáří,nalepené na hradní zeď nad Jelením příkopem.Ve skutečnosti zde od konce 16.století bydleli hradní střelci a několik zlatotepců.Starý název Zlatá ulička je doložený již v sedmdesátých letech 16.století.V roce 1579 povolil Rudolf II.asi čtařiadvaceti hradním střelcům,sloužícím jako strážci bran,zde budovat příbytky.Zajímavé je,že v domku č.22 bydlel určitý čas Franz Kafka.Spisovatel Gustav Meyrink,jehož nejslavnější díla se týkají právě rudolfínské Prahy(Golem,Anděl západního okna),sem situoval dům U poslední lucerny,který stojí na prahu mezi naším světem a neviditelnou říší a stává se viditelným jen někdy.Za hradbou Zlaté uličky,na opačném konci než Daliborka,stojí Nová Bílá věž.tam byli vězněni alchymista Edward Kelley,Rudolfův komoří Filip Lang a jeho nástupce Kašpar Rucký z Rudy,jenž se oběsil na šňůře od pokladny,kterou vykrádal.Před popravou na Staroměstském náměstí zde byli vězněni čeští pánové Václav Budovec z Budova a kašpar kaplíř ze Sulevic.

Klášter sv.Jiří...Ženský benediktýnský klášter,založen v roce 973.Jeho abatyše bývaly příslušnice vládnoucího rodu.Nachází se zde mimo jiné i originál sochy sv.Jiří s drakem,jejíž replika je umístěna na třetím nádvoří.Národní galerie zde umístila sbírku starého českého umění.Jedna z jejich částí je věnována umění z doby Rudolfa II.Najdeme zde ukázky prací nejvýznamnějších malířů té doby a také sochu Herkula od Adriena de Vriese.Socha sv.Jiří s drakem je dílem Jiřího a Martina z Kluže(Klausenberg,Cluj)z roku 1373.Několikrát měnila místo v hradním areálu.dvakrát byla neobvykle poškozena:nejdříve v roce 1541,při velkém požáru Hradu jí padající trámy urazila ruku s kopím,podruhé pak v roce 1562,při korunovaci Rudolfova otce Maxmiliána II.za českého krále ji diváci v tlačenici shodili na zem a těžce poškodili.

Další setkání s Rudolfem...Výcho ze Starého královského paláce....Renesanční klepadlo na dveřích nám připomíná zálibu Rudolfa II.v erotických motivech.Zaklepáním směrem vzhůru se stylizovaná nahá postava muže a ženy spojí v orálním sexu.Možná,že je tento motiv připomínkou radikální gnostické sekty adamitů,která získala věhlas především v 15.století v době husitské,kdy měla být údajně zcela vymýcena samotným Žižkou.Mimochodem jeden z jejich sexuálních rituálů se nazýval acelivitas(cesta vzhůru).Z dopisu vyslance Abbadina vévodovi Bedřichu Mantovskému z roku 1531 vyplývá,že tato sekta byla v Praze aktivní přinejmenším ještě za vlády Ferdinanda I.:Třetím vyznáním(vedle církve katolické a podobojí)je víra adamitů,kteří se spravují slovem "Rosťte a množte se"dávajíce ženy v obec,a o tom mi pověděl muž milánský,jež byl šestnáczt let v té obci.A má ta obec obyčej,že se každého týdne muži a ženy,kteří jsou z toho bratrstva,shromáždí ve velkém domě,kde je ustlána sláma a tam jeden z nich má kázání,nabádá je ,aby se milovali vespolek a povzbuzuje je,aby uposlechli slova božího"Rosťte a množte se"A po tom kázání zhasnou všechna světla v domě a každý obejme každou,jak se mu namane,nedbaje zda je to bratr či sestra či nikoliv,a tam mají potěchu svou podle libosti své.Různé křesťanské sekty,byly potírány dominantní katolickou církví.Ve středověku byla dokonce proti jedné z nich,albigenským(podle jihofrancouzského města Albi)zorganizovaná křížová výprava.Jejich kacířství spočívá především v tvrzení,že jelikož lidská duše má božskou podstatu,může splývat s Bohem.Všemohoucího biblického Boha stvořitele považovali za nižšího boha,který vězní lidské duše na zemi.V historii křesťanství existovalo mnoho takových sekt:bogomilové,bekyně,kataři,adamité atd...

verca: habaděj: Holinka: ilsa: Diky za prijemne a zabavne cteni

habaděj: Móóóc pěknéverca: I kdybych 100x smekla,je to málo před tvou pilností,před výběrem čtení a před krásnými obrázky.Já přijdu s Rudolfem ve čtvrtek,dnes bych to zahltila,je napsáno dost a zítra jedu do Jičína.

Všem na Borovičce přeju hezké dobré ráno.
Našla jsem zajímavé vyprávění o Hlízové věži hradu Zvíkov,tak jsem ho sem dala a přeju hezké čtení.

Podivná věž hradu Zvíkova

Uprostřed komplexu Zvíkovského hradu stojí věž, která je záhadami přímo prorostlá. Mají všechna její tajemství spojitost s účelem kterému věž sloužila?
Kdo ji postavil?

