Ano už jsem se zorientovala, pohlédnu na sestřičku. Připomíná mi anděla. Má blond vlasy, je mladá a hezká. Její hlas je velmi příjemný a uklidňující. Chci se jí zeptat kde vzala moje brýle, co mi vlastně je, co se stalo....
„Spi, na otázky bude času dost.“ prohlásí, jakoby mi četla myšlenky. Tiše odešla z pokoje.
Rozhlédnu se. Jsem tu sama. Přemýšlím co se stalo, proč sem tady? Nejméně hodinu si s tím lámu hlavu, ale na nic nepřijdu. Z přemýšlení mě vytrhne až spánek.
Probudila jsem se díky letmému doteku. To Anděl mě probudil.
„Vstávej. Na něco se tě zeptám. Můžu?“
Tiše jsem kývla a čekala na otázku.
„Víš jak se jmenuješ?“
Tuhle otázku jsem nečekala. Vrátila se do mě má energie a ihned sem si pomyslela co je ta za debilní otázku, nejsem žádný negramot abych nevěděla jak se jmenuji.
„Karolína“
„Dobře. A víš jak si se sem dostala?“
„Ne. To zrovna nevím“
„Já myslím že víš. Vzpomeň si. Auto, pudl Beník....“
A v tom mi to secvaklo. Ano. Byla jsem venku, s mým psem, s Benem a pak jsme se vraceli domů a jeli kolem tři auta. Ne počkat. Dvě. Potom už jsem se probudila tady. Takže sem měla nehodu, narazilo do mě auto.
„Už si vzpomínám.“
„Tak povídej.“
Všechno jsem pověděla. Do detailu. Myslím, že to bylo celkem slušné vyprávění, od češtinářky bych dostala za jedna.
„Je mi dobře. Nic mě nebolí. Kdy půjdu domů?“
„Všechno se včas dozvíš. Já už teď zase půjdu. Zítra přijdou tvoji rodiče. Dnes ještě spi, ať máš hodně síly.“
Zase jsem sama. Vzhledem k tomu, že mám do rukou zavedené trubičky, které mi do těla vedou bůh-ví-co, tak se nemůžu jít ani projít. Nechci si to z rukou vytrhat. Bojím se že by to bolelo. Kdyby tu tak byly nějaké časopisy... Z nudy opět usnu.
Probouzím se a připadá mi, jako bych spala asi tak pět minut. Zdál se mi sen. Ne. Zdály se mi dva sny. Ten první se mi nelíbil. Byla jsem ve škole a spolužáci se mi posmívali. Ten druhý... Zdál se mi už podruhé. V den té mé nehody se mi zdál také! I když, jeden rozdíl tu je. Minule jsme tam byli tři. Já jsem se přeci dívala na sebe a borderku, ale teď sem se nedívala. Já byla tou dívkou co házela míček, to já jsem se smála té roztomilé borderce v barvě blue merle, které se přezdívá plísňová barva. Po tváři se mi rozlil úsměv. Jednou si takovou pořídím. Až nebudu mít Bena. Budu s ní běhat agility a vezmu jí na to pole. Koupím jí ten samý balonek...
Z mého snění mě vyrušil zvuk otvírajících se dveří. Vstoupila sem postarší doktorka, Anděl a mamka.
„Ahoj mami“
„Ahoj“
Povšimla jsem si, že má v očích slzy.
„Co se děje?“ Nechápu to, nic mě nebolí tak proč ty sklíčené obličeje?
„Víš holčičko,“ začne mluvit doktorka a mě okamžitě začne vadit, že mě oslovuje 'holčičko'.
„když tě sem přivezli, tak si byla při vědomí. Nebudeš si to patrně pamatovat, můj osobní názor je ten, že si na to nevzpomeneš nikdy v životě, ale to je teď vedlejší. Řekla si nám, že tě bolí všechno, jen nohy ne. Došlo u tebe k porušení míchy, tvoje nohy tě nebudou vůbec poslouchat.
Prozatím budeme vyčkávat jestli se tvé pohybové schopnosti zlepší. Vzhledem k rychlosti, při které do tebe auto narazilo je šance 50% na 50%. Od teď budeš chodit na rehabilitace a zbytek ti řekne tady sestřička. “
Doktorka kývla směrem k Andělovi.
Já jsem naprosto v šoku, v očích se mi začnou tvořit slzy. Stékají mi do úst, cítím jejich slanou chuť. Všechno to šlo nějak rychle.
„Kromě toho, že jsem slepá ještě budu chromá?!?!“ zakřičela jsem nahlas a rozbrečela se ještě víc. Zhroutil se mi celý svět.. Proč já? Chtěla jsem chodit s Beníkem ven, běhat agility, pořídit si border collii... Co teď budu dělat? Brečím a už nic nevnímám. Je mi všechno jedno. Radši bych bývala umřela než tohle.....
Sedím ve svém vozíku a dívám se do monitoru mého počítače. Prohlížím si mé oblíbené stránky. Stejně jako před rokem. Ano, přesně před rokem jsem tady seděla, dívala se na moje milované borderky a chystala se jít ven s Beníkem. Už je to tak dávno.
Celý život se mi od té doby obrátil vzhůru nohama. Každý týden jezdím na rehabilitace. Doktoři mi pořád dávají naději. Ale já už jim nevěřím. Jsem smířená s tím, že už se na vlastní nohy nepostavím.
„Nivo??“ pes mi přiběhne k vozíku. „Podej mi svetr, je mi zima.“ Pes okamžitě přinese můj zelný svetr. Poté mi vyskočí na klín. Hladím ji po jejím plesnivém kožíšku. Ona je pro mě celý svět. Z oka mi začne padat slza. Spadne Nivě přímo do jedno z mnoha modrých flíčků. Dá se říci, že jsem vyměnila psa za nohy. Život jakoby řekl: „Budeš mít psa, ale nebudeš chodit.“ a já souhlasila. Dostala jsem fenku, asistenčního psa. Jmenovala se Mould. Do češtiny přeloženo jako plíseň. Přejmenovala jsem ji, teď mám doma Nivu. Už po nocích nebrečím. Žiji pro Nivu a ona pro mě.
„Pojedeme ven?“ zeptám se psa. Seskočí mi z klína, zavrtí ocasem a odběhne. Za chvíli se vrátí.
V tlamě mi přinesla kabát a balonek. Položí mi věci na klín. Obléknu si kabát, Niva mi trochu pomůže, do ruky si vezmu balonek. Popojedu s vozíkem. Dojedu do haly. Niva mi přinese boty. Společně mi je nazujeme a vyjedeme na zahradu, poté z branky ven. Ohlédnu se. Ben si na zahradě hraje s dědou. Od té nehody jsme se nějak odcizili. Pořád ho mám ráda, ale on je radši s dědou nebo mamkou, už mně tolik nebere.
Když projíždíme naší vesnicí, cítím na sobě upřené pohledy vesničanů. Ani po roce je to nepřestává bavit. Pořád se na mě dívají, ale já už je ignoruji. Nějak se s vozíkem dopotácím až k poli. Za ten rok už jsem se s vozíkem sžila.
Jsem schopná s ním jet na cestičce podél pole. Sleduji jak Niva běhá. Tolik mi pomáhá a pomáhá mi ráda. Vidím ji to na očích. Ale pohyb potřebuje.
„Nivo!“ zavolám a sleduji jak se fenka ladným obloukem vrací z pole ke mně. Vytáhnu balonek. Zbystří ho. Oběhne mě a já ji ho hodím. Chytne ho ze vzduchu a vrací se zpátky. Podává mi ho. Snažím se dohodit co nejdál. Ani se nenaději a už je Niva zpátky u mě i s míčkem.
„Hop“ řeknu tiše a Niva mi opatrně skočí na klín. Štěkne a podává mi packu. Já se usměji. Cítím podzimní sluníčko, které mi ohřívá kůži. Jsem šťastná...
Publikoval(a): Fairness, 22.11.2008
JarkaP:Karlštejn je nádherný,mám ho moc ráda,ostatně bydlím skoro za rohem.
JarkaP: to víš že jo, vykukové odjakživa byli, jsou a budou
verca: Taky mě ještě při čtení napadlo, jak se už tenkrát muselo dařit všem možným podvodníčkům, jestli je pravda, co všechno Karel IV.sbíral - prst Jana Křtitele, trn z koruny, kus provazu...
verca: 
Moc díky za pěkné čtení, zrovna jsme v létě na Karlštejně byli, tak se mi všechna ta krása zase vybavila 
Kdysi jsem tam byla se školou, to se ještě do kaple mohlo, byla to nádhera, i když jako dítě jsem to asi tolik nevnímala. Teď kdo tam chce, musí si to nějak dost dopředu objednat a je to dost drahé.
ta kaple je ve skutečnosti mnohem hezčí, než na fotkách...ale už se tam běžně nechodí....
verca:
Všem pěkné dobré ráno
tady je opsaná poslední kapitola z knihy Pověsti karlštejnského podhradí.
Přeju hezké čtení.
Dále od hradu dále...
se šíří kruhy na vodě další pověsti a lidová vyprávění o hradu i podhradí Karlštejna.A my,milý čtenáři...
Ještě jednou se podíváme na pověsti karlštejnské.Tentokráte však trochu jinak.Budeme ti dobrovolnými průvodci a naše slovo slovem lidí dneška,nikoli minulých dob. Možná,že mnohé z toho,co povíme,žádný průvodce na hradě návštěvníkům nevyprávěl a když,tak jistě jen velmi stručně.Neboť dlouhý had návštěvníků v době vrcholné sezóny netrpělivě čeká před bránou...Slovo jde kolem uší,oči vidí,obdivují se a my musíme dávat dobrý pozor na ústa průvodcova zvláště tam,kde říká:,,vypráví se,že..." Některá místa již cestou na hrad volají po bližším vyprávění a určitějším vysvětlení.Mohou být pravdivá,skutečná,ale také jen smyšlená,vybájená,pověstná.Rozhodnutí,zda uvěříš nebo ne,ponecháváme na tobě,návštěvníku,který jsi vystoupil v neděli ráno z rekreačního vlaku na karlštejnském nádraží a rozhlížíš se zvědavě kolem po nejbližším okolí. Několik desítek metrů chůze zpět podél trati tě zavede na křižovatku cest.Vlevo zatáčí silnice na most přes řeku Berounku,vpravo běží silnice podél lesa do Litně a dál.Tato silnice se okrajově dotýká několika budov,které patří bývalé osadě Poučník.
