Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

VZORY
Velikost: malé až střední, jemné
Charakter: teplé, jemné zdrženlivé, klasické
Kontrasty: měkké, decentní
Kombinace barev: u trochu větších vzorů musí být všechny barvy z jarní palety
Příklady: úzké proužky, rybí kost, drobný květinový vzor, drobná kostka, skupina úzkých proužků

PODZIM
Má červený podtón pleti i všech barev
Pleť – má dvě varianty
1/ rovnoměrně světlá pokožka v teplém tónu slonové kosti nebo šampaňské + rezavé vlasy (jako příklad uvedu Markétu Hrubešovou)
2/ pleť sytě zlatobéžová nebo broskvová
Pihy a znaménka: načervenelé nebo zlatohnědé
Obočí a vlasy: mívají stejnou barvu
Rty: sytě červené
Oči: uhrančivé, pronikavé tmavohnědé, jantarové, oříškověhnědé, zelené nebo modré
Opalování: špatně se opalují, slunce způsobuje zarudnutí pokožky a alergie
Make–up: opatrně, pouze transparentní, pihy nepřekrývejte v žádném případě, je to vaše okrasa.
Správný odstín je světle béžový s nádechem do žluté nebo světle hnědé.
Oční víčka: teplé zlaté a hnědé odstíny
Rty: tmavěbroskvové, oranžová, cihlově červená a odstíny hnědé
Vlasy: všechny červené odstíny, včetně intenzivní rudé
Barva vlasů: nepoužívejte modročerné a platinovou blond

JAKÉ BARVY?
Vše s podtónem červené
Červená – rajčatově červená, zemitě narezlá
Modrá – petrolejové, švestkové
Zelená – olivový akcent, žloutnoucí listí na podzim, jedlová zeleň, barva zelených rostlin
Žlutá – teplá, červenězlatá, nesmí být ostrá
Fialová – švestková, ostružinová, červenofialová
Přírodní – hnědé a béžová, rezavočervené, zemité, rudohnědé
Šedá – olivový, nazelenalý podtón
Černá – jen opatrně a pro kontrast

MATERIÁLY
Látky – výrazné až hrubé, měkké, flaušové, matné, rustikální: těžké hedvábí, krajky, samet, atlas, brokát, rýhovaný samet, mohér, angora, shetland, buklé, loden, len
Ve výrazném provedení: vlna, kašmír, alpaka, velbloud, žerzej, pik, ryps, popelín, gabardén, kord, nopky
Kůže – hladká, nevýrazná, matná, lesklá, hrubá, drsná, rustikální
Šperky a brýle: matné, nevýrazné, drsné, precizní, rustikální, málo lesklé
Kovy: žluté, červené zlato, měď, mosaz, bronz
Přírodní a umělé hmoty: perly se žlutým nádechem, rohovina, tmavá želvovina, dřevo, pletená sláma, splétaná kůže, mušle, plody a ostatní přírodní produkty, žádné lesklé plasty!
Kameny: matné až lehce lesklé, žádný štras!

VZORY
Velikost: malé, středně velké až velké
Charakter: teplé, syté, zemité, výrazné, exotické, rustikální, folklorní
Kontrasty: čím menší vzor, tím výraznější musí být kontrasty
Příklady: tygří kůže, tropické květy, folklorní a krojové vzory, živá kostka, puntíky

jsem kůň, měla jsem to sázet jako verca...tohle bohužel čtěte od spoda, s těmi dalšími se polepším

VZORY
Velikost: malé až střední, jemné
Charakter: teplé, jemné zdrženlivé, klasické
Kontrasty: měkké, decentní
Kombinace barev: u trochu větších vzorů musí být všechny barvy z jarní palety
Příklady: úzké proužky, rybí kost, drobný květinový vzor, drobná kostka, skupina úzkých proužků

JAKÉ BARVY?
Kromě černé, která je pro jaro tabu, může nosit všechny barvy, které mají žlutý podtón.
Červená – jasná červeň a lososová jako barva letních květů a plodů
Modrá – světlá a jemně tyrkysová a chrpová
Zelená – májová zeleň, jablko – nikdy tmavá a zemitá
Žlutá – jen lehké tóny, nesmí mít načervenalý podtón, ani být ostrá citronová
Fialová – jako světlé krokusy
Přírodní – hnědé a béžové jako pupeny a jarní větvičky – se žlutým podtónem
Bílá – barva vaječné skořápky
Šedá – světlá, nažloutlá
Černá – je tabu, lze nahradit nejtmavším valérem fialové, zelené, modré…

MATERIÁLY
Látky – měkké, jemné, splývavé, matné až lehce lesklé: hedvábí, hedvábný samet, krepdešín, krepžoržet, batist, žerzej
V jemném provedení lze i: vlna, kašmír, flanel, len, tvíd, gabardén, krajka, kord, rýhovaný samet
Kůže
Hladká, měkká, matná až lehce lesklá, lakovaná pouze na střevíčkách či kabelce
Šperky a brýle
Decentní, jemné, hladké až trochu lesklé
Kovy: žluté zlato
Přírodní a umělé hmoty: nažloutlé perly, rohovina, želvovina, dřevo, splétaná kůže, sláma, plasty
Kameny: v teplých barvách – opatrně se štrasem!

Barevná typologie II. (11.5.2004)
Pokud vám v minulém díle šel k pleti oranžový papír, jste teplý typ.
Jenže který?
Sluší vám barva světle zeleného jablka? Jste jaro.
Sluší vám zlatá lesklá halenka? Potom jste podzim.

J A R O
Má žlutý podtón pleti. Pozor, nikoliv žlutou pleť, ale podtón!
K tomu patří i žluté zuby a žluté bělmo.
Pleť – jemná, průsvitná
Tváře – broskvové nebo sametově slonovinově zbarvené
Rty – jemně červené
Pihy – sexy zlatohnědé
Řasy a obočí – načervenalé, zlaté, plavé nebo hnědé, podle vlasů
Vlasy – blond, ale i rusé, ryšavé nebo kaštanové
Oči – světlemodré, šedomodré, šedozelené, tyrkysové a zlatohnědé
Opalování – navzdory křehkosti se dobře opaluje a mívá krásnou hnědočervenou medovou barvu
Make-up – musí být transparentní, ne krycí, ve slabé vrstvě, světlobéžová s lehkým žlutavým nádechem. Na opálenou pleť můžete použít tmavší, ale nikdy hnědý.
Oční víčka – světlé pastelové barvy
Rty – korálově až broskvově červené
Barva na vlasy – teplé červené tóny. Zásadně nikdy: černé, šedivé, čistě bílé, modročervené ani stříbrný melír

marier si přála, abych sem hodila barevnou typologii, co jsem kdysi psala pro ženu-in...tak je to zde

verca: Ty to máš i ilustrované,moc pěkné...

Všem na Borovičce hezké nedělní ráno a pěkný slunečný den.
Dávám sem další pověst z knihy Pověsti karlštejnského podhradí a přeju hezkou četbu.

Pověst o karlštejnském slepci a jeho psu,jemuž pro věrnost a ostražitost,nakonec zaplacenou životem,byl na památku daleko od Karlštejna na severu země české postaven pomník jako vzpomínka na událost,která se na hradě kdysi stala.

Slavná poselství z cizích zemí vítal hrad Karlštejn za života svého zakladatele.Poselstvo přišlo,vyjednavači vyložili své zprávy a návrhy,král vlídně s nimi pojednal,pohostil je a ukázal své hradní sbírky.Poslové pak zase v míru a přátelství odešli,hrad stichl a jen okolní hvozdy dál šuměly svou jednotvárnou píseň beze slov,píseň zaléhající v parkány,pod krakovce a krovy mohutného hradu.Do budňanského údolí se položil stín.Ti,co zde bydlili,velmi brzo,zvláště na podzim,pociťovali vlhký chlad táhnoucí údolím potoka pod skalní podnož,na níž hrad stál. Opuštěnost však nikdy příliš dlouho netrvala.Největší začala od konce listopadu roku 1378,kdy se zapadajícím sluncem zemřel král Karel a jeho odchod ohlásila tajuplná hrana zvonů karlštejnských.