Královský gotický hrad Zvíkov dal budovat na počátku 13. století zřejmě již Přemysl Otakar I. Nejvíce se však na jeho výstavbě a dokončení (1234) bezesporu podílel Václav I. Kdo a kdy však dal stavět podivnou věž, nacházející se přibližně ve středu hradního komplexu, není vůbec jasné. Už od dávných dob se však místní lidé i mnozí odborníci domnívají, že tato věž zvaná Hlízová tu stála mnohem dříve než samotný hrad, který k ní byl později poněkud nekompaktně připojen.

Na krásném a strategicky velmi výhodném místě byl postaven podle mě jeden z našich nejhezčích hradů. Skalní, pro stavbu středověkého opevnění jako stvořený ostroh, vybíhající do údolí soutoku Otavy a Vltavy je přístupný jen po úzké skalní šíji a strmé stěny spadající z nevelké plošiny na obě dvě strany do řečišť zmíněných řek v minulosti jistě odrazovaly každého útočníka od úmyslu Zvíkov dobývat.

Snad právě proto byla prý na Zvíkově uchovávána královská koruna předtím, než byl postaven Karlštejn. Bylo to však opravdu jen díky výjimečné poloze skutečně nikdy nedobytého hradu? Královská koruna měla viset na řetězu pod klenbou korunní síně, nacházející se právě v 1. patře záhadné Hlízové věže.

markomankaDohady o původu této zvláštní stavby jsou velmi rozmanité a řekl bych, že v rámci záhadologického oboru již mediálně jaksi značně profláknuté. Za její stavitele byli pokládáni už Keltové. Obývali soutok Otavy a Vltavy od 5.-6. století před n.l. a stopy po jejich působení jsou ve zdejší krajině dodnes patrné. Na místě dnešního hradu měli své oppidum v dobách, kdy tudy vedly významné obchodní stezky až třeba do Říma. Po těchto stezkách ke Keltům přicházeli lidé mnoha kultur a pozoruhodný zvídavý národ se u nich jistě přiučil mnohým stavebním dovednostem. Podle jiné teorie jsou právě samotní Římané označováni za autory věže, která byla později goticky upravena. Ve 2. století skutečně postavili římští vojáci na příkaz Marca Aurelia ve velmi podobném stylu tvrze na Dunaji, v Bavorsku a na Rýně. Válčili tenkrát při severní hranici svého impéria s germánskými kmeny Markomanů.

I těmto výbojným barbarům, kteří v mnohém dosahovali úrovně římské říše, je často přisuzována stavba Hlízové věže. V prvním století našeho letopočtu obsadili Markomané území dnešních Čech a poskytovali zde útočiště zběhlým Římanům. Vliv těchto běženců se pak mohl projevit nápadnou podobou záhadného zvíkovského objektu s římskou architekturou té doby. prizemi1Sám král Markomanů Marobud prý byl navíc v mládí vychováván a vzděláván v Římě. Obvodové zdivo věže je na mnoha místech opatřeno zvláštními znaky, vytesanými do jednotlivých kamenných bloků a tyto znaky připomínají ze všeho nejvíc právě germánské runy. Teorie markomanských stavitelů byla v jedné době tak populární, že se věži začalo říkat Markomanka. V roce 1616 zapsal kronikář Vilém Břežan, že věž dal stavět kníže Nezamysl, aby tím vytvořil základ budoucího hradu. Image Not FoundStalo se tak prý v roce 760. Nejméně tajemná teorie pak předpokládá, že Hlízová věž byla vybudována jen poměrně krátce před nebo zároveň se zahájením stavby hradu Zvíkova - tedy na počátku 13. století. V každém případě se ale jedná o stavbu neobvyklou, která téměř nemá na našem území obdoby. Vše co se jí alespoň částečně podobá, jako např. Vlčkova věž ve Vimperku, bylo postaveno později a má se za to, že stavitelé těchto objektů se Hlízovou věží inspirovali.

K jakému účelu byla postavena?

prizemi2Hlízová věž má čtvercovou základnu o stranách 12 metrů dlouhých. Na výšku dnes měří 20 metrů a její 3 metry silné zdi skrývají po jedné místnosti v neomítnutém přízemí, 1. patře a novodobě přebudovaném 2. patře. Stropy 1. a 2. patra jsou tvořeny gotickou křížovou klenbou, podlahy jsou dlážděné a na vrcholu věže je přístupný ochoz, umožňující široký rozhled do kraje i hradního komplexu. K severní a východní stěně věže přiléhají budovy hradního paláce a kaple. Jižní i západní strana je vybavena velmi úzkými střílnami, západní stěně však dominuje velké dvoudílné gotické okno 1. patra, jehož střední sloupek byl dodatečně vybourán. První a druhé patro věže je propojeno kamenným schodištěm, prostupujícím vnitřkem severní a východní zdi. Přízemí je s východním křídlem paláce spojeno úzkým portálem a podobný vchod umožňuje přístup do 1. patra ze svatební síně západního křídla. Plášť Hlízové věže tvoří tzv. bosované zdivo, sestavené z řad kamenných kvádrů. Ty byly opracovány z šedého hrubozrnného amfibolicko-biotitického syenitu, který byl nejodolnějším místním stavebním materiálem.