Dnes je Poučník spolu s Budňany,Krupnou a Klučicemi spojen v jednu obec - Karlštejn. Poučník,to je opravdu divné a nezvyklé jméno.Člověka v první chvíli vybízí pomýšlet na nějakou pavučinu,pavučník a hle,i tu najdeme určitou souvislost.Za starodávna znamenalo slovo poučník jemnou roušku,závoj,šlojíř,kterým zdobily ženy svou hlavu.Jak se tady vzalo?Slyšeli jsme vyprávět místní obyvatele,že prý tu kdysi takové závoje a závojíčky vyráběli a prodávali paním a pannám dovední řemeslníci.Ale čert tomu věř!Neboť ve starých místopisech nenalézáme jméno Poučník,nýbrž název Púščník.A to přece znamenalo poustku,nějaké opuštěné vyprázdněné místo.Hlavně po válkách a morech bylo takových vylidněných poustek u nás habaděj. Ostatně Poučník je osada velmi stará.Říká se,že je starší než hrad sám,první zmínky o ní jsou už z roku 1263.Možná,že bývala větší při řece,přes níž vedl kdysi brod.Víc o osadě v pověstech nenalézáme,právě tak,jako jich je o vrchu,který se na jižní straně od Poučníku směle vypíná a odkud je jeden z nejkrásnějších,ale málo známých pohledů na hrad Karlštejn.Je to vrch Očkov,dříve zvaný Ožkov,vysoký 366 metrů.Nu a vidíte,tento si uchovává pověst o tom,jak rád sem chodíval a často tu poseděl král Karel IV. Jenže pověst neříká,zda v době,kdy ještě nestál Karlštejn,a Karel zatím jen hledal vhodné místo ke stavbě,anebo když už Karlštejn stál a král se díval s potěšením na uskutečněný sen svého života.Vrátíme se však na silniční rozcestí a pustíme se vlevo přes most hlavní cestou,vedoucí přes Budňany ke hradu.
Pod námi šumí Berounka klidným,zvolněným tokem,omývá oba břehy poměrně dosti od sebe vzdálené,povrchová hladina připomíná sametově černé zrcadlo a jistě i hloubku.Je zvláštní,že tato tmavá barva řeky je zde valnou část roku skoro stále stejná.Jen po jarním tání nebo po náhlých,prudkých deštích mění barvu do žluta,hněda a někdy je až načervenalá. A teď vám povíme něco zajímavého právě o řece a jejím hlubinném tajemství.Je tomu již hezkou řádkou let,co se v Praze zpívávala písnička po řece Vltavě pluje krokodýl,a to je ten samý,co přeplaval Nil... Nuže,byla jedna doba,kdy i o Berounce se tohle sice nezpívalo,ale vyprávělo,a to s veškerou vážností.Ba,nalezli se i lidé,kteří tomu věřili a pověst o Berounčiných krokodýlech roznášeli dál.Prostě Berounka pod Karlštejnem měla své krokodýly.Když ne celé hejno,alespoň jednoho jistého a hned řekneme,kapitálního.Na důkaz pravdivosti toho,co se povídá,dlouho chovali na hradě zvířecí lebku,kterou prý nalezli při těžbě štěrku z říčního dna.Byla to lebka úctyhodně stará.Už někdy na počátku 16. století se o ní mluví tu a tam v hradních knihách.Jenomže tenkráte nebyla vedena jako lebka krokodýla.Byla něčím daleko velkolepějším,senzečnějším.Prý lebka - draka!Pohádkově strašného,zlého draka a dokonce považte,právě toho,kterého zabil v hrdinném boji ctný patron rytířů svatý Jiří!Už kronikář Hájek ji označuje ve své kronice jako ,,hlavu velmi velikou nějakého draka." Protože,jak víme,Karel IV. sbíral s nevšední horlivostí ostatka svatých a vůbec vše,co k nim patřilo,a mohl by být dobře zván ctihiodným patronem našich sběratelů,je možné,že dračí lebka pocházela už z jeho dob.
Tohle ovšem nemohl jen tak lehko přehlédnout další neméně slavný patron sběratelů,císař Rudolf II.Pověst o dračí lebce se dostala až k pražskému dvpru a tak na císařův výslovný příkaz putovala tato pověstná karlštejnská kuriozita na Pražský hrad.Rudolf byl tak unesen touto neuvěřitelnou skutečností,že přikázal svému dvornímu malíři,aby lebku na památku namaloval.Obraz si pak zařadil do svých sbírek.Lebka se vrátila znovu na Karlštejn a zde byla chována jeko velice pamětihodná vzácnost.Ani Švédové ji neodnesli.Dnes už víme bezpečně,že to nebyla lebka dračí či jiného podobného baziliška,ale skutečného krokodýla.Že rozhodně není tento krokodýl z Berounky,jak rozšířilo lidové podání,ale odněkud z Afriky.Možná z řeky Nilu,a že snad krokodýla kdosi přivezl jako upomínku na křižácké tažení do východních zemí.A již tenkráte byli kupci,kteří draze platili jakoukoli vzácnost vzavánějící oparem posvátnosti,byť sebevíce sporým.Král Karel IV. v tom ohledu patřil k nejpřednějším.Ostatně,když už jsme u sběratelské vášně KarlaIV.,povíme vám pro zajímavost,co všechno sbíral a co se našlo dávno po jeho smrti na Karlštejně,když roku 1515 nařídil král Vladislav provést soupis jeho sbírek,které však už byly jen torzem.Je až neuvěřitelné,kam vedl Karlův sběratelský ,,koníček".Dnes někdo sbírá známky,mince,nálepky,jiný knížky,zbraně,odznaky,nádoby a nevím co ještě,tenkráte byly v oblibě - pozůstatky,či jak se říkalo,ostatky svatých.Konečně,vždyť i hrad Karlštejn,kromě cenných písemností a majestátů království,byl postaven i pro tyto sbírky.
Nuže,co vše sebral Karel a na hradě uložil? Vezmeme to pěkně po pořádku.Podiv ponecháváme vám.Na Karlštejně ve sbírkách byl např.kus ,,dosti veliký kříže Pána Krista,na kterém byl pověšen i s dírou a hřebem,jímž jeho nohy byli přibity."Pak tu byl článek z prstu Jana Křtitele, ,,kterým na Krista ukázal".Pak trn z koruny,hrot kopí,kus pláště,kus provazu,kus houby,vše vztahující se k Panně Marii tu byk kus jejího závoje,svazeček jejích vlasů,kus košile a sukně,kus dřeva z jejího úmrtního domu i úlomky z hrobního kamene.Nepřehledná je řada ostatků svatých a světic.Tak např. to bylo tělo svatého Palmácí,k jehož poctě,jak víme,dal Karel postavit v Budňanech kostelík.Kromě sv. Palmacia byla tu ještě další čtyři těla světců v dřevěných truhlicích.Svatých hlav tu bylo vcelku dvacet a ze sedmnácti bdalších jen části.Mezi nimi hklava sv. Palmacia,takže se zdá,že jeho tělo v truhlici bylo asi bez hlavy,neboť tato hlava je inventarizována zvlášť.Pak tu byly různé tělesné části jako ramena, - a opět mezi nimi rámě svatého Palmacia (jak byl chudák po smrti rozčtvrcen),dále čelisti,zuby,prsty a jiné údy a součásti.Také mnoho ,,olejů a kamenů" z hrobů křesťanských mučedníků.Velmi zajímavé jsou i další součásti sbírky Karlovy,které se popisují takto:,,kus holi Mojžíšovy,kterouž rozdělil vody mořské", ,,kus prutu Aronova,kterýž vzkvetl", ,,pancéřový obojček sv.Václava,jakož i dřevěný koflíček,z kteréhož pil", ,,dva hřeby železné z korábu Noe" a další a další.
Mezi tím i výše jmenovaná hlava draka ,,velmi veliká".Celkem počítáno,měl Karel takových kusů ve svých karlštejnských sbírkách několik set.Není snad svatého a svaté,aby alespoň některou jejich tělesnou část Karel neměl.Některé i v duplikátu,patrně na výměnu.Ovšem byly - li tyto ostatky pravé,nefalšované,je jiná otázka.Možná,že mnoho pověstí se vyprávělo,jak a kde všude KarelIV. si tyto ostatky opoatřoval.Ale o tom se nám pověsti nezachovaly.Možná,že by byly nemáně zajímavé.Nakonec se tento poklad Karlův rozplynul jako ranní mlha nad řekou.Největší zásluhu na tom mají jeho královští následovníci,zvláště stále potřebný syn Karlův,císař Zikmund.Ale také hrabiví purkrabové a správci hradu ztenčovali i to málo,co zbylo.Nešlo jim tak o ostatky svatých jako spíše o schránky,do nichž byly ukládány.Lákal je kov,zlato a stříbro.Bylo ho utěšeně.A přece zlato nebylo jen na hraqdě Karlštejně.Dosti zpráv a pověstí říká,že i v blízkém okolí hradu tento drtahý kov lidé nacházeli a dobývali.Bylo to ve skalách tetínských,i pod vrchem Kozlem u srbska.Ve vrchu Damilu u Tetína prý bylo podle pověsti zakopáno dokonce celé zlaté tele!Zlatonosná byla i Berounka,odkud se zlato získávalo rýžováním z písku.Taková naleziště byla zvláště při ústí vodních toků do této řeky:na Kačáku,na Litavce a jinde.Hájek mluví o roku 866,kdy za knížete Neklana jeho rýžovníci a kovkopové prali zlatonosný písek v řece a výtěžek vozili svému knížeti na hrad v Praze.Kníže z takto dobytého zlata dal razit peníze.
O zlatu v okolí se pak ještě několikráte mluví v dalších staletích.Jenže nám už se čím dále tím více přibližuje hrad Karlštejn v celé své kráse a majestátnosti.A právě v tom okamžiku - slyšíme dobře? - údolím budňanským se nesou varovné zvuky trub od hradu a po nich známé volání:,,Dále od hradu dále,ať se nestane neštěstí nenadálé" Že by ještě teď karlštejnští hlásní vytrubovali a volali z ochozu hradu toto pověstné volání?Vždyť skončili již někdy v dobách Balbínových! Nikoli.To volá jen vzpomínka na časy,kdy se tak skutečně dělo.Jenže,nepřipisujme všecka nařízení Karlovi.Tehdy,jak jsme zjistili,karlštejnští trubači troubili leda na lovech v okolních lesích.Volání bylo zavedeno až daleko později,v časech,kdy už hrad sám něco prodělal a hlásní z Třebaně i odjinud měli v tom znamenitý cvik.Ale také tvrdou povinnost,jak se na robotní many přece sluší.I o té nám pověst něco zachovala. Bylo to koncem 16. století a tehdejší purkrabí Jáchym Novohradský z Kolovrat nejenže jednoho večera neslyšel obvyklé volání,ale nenašel na strážní povinnosti robotního mana.Bez milosti a lítosti ho dal nazítří na hradě popravit.Takových krvavých historek má ostatně Karlštejn,podobně jako každý hrad,povícero.Nejvíce snad z dob Václavových.Vždyť už sama Václavova manželka,královna Johanna,podle pověsti nalezla na Karlštejně ohavnou smrt.V noci prý náhodou vstale z lože a tu byla zle pokousána královým psem,který tu spával.Johanna brzy nato zemřela.Stalo se to právě o silvestrovské noci roku 1386.