Smutek vanul údolím a opuštěnost se zdála být tehdy podhradnímu lidu dvojnásobná. Avšak již v červenci roku 1379 se objevil na Karlštejně nový vladař země a hradu,syn Karlův Václav,toho jména taktéž Čtvrtý.S novým králem přišly na hrad jiné mravy a způsoby.Lidé se tu objevovali a zase mizeli,královští milci se snažili připravit vladaři příjemné a veselé prostředí.Radovánky a různé kratochvíle se střídaly s okázalými a dlouhotrvajícími lovy v lesích karlštejnských a hradní tabule častokráte do roka bývala pokryta vybranými pochoutkami pro mlsné jazyky labužníků.Oč lépe se vedlo panstvu na hradě,o to hůře bylo lidem v podhradí.Povinnosti hradní čeledi,k níž patřili všichni Budňanští,zvýšenou potřebou panstva na hradě více a více rostly,a purkrabí sám neváhal uvěznit na hradě pod věží ty,kteří nemohli vykonat,co tvrdě přikazoval.Sám král o tom často ani nevěděl.Jeho těžké vladařské povinnosti doma i v říši byly alespoň na čas zapomenuty na Karlštejně.Proto tu také rád pobýval ve společnosti veselých přátel. A přece přicházely chvíle,kdy již krále neobveselovaly rozpustilé šprýmy dvorního šaška ani podivuhodná kouzla a kousky různých žertéřů a kouzelníků,ba ani kratochvilná vyprávění jeho milců.Tehdy si vzpomněl na slepého Beneše. Beneš,jemuž již dávno v mládí vyhasl zrak,bydlil vysoko v podhradní vsi,téměř u hradu v malém přístavku u chalupy místního kováře.

Nejnutnější věci k životu mu opatřovala kovářova žena Manda a Beneš se jí odměňoval čas od času několika drobnými penězi,které vyžebral u první brány hradu Karlštejna za svůj zpěv doprovázený hrou na niněru.Pobýval tu vždy se svým nerozlučným druhem a přítelem,černým huňatým psem Hektorem.Nejčastěji samozřejmě v dobách,kdy hrad hostil některého vzácného návštěvníka.Čekával tu také,až bude na hrad pozván,aby i tady zpíval.- Sám král Václav tu rád Beneše vídal.Pokaždé,když se vracel z lovu nebo přijížděl z cest,zastavil se u slepce,pozeptal se na jeho zdraví a vybídl ho,aby mu - tak jako již tolikráte - řekl některou ze svých průpovídek.Neboť Beneš nebyl jen zpěvákem písní,které si sám skládal,ale také moudrým,rozvážným starcem,který svůj názor na život,svět a lidi vtěloval do naučení a říkánek bez ohledu na to,komu se jejich pravda líbí či nelíbí.Běda však,chtěl-li někdo na Beneše sáhnout.Již tu byl pes Hektor,který svými vyceněnými zuby a zlověstným vrčením dovedl nahnat útočníkovi pořádný strach.Útočil-li dál,dal mu Hektor trvale na pamětnou.Pak si lehl na přední tlapy k nohám Benešovým,vyplazil jazyk a mhouře očima vděčně přijímal děkovné slepcovo pohlazení. A tu začínáme vyprávět příhodu,která se za těchto dávných časů na hradě Karlštejně stala.

Jednou po letnicích zavítal na hrad se svou družinou kníže Bernard z dalekého Brunšviku v Němcích.Hledal u krále Václava pomoc proti svým nepřátelům.Netušil,že jejich zášť půjde s ním tak daleko,až do české země.Po skončeném jednání s králem byl na hradě uspořádán slavný hodokvas.Zatímco se král Václav bavil se svým hostem i s ostatními jeho průvodci,necítil se komorník knížete Lotar ve společnosti dobře.Byl to člověk povýšený,nadutý,ctižádostivý,okázale vystavující svou hodnost,zvláště před prostým lidem.K panstvu byl naopak úlisný,přehnaně zdvořilý a úslužný,stále jen poklonkující a pochlebující.Tím vším kryl své temné úmysly a záměry,o nichž nikdo netušil,kam až vedou. Také česká země a její lid se mu zhola nelíbil.Jistě by sem byl nejel,kdyby ho k tomu nezavazovalo zvláštní poslání dané mu protivníky knížete.A také naděje na tučnou odměnu,jak očekával...Hradní okna byla dokořán otevřena a z nich se linuly zvuky hudebních nástrojů,propletené s výskotem a zpěvem lidských hlasů.Hradní hosté i král se veselili.V pozdním odpoledni vyšel Lotar ven z paláce.Prošel nádvořími,obešel parkán až k hradní studni a pak se pustil cestou k bráně uzavírající příchod do hradu.U brány stál jako obvykle slepý Beneš,u nohou mu seděl pes Hektor.Slepec potichu,spíše pro sebe,zpíval jednu ze svých tklivých písní,doprovázeje se na niněru.

Česká slova písně se měkce rozplývala v táhlou melodii a zaléhala za ochoz zdí pod cimbuří do trav třpytících se večerní rosou.Lotar se zastavil a chvíli poslouchal.Z písně rozuměl jen málo a snad právě proto mu zpěv slepcův nebyl nijak po chuti.Zpěv nudně oděného žebráka,který navíc,jak si Lotar všiml,byl slepý.Zpěv tak rozdílný od všech těch veselých popěvků,které dosud hlaholily všemi prostorami hradu.Slepec se zarazil a jen několik posledních slov písně pomalu ještě vypadávalo z jeho úst.Zdálo se,že usíná.Usíná se svou písní,cítě přítomnost někoho,komu jeho zpěv nic neříká.I temné zamručení Hektorovo mnoho napovídalo. ,,Hej,ty starý,dobře že nevidíš,kdo tu před tebou stojí," posměšně se ušklíbl Lotar. ,,A co nezpíváš?" rozkřikl se otázkou v řeči německé.Beneš nerozuměl.,,Však tě probudím ospalče!" vyhrkl a postavil se těsně vedle slepce.,,Půjdeš se mnou na hrad,zpívat.Beztoho už tam těch mám po krk.Tohle bude něco nového.Slepý,hahaha," zasmál se.,,Slepý a zpívá!" Beneš sklonil hlavu a pes Hektor naopak svou k slepci zdvihl.Setkal se tak ostrý světélkující zrak s vyhaslými očními důlky na polovici cesty.Lotar si dále ulevoval:,,Zamračená a smutná je tahle země,jako její lid.Všechno a všichni slepí.I jejich král.Tak jako jeho děd.Však nebude dlouho trvat a pak uvidíme." Nedořekl,pohled znovu sklouzl na Beneše.

Tvrdě ve své mateřštině sykl:,,Pack dich von da!Schnell,schnell!" (Hybaj odtud!Rychle,rychle!) Beneš se ani nepohnul.Jen jedna,dvě slzy,jak se zdálo,se zatřpytily pod očními důlky.Lotar stále více dorážel.Dráždil ho klid slepcův.A pak najednou se otevřela Benešova ústa a česká slova padala jako závaží dobrého kovu k sluchu Lotarově: ,,Neznám vás pane.A nevím,proč tak zle mluvíte.Snad byste mohl na hradě vy sám lépe zpívat než já.Nejsem tu pro posměšky!" Lotar vyskočil.Zčervenal,krev v něm vzkypěla a třebaže česky málo rozuměl,přece vytušil,co slova slepcova znamenají.Pádnou a nebojácnou odpověď,na jakou u dvora nebyl zvyklý.Prudce uchopil starce za rameno a zacloumal jím.Pak napřáhl ruku,aby ho udeřil ve tvář.V tom okamžiku se však stalo něco neočekávaného.Pes Hektor,až dosud klidně ležící u nohou slepcových,vyskočil,zavrčel a vrhl se na nohavice komorníkovy,zle je trhaje.Zakrátko z nich zůstaly jen kusy beztvaré látky.Přitom se ozývalo zuřivé psí štěkání,zaléhající daleko do krajiny.Až do hradu se dobývalo.Beneš upokojoval psa,hladě jeho hlavu a hřbet.Trvalo to opravdu dlouho,než pes zase klidně seděl u jeho nohou.Ovšem to už Lotar dávno vzal do zaječích.Utekl zbaběle zpět do hradu.Nejvíc se styděl za svoje potrhané,dříve tak pěkně barevné,v tehdejší módě šité nohavice.Šel žalovat.A Beneš opět začal zpívat.

Píseň,která se nesla kolem ve zvucích niněry vyplynula tentokráte tak nějak samovolně z nitra,tak jako když tichý déšť skrápí zem po horkém dni.Byla to píseň o lidských slabostech a psí věrnosti.Její slova zalehla do hradních oken.Král Václav,který před chvílí oknem pozoroval Lotarovo počínání,se zájmem naslouchal.Dal slepého Beneše zavolat a požádal ho,aby také zde,v hodovní síni,zazpíval tuto svou novou a dosud neznámou píseň.Beneš,již klidný tak jako jeho pes,začal: ,,Já tuto mnoho nevidím a za mnohé se z srdce stydím,neb závist lidská,bída,neřád,rozličnou žalost plodí a špatným skutkem dovodí.Neslúchajte pýchy ani její rady,chcete-li ujíti škodné vády a protož za zlé nemějte,neb žádný neví,koho obuv hněte,nežli toho,kdož v ní chodí,vystříhejte se všeho,co jen škodí.Mámť teď psa u sebe svého,Hektor jesti jméno jeho,dokudž on koli při mě bude,žádné úhony mi nezbude,neb jeho věrnost víc než lidí,moji lásku vždycky sklidí." Václav pochválil.Píseň se mu líbila.Pohladil také psa,z tabule vzal pěkný kus masa a hodil ho Hektorovi.Jen knížeti Bernardovi zpěv slepcův nelichotil.Od Lotara už zvěděl,co se stalo před hradní bránou a jak komorník zle dopadl.O urážkách vmetených ve slepcovu tvář se komorník ovšem ani slůvkem nezmínil.Hned se kníže svěřil králi Václavovi.,,Ach,můj vzácný hosti," s úsměvem řekl král. ,,Není vše tak,jak tvrdí komorník.