Pokud byla věž přeci jen postavena zároveň s hradem, jakou funkci plnila? Vždyť její význam pro obranu hradu by byl minimální. Z charakteru paláce, ke kterému byla přilepena, je jasné, že stál vždy uprostřed bezpečného prostoru. bosyMalá síla jeho zdí i absence jiných obraných prvků dokazuje, že jeho stěny nikdy netvořily pevnou obvodovou zeď hradu.

Chránily ho evidentně vždy vnější vysoké hradby, obepínající celý ostroh, postraní bašty a mohutná, břitem opatřená věž tzv. bergfrit, vypínající se hrozivě nad jižní příjezdovou cestou do hradu. Přesto je Hlízová věž především v jižní stěně vybavena střílnami a tři metry silnými zdmi. O to podivnější se zdá být to, jak je věž vzhledem k paláci situována. Jako jeho nárožní objekt byla jen nepatrně vysunuta, což neumožňovalo flankování přilehlého jižního ani západního křídla paláce. Jak je možné, že takovýto objekt evidentně fortifikačního charakteru, není určen k ochraně bezbranného královského paláce k němu přilepeného? K obytným účelům věž postavena nebyla také, o čemž vypovídá například absence oken. To jediné velké okno v západní stěně bylo do věže prokazatelně vybouráno později, zřejmě až tehdy, když objekt přestal plnit svou původní funkci. Skoro to vypadá, že Hlízová věž byla jakousi pevností v pevnosti, kterou bylo třeba bránit i když už zbytek hradu obsadil nepřítel. K tomu však nikdy nedošlo.

vstupOdborníci se dohadují, jsou-li gotické klenby přízemí a 1. patra původní, nebo do věže vestavěné dodatečně. Stejnou pozornost věnují i portálům, kterými se do objektu vchází. Prokázáním jejich současnosti se zdivem by byla určena i doba vzniku stavby s přesností přinejmenším na století tedy třinácté, v kterém byl postaven i palác. Právě severní portál, který propojuje 1. patro se svatební síní však současnou výstavbu věže a královského paláce moc nepotvrzuje.

Vždyť mezi úrovněmi podlaží je takový rozdíl, že ze síně muselo být k severnímu portálu věže přistavěno schodiště. Z úzké chodbičky tohoto vchodu odbočuje do nitra zdi stoupající štola, spojující 1. patro s druhým. Jiný přístup do vyšší části stavby neexistuje a zřejmě ani neexistoval. Portál je tedy pravděpodobně na svém místě už od dob budování věže. Neznamená to ale, že během uplynulých staletí nezměnil svou podobu a tu poslední mohl získat právě při dostavbě paláce. Tento vchod do věže je pozoruhodný i tím, jak byl zabezpečen. Zachovala se zpráva ze 17. století popisující, jak byl ještě v té době opatřen jedněmi dřevěnými a jedněmi železnými dveřmi, zajištěnými pevnými řetězy a závorou, po které tu dodnes ve stěně zbyly kapsy. Dokonce i velké západní nepůvodní okno bylo tou dobou vybaveno bytelnou závorou a mříží.

oknoI kdyby však Hlízová věž byla postavena přibližně ve stejné době jako hrad nebo zároveň s ním, co bylo na jejím místě před zahájením stavby? Vždyť průzkum ukázal, že v lokalitě dnešního hradu před jeho výstavbou už nějaké zděné budovy byly. Architektonické fragmenty románského původu byly dokonce na několika místech použity do zdiva budovaného hradu. Pokud Hlízová věž opravdu pochází až ze 13. století, stála před ní na stejném místě jiná starší věž, mohyla, keltská svatyně nebo románská rotunda? Vždyť Markomanka stojí na nejvyšším místě ostrohu a tam mívala keltská oppida obvykle svatyni i akropoli obývanou druidy.

A nedotčený prales, jak se zdá zvíkovský ostroh před stavbou hradu přeci jen už dávno nepokrýval.

Jedna stará legenda vypráví o tajné podzemní chodbě, vedoucí z hradu k bývalému poutnímu kostelíku Svaté Anny. Ten stál v minulosti nad údolím Otavy v místech, kde bývalo prehistorické hradiště. Druidé do chodby prý schovali poklad obrovské hodnoty a chodbu dobře zajistili. Hodnota pokladu však podle pověsti není materiálního charakteru. Jde spíše o poklad duchovní, s velkým významem pro celou naši zem. Mimořádnou cennost si mají vyzvednou blaničtí rytíři poté, co jednou pobijí všechny nepřátele. I tato legenda, ať už je to s chodbou a pokladem jakkoliv, napovídá, že místu kde stojí hrad Zvíkov byla odedávna věnována neobvyklá pozornost.

Jaká tajemství skrývá?

retezTzv. bosovaný, na Zvíkově novodobě nevhodně vyspárovaný obklad tělesa Hlízové věže je narovnán kromě jedné anomálie ve 44 řadách, pokrývajících jižní a západní stěnu. Tento typ obkladu nemá na našem území obdoby. Většina kvádrů je uprostřed bosy poznamenána důlkem pro zvedací kleště a mnoho jich nese podivné znaky vytesané do hloubky až několika centimetrů. Znaků je asi 36 druhů a jejich kompletní situování nebylo zatím zmapováno.