Nepraví se,v jakém stavu paní králová byla,a proč byl pes tak najednou zlý.Je to však pověst,která se dlouho udržovala v ústech lidu.Nicméně věřme spíše pravděpodobnější verzi,že královna nebyla zadávena loveckým psem,ale zemřela morem.Aby na tom nebylo dosti,je tu ještě jeden hrůzný mord z doby krále Václava IV. Velemord,jak praví kronikář.Udál se o nějaký rok později než výše uvedená příhoda,roku 1397 za královy nepřítomnosti.Tehdy prý byli na Karlštejně čtyři jeho oblíbrní druzi a další dvořané v čele s opavským knížetem Hanušem,královým hofmistrem.Nebyly pokojné doby.Král měl proti sobě vládychtivé a zištné panstvo,takže se raději obklopoval drobnými zemany,jimž mnohem více důvěřoval a k nimž náleželi právě zmínění již čtyři milci.Závist a nenávist slavila své dílo na hodokvasu,který byl v tuto červnovou noc na hradě uspořádán.Jak už tak bývalo,po bujné pitce a kratochvílích se páni dali do sebe.Opavský Hanuš a jeho druzi všechny ty čtyři hodovníky zamordovali.Meče prý jen olízli jejich lovečtí psi.A hodokvas pokračoval dál až do rána,jako by se nic nestalo.Od těch dob však prý si vysloužil Hanuš,původce zločinu,v ústech lidu přízvisko ,,mistr", jak se tehdy říkalo katům,nebo také ,,zlý kuchař". Pověst se rozrostla dál a jedna její verze vypráví,že ,,mistr" Hanuš jako dvořan krále byl příčinou toho,že se říkalo o králi Václavovi,že má mistra-kata svým společníkem.Že na takových panských hodokvasech bývalo opravdu veselo,toho dokladem je i pověst,vyprávějící,jak jednou za Václava IV. při návštěvě nějakého cizího vysokého potentáta ze
Švýcarska se společnost při hodokvasu rozjařila tak,že dokonce i králová tancovala s tím potentátem - na hodovní tabuli!Ošidná pověst to,uvážíme-li ,že by se tato ctná a zbožná paní,poslouchající slov kazatelů,takhle ponížila.Kdoví,co to tenkráte na hradě měli za tanečnici!
A tak bychom mohli při všelijakých takových panských historkách zůstat ještě delší čas a nebylo by jich věru málo.Stále však ještě doznívá ve vzpománkách volání hlásného z věží karlštejnských a kupodivu spíše nyní zní jako: ,,Blíže,ku hradu blíže!" Jako by chtěl hrad dále vyprávět,sdělovat své zkazky,události,propletené osudy lidí.Veselé i smutné.Těch druhých je snad více.Z úst lidu vyznívají někdy jako pochmurné,nadpřirozené,strašidelné,s jakými se setkáváme téměř u všech hradů.Mají však vždy svůj určitý význam.Povíme vám alespoň dvě historie,které charakterizují obrannou úlohu hradu proti nepřátelům země. V první doznívá v lidu vzpomínka nejen na krále Karla,ale také na Bílou horu.Pověst říká,že,,otec vlasti" se objevuje na hradě před nějakou zvlášť významnou událostí.Bylo prý tomu také tak i před první a druhou světovou válkou.Král přišel na Hrad o půlnoci,když houkal sýček nad Fafumberkem - tajuplně vyprávějí staří lidé.Očekávali ho zde čeští páni,popravení na pražském Staroměstském náměstí roku 1621.Král prošel jejich průvodem a pak všichni usedli a radili se,jak pomoci vlasti,na niž měla přijít pohroma.Sluší podotknout,že páni byli skutečně bezhlaví,byly to jen trupy,své hlavy si nesli před sebou v náručí.
I druhá pověst mluví o ochranné úloze hradu.Jednou jeden povozník vozil k nějaké opravě na hrad kámen.Opozdil se v podhradí a přicházel už večer.Přijel k první bráně a tu se mu najednou začali plašit koně.Pověrčivý povozník věřil,že koně cítí nějakého mrtvého člověka,nebo dravé zvíře.Pokusil se je uklidnit,avšak koně se vzpínali dále.Co se tak kolem dívá a koně klidní,vyletí najednou od brány na cestu závora.Byla celá v plamenech.Pak druhá,třetí a čtvrtá.Povozník se tak polekal,že padl v mdlobách na zem.Našli ho tam až ráno lidé z hradu.A on jim vyprávěl,jak viděl nejen ohnivé závory,ale také u brány stát rytíře v starodávném brnění,držel v ruce meč,který byl také ohnivý.Vtom však se k závorám a k rytíři přihnalo z oblohy vzdušné vojsko a chtělo se mocí dobývat do hradu.Závory a rytíř je tam však nepustili.Vojsko musilo odtáhnout.Hrad a vlast baly zachráněny.A když už o ohni,tedy také o proslaveném karlštejnském víně.Dojista snese přirovnání s ohněm.Také hřeje,rozpaluje a hlavně chutná, ,,zprvu trpké,pak sladké zas", jak dosvědčuje jeho znalec a zakladatel vinic,sám král Karel na známé sedánce s panem Buškem v podivuhodné Nerudově vizi.A ,,dobrý lid" Karlu nemá za zlé.Ústa jedné Budňanské stařenky vám řeknou:,,Prosím vás,kdo by mu to vytýkal,že si s tím Buškem kapánek častějc přihnul.Sázel,sázel jako svatej Václav,proč by taky na Karlštejně nesklízel a nekoštoval - dyž mu tak chutnalo?" Sláva révy karlštejnské je snad tak stará jako hrad sám.
Říká se,že v purkrabském domě bývalo odedávna chováno zvláště dobré víno.Protože bylo dobré,mnoho lidí mělo na ně zálusk.A jednou - vypráví další pověst - za nějaké války prozradil karlštejnský kostelník za dobrou odměnu přivandrovalým vojákům,kde se sudy tohoto vína nalézají.Vojáci vnikli do purkrabského sklepa,a užuž se chtěli do vína pustit.Jenže,.sotva první voják trochu upil ze sudu,všechny sudy se najednou pohnuly a bylo dopuštění.Vyrazily o překot ze sklepa,vyšlehl z nich oheň a horempádem se valily přes nádvoří rovnou ke studni.Tam se někde za ohlušujícího hluku a dunění propadly do země.To prý proto,že právě v tom prvním sudu bylo víno svěcené.Kdoví,jak by vše bylo s vojáky dopadlo,kdyby to vzali od druhého sudu.A kostelníku to bylo venkoncem lhostejné,za bakšiš prodal i víno mešní. -- Nad námi jako vtisknut do modré oblohy tyčí se hrdě Karlštejn.Obešli jsme jej kolem dokola a pak stále víc lákáni vůní lesa,odbočili na sever,na cestu vedoucí ke vsi Mořině.Po nějaké stovce metrů chůze po lesní pěšině,na níž se prý zjevoval ovčák s beranem,hlídající tu nějaký poklad,objevil se na vyvýšené planině u cesty mohutný starý dub.Říkají mu zde Dub bratří nebo Dub sedmi bratří.Nedopátrali jsme se,proč právě sedmi bratří.Snad proto,že měl kdysi sedm velkých výhonků.Pověst o dubu nic valného nepovídá.Jen to,že na lavičce pod dubem rád odpočíval - kdo? Inu,zase Karel Čtvrtý.Ostatně tudy chodil,zde odpočíval,pojedl i popil,osvěžil se - však ještě dnes tu máme onen prastarý zdroj výborné pitné vody v lese.
Jako dobří průvodci vám o něm povíme.Je to známá Králova nebo Karlova studánka.Je ve vysokém lese nedaleko Kubrychtovy boudy a najdeme ji cestou ze Srbska k známým vodopádům v chráněné přírodní rezervaci u Velké hory.Milé,zastíněné místo,hodné svého jména.Ale to už odpočíváme na lavičce pod Dubem bratří.Chvilka siesty,pak zase přemýšlení,a před očima vyplouvá znovu monumentální Karlštejn.Snad nejslavnější,nejpamátnější český hrad,jehož cena a hodnota se nedá měřit zlatem ani penězi.A vidíte - ale to není pověst,nýbrž skutečnost - Karlštejn byl jednou doslova prodán.Jako prodaná nevěsta.Někdy v letech před druhou světovou válkou jej chtěl koupit jeden zámořský turista a noviny tehdy o tom přinesly docela hodnověrnou zprávu.Jistý pražský obchodník,vydávaje se ve vlaku za majitele hradu,byl ochoten splnit přání koupěchtivého pána a ujednal obchod i inkaso.Jenže,než si dal nový majitel Karlštejn rozebrat,zabalit a expedovat,aby jej znovu postavil v zámoří,celá věc praskla.Hrad zůstal stát.Stát,tak jako už věky stojí v zemi,kde byl postaven českýma rukama a potem,kde stál a stojí v bouřích i slunečnu,splývaje namnoze s dějinami českého lidu,navzdory všemu a všem,hrad,v němž česká srdce vždy najdou potěchu ze slavné a bohaté národní minulosti,o níž jsme i my vyprávěli a vybrali těchto několik zkazek pro osvěžení paměti vám i budoucím.
KONEC
Denis:Já by jsem nebyla bílá paní,ale bílá kulička.
verca: A proč jsi tu Bílou paní neudělala Ty, jistě bys to zvládla, ale bez hasáku
Moc zajímavé, včetně elfa
verca: krásný, moc děkuju
ilsa: a praha, super
holky moc díky
ilsa: 
Prosim te nezlob se na nas, rozdovadene elfyne, ze jsme ti to tu zasrandickovaly a klidne to promaz 
Sára: 
Co bulis ? Ja na tebe s lekem na pupinky....
ruzovyelf: 
to si nemusela todlencto
Sára: 
Tady mas lecivou rostlinu na ty pupinky, rano a vecer jemne potres ksichtik 
ruzovyelf: depáák pupínky fakticky jooo hele hele
Sára: To nejsou pupinky, to jsou pihy
ruzovyelf: holt muším počkat až se svezou dolů páč jináč se osypu celá helevidíš ty pupínky
Sára: Omlouvam se velice, ale jinou fotku korunni komnaty jsem bohuzel nenasla
ruzovyelf: žišííííííííííííí co to je co to je politiky já nechcu, stačí mi Přemýšlíček s mohutnou hrudí v hrobce
ilsa: 
Tentokrat jsem udelala k obrazkum i popisky, u nekterych se nezobrazily, ale staci, kdyz se na obrazek najede kurzorem a on vyskoci
Korunní komora...Kované dveře na jižní stěně kaple vedoudo Korunní komory,v níž jsou trvale uloženy korunovační klenoty a která je uzavřena na sedm zámků evokujících sedm pečetí z Apokalypsy sv.Jana,poslední knihy bible,pojednávající o konci světa.Toto téma je zobrazeno ve fresce"Poslední soud"z doby Karla IV.nacházející se na přilehlé vnější stěně katedrály.Korunní komora je nejnepřístupnější místo Pražského hradu.K otevření se musí sejít všech sedm držitelů klíčů,jimiž jsou prezident republiky,předseda vlády,pražský arcibiskup,předseda Poslanecké sněmovny ČR,předseda Senátu ČR,metropolitní kapitula u sv.Víta a primátor hlavního města Prahy.V chrámovém pokladu se nachází kromě slavné svatováclavské koruny z roku 1345,svatováclavského meče,korunovačního kříže,žezla a jablka z první poloviny 16.století i korunovační plášť s hermelínem,štola,pás a manipul z červené látky se zlatě vytkaným vzorem,jež jsou uloženy v depozitáři textilu na jiném místě.Ty byly pořízeny začátkem 17.století jako součást souboru korunovačních královských a kurfířských textilií,jehož další části jsou dnes ve Vídni.Tam je uložena i nádherná císařská koruna Rudolfa II.vyrobená v Praze.Ta byla Rudolfovým finančně největším projektem vůbec.