Sám jsem z okna celou příhodu pozoroval a vím,kdyby Lotar nezačínal,nic zlého se mu nestalo.Pes jen svého pána chránil."A smál se,smál na celé kolo.Kníže se upokojil.Přece jenom věřil víc královskému slovu než pochybné žalobě svého komorníka.Kvas večera,přecházející noci,dál pokračoval.Beneš zůstal se psem v hodovní síni a čas od času byl Václavem vybídnut,aby přednesl některou za svých naučných průpovídek.Beneš nebyl skoupý: ,,Drž se rád lidí dobrých,vyhýbaje se obecnosti zlých,nebo s dobrými za dobré jmien budeš a vedle zlých dobré pověsti zbudeš.Cti rád každého dobrého,nevaž sobě lehce žádného ani chudého,neb nemuož tak chudý býti ať by se nemohl oplatiti,co mu koli dobrého učiníš.Neradímť zle,to potom zvieš!" Hodovníci utichli a pilně naslouchali průpovídce Benešově.Stál skromně u dveří,když dokončil poslední ze svých moudrostí a požádal o dovolení odebrat se domů.Čas valně pokročil.,,Však ještě říkej něco a zpívej a hrej také Beneši!" volal rozjařený král Václav.,,Třeba dostaveníčko,na dobrou noc!" Všichni se připojili a vybízeli.Slepec se zastavil,znovu podepřel o veřeje a zpíval: ,,Ve cti věrné milovanie,toť žádnému ke škodě nenie,nejmilejší srdci mému,již se blíží k večeru samému.Tuto noc dajžt dobře přespati,svěže a ve zdraví ráno vstávati,i mnoho let a dobrých časuov,a všem pak dosti veselých kvasuov!"

Král Václav radostně zatleskal rukama a hlaholivě se smál.Také kníže Bernard byl veselý a kýváním hlavy a úsměvem dával najevo svou spokojenost.Když pak mu jeho komorník Lotar přinášel novou číši vína,povstal a sám nesl číši Benešovi žádaje ho,aby víno na poctu vypil.Tu však mimo nadání vyskočil slepcův pes a vrhl se k přicházejícímu knížeti.Opřel se tlapami o nohy knížete tak prudce,že se tento zapotácel a upustiv číši,víno rozlil.Pes se sklonil k rozlitému vínu na zemi,omočil v něm nozdry a pak počal pomalu nápoj lízat.Ještě zcela nezmizela poslední kapka vína v hrdle Hektorově,když pes sám se počal svíjet bolestí,žalostně vyl,skučel a naříkal.Několikrát zvedl hlavu s velkýma oslzenýma očima,pohlédl na slepce i knížete a pak,jako podťat - klesl mrtev k nohám Benešovým.Všichni hodovníci byli vzrušeni.Zvláště kníže Bernard,zsinalý ve tváři,stál nehybně jako zasažený bleskem.,,Otrávené víno! A traviči?Kde jsou?Kdo jen,kdo to učinil?"Dlouho se nemohl vzpamatovat ani on,ani Beneš.Král Václav ihned nařídil zbytky vína prozkoumat.Skutečně,víno bylo otráveno.Zbývalo jen odkrýt,odhalit původce toho činu,zlého traviče.A podařilo se to! Vyšlo najevo,že královský kuchtík,okouněje před kuchyní,zahlédl člověka,který sypal jakýsi prášek do číše s vínem a pak rychle odběhl do hodovní síně.

Když měl kuchtík označit koho viděl,ukázal prstem přímo a nebojácně na - Lotara! Komorník knížete Bernarda byl tedy oním zákeřníkem,který chystal svému pánu smrt! Podplacen od nepřátel knížete ze své země,využil příležitosti zde na hradě Karlštejně k provedení zlého činu.Tak totiž vyznal ničemník za vinu loučí na mučidlech v temné karlštejnské kobce pod velkou věží.Po krátkém soudu byl zde královským katem bez milosti sťat. Beneš dlouho truchlil pro svého věrného průvodce a ochránce psa Hektora.Také kníže Bernard byl dojat.Nabídl slepci,že ho vezme k svému dvoru a až do smrti dobře zaopatří.Po váhání a rozpacích,spíš aby zapomenul,slepec svolil k odchodu.Nedošel však daleko.Ve chvílích,kdy měl opustit milovanou rodnou zem,se náhle roznemohl,ulehl a brzy nato zemřel.Jak praví pověst,stalo se tak v městě Litoměřicích již nedaleko hranic vlasti.Kníže Bernard na dobrou paměť dal před litoměřickým kostelem sv.Michala postavit kamenný sloup,při jehož podstavci byly zpodobněny postavy slepce a jeho psa a na vrcholu sloupu byla vytesána hlavice zdobená psími hlavami a křížkem.A tak tento sloup připamatovával až do počátku šestnáctého století událost,která se stala daleko odtud,na hradě Karlštejně,skoro před dvěma sty lety.

ilsa:To je moc zajímavé a pěkné čtení,patří ti poděkování,že nám to opisuješ.

superto jsem si pěkně početla

Avšak tato věda nebyla zúženou,jednostranně racionální vědou našeho věku,nýbrž byla harmonicky propojena a alchymií,astrologií,kabalou a pythagorovskou numerologií.Byla to věda,která byla napůl uměním,byla to věda se srdcem.Byl to nástroj poznání,který vedl k odhalení smyslu lidského života a místa člověka ve velkém vesmírném plánu božím.

Plodnou půdou pro takovou duchovní otevřenost byly právě okultní nauky jako alchymie,magie a astrologie.Ty totiž spojují vědu s uměním a rozum s citem.A pokud jsou prodchnuty láskou k našemu vesmíru,pokorou a úctou ke všemu živému,neznají omezenost osobních či lokálních zájmů.Jaký tedy byl svět rudolfínské Prahy,jejíž architektura přetrvala století,aby jako tichý svědek mohla vydat alespoň ěástečně svědectví budoucím pokolením?Nebyl to svět ani katolický,ani protestantský.Mohli bychom dokonce říci,že vůbec nebyl náboženský.V době,kdy byla Evropa ostře rozdělena podle různých vyznání,zářil pražský svět Rudolfa II.odlišností své pozitivní náboženské tolerance,která přechází až ve lhostejnost vůči konkrétnímu výrazu víry v Boha.A osvícení i méně osvícení katolíci a protestanti oceňovalituto toleranci a vážili si císaře právě díky ní."Nikdy nebyl nevraživý proti osobám,duším nebo myslím svých poddaných,je důvěryhodný a drží své slovo."napsal jeden z jeho luteránských poddaných.A dokonce i bigotní katolík,který byl vyhozen z okna vzbouřivšími se stavy,byl nucen uznat,že:"během jeho vlády nebyli po mnoho let obyvatelé tohoto království vůbec sužování žádnou z náboženských výchylek,každý si mohl myslet co chtěl a věřit čemu chtěl."V tomto světě našel světský humanismus renesance své přirozené vyústění.Především to však byl magický svět novoplatónské"přírodní"magie,jejíž nositelé,filozofové a mágové v jedné osobě,byli schopni prohlédnout hmotným,oku viditelným světem mnohostí a nalézt jednotný a harmonický svět,kde je vše navzájem propojeno.Tento skrytý přírodní princip byl pro ně nejen prozkoumatelný a uchopitelný lidským rozumem,ale i otevřený pro aktivní manipulaci mágem-zasvěcencem.Tento magický svět rudolfínské doby překonal formální kosmologii středověku a překlenul sektářské rozdíly mezi ortodoxním katolictvím a ortodoxnímprotestantismem,které se právě k této kosmologii vracely.Ve svém jádru byl svět rudolfínské Prahy univerzální,tolerantní,meditativní i vědecký.