Jen tři znaky jsou shodné s runovou abecedou germánů. O jejich původu a významu se vedou pře, jejich smysl ale zůstává nadále neznámý. Jde-li o kamenické značky řemeslníků, kteří věž obkládali, o znaky kamenických cechů nebo o magické runy markomanů zůstává tajemstvím. Jisté je, že se zatím nikde nepodařilo objevit jejich obdobu ani logiku podle které jsou rozmístěny.

Největší pozornost si ale bezesporu zaslouží 1. patro věže - korunní síň. Právě ta je nejčastěji zmiňována v souvislosti s podivnými jevy, které byly na Zvíkově pozorovány. Štábu televizi Prima, která zde natáčela díl seriálu Záhady a mystéria se tu nevysvětlitelně vybíjely baterie k profesionální kameře, přestože byly právě vytažené z nabíječky. Tři po sobě téměř ihned vybité baterky byly po vyjmutí z kamery navíc nezvykle horké. Když se jeden člen štábu pokusil natočit střed klenby s řetězem na malou digitální kameru, opakovaně mu zcela vybledl obraz v hledáčku. Stalo se to prý šestkrát a jen ve středu korunní síně. Podobné problémy tu měli filmaři při natáčení pohádky Marie Růžička, kteří museli Hlízovou věž opustit bez natočených záběrů. Obrazovky dvou jejich monitorů se jim zcela nevysvětlitelně, jakoby odshora zalily červenou barvou a nebylo možné je znovu zprovoznit. Záběry dané scény musely být nakonec natočeny na jiném místě.

Do souvislosti s filmováním na Zvíkově byla poté mnohými dávána i sebevražda hlavního hrdiny zmíněné pohádky Jiřího Kuldana a podivná smrt jejího režiséra Aleše Horala. Filmařů se týká i zatím chronologicky poslední zmínka, kterou jsem o Hlízové věži zaregistroval. V novinách se objevila zpráva o tom, že scénárista a záhadolog Arnošt Vašíček na Zvíkově natáčel jeden z dílů připravovaného hraného seriálu Strážci duší - jakýchsi českých Akt X a při té příležitosti se mu mimoděk podařilo v jednom záběru zachytit na film i jakousi tajemnou postavu, které si na place nikdo nevšiml?! Námětem tohoto dílu seriálu měla přitom být právě záhada Hlízové věže. Jak se zdá, někdo nebo něco uvnitř věže se špatně snáší s pohyblivými obrázky, ale také prý i s těmi statickými. Neobvykle mnoho fotografií pořizovaných v Korunní síni totiž jaksi nevyšlo.

schodyS nevysvětlitelnými událostmi, se zvláštními pocity, nebo se zjevením podivných bytostí se však lidé v Hlízové věži i na celém hradě zřejmě setkávali již odpradávna, jak o tom svědčí mnohé autentické záznamy a pozoruhodná svědectví. Na zdi blízko vchodu do hradu byl například objeven nápis z roku 1597: "K tomuž pondělí na auterý, před narozením Panny Marie, v noci věřte jistě, p.m. pokušení jsem měl od zlého ducha takové, že pode mnou tažen, tak hrubě užasl jsem, až jsem ven z komnaty utéci musel!"

Ale i samotný pobyt v korunní síni prý působil a dodnes působí mnoha lidem velké problémy. Je zvláštní, že někdo v této místnosti prožívá velmi pozitivní pocity, jiný pak odtud musí doslova okamžitě prchnout pro skličující úzkost. Senzibilové jsou přesvědčeni že středem věže prochází tak intenzivní sloup jakési přírodní spirálovitě stoupající energie, že jí jsou schopny vnímat i netrénované a málo citlivé osoby. Byla zde naměřena vysoká koncentrace elektromagnetického vysokofrekvenčního pole a detektor kovů dokonce prý objevil pod dlaždicí ve středu místnosti jakýsi kovový předmět, fungující ve spojitosti se sloupcem energie zřejmě jako anténa. Někdo se naopak domnívá, že všechny zdejší zaznamenané projevy paranormálních sil mají inteligentní povahu a v této souvislosti se nejčastěji mluví o staré legendě - tzv. Zvíkovském raráškovi.

Trezor?

vez2Při návštěvě korunní síně Hlízové věže jsem byl i já překvapen zvláštními pocity, které jsem pocítil pod křížem klenby. Na jejich objektivní zhodnocení si však netroufám, neboť jsem byl už předem informovaný i zaujatý a venku navíc panovalo velmi horké letní počasí. Prohlédl jsem si věž ze všech stran, prošel jsem všechny její místnosti a přemýšlel o jejích tajemstvích. Odbýt je tím, že zde jako na každém hradě straší nějaký duch mi připadalo v tomto případě nedostatečné.

Účel této stavby, její umístění, neznámá energie soustředěná do středu korunní síně, zvláštní značky na neobvyklém zdivu, v temnotách věků ztracený původ a historie věže i velký význam, který měla pro české panovníky, to vše z ní dělá opravdu pozoruhodný objekt. A čím by mohl takový objekt původně být?