Kaple sv.Václava...1300 polodrahokamů zdobí svatováclavskou kapli,která je nejvýznamější kaplí patrona české země.Vybudoval ji Petr Parléř v roce 1364.Použity byly především karneol,ametyst,jaspis,achát a chalcedon.Jak se dočteme v Apollinairově "Pásmu",na jenom z nich našel svou podobu i tento francouzský básník.Výjevy ze života sv.Václava,které jsou dílem tzv.Mistra litoměřického oltáře z let 1506-1509,byly přemalovány v roce 1612 Danielem Alexiem z květné.
Královská hrobka Colinovo mauzoleum...Královské mauzoleum zbudované v letech 1566-1589 nizozemským sochařem Alexandrem Colinem je příkladem hmotného sochařského projevu severské renesance a je plánováno již ve čtyřicátých letech.Stavba byla započata za arciknížete ferdinanda Tyrolského,kdy byl schválen model sochaře Alexandra Colina z Mechelmu.Na díle pracoval Colin v Insbrucku,odkud došla 1581 první zásilka opracovaných kamenů.Z podnětu Rudolfa II.byl však rozšířen program náhrobku,na němž pracoval Colin jednak v Insbrucku a jednak v Praze.Vedle hlavy císaře Ferdinanda I.jsou signatura umělcova a datum 1589.Náhrobek má tvar tumby s portrétními medailónky na bocích(císař Karel IV.a jeho čtaři manželky,Václav IV:,Ladislav Pohrobek a Jiří z Poděbrad)a třemi monumentálními postavami Rudolfových předchůdců(Ferdinanda I.,jeho manželky Anny Jagelonské a Maxmiliána II.)na horní desce.Tumba je lemována řadou andílků se znaky a vpředu dominuje postava zmrtvýchvstalého Krista.V základech chrámu se nachází veřejnosti přístupná hrobka,která byla vestavěna koncem 16.století do pozůstatků někdejšího kláštera kostela pražského,tj.sídla kapituly svatovítské.Vlastní hrobka je valeně klenutý sklípek,v němž se nacházejí sarkofágy s tělesnými pozůstatky českých králů a dalších členů panovnických rodů.Na nejčestnějším místě uprostřed odpočívá císař Karel IV.za ním se nachází původní cínová rakev Rudolfa II.
ilsa: 
Nemusis, Verca jela pryc
verca: Ještě počkám tak hodinku,abych ti do toho třeba neskočila.
ilsa: ruzovyelf: paráda
ruzovyelf:
Na hlavě třiadvacetiletého mladíka tak spočinula svatováclavská koruna,která byla zářivým symbolem moci stejně jako tíživým břemenem.Tímto momentem začal proces,kdy se Praha změnila v evropskékulturní a duchovní středisko prvního řádu,jak tomu bývalo za českého krále a císaře Karla IV.Korunovací byl učiněn první krok k přesunu císařské rezidence z Vídně do Prahy.Praha se tak mohla podruhé v historii stát středem Římské říše.Největší ze zvonů sv.Víta je Zikmund,odlitý v roce 1549 zvonařem Tomášem Jarošem.Je vysoký 2,03 metru,široký 2,56 metru a váží 16000 kilogramů.Další zvony jsou Václav,Jan Křtitel a Josef.Po smrti císaře Rudolfa II.většina uměleckých předmětů z období gotiky a renesance vzala za své na konci roku 1619,kdy kalvínští přívrženci Fridricha Falckého a kazatele Scultetiho zničili téměř vše,co nebylo spjato se zdí,aby katedrálu budovanou přes dvě stě let,nyní podle své víry co nejrychleji přeměnili ve strohou modlitebnu.
Chrám Svatého Víta...Největší pražský chrám byl založen císařem Karlem IV.v roce 1344 a byl dokončen až po 585 letech v roce 1929.První dva stavitelé byli Matyáš z Arrasu,francouzský architekt od roku 1344 činný v Praze,a Petr Parléř,architekt a sochař švábského původu,který se ujal stavby v roce 1356.Hlavní loď je nejdelší v Praze:měří 124 metrů,v křížové lodi činí šířka 60 metrů a výška klenby 33 metrů.Hlavní věž je z pražských věží nejvyšší-měří 96,5 metru.Největší okno bylo zhotoveno v letech 1937-1939 podle návrhu Maxe Švabinského a nalezneme na něm Ferdinanda I.a Rudolfa II.(dva první odleva v řadě českých králů).Je na jižní straně příčné lodě v prvním patře a zaujímá plochu 160 metrů čtverečných.Období renesance vtisklo interiéru katedrály osobitý ráz.K prozatimnímu průčelí(přední,západní část katedrály byla dostavěna až v 19.století)v celé šířce hlavní lodě až do výše triforia přiléhala renesanční hudební kruchta,postavená z příkazu krále Ferdinanda I.Bonifácem Wolmutema Hansem Tirolem v letech 1557-1561.Před ní,uprostřed chrámu nad královskou kryptou stálo renesanční mauzoleum z bílého mramoru,dílo nizozemského sochaře Alexandra Colina.Renesanční byl rovněž skládací obraz hlavního oltáře.Střední část,na níž sv.Lukáš,patron malířů,maluje podobiznu Panny Marie,byla dílem Jana Gossaerta zvaného Mabuse.Tento obraz se dnes nachází v Národní galerii ve Šternberském paláci.Ve sv.Vítu byl Rudolf II.v roce 1575 korunován na českého krále.
Pražský hrad....Císař Ferdinand I.,dědeček Rudolfa II.,se zavázal,že bude bydlez na Pražském hradě.Zpočátku zde skutečně pobýval,později tady žili příslušníci jeho rodiny-královna Anna a arcivévoda Ferdinand Tyrolský.Ten dal v blízkosti původního obydlí královen postavit tzv.Nové stavení arcivévody Ferdinanda.Pod jižním průčelím tohoto objektu založil zahradu,první počátek jižních hradních zahrad.Roku 1541 vypukl na Malé Straně velký požár,který zničil značnou část Pražského hradu.bylo nezbytné obnovit zejména Starý královský palác.Architekt Bonifác Wolmut potom opravil a rozšířil i stavení královen západně od Starého paláce.Mezi Starým palácem a křídlem královen byly vybudovány nové kuchyně,na severní straně areálu postavena nová konírna.Císař Rudolf II.se pak zasloužil o proměnu Pražského hradu v důstojné renesanční sídlo.Starý královský palác ponechal úřadům a vystavěl nové pohodlné obydlí i prostory pro své umělecké a přírodní sbírky.Podle plánů Ulrika Aostaliho zbudoval v letech 1577-1579 obytný palác nad jižní hradbou,nazývaný Letní.Na severní straně hradního areálu vznikla nejvýznamnější část dnešního Nového paláce,severní křídlo se Španělským sálem a Rudolfovou galerií.Krytou,100 metrů dlouhou chodbou,takzvanou Širokou chodbou,v níž byly ve třech podlažích uloženy císařovy sbírky,byl zároveň spojen nový palác na jihu s novými sály na severu.
Denis:Zkus najít pěkný obrázek bílé paní na internetu,mě to moc nešlo,tak se spokoj s Kačírkovou,ženská jako cumel..gif)
verca: Čteni pěkné, ale tohle přece není bílá paní, to je Kačírková
ilsa: EVA2: verca: Diky moc, krasne a zajimave cteni
Dobré dopoledne přeji
verca: pěkné to je, díky
Všem hezké dobré ráno.
Opsala jse předposlední karlštejnskou pověst,jen prosím o omluvu překlepů,nestačila jsem to po sobě přečíst a opravit.
Pověst o bílých pannách karlštejnských,
kterým ani odvážná četa soldátů nedovedla pomoci,a proto trpělivě čekají na osvobození některým návštěvníkem hradu,bude-li ovšem důslednější a dodrží lépe čestné slovo,než učinili soldáti.
Není snad českého hradu a zámku,aby neměl svou bílou paní.Také Karlštejn.Mnoho lidí z podhradí prý ji spatřilo.Dušovali se,že viděli tento bílý,průzračný zjev v měsíčních nocích,nejčastěji u hradní studně.V podobě bílé mlhy přejde z prvního nádvoří hradu,jde zvolna k studni,zde usedá na okraj roubení a truchlivě naříká.Pak se lehce zvedá a odchází.Spíše vzduchem pluje,než kráčí.Jindy přichází na ochoz hradních zdí a podél ozubeného cimbuří obchází celý hrad.Lomí rukama a stále pláče.Konečně její pláč zaniká v rozlehlých hradních prostorách.Bílá paní mizí,aby se zase objevila u studny nebo na ochozu příští měsíční noci.Někdy se však bílá paní zastavuje před obydlím karlštejnského vládce,usedá tu a pohlíží vzhůru k oknům.Věří,že z oken přijde její osvobození.Toť prý Blanka,mladičká choť vkráke Karla lV. A opět je tu další zkazka,která vypráví,jak bílá paní karlštejnská za své noční pouti prohlíží hradební prostory,vniká všude dveřmi jako jemná bílá pára.Prý ochraňuje hradní klenoty pro šťastnou budoucnost českého národa.Nejen na hradě,ale i v podhradí znají bílou paní.Zde dokonce přichází do styku s lidmi.To tam,kde v chalupách leží nemocný.