Ten Valdštejnovu hru prohlédl a dal příkaz k jeho fyzické likvidaci.Generalisismus byl dne 25.února 1634 úkladně zavražděn v Chebu.České království se ocitlo v rukou oportunistů,kteří si rozdělovali moc i konfiskovaný majetek českých a moravských povstalců.Karel z Lichtenštejna,nový místodržící,nařídil v roce 1621 razit nové inflační mince,tolary a groše,jejichž obsah stříbra byl podstatně nižší než u mincí Rudolfových.Používání inflačních platidel umožnilo Valdštejnovi a jiným snazší pořízení armády a výhodné nákupy zkonfiskovaných panství a zámků,které byly na prodej za nízké ceny.Dekretem z prosince 1623 byl vyhlášen státní bankrot,nazývaný též kalada(z italského calata=klesání,pokles),kdy se hodnota mincí snížila na 1/6 až 1/5.Patnáct členů konsorcia tak ožebračilo celé národy,ale ani jeden z nich nebyl potrestán.Ani císař Ferdinand nebyl beze ztrát.Císařská komise vyšetřující činnost konsorcia pracovala dvě desítky let.Nakonec syn Karla Lichteštejna zaplatil pokutu 150000 zlatých(z původních vymáhaných 10,8 miliónu) a tím celá aféra skončila.Ostatní společníci a členové konsorcia buď zemřeli,nebo utekli do ciziny.Třicetiletá válka a s ní spojená obnova vlády habsburské dynastie přinesla Českému království zhoubu,ničení a úpadek.Kupříkladu počet obyvatelstva se snížil asi o čvrtinu až třetinu na 1 až 1,1 moliónu v Čechách,0,5 až 0,6 miliónu na Moravě a 1 milión va Slezsku.Počátek vlády Habsburků v českých zemích,který znamenal rozkvět,se změnil v úpadek.Zlatý věk vlády císaře Rudolfa byl obrácen v národní katastrofu.Město praha již nikdy více neposkytlo přístřeší žádnému monarchovi(s výjimkou slabomyslného Ferdinanda V.který po svém odstoupení hrál klavírní dueta s mladým Bedřichem Smetanou).Rakouští Habsburkové si Čechy,nejbohatší království v jejich přímé panovnické moci,odcizili.Za Rudolfa toto místo bylo útočištěm pro celoevropský dialog výkvětu renesanční kultury a celé evropské duchovní tradice.A nejen to.Prostřednictvím Rudolfových zájmů a sbírek se zde prolínaly vlivy všech čtyř světových stran a všech konců světa.

A jsme tu zase s Rudolfem..Třicetiletá válka....Dne 23.května 1618 došlo k vyhození tří císařských úředníků z oken Pražského hradu.Toto gesto bylo míněno smrtelně vážně,přesto však všichni tři několikametrový pád přežili a útěkem se vyhnuli dalšímu pronásledování.V té době byla již připravována volba nového českého krále,falckého kurfiřta Fridricha,který stál v čele protestantského tábora.Jeho sňatek s Alžbětou,dcerou anglického krále Jakuba,se jevil jako politický kapitál využitelný v případě vojenského konfliktu s císařským katolickým táborem.Tyto i jiné naděje se však nikdy nerealizovaly.Plán českých a moravských stavů byl ambiciózní.Chtěli získat podporu nejen anglického krále,ale hledali spojence po celé evropě:v Německu,Nizozemsku,Francii,Itálii,Rakousku,Maďarsku a profesor pražské univerzity Ján Jesenský dokonce cestoval do Transylvánie získat Gábora Bethlena.Anglický král však dal přednost neutralitě a diplomatickým jednáním.Francouský král Ludvík XIII.se přiklonil ke katolické straně.V roce 1620,kdy byla uzavřena dohoda v městě Ulmu,se němečtí protestanti obrátili zády k Čechům a jejich králi.Kurfiřt saský se přidal na císařovu stranu za slib získání slovanské Lusatie.A tak čeští vzbouřenci a jejich spojenci byli v menšině.Dne 8.listopadu 1620 dochází k bitvě na Bílé hoře,která rozhodla o osudu Českého království a zahájila místo diplomaty očekávaného míru aktivní část třicetileté války.Císař Ferdinand II.vzal starou jezuitskou radu"zničit luteránské stoupence mečem,ohněm,vodou a provazem"doslova.Poprava 27 vzbouřenců na Staroměstském náměstí byla vskutku krvavou podívanou....Hrdinové,Mučedníci a Oportunisté:Zvláštní roli v třicetileté válce hrál generál císařských vojsk Albrecht z Valdštejna.Ten byl dokonce na počátku své kariéry členem protestantské jednoty bratrské.Vstoupil však do císařských služeb a prošel zde závratnou kariérou.Zorganizoval Habsburgům armádu a pomohl pokořit své krajany.Jeho ambice však šly dále.Pomýšlel na českou korunu.Po roztržce s Ferdinandem vyjednával i s protestanty a tak definitivně ztratil důvěru císaře.

verca: Promiň,já jak začnu o Neckářovi,zapomenu na všechno-i ti poděkovat za krásné čtení.

Darila: Ty prostě víš,čím a jak potěšit.Krom samotného příběhu je tam to srovnání s prasklou hliněnou nádobou...a to mě vrátilo snad o 30 let zpátky,na koncert mojí životní stálice-V Neckáře,který(tehdy ještě mladý a zdravý)řekl že tak jako je na chlebu nejlepší ta rozpraskaná patka,tak za vráskama a stářím člověka je zase moudrost a zkušenost.Nikdy mu to nezapomenu.

Všem na Borovici pěkné ráno a slunečný den.

Pověst o karlštejnských ďáblech,kteří sice svými neplechami trápili pokojné obyvatele podhradí,ale kteří se také víc čertili,než by správným ďáblům slušelo.

V dobách,kdy se lidé ještě potýkali s čerty a všelijakou sebrankou čpící sírou a smolou,žil v podhradí Karlštejna jeden ovčák.Pravda,nebyl starý ani mladý,ale hodně znal.

Věděl mnohé o světě,kterým se dlouho potloukal,znal různé lidi,s nimiž se stýkal na své životní pouti,a tak měl shromážděno mnoho zajímavých vědomostí,které ostatní jeho spoluobčané neznali a také znát nemohli.Neboť tajemství těchto vědomostí bylo uloženo ve staré,omšelé knize,kterou si ovčák odkudsi přinesl a doma jako oko v hlavě opatroval.Nebyla to,holenkové,kniha ledajaká.Byla to kniha čarovná,kouzelnická a zaklínací.Číst se v ní muselo umět! Nikoli tak,jako čítáváme v našich knížkách,pěkně odleva doprava,hláska za hláskou,slabika za slabikou,slůvko za slůvkem.Naopak,v zaklínací čarodějnické knize ovčákově se musilo číst všecko pozpátku.A také to,co bylo kladné,musilo se vyslovit záporně.Možná,že kdyby někdo jiný knihu dostal do ruky a nevěděl o tomto způsobu čtení,odložil by knihu jako nesrozumitelnou,nepotřebnou,podivnou ba bláznivou.Jistě by nepřišel na to,že sám rarach nebo nějaký v ďábelských školách vyučený Luciper knihu napsal,aby v ní varoval všechny rohaté před nepříjemnými pro ně věcmi.V knize byly navíc všelijaké čáry a kouzla,která mohla i lidem pomoci nebo uškodit.Zkrátka,byla to pravá kniha čarodějná.A proto i náš ovčák,vlastník této knihy,uměl ledaco,co se příčilo lidským smyslům a chápání,co nedovedli lidé pochopit.Protože jim však pomáhal,jestliže byli dobří,i proti vůli ďáblově,měl jejich plné uznání,obdiv a díky.Často k němu chodívali na poradu,zvláště v poslední době.

To proto,že už delší čas si čerti vyhlédli nejbližší okolí Karlštejna za své rejdiště neplech a nezbedností,zkrátka čertovin,při nichž se lidé dokonce ztráceli ze světa.A to bylo velice smutné.Zvláště jedno místo bylo velice nebezpečné.Byla to stezka,kudy chodívali obyvatelé podhradí na trh do blízkého městečka.Právě zde číhával ďábel,porůznu převlečený.Jednou za protuláčilého pocestného,jindy za tovaryše jdoucího krajem,tu zas za mladého studenta-mendíka nebo za vojáka či myslivce.Lichotnými slovy se přidal k pocestnému,okouzlil ho svým vypravováním a pak se ve vhodnou chvíli proměnil zase v ďábla,milého pocestného prostě uchopil a už s ním uháněl někam do své pekelné podzemní říše.Někdy takového chudáka na místě i zamordoval.Lidé úpěnlivě prosili ovčáka,aby je zbavil toho ďábelského zla.Jen on může tak učinit,nikdo jiný,nikdo jiný neví,jak vyzrát na čerty a ďábly,malé i velké,černé i červené.Však si poradí.Ovčák si skutečně poradil.Napřed se svou čarodějnou knihou,pak všechno pěkně promyslel,krůček po krůčku,až ke konci.Žádal jenom na sousedech,aby mu dali dva koně a dva velké pytle.Jeden s hrachem,druhý s nevymlácenou hrachovinou.Když dostal,co potřeboval,vzal oba pytle a každý zvlášť přivázal ke koním.Jeden kůň nesl pytel s hrachem,druhý kůň pytel s hrachovinou a to ještě jen do poloviny pytle nasypanou.