V dávných dobách, kdy lidé ještě žili v úzkém kontaktu s přírodou a krajinou, mnohem lépe rozuměli jejím zákonitostem, dokázali využívat jejích pozitivních sil a vyhýbat se negativním. Usazovali se na místech, kde se cítili dobře, stavěli si svatyně tam, kde našli komunikační kanál ke svým bohům a své poklady schovávali pod ochranu takových sil, které dokázaly odradit každého zloděje. Druidé Keltům zcela jistě uměli vybrat místa vhodná k jejich všestrannému rozvoji a ostroh nad zvíkovským soutokem si tento obdivuhodný národ evidentně oblíbil. Jak ukazuje archeologický výzkum, přežívali tu překvapivě úspěšně ještě v 1. století našeho letopočtu, zatímco všechna ostatní keltská oppida již byla dávno před tím vypleněna germány. Je možné, že tu našli nebývale silnou ochranu v nám zatím neznámé podobě, nebo se dokázali přizpůsobit nové situaci a domluvili se na spolužití s příchozími dobyvateli. Keltové u soutoku vlastně přežili svou dobu.

Možná právě proto zde byla zachována jinde přerušená kontinuita osídlení s jejich nástupci a ti se možná od nich stačili naučit využívat některých zde existujících a zřejmě velmi účinných sil. Je pak přirozené, že tomu přizpůsobovali stavbu obytných, obraných i sakrálních objektů. Hlízová věž by potom mohla být jakýmsi pradávným trezorem, sloužícím k úschově cenností kmenů nebo celých národů, které toto místo od keltských dob obývaly. Trezor samozřejmě z počátku mohl vypadat zcela jinak, byl však jistě postupně přestavován a modernizován. Poslední vývojový typ, tak jak se zachoval až do současnosti, pak sloužil v téměř nedávném středověku k úschově koruny českých králů, nejcennějšího předmětu království. Je jen přirozené, že každý majitel takovéhoto trezoru se více či méně úspěšně snažil zvýšit jeho nedobytnost a přidával k ochranné výbavě nejnovější bezpečnostní systémy své doby. Mohly to být třeba germánské runy, generující kolem věže neprostupné magické pole, nebo jinými pány hradu dosazená astrální bytost - jakýsi neviditelný inteligentní hlídač. Samotný poklad pak byl ve středu korunní síně pevně svírán lidmi možná usměrněným, velmi silným proudem spirálovité energie, snad přírodního druhu, která tu byla od pradávna a kolem jejíž vývěvy byl trezor původně úmyslně postaven.

hradZdá se však, že pro mnohého dnešního návštěvníka by třeba i přes nepříjemné pocity nebyl problém systémem těchto dávných zabezpečovacích prvků projít a trezor pohodlně vyloupit. Nevíme ale, nebyl-li systém už při přemístění královské koruny na Karlštejn deaktivován a to co dnes zkoumáme mohou být jen jeho zbytkové neřízené projevy. Mít možnost bezpečnostní systém vypnout bylo samozřejmě téměř nezbytné. Vždyť bylo nutné zajistit, aby se v případě potřeby ke střežené cennosti dostal její majitel, třeba ke koruně král.

Je tu ještě jedna možnost. Hlízová věž byla postavena na zelené louce v polovině 13. století současně s hradem, její neobvyklý styl je dán inspirací stavitele třeba v sousedním Německu, kde takové stavby zanechali Římané a záhadné runy jsou skutečně jen kamenickými značkami. Neobvyklé zážitky zahady1filmařům způsobila nespolehlivá technika a duchy vidí naše bujná představivost na každém hradě nebo zámku. Podle některých odborníků dokonce dostala korunní síň své jméno jen kvůli korunovanému svícnu, který visel na řetězu pod klenbou místnosti a žádný symbol královské moci věž ve skutečnosti nikdy neskrývala. A nepříjemné až nesnesitelné pocity lidí v 1. patře? Co třeba klaustrofobie?! Možná. Mě to ale připadá jako poněkud zjednodušené vysvětlení, navíc ignorující některá nesporná fakta!

Dobré ráno.
Při svých ranních toulkách jsem zabloudil až sem, ani jsem se nezeptal jestli sem můžu. No, už jsem tady.
Jak tak koukám, máte tady hezké čtení. Já jsem dávno před mnoha lety četl jednu povídku.Líbila se mi a jelikož jsem měl u sebe foťák, tak jsem si ji zvěčnil. Bohužel jen halabala, dnes bych si s tím pohrál. takže omluvte mou troufalost za vtrhnutí a vložení neupravené povídky.
Snad vám taky vyloudí ranní úsměv na tváři.
Hezký a úsměvný den přeju.

Holinka:

Holinka: ilsa:

Protože Ilsa dnes nemůže psát, vkládám se další povídku od mého oblíbeného Roberta Fulghuma - zase jedna vánoční.

JEDEN ROK jsem nedostal moc vánočních pozdravů. Jednoho zatuchlého únorového odpoledne ke mně tohle zneklidňující poznání dorazilo ze zadní komůrky v mém mozku, která je zdrojem bezcenných informací. Zřejmě jsem potřeboval důvod , abych se doopravdy mohl cítit mizerně , a tak jsem ho měl. Ale nijak jsem si v té věci nestěžoval. Bral jsem to jak to je. Jsem chlap. Přece nebudu brečet, že mým vypráskaným kamarádům nestojím ani za to, aby mi poslali pitomou pohlednici k vánocům. Já se bez lásky obejdu. Tak.