Bílá paní se zjeví jako mlžný přízrak před půlnocí,pak nabude tento přízrak hmotné podoby a do oken zaléhá její otázka.Bílá paní se ptá,zda jsou všichni v chalupě.Jestliže lidé přisvědčí,tu paní předpoví,zda nemocný ve stavení umře nebo se uzdraví.Nejsou-li všichni lidé doma - smrt ukončí život nemocného.Proto je zjev bílé paní v podhradí Karlštejna zjevem nevítaným a obávaným.Na štěstí se prý zjevení objevuje jen velmi,velmi zřídka. A přece - je tu jedna zvláštnost,na rozdíl od ostatních bílých paní hradů Krumlova,Rožmberka,Třeboně,Jindřichova Hradce,Pernštejna,ale i Valdeka a Točníku,které mají i černou paní.Bílá paní karlštejnská není totiž jen jedna,jediná.Bílých paní karlštejnských je hned - dvanáctero.Jenomže žádný člověk na světě ještě nepopatřil přímo do jejich tváří,aby srovnal jednu s druhou,třetí s pátou a tak dále.Proto se po celé věky zdálo,že na hradě Karlštejně kraluje jen jedna bílá paní.Dvanáct karlštejnských bílých paní je tolik jako dvanáct měsíců v roce.Každý měsíc,kdy luna v úplňku svítí na noční obloze nejsilněji,vychází jedna z nich do ochozů hradu,zde se prochází a v krátké době - jednu hodinu po půlnoci - zase mizí.Další měsíc,opět za úplňku v noci,přichází druhá bílá paní.A tak se po řadě střídají,měsíc za měsícem,rok za rokem,tak jak plyne voda v řece Berounce,přepočítávajíc čas.Povíme vám zkazku,jak k tomu všemu došlo.Poslouchejte...
Byla doba kruté války.Dobyvačné války jsou vždycky kruté,nesmyslné,nelidské.Tahle válka se už táhla navíc řadu let.Ba,co říkáme,třetí desítiletí trvala a konec stále v nedohlednu.
Téměř celá česká země byla bojištěm a průchodištěm vojenských skupin,útvarů a čím dále do narůstajícího času i zbloudilých,potulujících se tlup vojáckých,či jak jim tehdy říkali soldátských.Byli to soldáti nejrůznějších národů:Němci,Švédové,Dánové,Španělé,Švýcaři,Uhři,Francouzi a mezi nimi také zbytky rozprášených praporců českých.Jedni pronásledovali a hubili druhé a pochopitelně nejvíce z toho trpěli domácí lidé.Byly vypalovány vesnice a města,osady a samoty,drancovány usedlosti,mordováni lidé.Za soldáky pak se plížil hlad,bída a mor.Neradostno bylo žít,těžko se dýchalo,černý smutek lehl na celou,dříve tak krásnou a kvetoucí českou zemi. Smutek zavalil také široké daleké okolí pod hradem Karlštejnem.I podhradí pocítilo tíhu válečných hrůz a běsů.Byl-li hrad sám pustý,opuštěný,bylo podhradí o to pustší.Několik chalup bylo spáleno do základů,políčka a vinice zdupána,zůstaly úhory zarůstající plevelem a býlím a lesy poničené požáry.I lidí bylo žalostně málo.Litici válečnou zasahující sem hned na počátku války,přečkalo jen několik starých mužů a žen a nemnoho dětí.Náporu válečné bouře odolala jedině podhradská krčma při cestě na hrad a několik pobořených chatrčí.A tu jednoho podzimního dne,kdy se schylovalo k bezhvězdnému večeru,zarazil před krčmou oddíl vojínů.Krčmář Bělohub vyběhl postrašeně ven,žádostiv zvědět,co se zase děje.Dálo se.Uprášení,umazaní soldáti stanuli před krčmou.Shodili na zem vaky a muškety a dychtivi odpočinku se vrhli na zem.Na holé zemi seděli,nebo leželi s roztaženými údy,pootevřenými ústy bez pohnutí,bez jediného slova.
Byli nesmírně unaveni.,,Žehnej bůh,krčmáři,"zaznělo z hloučku odpočívajících soldátů vstříc vycházejícímu Bělohubovi.Ten se zarazil,avšak byl přece jenom potěšen tím,že slyší česká slova.Soudil na český oddíl,četu českých vojáků.,,I tak vám,vzácní páni soldáti,"odpověděl.,,Čím mohu posloužit?Nazbyt nemám,jen tři holé krky,které samy žádají své.Bídné časy jsou,věru bídné a není naděje na lepší,"posteskl si.Ke krčmáři pokročil jeden z hloučku.Byl vyšší postavy,urostlý,nezhrublé tváře.Nohy vězely ve vysokých botách,pod koleny shrnutými,tělo kryl přiléhavý kožený kabátec,u krku ukončený malým,zažloutlým límečkem,a na hlavě se vlnila střecha širokého klobouku s pérem.Po boku se houpal kord.,,Jsem Martin,setník Martin,"představoval se a smýkl kloboukem.,,Už třetí den prcháme před nepřítelem.Je nás dvanáct.Někteří cestou hojí i své rány.Ale hlavně jíst se chce.A také odpočinout,spát.",,Těžko vyhovět,pane setníku,"odpovídal krčmář.,,Sám nic,jak jsem pověděl,nemám.Jen trochu chleba a kus bílého sýra by tu byl.Možná,že po vsi by se sehnalo víc,kdyby pan setník ráčil..." ,,Netřeba,"krátce odvětil Martin.,,Pro dnešek to stačí.Sem s tím.Hlavně nocleh,střechu nad hlavou,bezpečí." Krčmář se vzdálil,aby přinesl nabízené jídlo.Vrátil se s pokrmem brzy a spolu s ním přišla i jeho žena Katuše.Na dřevěné míse nesli chléb a sýr a v slánce trochu soli.Katuše navíc i cínovou konvici.,,Trochu vína jsem nalezl,pane setníku.
Věru málo a tak mi voda pomohla,"dobromyslně se přiznával krčmář a hned stavěl mísu a konvici před setníka.,,I křtěné dobré,krčmáři,"uškliboval se setník a hned si zavdal hlubokým douškem.Do ostatních soldátů jako když střelí.Rychle se zvedali a hrnuli k přinášené potravě a pití.Netrvalo dlouho a vše bylo prázdné.Mísa i konvice.,,A nocleh?"znovu zaútočil setník.,,Nemám,nemám,"ošíval se krčmář.,,Chalupa malá,stodoly není,ani kůlny.A v světnici jen tři lůžka na zemi.Snad byste mohl jen vy sám,pane setníku a ostatní porůznu jinde.Ale tam je malá neděje.Lidé spí na slámě,mnohdy jen zabaleni v pytlích a hadrech,"bědoval krčmář.Setník se zamyslil.Chvíli hleděl k zemi,na níž zbyla malá kaluž vody od nedávného deště,pak zvedl hlavu a oči bloudily krajem.Pohled přelézl horu Javorku,Plešivec,sklouzl přes Haknovec a Haknovou a zachytil se až u Kněží hory.Z lesů vystupovala v chuchvalcích bílá mlha.Nejvíce jí bylo v údolí u řeky.,,A tam,"ukázal rukou setník směrem k hradu,vyhledajícímu z mlhy jako neskutečný obraz.,,Tam by nebylo?" ,,Bylo pane,bylo,"živě zachytil nit hovoru krčmář.,,Ale hrad je prázdný,opuštěný už drahně let a pak..."Krčmář zastavil náhle proud řeči.,,Nu a,"ponoukal setník.Pozoroval,jak se krčmář znatelně zachvěl.I ruce se mu roztřásly tak,že mísa,kterou mezi řečí vzal se stolu,upadla na zem a kutálela se přímo ke kaluži vody.,,Tam straší pane!"vyrazil ze sebe krčmář.,,Hrad má v noci bílá paní.Neradno tam přes noc pobýt.Smrtku přináší.",,Viděls,nebo jen slyšel?"dotíral znovu setník
.,,Viděl i slyšel pane,"přidušeným hlasem odpovídal krčmář.,,Dobrá,"uklidňoval setník.,,Ať tak či onak,hrad je jinak prázdný od posádky.Půjdeme tam.Máme pro strach uděláno.Vzhůru - na hrad!"Mávl směrem ke Karlštejnu.Soldáti vyskočili,srazili se v hlouček a loudavým krokem vyrazili po hradské cestě tam,kde se v mlze střídavě objevoval a zase mizel Karlštejn.Krčmář sice ještě něco brumlal,jeho žena Katuše zalomila rukama,ale pohled na tři lesknoucí se mince na zemi,hozené sem velitelem soldátů,uklidnily oba natolik,že pohlíželi na vzdalující se vojáky jen tupě,ztrnule a beze slov.Nedovedli pochopit...Skutečně zpustlý byl v té době Karlštejn.,,Pro samou díru v něm divoké včely měly hnízda svá" - říká o něm kronikář.Démant českých hradů potažený nánosem prachu odpočíval v klínu pěti pahorků a snil jen o staré slávě a věhlasu přepevného královského sídla.Z hlásky se neozývalo pověstné volání,varující přicházející,okna byla vytlučena,střechy proděravělé,stáje prázdné,nádvoří plné uvadlého listí.Jen kavky oblétávaly s křikem vysokou hradní věž a pavouci omotávali svými sítěmi vchody do budov.Hrad byl vypleněn a ti,co drancovali,už dávno odtáhli v jiný kraj.Do prázdných síní se nastěhoval vítr a prach.Soldáty v čele se setníkem Martinem proto ani nepřekvapilo,když přišli k první hradní bráně a s námahou otevírali těžká vrata,že jako první je uvítal ohořelý dveřní trám.S rachotem se zřítil dolů a taktak,že nikoho nezasáhl.
Jen soldát Adam,jdoucí vedle setníka,si posteskl na podivné přivítání takových čackých hochů,jako přece byla Martinova četa.Avšak naděje na lůžko a střechu nad hlavou brzo zaplašila jakékoliv obavy.Tihle válečníci byli už na ledacos zvyklí! Prošli prvním nádvořím a stanuli na druhém.Před nimi se zvedala vysoká budova hradu,královský palác.Dveře do tohoto paláce byly tak,jako všude otevřené a nečinilo proto obtíž projít jeho přízemím a vystoupit do prvního patra.I zde bylo dopuštění.Krásné,dubové truhlice byly zotvírané,vyrabované,prázdné.Jen pavučiny a na dně sláma zbyly.Bubeník Jan,nejmladší z čety,objevil v jedné z truhlic cínový pohár.,,Kdyby byl plný,první doušek bych připil na zdraví velitele,"zahlaholil vesele.A mrštil pohárem do kouta síně.Soldáti se ušklíbli a hrnuli se dál do útrob hradu.Postranními dveřmi se dostali na schodiště,které vedlo do druhého patra paláce.Zde bylo několik místností.Prošli první a vstoupili do druhé.Jaké však bylo jejich překvapení,když v této komnatě nebylo ničeho kromě velké stolní tabule a u ní - a to nejvíc udivovalo - dvanáct stolic!Dvanáct stolic jako kdyby bylo přichystáno na návštěvu dvanácti soldátů.Byli znaveni cestou a protože až dosud nenalezli jediné židlice,na níž by si odpočinuli,vrhli se dychtivě k těmto tak pěkně seřazeným okolo tabule,a usadili se na nich s výdechem uspokojení.Uprostřed u tabule seděl setník Martin.Jemu po pravici bubeník Jan,po levici soldát Ondřej,dál Mates,Adam,Jakub a další,co jich tu do dvanácti bylo.