Do druhé poloviny pytle si vlezl ovčák sám a otvor zevnitř dobře zavázal.A pak už oba koně vyrazili na obávanou čertovu stezku.Šli volně krokem jeden vpředu,druhý vzadu.V pytli uvázaném na prvním koni,si hověl milý ovčák,zadní kůň nesl plný pytel hrachu.Jenže,a to vám musím ještě říct,než přijeli všichni na stezku,ovčák tento pytel probodal nožem tak,že malými otvory se sypalo ven zrníčko hrachu za zrníčkem.Hrachová cestička za koněm se táhla jako stužka.Když koně přišli asi do půli cesty,vyskočili náhle - jak se dalo očekávat - z hustého křoví,kde byli schováni,dva chlapi.Bradatí,huňatí,až z nich šel strach.A rovnou ke koním.Byl to karlštejnský satanáš se svým druhem,kterého si ten den pozval na posilu.Ovčák zaslechl,jak právě tento pomocník,zastavující se u koní,volá:,,Pohleď mistře ďáble,tu dva koně,pytle a člověka nikde." ,,Co je v pytlích?"odpověděl skuhravý hlas arciďábla.,,Hrách,samý hrách,"nato pomocník.V tu chvíli ovčák silně popohnal prvního koně do kroku,pak do klusu,až úprkem odcválal.Zastavil se daleko odtud.Když ucítil,že je v bezpečí,vylezl opatrně z pytle ven,aby shlédl,co provádějí oba ďáblové s hrachem,trousícím se z druhého pytle.Věděl dobře,že hrách je oblíbenou pochoutkou ďábelskou,a té že žádný čert co čertem je ne světě neodolá.Skutečně!Pekelníci se pustili do syrového hrachu a hltavě jej pojídali.Pěkný kus cesty se nesly zvuky jejich mlaskání.Jenže ovčák byl filuta.

Než nasypal hrách do pytle,smísil jej silně se solí,dobře věda,že po jídle dostane ďábel nehoráznou žízeň.A to může mít nepěkné následky.Tak se i stalo.Když se oba pekelníci své oblíbené pochoutky dosyta najedli,seběhli k blízkému potůčku a dychtivě pili vodu.Hrách,sůl a voda však způsobily čertům veliké potíže.Břicho jim bobtnalo,vlnilo se a nadýmalo tak,že oba dva ve velikých bolestech se odplazili až ke koni.S posledními silami na něj vylezli a horempádem prchali odtud.Jen se za nimi prášilo! A tak se mohl ovčák zase vrátit.Cítil silný zápach síry a zdálky jen zaslechl volání ďáblovo: ,,Počkej člověčino,tohle ti nedaruji!" ,,Daruj,nedaruj pekelníku,"smál se chytrý ovčák, ,,hlavně že jsem ti dal na pamětnou.A ostatně,já se tě nebojím!" ,,Nebojím," vykřikl ještě jednou hlasitě ze ďábly.,,Uvidíme," odpověděla mu ďábelská ozvěna.Ovčák přišel domů a litoval jen koně,kterého mu ďáblové uloupili.Ještě více však litoval,když si vzpomněl na nešťastníky,jejichž kosti nalezl v nedalekém lese na hromadě.Byly to pozůstatky pocestných,které ďáblové na cestě oloupili,roztrhali a jejich zbytky zde pohodili.Zašel hned do vsi a pověděl svým známým,jak vše dopadlo.Že už je cesta volná,možno po ní chodit,že už to není ,,cesta ďábelská". Pozůstatky ubohých nebožtíků vesničané slušně pohřbili a radovali se,že jim snad již ďáblové karlštejnští dají nadosmrti pokoj

.Avšak ovčák pamětliv výhrůžky ďáblovy,nevěřil tak lehce.Umiňoval si,že za straceného koně a dlouhé utrpení lidí musí vydobýt ještě od čertů nějakou náhradu.Znovu a znovu pročítal svou kouzelnickou knihu.Zpředu i zezadu.Měl štěstí,neboť jednoho dne tu nalezl zvláštní zaklínací průpověď,jejíž pomocí bylo možno přimět raracha,aby přinesl - plný pytel peněz! Zaradoval se,ale když dočetl a promyslil,trochu posmutněl.Neboť nešlo jen o peníze,pytel peněz,ale také o to,že ďábel chtěl ze ně něco vrátit.Kdepak dát něco zadarmo,znáte ďábly,natož dát plný pytel peněz! Čertisko chtělo život toho,komu dá peníze,chtělo,aby se mu člověk upsal tak,jako kdysi učený doktor Faust v Praze satanáši z pekelné říše. Řekli jsme však již dříve,že náš ovčáček nebyl hloupý člověk,že to byl filuta,chytrý napodiv.Mudroval tak dlouho,až přišel na způsob,jak při všem tom toužení by bylo možno ďábla chytře obelstít.Aby dostal peníze a nemusil dát svůj život.Ovšem přece jenom nepočítal s tím,že tentokráte již bude čert opatrnější a také více žádostiv odplaty za ovčákův kousek na trhové cestě.Kouzelnická kniha milému ovčákovi pověděla,jak má vše nastrojit.Pověděla,že je třeba nejen se dobře naučit zaklínací větu,aby přilákala ďábla,ale také,co jiného ještě k tomu třeba.Musil mít například lidské kosti.Kniha tak poroučela.

Domluvil se proto s hrobníkem budňanského kostelíka a ten mu dovolil,aby si jednou za šera odnesl ze hřbitova několik lidských kostí,pozůstatků to člověka,který kdysi dobrovolně odešel ze světa.Ovčák je donesl domů a podle knihy pečlivě vše připravil,aby ďábla přivolal.Stalo se tak jedné temné noci,kdy obloha byla potažena mraky a tma tak černá,že ani na nedaleké hradní věži,kam hlásný chodíval a vyvolával své známé zvolání ,,dále od hradu dále",nebylo možno z jeho lucerny spatřit ani paprsek.Za místo přivolání ďábla vyvolil ovčák půdu svého domku.Kosti,které přinesl ze hřbitova,tu rozložil pěkně do kruhu,právě tak,jak předpisovala zaklínací kniha.Pak čapěl u nich a obráceně za zády sepjal ruce.Nesmíme zapomenout,že ďábel se mohl objevit jen tehdy,když všecko k jeho příchodu se provede obráceně.Tedy i zaklínání.Začal prosbou k patronce hradu Karlštejna: ,,Ne Kateřino,nesvatá,nepomoz mi!" Tohle opakoval třikráte,pak ještě přidal další učená slova a vždycky tak,že předříkal napřed slůvko ne.Celkem sedmkrát opakoval celé zaklínání.Když končil po sedmé,tu ozval se strašlivý rachot a praskot,jako když se řítí dům.Průvanem vzduchu se otevřel vikýř u střechy a na půdu vletěl rohatý ďábel.Nesl plný pytel peněz.Ve tmě hodil pytel k nohám ovčáka a za pronikavého smíchu kroužil stále kolem.

.,,Konečně tě tady mám člověčino!Teď si tě vezmu!" vyrážel divoce.,,Jsi to ty,nebo nejsi?" ,,Nejsem!" podle návodu v knize řekl ovčák.,,A kdo tedy?Mluv!" zase pekelník. ,,Ten,jenž má tři ruce!"odpověděl srdnatě ovčák,dobře věda,že žádný člověk na světě nemá tři ruce.Ale jeho odpověď působila.Rarach obouruč dychtivě uchopil lidský hnát,který ležel vedle ovčáka,zvedl jej do výše a vítězoslavně volal: ,,Teď jsi můj!Třetí ruka!Dvě ďábelské a jedna lidská!Pravda,trochu studená,ale tvoje!Jak voní člověčinou!"Chvilku to trvalo,než čert poznal svůj omyl.Nebyl to,jak vidíte,zrovna chytrý čert.Jakmile se tak stalo,zaprskal,zadupal a mrštil hnátem do kouta půdy.Hnát proletěl střechou domu neznámo kam.Čert dopálen,uchopil rychle pytel peněz a vyletěl zase vikýřem ven do tmavé noci.Jen se za ním vyhrnul oblak sazí a ohně.To už ovčák nevydržel.Upadl do mdlob a trvalo dlouho,než se z toho všeho vystonal a byl zdráv jako dříve.- Když se rozkřiklo,že v jeho domku byl na návštěvě čert,nikdo tam nechtěl vejít.Lidé se báli a také protivný,sirný zápach ve všech místnostech stavení je varoval a odpuzoval na dlouhou dobu.Teprve po čase,ale to už bylo opravdu také dávno,nalezli podhradní obyvatelé u zdi kostelíka sv.Palmacia onen lidský hnát,který tam čert ve zlosti vyhodil,než vyletěl sám vikýřem do větrné noci. Od těch dob ovčák čerta s penězi nepřivolával.