V srpnu jsem se usadil v podkroví; pokoušel jsem se tam trochu srovnat nepořádek a u vánočních ozdob jsem našel nacpanou celou krabici neotevřených přání k minulým vánocům.

Hodil jsem je do krabice, že si je otevřu, až bude čas, a pak jsem v obvyklém vánočním třeštění čas neměl, a tak přání uvízla podle obvyklého „sbal to a vraž to na půdu a příští rok se na to mrknem“.
Vzal jsem krabici dolů a za horkého letního dne – uprostřed srpna, představte si to –
jsem seděl v plavkách v zahradním křesílku na verandě a s brýlemi proti sluníčku, opalovacím krémem a hrncem čaje s ledem a se zmatenými pocity jsem začal otvírat vánoční přání.Na výpomoc jsem si z kazeťáku pustil pořádně nahlas vánoční koledy.
A najednou tu to všechno bylo. Andělé, sníh, Tři králové, svíčky a borovicové větve, koně a sáňky. Svatá rodina, skřítci a Santa Claus. Dojemné poselství lásky, radosti, klidu a dobré vůle. A kdyby to snad nestačilo, tak ještě ty rukou psané vzkazy lásky od mých vypráskaných kamarádů, kteří svátky nakonec vlastně nevynechali.

Brečel jsem. Málokdy mi v životě bylo tak hrozně a zároveň tak pěkně. Tak nádherně mizerně a půvabně smutno, melancholicky a nostalgicky a vůbec. To je ale sentimentální. Příšerně.
Tak jak to osud skoro vždycky navlékne, načapala mne v tomto rozpoložení sousedka , kterou na scénu přilákaly vánoční koledy. Smála se. Ukázal jsem jí ta přání. Brečela. A tak jsme si dali ten absurdní vánoční rituál na mojí verandě uprostřed srpna a zpívali jsme spolu s Mormonským chrámovým sborem při závěrečných mohutných tónech Tiché noci:“V Betlééémě Bůh zrozen dnes“.
Co k tomu dodat? Řekl bych, že údiv, posvátnou úctu a radost máme všichni kdesi zasuté a stačí málo, aby to vše vyplulo na povrch. A vánoce jsou vždy prapodivné, Ať už přicházejí v prosinci nebo koncem srpna.

holky, je to pěkné, dojemné a vůbec...

Holinka: Nikdy jsem si nepřála vrátit čas,ale kdyby to šlo na hodinku,nebo půl dne,bylo by to zajímavé-i když do těch období kam bych se ráda aspoň podívala,tam se vracím ve vzpomínkách pořád...

Dobrá, už jsem dost blízko, ale ještě to není úplně ono., Toužím po radosti a jednoduchosti. Pošetilosti, fantazii a rámusu. Po andělích, zázracích, údivu, nevinnosti a kouzlech. To už je blíž tomu, co chci.
Špatně se o tom mluví, ale co já doopravdy, doopravdy, doopravdy chci k vánocůj, je jen tohle:
CHci, aby mi zase bylo pět let na celou jednu hodinu.
Chci se hodně smát a hodně plakat.
Chci, aby mě ještě aspoň jednou někdo zvedl, uspal mě v náručí a odnesl nahoru do postýlky.
Já vím, co doopravdy chci k vánocům.
Chci zpátky svoje dětství.
To mi nikdo nedá. Když se budu snažit, můžu si na to aspoň já sám sobě dát vzpomínku. Já vím, že to nedává smysl? Jde o dítě kdysi dávno a kdesi daleko, a jde o dítě teď. Ve vás a ve mně. Které čeká za dveřmi našich srdcí, že se stane něco úžasného. Dítě, které je nepraktické, nerealistické, bezelstné a hrozně náchylné k radosti. Dítě, ketré nepotřebuje, nechce a ani nechápe dárky jako ponožky a chňapky na hrnce.
Mosazné pravilo nelže.

No možná to tak je. Je to trochu drsně řečno a moc nás to neuklidní. Ale charakter celých svátků už je nám jasný dávno. Bůh, který to prý všechno začal, si dal záležet, aby nám poslal to nejcennější. A najednou. A Tři králové nepřišli a nenesli laciné tretky. I Santa Claus, když sestavuje ty svoje seznamy, to po sobě dvakrát překontroluje. A andělé přinesli dobré zprávy, které se netýkaly výprodeje za poloviční ceny.

Já vím, co bych si přál, aby mi někdo dal k vánocům. Vím to od svých čtyřiceti. Mechanické hračky na klíček, které vrčí a chodí pořád dokola a dělají různé legrační věci. Ne na baterie. Hračky,
které jsem míval jako dítě. To bych chtěl. Níkdo mi to nevěří. Ale to bych chtěl. Opravdu.

"Víte, ono to není pravda, že záleží na pohnutce a ne na vlastním dárku. Prostě to tak není. Moje matka mě v tomhle vodila za nos. Za ty roky se u mne nahromadilo tolik krámů zabalených jako dárky od lidí, kteří honem vyběhli koupit nějakou lacinou blbost z umělé hmoty, aby mi ji mohli dát pod záminkou pozitivních emocí. A já říkám že hlavně záleží na dárku samotném. Vlastně spíš, že lidi, kteří mají ty správné pohnutky, dávají správné dárky,. Mělo by být takové pravidlo- mosazné pravidlo obdarování."
A vykročil ke koši na odpadky a nesl svůj dáreček, jako by to byl mrtvý šváb.