Po prvním odpočinku se rozhlížrli po síni.Vše nasvědčovalo tomu,že to byla síň pohostinská a přední místnost snad byla kdysi kuchyní.Byli však tak uspokojeni,že je nenapadlo podívat se,co se skrývá za dalšími dveřmi.Martina však pojednou upoutalo něco,co až dosud nepostřehl.Na stolní tabuli totiž ležel malý,zlatě se lesknoucí lesní roh.Vztáhl ruku po něm,prohlížel ho nahoře,dole i ze strany.Pravda,byl pěkný,zachovalý,skoro nový.A leskl se tak,jako by jej sem někdo právě před příchodem soldátů položil.Také náustek byl čistý,nezaprášený.Martin si s rohem chvíli pohrával a pak skoro bezděky přiložil náustek ke rtům.Zatroubil.Jasný tón se zetřepetal síní.Sotva dozněly zvuky rohu,již se ozval odkudsi lidský hlas.Byl měkký,přívětivý,ženský.Vlídně se ptal odpočívající družiny vojáků:,,Čeho si přejete,vzácní a milí pánové?" Soldáti zůstali nehybní.Žádný z nich si to nejen nedovedl vysvětlit,ale ani dát odpověď na otázku byť i zdvořile zaznívající.Nikoho nabylo totiž vidět.Odkud sem vnikl ten hlas? První se vzpamatoval vždy veselý,mladý tambor Jan.,,Jíst a pít!"vyrazil do prázdna,nečekaje na odpověď.Ta však kupodivu,přišla obratem:,,Hned prosím,ctní pánové,"zaznělo sálem.V ten čas,než bys víčka zavřel,počal se pokrývati stůl,u něhož seděli,různými jídly a nápoji.Talíře,konvice,číše jen zvonily.A jaká to vzácná a vybraná krmě!Jaká to vína!Zrak jim až přecházel,jak se tak dívali z jednoho na druhého.
Hladoví soldáti se vrhli na jídlo a nápoje se znamenitou chutí.Každý snědl opravdu úctyhodný díl,tolik,kolik jen mohl.A zhluboka se napil.Všem bylo příjemně,byli spokojeni,libovali si a pochvalovali tu nečekanou hostinu.Když se dostatečně vypovídali a také po únavě už nebylo stopy,vzpomněl si Mates,náruživý hráč,na karty.,,Hoj,kdyby tak byly ještě karty nebo kostky,"vzdychal, ,,co by pak nám po tak dobré hostině scházelo?"Všichni horlivě přisvědčovali.Matesa napadlo,aby to,jako prve Martin,zkusil i on s malým lesním rohrm.Co kdyby? - Zatroubil velmi hlučně,až se znovu síní rozlehlo.A hle,už tu zase byl onen milý ženský hlas.Otázka,která ihned po zatroubení přicházela,byla skoro jako vojenský povel.Byli přece soldáti a tak rychle plnit rozkazy mnohý z nich už ani sám nedovedl.Mates požádal hlas o karty.Než bys napočítal do dvou,už ležely na stole.Zbrusu nové,čisté jako by je právě vytiskl.Jenže překvapení ani tentokráte nebralo konce.Zároveň s kartami se objevovaly na stole pěkné cínové misky a v nich dokonce - peníze!Stříbrné,velké mince i malé drobné penízky.,,To si nechám líbit,"pochvaloval si nejen Mates,ale všichni kolem.,,Takovýhle žold a karty k tomu,to už dávno jsem neviděl,"doplňoval Adam.,,Dáme se do toho,"hned pobízel.,,Matesi,rozdávej!" Karty zašustily v prstech zkušeného karbaníka Matesa a už se hrálo s náruživostí,soldátům vlastní.I Martin si přisadil.
Při tom popíjeli z číší perlivé víno,kterého,jak se zdálo,vůbec neubývalo.Bylo ostatně výtečné.Hodiny utíkaly,nikdo nevěnoval pozornost pokračujícímu času.Jen ohnivé víno stoupalo všem do hlavy,a to tím spíše,že nikdo ze soldátů vlastně nevyhrával,ani neprohrával.Peněz bylo stále dost.Blížila se však únava ze hry a ještě více omámenost ze silného vína.Nebylo proto divu,že se všem chtělo najednou spát.Martin znovu zkusil sílu lesního rohu.Zatroubil a požádal velmi zdvořile o nocleh.V okamžiku hlas sděloval,aby šli všichni do vedlejší místnosti.Tam že naleznou dvanácte připravených lůžek.Potácivým krokem se soldátská družina vhrnula do vedlejší síně.Skutečně zde nalezla to,co hlas oznamoval.Dvanáct čistých,odestlaných a k noclehu připravených lůžek.V několika málo minutách byli soldáti odstrojeni a jeden po druhém ulehli do bílých postelí.Zakrátko spokojeně chrupali,zmoženi nejen celodenní únavou,ale také nezvykle výtečným ba omamným vínem,kterého přece,jak jsme řekli,vůbec neubývalo. Martin,který toho večera nejméně ze všech pil,nemohl usnout.Stále a stále přemýšlel o všem,co zažil on a jeho druzi.Snad to ani pravda nebyla.Ale pocit plného žaludku,prázdné příbory a číše na stole přesvědčovaly o skutečnosti.Převaloval se na lůžku a pohlížel k oknům,za nimiž se rýsovalo poměrně jasné nebe.Svítil právě měsíc,blížila se půlnoc.Nevěděl,zda je to pravda,nebo sen,když zaslechl hradní hodiny odbíjející dvanáctou hodinu.
Ve vedlejší místnosti se ozval nějaký šumot.Byly to kroky.Tiše se otevřely dveře u místnosti,v níž soldáti spali,a do síně lehce vklouzla bílá postava.V tu chvíli vzpomněl Martin na krčmářovo vyprávění o hradní bílé paní.Zachvěl se,ale jen na krátko,strach brzy pominul.Tedy pravda je to,co říkal starý hospodský?Bílá paní karlštejnská? U Martinova lože stála velmi sličná dívka,oděná v bílou volně splývající řízu.Zlaté lesknoucí se vlasy ve vlnách padaly na útlá,řízou zahalená ramena.Jako líbezná zvonková hra zazněla z jejích úst tato slova:,,Neboj se mladý muži!Nestane se ti nic zlého.Tobě,ani tvým druhům.Jen mne,prosím vysliš!Nebudeš toho nikdy litovat." A lahodný,ale tklivý hlas vyprávěl pak Martinovi příběh velmi smutný,příběh,který byl strašlivou obžalobou divých válečných časů,plných rozpoutaných běsů a nelidskosti.- Válečná litice letěla krajem a neušetřila nikoho,kdo jí stál v cestě.Nevyhýbala se nikomu,mladým,starým,pannám,starcům i pacholatům.Vesničané utíkali ve strachu do lesů a skal,avšak i zde slídili rozdivočelé oči běsnícího nepřítele po lidské bytosti,u níž tušily,že by mohla mít s sebou něco ze skrovného svého majetku.Jakákoliv kořist přicházela vhod a nebylo-li jí,pak se zle vedlo dopadeným.Ze vzteku,ale i divokosti,nastalo hromadné jímání,poutání a šikování do houfů a pak jako stádo dobytku byli ubožáci zahnáni do stodol a chýší,nad nimiž brzo vylétl ohnivý vše ničící červený kohout.
Zář vypálených vesnic ukazovala cestu,kudy táhli ničitelé.Tehdy také kolem Karlštejna vládl děs a hrůza.Vesnice byly zpustošeny,lidé zjímáni a část z nich odvlečena na vypleněný hrad.Podzemní kobky se naplnily zajatými obětmi,které tu rychle zmírali hladem,zimou,vysílením.A tehdy také do jedné z těchto kobek hradní hladomorny uvrhli suroví nepřátelé dvanácte mladých dívek,dcer okolních zemanů.Pomstili se jim,že nechtěly být zběsilým samovládcům po vůli.Dvanácte panen,kvetoucích růží,dvanácte mladých nadějných životů,po nekonečném strádání,bolestech a žalech ve stesku zde mělo nalézt - smrt.Maruše,Liběna,Markéta,Vladana,Aluše,Milada,Svatava,Radomíra,Polyxena,Jitka,Dorota a Eliška.,,Jsem jedna z nich,Martine,"pokračovala b ílá dívka u lože setníkova.,,Lidé si myslí,že jsem Blanka,choť krále Karla,ale to není pravda.Tu již dávno země kryje.I její stesk po rodné,francouzské zemi.Jsem Markéta,dcera vinařického zemana.A mé družky pocházejí z okolních tvrzí a dvorců.Karlštejn nám nedovolil zemřít.Jsme jen zakleté do jeho zdí,do jeho prostor.Hlídáme hrad tak,jako ho hlídávali naši otcové minulé paměti v manských službách.Střídáme se a pokaždé střeží Karlštejn jedna z nás o nocích,kdy měsíc přichází do úplňku.
Lidé v podhradí myslí,že zde je jen jedna bílá paní,ale teď již víš - je nás dvanáct.Tolik,kolik měsíčních úplňků se vystřídá za rok,tolikrát i my - bílé panny karlštejnské." Dívka se na chvíli odmlčela.Martin poslouchal v úžasu,ale s porozuměním.Ba s živou účastí sdílel bol této krásné dívčiny.Osud dívky a jejích družek krutě obžalovával všechny ty,kteří nosí kord,mušketu,halapartnu,všechny soldáty světa,všechno to ničící zlo,které si říká válka.I on byl jedním z nich.I on bojoval,bodal,bil,útočil a bránil se.Až doposud.Ale teď nějak se mu to zdá divné,nesmyslné,krutě nesmyslné,ba nelidské,surové,ďábelské.Přece někdo trestá i ty,co zabíjejí.I na ty přijde mor,černá smrt a nepřijde-li,pak jistě,ano jistě samy oběti i ti,co se obětmi měli stát,se jednoho dne vzbouří a utiskovatele a ničitele sami zahubí.Martin cítí v hlavě horko.Bolest?Svědomí?Podepře si hlavu,ztrnule sedí,je však znovu vyrušen hlasem dívky:,,Jsi Martin a tvůj patron podal šat ubožáku,když toho potřeboval.Pomoz i ty nám,pannám.Můžeš nás osvobodit!" ,,O-svo-bo-dit?" nechápavě se táže Martin.,,Jak,řekni panno,řekni Markéto,co činit.Vše udělám,jen pověz."A dívka sděluje podmínky a nutnosti,jichž je třeba dodržet,aby bylo dosaženo cíle.