Netroufal si.Ba ani ve své kouzelné knize nečítal.Za několik málo let umřel a s ním i jeho kouzelnické vědomosti.Neboť také zaklínací kniha se podivuhodně ztratila a nikdo nikdy ji už neobjevil.Nebylo také o co stát.,,Čert vzal i knihu a dobře tak.Máme aspoň od rohatého pokoj," všichni říkali.A pravdu měli.Karlštejnský čert a jeho druzi se patrně odstěhovali někam jinam,na jiný hrad nebo podhradí.Říkají,že pod sráz Kotysu u Zlatého koně,kde dodnes se úbočí nazývá Čertovými schody.Nebo snad k Suchomastům,kde rybníku říkají Čertovák?Také se vypráví,že pěkné ale podezřelé hřiby,které rostou ponejvíce kolem Karlštejna,nasel prý tam právě tento vzteklý pomstychtivý čert,který tu kdysi trápil prosté lidi.Však také říkají takovému pěknému hřibu - hřib satan.Myslíte,že už čerti zmizeli?Kdepak.Ještě teď slyšíte,jak je lidé přivolávají ve slovech ,,u čerta", ,,to je čertovina" ,,čert to vem" a podobně a také ještě různé šprýmy a hrátky a nimi drdají,ale čerta už se nebojí.Natož pak takového,který čpí protivným,odpuzujícím,ošklivým pachem po síře,jako kdysi čpěl i karlštejnský satan satanáš.

ilsa,Darila:Moc pěkné.

ilsa: verca: Děvčata perfektní články,no připomínat si historii, není nikdy na škodu, potom si uvědomíme, jak jsme nevědomí!
Přidávám jednu krásnou čínskou moudrost.

V Číně měl jeden nosič vody dvě velké hliněné nádoby: Visely na obou
koncích klacku, který nosil na krku. V jedné nádobě byla prasklina, naproti tomu ta druhá byla dokonalá a vždy nesla plnou míru vody. Na konci dlouhé nosičovy cesty od potoka až k jeho domovu zbyla v prasklé nádobě vždy jen polovina vody. Celé dva roky to takto chodilo, nosič donesl každý den domů jen jednu a půl nádoby vody.
Dokonalá nádoba byla pyšná na svůj výkon, vždyť přinesla pokaždé všechnu vodu.
Zato chudáček prasklá nádoba se styděla za svoji nedokonalost a cítila se uboze, že je schopná jen polovičního výkonu.
Po dvou letech soužení oslovila prasklá nádoba u potoka nosiče:
Stydím se, moc mě mrzí, že prasklinou vyteče cestou domů tolik vody.
ale nosič jí odpověděl:
Všimla sis, že kytky rostou jen na tvojí straně chodníku a ne na straně
druhé? To proto, že jsem vždy věděl o tvém nedostatku a na tuto stranu cesty jsem rozséval semena květin. To ty jsi je každý den zalévala, když jsme se vraceli od potoka domů. Dva roky trhám tyto krásné květiny, abych si jimi ozdobil svůj stůl. Kdybys nebyla taková, jaká jsi, tak by tato krása nemohla prozářit můj domov.
Všichni máme své osobité chyby. Všichni jsme prasklé hliněné nádoby.
Právě tyto praskliny a chyby, které jsou v každém z nás, dělají náš život tak zajímavým a vzácným.
Jen musíme umět každého přijmout takového, jaký je a vidět v něm to dobré.

Přeji krásný den všem prasklým hliněným nádobám - všem svým přátelům.

Největší duchovní osobnosti této doby se setkávají právě zde.Sen o lepším světě krystalizuje v tomto prostředí vytvořeném tolerancí.Rosenkruciánské ideály zde nalezly živnou půdu,kterábala inspirací pro muže jako Brahe,Kepler,Böhme,Bruno.Kupříkladu ještě za vlády Rudolfa II.do Prahy přicestoval italský učenec Giordano Bruno.Vydal zde v roce 1588 dva spisy.Avšak již za pouhé čtyři roky byl v méně tolerantním prostředí své vlasti zatčena předán inkvizici,která ho v roce 1600 nechala v Římě upálit jako kacíře.Další významnou evropskou osobností,která v Čechách působila několik let,byl Angličan John Dee,poradce a dost možná i tajný agent královny Alžběty.Jeho zájem o alchymii ho spojuje s Oswaldem Crollem,mužem zapleteným do politických intrik,který zemřel v Praze za záhadných okolností.V letech 1619-1620 pobýval v Praze velký evropský mystik Jakub Böhme.Zde se jeho cesty mohly zkřížit s Janem Ámosem Komenským právě v době korunovace Fridricha Falckého za českého krále.Dost možná tu pobýval současně s jiným velikánem,jenž je symbolem nástupu nového racionálního věku,René Descartem.Ten sloužil v císařské armádě jako dělostřelecký geometr a mohl se účastnit bitvy na Bílé hoře.Jejich myšlenky souznějí i s ostatními velikány tohoto období,jako byli Wiliam Shakespeare,Francis Bacon,Petr pavel Rubens,a Galileo Galilei.Myšlenky velikánů této doby směřovaly k lepšímu pochopení našeho světa a k vybudování civilizace,která by byla s tímto světem v harmonii.Všichni chtěli proniknout za povrchní realitu života,nalézt hlubší souvislosti a duchovní síly,které dávají přírodě řád.Úkolem "přírodního filozofa"či mága pak bylo tento řád přenést do praktického života.

Rosenkruciánský sen a Praha....Po Rudolfově smrti se Ferdinand stal císařem Svaté říše římské.Zklamal však protestantské naděje a postavil se do řad protireformačního katolického tábora.Také přestěhoval rezidenční město do Vídně a s ním odešla i většina nejcennějších předmětů z Rudolfových sbírek.Dnes je nalezneme ve vídeňské Státní pokladnici a Kunsthistorickém muzeu.Pár let po Rudolfově smrti v letech 1614 a 1615 byly vydány tiskem v německém Kasselu dva krátké manifesty,kteréo bsahovaly výzvu k duchovní reformě Evropy.Rosenkruciánské manifesty Fama Fraternitatis a Confessio Fraternitatis vyšly v době,kdy čeští a moravští stavové tajně jednali o volbě nového,nekatolického krále.Po násilné smrti francouzského krále Jindřicha byl šampiónem evangelického tábora falcký kurfiřt Fridrich.Mezitím,v roce 1617,slavila opoziční katolická diplomacie úspěch.Matyášovým nástupcem byl zvolen jeho strýc Ferdinand II.Štýrský,oddaný katolík a krutý vladař.V sídelním městě falckého kurfiřta Fridricha Heidelbergu a v Rudolfově rezidenci v Praze se sbíhají cesty mnoha osob,které jsou spojovány s tajným bratrstvem rosenkruciánů:Jan Ámos Komenský,Johann Valentin Andreae,Kristián z Anhaltu,Petr Vok z Rožmberka a další...Ať už tito lidé byli,či nebyli členy organizovaného bratrstva,spojoval je sen o lepší společnosti,touha po změně současného stavu a zajištění duchovního růstu Evropy ve znamení skutečných křesťanských ideálů.Situace vyvrcholila volbou Fridricha Falckého za českého krále v roce 1619.Jeho triumfální příjezd do Prahy je však následován koncem dalšího roku prohranou bitvou na Bílé hoře.Proto také dostává potupnou přezdívku "Zimní král"-vladař na jednu sezónu.Třicetiletá válka tak definitivně zbořila rosenkruciánské sny o lepší společnosti a naplnila nešťastnou Rudolfovu kletbu.Přesto však Praha sehrála důležitou roli v duchovním osvícenectví Evropy.I přes tragický konec zde po určitou dobu existovala naděje duchovního pozdvižení formulovaného právě v rosenkruciánských pamfletech.Praha se za vlády Rudolfa II.a těsně po ní stala místem setkání pro vyjímečné duše.