Dle dohody s ilsou vkládám povídku od Roberta Fulghuma.
Vzhledem k tomu, že máme první adventní neděli, zaměřila jsem se na povídku s vánoční tématikou.

KDYŽ UŽ MLUVÍM O DÁRCÍCH, měl bych vám prozradit takové pravidlo. Není to zrovna moje pravidlo. Vyslovil je při vánoční oslavě v úřadě jeden nevrle vypadající pán. Pán, o kterém se tradovalo, že je pořádná držgrešle. Právě si rozbalil nějakou hloupůstku, kterou našel pod kancelářským vánočním stromkem. Hlasem plným pobavené lítosti se neobracel k nikomu konkrétnímu:

ilsa: verca: a ostatní: Tak jsem se naučila chodit si sem k vám číst, moc hezké i poučné články. Ale začala jsem to brát odzadu, protože mám pocit, že se uchovává jen těch posledních asi 400 příspěvků. Nebo je možné si někde najít i starší věci? V každém případě díky!

verca: krásná povídka, i když mi vehnala slzy do očí

verca: moc krásná
tady maj toho psíka vedle v baráku...má bleděmodré oči, je to kluk, charlie

Česká kancelář...Jsou to dvě místnosti v úrovni Vladislavského sálu.V místnosti určené pro kancléře a místodržící spravující zemi v nepřítomnosti krále proběhl dne 23.května 1618 krátký proces s Jaroslavem Bořitou z Martinic a Vilémem Slavatou z Chlumu,kteří byli posléze"podle starého práva"vyhozeni i se svým písařem Fabriciem z východního okna do hradního příkopu.Tímto činem začalo stavovské povstání i třicetiletá válka.Nutno dodati,že přes nemilosrdné úmysly stavů všichni tři svůj pád přežili.Místodržící Bořita z Martinic a písař Fabricius vyvázli bez zranění a prchli ze země.Nejvyšší sudí Slavataz chlumu se zranil,avšak nalezl útulek v blízkém domě Polyxeny z Pernštejna a nebyl dále pronásledován.Po bitvě na Bílé hoře se všichni dočkali bohaté odměny.I písař Fabricius byl povýšen do šlechtického stavu s přídomkem"von Hohenfall",tedy Fabricius v Vysokého pádu.

Starý Královský palác(Vladislavský sál)...Vladislavský sál je 62 metrů dlouhý,16 metrů široký a 13 metrů vysoký.Toto vrcholné dílo pozdně gotické architektury bylo vybudováno v letech 1486 až 1502 podle plánů Benedikta Riedra z Piestingu,který byl za odměnu povýšen do šlechtického stavu.Jeho okna na vnější straně jsou prvním projevem renesance v Praze(rok 1493).Za časů Rudolfa II. byl používán jako obchodní síň,kam mohli vjíždět koně.

Další procházka PrahouVelká (jižní)věž.Na jižní straně této věže chrámu sv.Víta jsou kuriózní hodiny se dvěma ciferníky nad sebou-jeden ukazuje hodiny a druhý minuty.Oba patří k jedinému hodinovému stroji,který pochází z konce 16.století a je umístěn v posledním poschodí věže.V průčelí věže je nápadné hrotité okno s bohatou ornamentální pozlacenou mříží a deskou se zlaceným korunovaným R obklopeným Řádem zlatého rouna.Za tímto oknem,které nechal zřídit Rudolf II.se nachází již zmíněný největší z chrámových zvonů Zikmund.Řád zlatého rouna byl založen jako rytířský řád zasvěcený ochraně církve roku 1429 burgundským vévodou Filipem Dobrým.Jeho emblém zobrazuje pověšené beraní rouno s volně visící hlavou a nohama.Opakovaný vzorek u řetězu Řádu zlatého rouna tvoří motiv křesadla s vylétávajícími jiskrami.Tento řád se stal prestižní habsburskou organizací.Jeho symbolika je alchymistickou paralelou příběhu řeckého hrdiny lásóna,jenž vedl argonauty na jejich výpravě pro zlaté rouno krále Aiéta do Kolchidy u Černého moře.

verca: Hezká povídka

Všem hezký podvečer,našla jsem zajímavou povídku,tak ji sem dávám k nahlédnutí.

Bez názvu

Fairness Povídky

Anotace: Sny se občas vyplní za podmínek, které bychom nečekali...