,,Se svými jedenácti druhy zůstaneš Martine na hradě Karlštejně po celý rok.Nesmíte tuto dobu nikdy přerušit,ani na krok.Jinak by bylo vše ztraceno a my bychom zase čekaly dlouhá léta na dvanácte mladých junáků,kteří by vyslyšeli naši prosbu." ,,Slibuji ti dívko,slibuji Markéto,za sebe i za druhy.Jistě budou souhlasit,"živě odpovídal Martin.,,Budete-li pak něčeho potřebovat,hle,tu lesní roh,na nějž jste již troubili.Poslouží i dále.Vaše přání budou splněna."A Markéta dokončovala své příkazy k závěru závazku:,,Jestliže se vám podaří a na hradě vydržíte,a tím nás dvanáct dívek z hradního zakletí osvobodítze,dostane se každému z tvých druhů jedna z nás za manželku.Tobě budu družkou života sama.Věnem přineseme značné bohatství.Spi dobře a zítra na shledanou!" Dopověděla a jako bílá mlha se vytratila ze síně.Martin,ač plný dojmů a dobrých předsevzetí,usnul tvrdým spánkem.Spal až do pozdního jitra.
Druhého dne,když se soldáti znamenitě vyspali,s úžasem naslouchali vyprávění svého velitele o podivném nočním dobrodružství s bílou paní karlštejnskoui.Nechtěli zprvu věřit,ale vzpomínka na to,co předešlý den prožili,utvrzovala je v pravdivost slov setníkových.Nejvíce byli zvědavi na slíbené nevěsty.Vesele se dohadovali,alespoň které jméno ke jm,énu vojákovu se hodí.Bubeník Janek chtěl Elišku,Mates zase Maruši,Ondřej Miladu,Rudolf Polyxenu,Adam Dorotu.Skončili tak,že se všichni podělili bo dívčí jména.Svolili také bez výhrady k tomu,aby Martin příští noci oznámil jejich souhlas bílé dívce.A tak i druhé noci na hradě přišla Markéta k loži Martinovu.Zaradovala se z rozhodnutí jeho druhů a znovu potvrdila,že nejen každé jejich přání,ale také slib bohatství bude náležitě splněn.Rozloučila se s Martinem a ten,ač velmi toužil znovu ji spatřit,od té doby ji už neviděl.Měsíční úplňkové noci na hradě byly bez bílých paní.Čas pomalu utíkal soldátům ve spokojenosti a veselí.Měli všeho hojnost,dobré jídlo a nápoje,zábavu v kartách a kostkách a klidné,nerušené noci.Až přišel devátý měsíc.Ten už byl na mladého tambora Janka přece jenom trochu dlouhý.Nějak se mu stýskalo po jiné společnosti a jiných krajích,a také trochu po domově.Kdoví,jak to doma vypadá?Žije jeho otec,matka,sestry a bratři?Neví,nic neví.Neví ani,zda je ještě válka,mordy a hlad,tak se tu má dobře.Jenže červ nespokojenosti přece jenom hlodá.Kdyby se mohl alespoň na den,půlden,hodinku podívat za hradní bránu.Okolní lesy tak lákají a kukačka nedává pokoj ani na chvíli.Haleká,kuká zplna hrdla,létá,jak a kam chce,je volný pták.Janek není volný.
Je zavřen vlastně ve vězení.,,Povídám braši,"horlil, ,,všichni jsme tu ve vězení.Půjdem ven,na chvíli,na skok a do lesů?"Martin rázně protestuje.Napomíná,hrozí,laje,ale marně.Touha Jankova a jeho druhů po lesních zákoutích je tak silná a neodolatelná,že jí jeden po druhém podléhají.Vytratili se jednou po poledni,kdy slunce stálo nad lesy,kropíc je zlatým deštěm.Martin však zůstal v hradě.Nechtěl porušit slovo,dané dívce.Příliš na ni myslel.Myslil na ni i večer,kdfy soldáti se vrátili rozjaření z lesní toulky,na níž si s chutí zalovili,myslil na ni až do noci,která slibovala být opět měsíčná,světlem protkaná.K půlnoci očekával dívku.Přijde?Tušil,že musí přijít.Přišla.Tak,jako první noci,co byli na hradě.Šla volně a důstojně k jeho lůžku.Jenomže - a Martin si toho ihned povšiml - neměla na sobě bílou řízu,ale byla oblečena do černého splývavého šatu.Její slova byla promíšena tichým pláčem.Věděl proč,a zabraňoval,aby dále mluvila.Jeho druzi porušili slib.Jak dlouho bude zase na hradě ona a její družky čekat na svých dvanácte junáků,kteří by vydrželi dostát svému slibu lépe než lehkověrní druzi Martinovi?Nemohl na její bědování a pláč vůbec odpovědět.Cítil se sám poníženým,ubohým,trpěl za zradu druhů.A tehdy dívka dokončila svou řeč,která bala valstně soudem,rozsudkem:,,Protože tvoji druzi porušili svůj slib,Martine,musí časně zrána opustit hrad.
Kdyby zůstali ještě jednu noc,byl by každý z nich usmrcen tou,jejíž jméno si vyvolil k budoucímu manželství.Tobě však,žes čestně svému slovu dostál a neporušil,nic se nestane.Budeš však jen odměněn.",,A ty,Markéto?"vykřikl s lítostí Martin.,,Nemohu milý,"smutně odpověděla dívka.,,Podmínka byla,abyste svůj slib splnili všichni.Své družky nemohu a ani nesmím opustit."Martin ještě více zesmutněl a pak jen jako ve snách slyšel další příkazy Markéty:,,Až tví vojáci vyjdou z brány,odluč se od nich.Vrať se rychle do hradu.U hradní studně nalezneš klíč k blízkým dveřím,které skrývají karlštejnský poklad,jejž hlídáme.Můžeš si z něho vzít,kolik ti bude libo.Klíč zase u studny ukryj."A na závěr se slzou v očích dokončovala:,,Děkuji ti,Martine,za vše,cos pro nás učinil.Měj se dobře a - vzpomeň na svou bludnou bílou dívku."Když dopověděla,zmizela.Až do rána Martin oka nezamhouřil. - Jakmile se slunce vyhouplo nad okraj dubin,opouštěli soldáti Karlštejn.Někteří litovali,jiní se radovali z toho,že je konec vězení.Potulný soldát je přece jen raději na svobodě jako volný pták,než uzavřen,byť i v zlaté kleci.A kdoví,jestli tohle opravdu nebyla jen lest,nástraha,vlezli do pasti a co by se třeba ještě stalo,a proto - sbohem Karlštejne,sbohem bílé paní,už se nevrátíme! Jinak smýšlel Martin.Nedaleko za hradem se pod záminkou,že zapomněl na hradě svůj kord,odloučil od druhů a spěchal nazpět na Karlštejn.
Soldáti táhli bezstarostně dále.Dozníval jen Jankův veselý,vojenský popěvek:Ach,mé koťátko,zlaté holátko,prosím,rozpomeň se na mne,neb mé srdce,raněné prudce pro tebe uvadne... Martin na hradě sestoupil rovnou k hradní studni.Skutečně,na roubení nalezl slíbený klíč.O tři kroky dále spatřil vrátka,k jejichž zámku se klíč hodil.Rychle je otevřel a ocitl se v klenuté místnosti,plné zlatých a stříbrných mincí,skvostů a drahokamů.Karlštejnský poklad!Za dlouhé věky nastřádaný!Nelenil a vzal si odtud,co jen mohl unésti.Pak spěšně opustil místnost,uzamkl dveře a klíč zase položil na roubení studny na původní místo.Cestou z hradu se zastavil ještě u krčmáře Bělohuba v podhraddí a zanechal mu na stole vedle nedopitého džbánu vína také pěknou hrst peněz.Na památku i odměnou.Pak šel dál,až došel do města Berouna,kde se usadil a vedl šťastný a pohodlný život. Docela jinak se však vedlo ostatním soldátům,kteří opustili Karlštejn.Bylo sice již po válce,ale bída a hlad lidi neopouštěla.Krajinou stále ještě procházely tlupy hladových a otrhaných vojáků,které hledaly ve vesnicích a městech nějakou obživu a také obvyklého rabování se neštítily.Ani jeden z jedenácti druhů Martinových neměl práci.Žili,jak se dalo.Z ruky do úst a toho bylo věru málo.Často vzpomínali na Karlštejn,jak se mohli mít dobře,kdyby dodrželi slovo dané bílým pannám a nezpronevěřili se své cti a závazku.Přece nebylo vše tak těžké,jen vytrvat při dobrém bydle a blahobytu,teď i potom.
Myšlenka ještě více pálila,když se dozvěděli,jak dobře se má jejich velitel.Všech jedenáct se navzájem navštěvovalo,rokovalo,vzpomínalo,až se jednoho dne,když se dozvěděli i o bydlišti setníkově,usnesli,že ho navštíví.Martin byl rád.Uvítal a pohostil svou bývalou družinu jaksepatří.Ta,omámena dostatkem všeho,znovu zalétla v tesknici na hrad Karlštejn.Všech jedenáct pak prosilo Martina,aby je ještě jednou zavedl na hrad,že nový slib tentokráte věrně dodrží a tak se znovu pokusí vysvobodit bludné karlštejnské panny ze zakletí. Martin souhlasil.Hned druhého dne se vypravilo všech dvanáct soldátů jako kdysi na hrad Karlštejn.Šli stejnou cestou jako před léty,ba i krčmáře Bělohuba navštívili a vyslechli zlou zprávu o tom,že už jeho ženy Katuše není,ani nikoho jiného z rodiny,jen on sám a sám.Ostatně už všichni leží na hřbitově nějaký rok.Dověděli se také,že na hradě se znovu objevuje bílá paní a dokonce,jak mnozí z podhradí zaslechli,nyní daleko hlasitěji naříká a běduje.,,Ubohé panny,"politovali vojáci, ,,nu,ale uvidíš krčmáři,že tomu tak už nebude.My je osvobodíme a na naši veselku půjdeš také." Na hradě Karlštejně,ještě více zpustlém než před léty,šli rovnou do místnosti,která jim tenkráte poskytla tolikerého požitku.Jaké však bylo jejich překvapení,když místo dvanácti židlic,spatřili u stolní tabule stát jenom jedinou židlici.
Malý lesní roh však na stolní desce zase ležel.Martin,zcela tak jako tenkráte,vzal lesní roh a zatroubil.Ozval se ihned známý hlas:,,Čeho si přejete,pánové?" Martin požádal o večeři pro celou družinu dvanácti soldátů.A opět je čekalo překvapení.Místo dvanácti talířů a příborů se objevil na stole pouze jeden,jediný příbor a talíř.Zrovna před Martinem.Zkusili tedy požádat o nápoje a karty.Ale i ty nepřišly v počtu dvanácti.Pouze jedna láhev vína a jedna miska se stříbrnými penězi vedle karet.Všem to bylo podivné,rokovali o příčině a důvodech,ale konce nedomyslili.Usnesli se tedy,že se pokusí požádat o nocleh.Ani zde neuspěli.Vešli do ložnice a hle,místo dvanácti lůžek,bylo tu připraveno jen jedno - zřejmě zase pro Martina.Soldáti byli netrpěliví a rozmrzelí.Mnozí z nich už nepěkně spílali a začali znovu vše přičítat lsti.Cítili se v pasti,oklamáni,ba dokonce vykřikovyli,že bude lépe celý hrad vytlouct,rozbít,co se ještě dá,vypálit a pak odtáhnout.Ať si hrad vezme,kdo chce z rohatých! Plni nevole ulehli na zem,kde kdysi stávala jejich lůžka.Usnuli tentokráte s prázdnými žaludky.Na Karlštejn přicházela půlnoc.Bílý terč měsíce ozařoval hradní zdi,podsebití i nádvoří a do oken světnice,kde spali soldáti,plížilo se zvolna jeho stříbrné mámení.Přesně po odbití hradních hodin se otevřely dveře síně a v nich se objevila bludná hradní dívka.Byla černě oděná a přes oči jí padal malý závoj.Stanula u lože Martinova.Ten od večera nezamhouřilm oči a očekával s úzkostí,co se bude dít.