A byl to sám pan Šmíd,který Komenskému v roce 1626 podal přímé svědectví o této události a který mu též ukázal zlatý řetěz s těmito slovy:"Tento hle klenot pokoje svatý císař svatýma svýma rukama dělal.Prokletí pobožného císaře,jehož jsme vděčni nebyli,připadlo na nás"O rok později došlo v Čechách k intervenci pasovských vojsk v čele s Rudolfovým bratrancem biskupem Leopoldem.Císař tím chtěl řešit stále silnější tlak svého bratra Matyáše,který usiloval o českou císařskou korunu.Vojenská invaze selhala a pasovská vojska se po vyplacení žoldu stáhla.Rudolf tak uspíšil to,čemu chtěl zabránit.Ten rok ztratil českou korunu ve prospěch bratra Matyáše.

Rudolfova kletba...V závěru Rudolfova života došlo k nepříznivým zvratům.Uhry a Rakousko se staly v letech 1605 a 1608 dějištěm stavovských bouří.Jejich důvodem byla nespokojenost s vládou a nedostatkem náboženské tolerance.Moravští pánové se přidali k rakouským šlechticům vedeným Rudolfovým bratrem Matyášem,který na něj vyvíjel tlak.Mimo jiné dal zaznít i takovýmto sentimentům:"Je nutno jistě uvážit,jak jste,Majestáte,došel k tomu,že naprosto opuštíte Boha a nechcete o tom ani slyšet,natož mluvit...Kromě toho se přikláníte pouze k čarodějníkům,alchymistům,kabale a podobným věcem..."Rudolf byl přinucen v roce 1609 podepsat tzv.Rudolfův Majestát zaručující náboženskou svobodu.I když z donucení,dokument předstihl svou dobu.Ani to mu však nezaručilo další vládu.Tlak situace vzrostl.V souvislosti s touto situací nacházíme zajímavou informaci v knize Jana Ámose Komenského"Historia o těžkých protivenstvích"sepsané někdy před rokem 1632 a poprvé vydané latinsky v roce 1647 v Leidenu.V kapitole č.XLI s názvem "Nové pod Matyášem nepřátel praktiky"Komenský píše o Rudolfově úmyslu založiti řád nebo tovaryšstvo pokoje pro obhajování svobod svědomí,kde by se měli sdružit evangeličtí a sympatizující katoličtí vladaři a knížata údajně v počtu asi čtyřiceti osob.mělo se tak stát v roce 1610.Jednalo se o zoufalý pokus zvrátit politickou situaci,anebo to byla Rudolfova odpověď na rosenkruciánské spisy Fama Fraterniatis a Confessio Fraternitatis,vybízející k všeobecné duchovní reformě Evropy,které v té době již kolovaly v rukopisech?Rudolfova snaha se nesetkala s úspěchem přes veškerou snahu dvou šlechticů(Jan Eusebius Kahn z Rakous a Jan Šmíd z Kunštátu),pověřených tímto úkolem.Když pan Šmíd oznámil neúspěch císaři,pronesl tento hroznou kletbu nad Prahou a celým Českým královstvím:"Praho,nevděčná Praho,já jsem tebe slavnou učinil,ale ty nyní vyháníš mne,dobrodince svého.Pomsta Boží přijdiž na tě a prokletí připadniž na tě a na celou českou zemi!"

verca: Prima pilnucho pilna , jedna z mych oblibenych
kubikm: No vzdyt, timto zpusobem vam predkladam vsechno, mam zato, ze se to lip cte, kdysi na to nekdo drztickoval

to jsem vůbec neznala
takhle se to primově čte

MUSÍTE ČÍST SHORA, POTOM UŽ JEN ROLUJETE STÁLE DOLŮ

Všem na borovičce přeju pěkný středeční den.

A tady zase jedna pověst z knihy Pověsti karlštejnského podhradí.

Přeju pěkné počtení.

Pověst o veleptáku Kuhákovi,který sídlil kdysi ve skalách karlštejnských,a o výpravě dvou odvážlivců za ním a také za štěstím a jakého překvapení se jim nakonec dostalo.
Vysoké,srázné a na mnoha místech divoce rozrklané jsou vápencové skály okolo hradu Karlštejna.Zvláště podél břehů řeky Berounky,která se tu do nich od staletí zakusuje a vyrývá své říční koryto.Skalní útesy mají různou podobu a někteří lidé v nich vidí zjev člověka,zvířete,rostliny.Zvláště jedna skála,tísněná oběma břehy,vyčnívá nad hladinu řeky,odráží se v ní,a když je hladina klidná,tichá,zrcadlí podobu lidského obličeje z profilu.O té skále říkají,že je to skála Karlova a podoba - král sám.Přišli však jiní a ti zase vyprávěli,že to podoba zkamenělého pytláka,který tu kdysi v lesích honil zvěř,zabloudil a v nepohodě spadl do řeky a utonul.

A opět jiní říkají,že je to podoba zlého panského drába,který kdysi trápil poddané tak,že se jednoho dne srotili,vytáhli k jeho dvorci,dvorec zapálili a panského drába uvrhli do řeky.Od těch dob se prý podoba utonulého drába zrcadlí na poklidné hladině jako varování zlým lidem.Skály,skály a skály - a přece i v nich a na nich je život.Co dokáže voda zatékající do jejich průrev,kolik chodbiček,chodeb,komínů,převisů a zákoutí za statisíciletí již vytvořila!Kolik a jaké to jen obyvatele,lidi a zvířata hostili její sluje plné tajuplného přítmí.Jací to drobní živočichové žili a žijí v nánosech těchto slují,kolik a jaké mechy a lišejníky hmatají prsty hned napoprvé,když chceš do nějaké takové skrýše vniknout.Jindy je to jenom škvíra,malý otvor,který vábí k sobě,napovídá dosti srozumitelně,ale mnohdy jen náznakem dává tušit nebo jitří obrazutvornost.A vidíte - tyto škvíry,díry a rozsedliny jsou odedávna domovy mnohých ptáků,kteří zde v bezpečí sídlí a hnízdí.Nejsou to jenom kavky,vrány,havrani,rorýsové a netopýři,ale také velcí draví ptáci,kteří si oblíbili poříčí Berounky i jeho široké,kopcovité a lesnaté okolí jak k hnízdění,tak i k lovu.Lidé je znají a leccos by vám dovedli o nich vyprávět.Možná,že už jste slyšeli o pověstných karlštejnských havranech,kteří vždy rádi usedali na střechy hradu a na jeho zdi.Bylo jich mnoho,ale byli tak tiší,že si na ně lidé zvykli a říkali jejich shromáždění ,,černé ticho karlštejnské".

Nebyli to obyčejní havrani.Už dávno si lidé vykládali podle jejich chování a života věštbu něčeho zlého.To tenkráte,když přilétlo když přilétlo velké množství havranů.Nejstarší z nich pak vylétl nejvýše,zakroužil nad věžemi hradu a s hlasitým skřekem zase odlétl v určitou stranu.Hned za ním i ostetní.Letěli prý vždycky v tu stranu,odkud hrozilo našemu lidu nějaké nebezpečí,zvláště války.Alespoň všechny války,co lidé pamatují,i tu poslední,havrani karlštejnští takhle předpověděli. Věř,kdo chceš,a kdo nechceš,poslechni si zkazku o jiném podivném ptáku,který se v dávných dobách zdržoval na skalách karlštejnských.Bylo tomu v časech,kdy Karlštejn byl ještě benjamínkem mezi českými hrady.Ještě svítili jeho střechy a zdi daleko do okolí bělostí a v podhradí samém bylo více kamení,dřevěných trámů a písku než lidských obydlí.Z čeho by se také lidé živili?Políčka,byla-li jaká,byla chudá,malá a kamenitá,na hradě,kdo nebyl zadobře s kastelánem nebo některým z dvořanstva,bylo těžko sehnat obživu.A tak jen robotní práce na vinicích,právě zakládaných na svazích kopců a strání,byla nutnou složkou všedního,denního života podhradní čeledi.Za tuto robotu byla trpěna chalupa stojící nedaleko proti proudu řeky tam,kde souvislé pásmo skal se zakusuje hladově do zelených lesních porostů.V chalupě bydlil podruh Máša.Postavil ji jeho otec Buzek mozolnatou dlaní a kromě jedné místnosti se sporým zařízením a bídy nezanechal synovi nic víc..