Černovlasá slečna právě zastavila před domem. Před velkým rodinným domem s bazénem. Otevřela branku, odhodila batoh a do ruky vzala růžový obojek s růžovým vodítkem. „Nivo!!“ rozlehl se okolím její hlas.. Proti slečně vyběhl pes. Připnula ho na vodítko a zamířila k brance, odkud vyšla ven. Kráčely spolu. Slečna a fenka, panička a pejsek, přítelkyně... Došly ke kolejím.
„Nivo volno.“

Fenka popoběhla směrem kupředu. Dívka svého svěřence následovala. Pod nohama ji šustilo spadané listí, nad hlavou poletovaly vrány. Krajina byla vybarvená všemi barvami. Všechno bylo tak krásné, jako v pohádce. Niva běhala po polích, po cestičce a vždy se po chvilce vrátila k paničce, zkontrolovat, zda je v pořádku.
Byla v pořádku, Nivu si hlídala. Přeměřovala ji pohledem od kořene ocasu až po tlamu, dívala se jak běhá...
Vytáhla z kapsy míček na provázku. Niva zbystřila. Pohled ovčáckého psa upřela na míček. Soustředila se jen na něj. Když panička pozvedla ruku už vybíhala dál dopředu a sledovala kam míček dopadne. „Jak to, že nedopadá?“ Muselo se jí honit hlavičkou. Pootočila se. Panička stála s pozvednutou rukou, ale k hodu se nechystala... Fenka paničku oběhla, ale pořád svůj pohled nechávala na balonku. Když obíhala druhé kolo, míček byl vyhozen do vzduchu, Niva vyběhla jako torpédo, míček chytla ze vzduchu a se šťastným výrazem v očích se vracela k paničce, svému bohu.
Slečna se rozesmála hezkým a upřímným smíchem, vzala míček fence z tlamy a znovu ho hodila do dáli. A zase. A znovu.

„Kde mám mobil?“ Pomyslím si. Když ho najdu pod postelí, vidím že už je šest. Takže zase vstávání. Nemám ráda rána. A nemám ráda školu, ale holt tam jít musím....

„Uhlí se těží na mostecku“ slyším jakoby zpovzdálí. Učitel nám už poněkolikáté vypráví tu samou látku. Tiše si zívnu. Chce se mi spát. Ani nevím jak, ale vzpomněla jsem si na dnešní ráno. A na noc.

Najednou si vzpomínám, že se mi zdál sen.. No ano. Večer jsem zase myslela na moje nejoblíbenější plemeno psa... Na border collie... Na psa po kterém už 7 let toužím. Nesmím se proto divit, že se mi o nich i zdá. Ale dnešní sen byl zvláštní. Když se mi zdávalo o borderkách, většinou sem tam byla já a borderky, ale dnes jsem tam stála a sledovala sebe samu, jak mám krásného blue merle pejsana. Byli jsme na poli. Dneska mám volno. Asi tam zajdu s mým pudlem. Jen tak se projít, možná něco nafotit. Ale zpět ke snu. Pokouším si vzpomenout, co všechno jsem s borderkou dělala. Když si ji neužiji v opravdovém životě, tak si můžu alespoň snít, ne? Jo, míček sem ji házela. Ten samý co má doma můj Beník. Na červeno-modro-bílém provázku.
Sýr. Že bychom jedli s pesanem sýr? Ne, už vím. Byla to fenka. Niva. Plísňový sýr.

„Au!!“ moje spolusedící do mě strčila loktem. „Co je?“
„Karolíno vnímej, budu z toho zkoušet.“
„Já vnímám.“
„To jsme všichni viděli, jak ty vnímáš.“

„A hele, v mojí oblíbené chovné stanici mají štěňátka borderek.“ Už dobrou hodinu a půl sedím u počítače a prohlížím si moje oblíbené stránky. Slyším auto, mamka přijela domů. Vyndám žákovskou knížku. Budu si od ní muset nechat podepsat poznámku. 'V hodině se nesoustředí..' Pche. Soustředím, ovšem na trošku jiné věci. To mi připomíná, proč sem poznámku dostala. Přemýšlela jsem o dnešním snu. Chtěla jsem jít s Benem ven. Najdu vodítko a vyrazíme. Poznámku si nechám podepsat až potom, jinak by mi to mamka ještě mohla zakázat.

Cesta nám ubíhá rychle. Listí mi šustí pod nohama, stejně jako ve snu. Dojdeme až na Budeč. Beník se proběhne a bude se nám lépe spát.
Nějak sem to neodhadla.. Cestou zpátky se začíná stmívat. Nechci přijít domů za tmy. Bohužel když něco nechci, většinou se to stane. Z polí přecházím na silnici spolu s tmou. Připnu Bena na vodítko. Po silnici ho běhat nenechám. Ještě by ho přejelo auto. I když si přeji borderku, tak ho přeci nenechám vběhnout někomu pod kola. Slyším zvuk motorů. Naštěstí mám už Bena na vodítku a nemusím se bát. Jdeme dál, slyším jak se k nám auta blíží. Podle zvuku usuzuji, že jich jede víc. Sem zvědavá kolik. Tipuji tak tři. Abych zjistila, zda sem tipla správně, otočím se.
Jediné co stihnu zaregistrovat je to, že auta jsou dvě a jednou vedle sebe, zabírají celou silnici a pak už cítím jen bolest v nohou...
Slyším štěkat psa.
Najednou jeho štěkot utichá a mě už nic nebolí...........

Otevřu oči. Vidím všude bílo.
„Jak ti je?“ ptá se mě starostlivý hlas. „Je mi fajn.“ odpovídám. Nelžu. „Nic mě nebolí. Kde mám čočky?“
„Tumáš“ místo krabičky s kontaktními čočkami však do rukou dostanu brýle. Moje brýle.
„Kde jsem?“
„Buď v klidu, jsi v nemocnici.“