Vskutku,tušení ho nezklamalo.Neblahá kletba plynula z úst černé dívky:,,Protože soldáti znovu vkročili do síně,kam již pro svou zradu nikdy neměli přístupu - musí do jednoho této noci zemřít."A Markéta,obracejíc se k Martinovi,ještě doložila:,,Tobě však,Martine,čestný a vzácný muži,se nic zlého nestane,neboť jsi zůstal věren své nevěstě.Jakmile nastane ranní úsvit,vyjdi ke studni,vezmi klíč jako dříve a z hradního pokladu si opět naber tolik,kolik myslíš,že budeš potřebovat." - Martin byl dojat,ale také rozrušen tím,co má stihnout jeho druhy.Prosil,přemlouval Markétu,sliboval,ale vše marno,přímluvy nepomohly.Jen poslední slova krásné dívky mu zněla v uších,když mizela ve dveřích síně:,,Žij blaze Martine,můj věrný milý,žij blaze - ne vždy!" Když s ranním rozbřeskem vstal z lože,spatřil hrůzné divadlo.Na zemi kolem jeho bílé postele leželo všech jedenáct jeho druhů mrtvých - bez hlav... Vystrašen a neswmírně polekán krutou pomstou hradních bílých panen,opustil rychle síň a vyběhl na nádvoří hradu.Dlouho trvalo,než se uklidnil.Pamětliv příkazů Markéty,sestoupil k hradní studni,nalezl klíč a z pokladu,z něhož mu bylo dopřáno vzít si,co chtěl,odebral jenom malou část na životní potřebu.A to se ještě rozdělil s krčmářem Bělohubem z podhradské krčmy.Však si dobře žil až do své smrti. -- Nevím,co je na tom pravdy,ale na hradě Karlštejně se prý dosud objevují bílé paní.Marně čekají na své osvoboditele,čestné,odvážné junáky.Nepřicházejí...
Tak ještě jednou,snad mi to na druhý pokus odešlou a nezchlamstnou:Moc vás prosím na zítra o zastoupení,jedu ráno do semil a vrátím se až odpoledne,to už budu natěšená na kafíčko(na cestu si ho nedělám)a než vybalím tašky a přečtu došlé mailíky,stihnu vás akorát tak pozdravit.Vynahradíme vám to s Rudolfem v úterý,to vás vezmem na Pražský hrad.
a toto je druhý pán,každý má místo na svém břehu.jpeg)
Pěknou neděli,toto je jeden z pánů co hlídá hladinu vody v naší řece.jpeg)
Strakova Akademie(dnešní sídlo Úřadu vlády ČR)...Na pozemku,kde nyní stojí objekt čp.128,se od 15.století rozkládala velká zahrada.Jakub Hořický z Tepelce,dvorní lékař císaře Rudolfa II.zde pěstoval léčivé byliny.Později získali zahradu jezuité a vystavěli tu své letní sídlo,neboť v létě byl pobyt v klášteře a v koleji příliš těsný.Na pozemku se nacházela i studna s pramenitou vodou,která měla léčivé účinky.Na obranu proti zlodějům ovoce ve zdejší rozsáhlé zahradě prý jezuité pouštěli v noci obrazy z jakési laterny magiky,aby si lidé mysleli,že zde straší.Stávala zde i kaple zasvěcená zakladateli jejich řádu,sv.Ignáci z Loyoly.Zahrada patřila jezuitům až do roku 1773,kdy byl řád dočasně zrušen.V dobách třicetileté války,za švédského obléhání Prahy v roce 1648,zde měl ležení jeden z jejich oddílů.Odtud podnikali přes řeku neúspěšné výpady proti hradbám Starého Města.
Palác pánů z Hradce(Thunovská ul.193/25)...Střední štít paláce je zdoben kolowratským znakem a všude zůstala zde zachována původní renesanční sgrafita.V paláci sídlila Perchta z Rožmberka,pověstná"Bílá paní" Na stráni pod Pražským hradem naproti Hartigovskému paláci se nacházejí dva domy,které v letech 1585-1611vlastnil Bartolomeus Spranger.Renesanční fasádu mají zdobenou biblickými výjevy(čp.195/21 a 196/19).Další dům s restaurací U Krále brabantského(čp.199/13)vyniká vzácnými vyřezávanými domovními dveřmi z počátku 17.století.Podle legendy zde bývala hospoda navštěvovaná Karlem IV.
Vlašský špitál(Šporkova ulice)...Za nejstarší ústav v Praze,který si vytkl za cíl pečovat o těhotné ženy,je považován tzv.Vlašský špitál.Vznikl zásluhou početné skupiny Vlachů sídlících v Praze.Ti zakoupoli v roce 1602 na Jánském vršku na Malé Straně dům od Vlacha Dominika de Bossiho a založili v něm špitál.Děti svobodných matek narozené v tomto zařízení měly tu výsadu,že byly považovány za manželské.Nejstarší známá porodnická práce u nás,vyšla v 16.století-byla to kniha"Zpráva a naučení ženám těhotným a babám pupkořezným netoliko prospěšná,ale také potřebná"
1234-5: Chachachato nejsou vědomosti,ale opisování.To bych si o sobě nemyslela málo,kdyby to byly vědomosti a krom toho,dějepis byl ve škole mým postrachem a nakonec se montuju do dějin.A teď už Rudolf čeká.Kostel sv.Tomáše...Byl založen na místě staršího kostela Václavem II.roku 1285.Gotická bazilika je zachována pod barokní přestavbou z let 1723-1732.V první polovině 16.století zde kázal známý kronikář Václav hájek z Libočan.Je zde pochováno mnoho významných osobností doby Rudolfa II.Například anglická básnířka Vestonie či stavitel Oldřich Avostalis.Dne 15.prosince 1626 tu byl pohřben sochař Adriaen de Vries.Nacházejí se zde obrazy významných umělců-od Hanse von Aachena a od Bartolomea Sprangera.
.jpg)
Teda, já skládám poklonu před vašimi vědomostmi.
ruzovyelf: já ti ani nevím, jenom si tak bloumám a najednou su tady
Myslela jsem že dnes píše Holinka(domluvily jsme si střídání)tak vám to zítra vynahradím
máša h.: Zachran se kdo muzes, amina nas objevila , uaaaaaah 
Ja jsi nas tu nasla potfurko ?
zdravím všechny (alfonse zvlášť), máte tu zajímavý čtení, občas juknu!
ilsa: Diky moc No vzdyt ja vim, nic si z toho nedelej, zadny uceny z nebe nespadl, vsak ti to brzy kamaradka ukaze a uvidis, jak to pujde jednoduseji s tim psanim samotnym Ja te v tom chapu, protoze je moc veci, co se mi zkratka musi ukazat a nekdy i nekolikrat po sobe, nez je pochopim, bracha by mohl vypravet
Malostranská radnice...Na Menším Městě pražském(Malé Straně)vyrostla v letech 1617-1619 do pozdně manýristické podoby nová radnice,postavená podle návrhu Giovanniho Filippiho.Starší budova radnice z 15.století nevyhovovala stavem ani prostorností a byla navíc zpustošena za vpádu Pasovských(1611).Fasáda do Malostranského náměstí byla při úpravě v 19.století ochuzena o věže.Tato radnice plnila svou funkci do roku 1784.Na domě ze strany Malostranského náměstí se nachází pamětní deska z roku 1931připomínající boj za náboženskou svobodu v 16.a 17.století s následujícím textem:V tomto domě,bývalé radnici Menšího Města pražského,sepsána byla 21.března 1575 Česká konfese,v níž se Čeští Stavové Podobojí i Bratrští sblížili a vymohli 1609 na císaři Rudolfovi II.majestát na náboženskou svobodu.Podobojí a Bratří spojili se potom na základě České konfese v Českou církev Podobojí.
Dům Bílý koníček(Maltézské nám.476)...Původně renesanční objekt z počátku 17.století v sobě skrývá část středověkého malostranského opevnění.Na počátku 17.století měl ve dvoře svou uměleckou dílnu nizozemský sochař Adriaen de Vries.Zde tedy možná vznikly známé bronzové plstiky pro zahradu Valdštejnského paláce,dnes uchovávané jako kořist z roku 1648 na zámku Drottningholmu ve Švédsku.Ve zmíněné zahradě jsou umístěny jejich repliky.
Pavilón na vrchu Petřín...Bývalý pavilón Klubu českých turistů postavený pro zemskou jubilejní výstavu v roce 1891 a přenesený na Petřín v roce 1892 je zmenšenou věrnou kopií zaniklé vyšehradské brány,tzv.Špičky,která tvořila součást gotického opevnění Vyšehradu za Karla IV.V pavilónu se nachází dioráma(obraz doplněný plastickým prostředím),která zachycuje jeden z posledních střetů třicetileté války-boj Pražanů se Švédy na Karlově mostě v roce 1648.Jeho tvůrci jsou Adolf a Karel Liebscherové a Vojtěch Bartoněk.
Kostel sv.Maří Magdaléna(bývalý,nyní sídlo státního archívu,Karmelitská ul.388)...Budova je zapsána ve Státním seznamu nemovitých kulturních památek.Kronikář Kosmas uvádí,že v druhé polovině 11.století bylo v této lokalitě židovské osídlení,dokonce zde stála synagóga.V roce 1604 lokalitu získal řád dominikánů,kteří předtím pobývali ve zpustlém klášteře Na Františku.Zřídili si zde prozatimní konvent a opravili i pobořený kostelík sv.Maří Magdalény.V dobách třicetileté války,za vpádu švédského vojska na Malou Stranu,museli dominikáni ve větší části svého kláštera zřídit vojenský lazaret a pečovat o raněné švédské vojáky.
No pochopitelně jsem jedna z těch,co zásadní věci neumí,tak buďte prosím ke mě a Rudolfovi shovívavé.Denis: věděla jsem že si každý najde to své...
kubikm: 
No vsak. Ona je potiz v tom, ze nektere holky jeste neumi kopirovat, to vis, nekdo to lip pochopi, kdyz se mu to ukaze, ja to mam taky s moc vecma tak.
-- Kompletní archiv diskuse --