A jak časy šly,bylo vidět,že ani syn Mášův,Boršík,nebude na tom lépe.Jenže Boršík,to bylo pravé dítě přírody.Nebylo široko daleko místa,které by neznal,aby nepátral stále po novotách v okolí,aby nevěděl,kde hnízdí jiřičky,kde čmeláci,kde má doupě liška a kam chodí spát jezevec a ježek,kdy přilétají nad řeku jeřábci z doubrav,kde najde divoké králíky a přinese některého domů,aby jej máma připravila na chutný nedělní oběd.Jindy to byly zase ryby z řeky nebo raci z potoka,jenomže to musil dávat dobrý pozor,aby ho při takovém lovu nezastihl panský hlídač.Zle by se bylo Boršíkovi vedlo.I tatík by to odnesl.Jednou,když se klonilo slunce do mraků za lesní pásmo herynecké,seděl Boršík na vysoké skále nad řekou.Setmělá voda měla barvu černého zrcadla,avšak ani jedna vlna nepřeběhla po jejím povrchu.Od lesů vál lehký vánek nasycený pryskyřičnou vůní borovic.Vtom,jako když zarachotí hrom a nese do dáli ozvěnu,ozval se od hranic lesa a pole podivný zvuk.Boršík byl na lecos zvyklý.Znal a věděl,jak volají lesní ptáci,jak skřehotají vrány,jak volají volavky,jak křičí poštolka nebo krahujec - ale tohle nebyl hlas žádného ze známých ptáků.To bylo něco docela jiného,nezvyklého,něco,co ještě neslyšel.Volání se neslo ozvěnou ode skal,pak přes řeku po večerní krajině,sláblo,sláblo,až ustalo docela

Znělo asi tak jako kdyby Boršík volal ,,kou,kou",v některých chvílích však dvouslabičně jako ,,kuhá,kuhá".Rozhlížel se zvědavě kolem,ale nic zvláštního neviděl.A přece.V místech,kde byla skála prorvána vodním tokem na dvě části,tam,kde hladina byla nejčernější,ale také nejlesklejší,objevil se na ní stín.Veliký černý stín jako snášející se deštivý mrak z nebes,jako obrovská plachta pokrývající hladinu.I šustot křídel,jako se zdálo,zaslechl.Nebylo už pochyby.Původce tohoto zvuku přelétával řeku.Teď znovu zakuhal:,,kuhá,kuhá!" Boršík seskočil se skály,zaclonil oči a upřel na řeku.Na hladině plul stín ptáka velikého jako husa,ne-li ještě o něco většího. ,,Co je to za podivného ptáka?Kam letí?Takového jsem tu ještě neviděl,"říkal si pro sebe.Seskočil níž,vzal svůj nerozlučný lískový prut a ubíhal tam,kde stín pomalu po hladině odplouval.Bohužel,bylo pozdě.Řeka už stín nezrcadlila,jen skály se v ní dále tvrdě obrážely.Na západě široko roztaženy kupily se bouřkové mraky.Čekal,ale marně.Veliký pták už nepřilétl.Jen slabě,odněkud zdáli se ozvalo ještě jednou jeho zvolání.A pak vzdálený hlas hromu.Bledě fialový blesk oslnivě zasvítil.Se svěšenou hlavou šel Boršík domů.Celý večer skoro nemluvil,neboť ať chtěl jak chtěl,podivný pták ,jeho hlas a velikost mu nešly z mysli.Ani kozí mléko a placka nechutnaly jinak vždy hladovému žaludku

.A tak,když se převaloval na dřevěném loži pokrytém slámou,umínil si,že tohle tajemství,jehož kousíček večer odhrnul,odkryje zúplna.Druhý den se toulal po skalách v místech,kde včera ptáka velikána viděl.Marně,nadarmo.Teprve k večeru,zase jako včera a zase před bouří,zaslechl jeho hlas.Tentýž skřehotavý,dutý hlas a pak stín na vodě.To nuž poznal,že pták velikán vylétá navečer,ba že snad tady někde ve skalách sídlí a hnízdí.Boršíka napadlo,že by stálo za to ptáka vidět zblízka,docela zblizoučka,podobně jako třeba slepici,krůtu,nebo perličku na dvorku.Panečku,pak by mohl nyprávět!Za několik dní se Boršíkovi skutečně podařilo vypátrat,odkud pták vylézá.Byla to zvláštní skalní rozsedlina,puklá skála s otvorem černě zejícím do skalních útrob.Jenže otvor sám byl v tak nepřístupném místě,že tak jak byl Boršík zvyklý lézt po skalách,nedalo se dutiny dosáhnout.Ba ani žebřík,jak usuzoval,by nepomohl.Utěšoval se však,že alespoň už ví,kde pták sídlí,a že ho teď může pozorovat častěji.Jedenkrát přišel na jinou myšlenku.Což ptáka voláním,vábením přivolat?Tak jako lesní zvěř,srnečky,tetřevy,holuby,hrdličky.To Boršík dobře dovedl.Sešpulil ústa a poblíže skály,kde tušil ptáka,zahoukal ke skalním blokům.Zvuk se odrazil,přelétl hladinu řeky,přeskočil na druhé skalní rozsedliny a zase se vrátil

.,,Uhá,uhá,uhá,"znělo a sláblo večerní krajinou.A zase znovu:,,uhá,uhá,uhá..." Chvíli bylo ticho,ale když tohle vábení Boršík aspoň pětkrát,desetkrát za sebou opakoval,v jednu chvíli,kdy byl pootočen k lesu,znenadání kolem zašumělo,a jako když prudký náraz větru udeří do skal a rozvlní vzduch do tisícerých částic smíšených s prachem,pískem a hlínou,obklopil Boršíka pocit něčeho podivného,hrůzného,stupňovaného navíc ještě přítmím,stínem,šustotem a hukotem perutí.Chtěl sice ještě jednou vykřiknout své vábení,ale podařilo se mu vyrazit jen první slabiku,neboť vzápětí ucítil ve tváři prudký šleh křídel,pak druhý,sykot a pak jen bolest.Křídla začala bít do hlavy chlapcovy,tělo ptáka ho obklopovalo ze všech stran,kolem svištělo,sténalo,skřehot se měnil v chechot a Boršík zdvihl svou hůlku na obranu.Poznal však,že těžko odolá útokům ptáka velikánoviče.Odhodil prut,chytil se za hlavu a horempádem utíkal podle skal k otcově chalupě do bezpečí.Daleko od místa,kde byl napaden,vzpřímil hlavu a vydechl.Po ptáku už nebylo ani vidu ani slechu.Jen hlava věděla o tom,co se stalo,a několik pěkných škrábanců na čele a krku,z nichž vytékaly pramínky krve,zůstalo na památku.Boršík se přišoural domů velmi unavený.Hlava ho sice bolela,ale neodbytné myšlenky na podivnou událost stále dotíraly.Rozhodl se,že o celé věci poví otci.A pověděl. - Když skončil,otec se zamyslil.

Sklonil hlavu,pak zase narovnal a pomalu,rozvážně slovo za slovem,řekl:,,Je to pták Kuhán.Pták - velepták,o kterém mi můj otec,tvůj děd,často vyprávěl.Není to obyčejný pták.Patří mezi orly,velké skalní orly.Snad to ani orel není.Je to tajemný pták.Říkají o něm,že svým voláním věští počasí,zvláště bouřky a lijáky."Boršík si maně vzpomněl,že skutečně vždycky,když ptáka zaslechl,brzo potom se ozvala vzdálená bouře.,,Kdo nenapodobuje jeho volání,tomu nikdy neublíží,"pokračoval starý Máša.,,Protože jsi ho vábil,přiletěl a dorážel na tebe.Bolí to ještě?"Chlapec nemyslil na odřeniny.Zavrtěl hlavou a znovu se vžíval do otcova vyprávění.,,Také se vypráví,že ten,kdo si vychová z vejce mladého Kuhána,bude mít doma štěstí.Obilí i peníze." ,,A nebude mít jen kozí mléko a placky,"vzrušil se Boršík.,,Jen najít jeho hnízdo,"povzdechl starý.Pak hoch sypal ven vše,co věděl,viděl a zažil.O překot.Ví,kde Kuhán hnízdí,kdy vylétá,kterýmsměrem létá,jen kdy se vrací,povědět nemohl.Bude to jistě někdy hluboko v noci,a možná až k ránu.Tak dlouho přece nemohl nikdy čekat na stráži.Bylo patrno,že po synových slovech se starý Máša rozehřívá.Položil znovu hlavu do dlaní,pak několikrát přejel rukama přes oči a tváře,prudce se obrátil k synovi a vybuchl:,,Půjdeme k hnízdu ptáka Kuhána.Pro vejce!"Boršík nadšeně přikývl.

V tu chvíli oba domysleli,co by znamenalo,kdyby také u nich do rozedrané chalupy nahlédl dostatek,kdyby mohli mít nejen více jídla,ale také lepší oděv,kdyby si mohli i lecjak přilepšit,krátce,kdyby mladý Kuhán přinesl toužené štěstí do stavení.Vychovali by ho přec,jak se patří.Byl by to takový domácí šotek,skřítek,domácíček,jak o nich slýchával starý Máša od stařenek a stařečků,kteří mnohé pamatovali,pták hospodáříček,který pomáhá v chalupě.Jen mít to zpropadené čarovné vejce.Pod paždím pěkně v teple prý se musí nosit,skoro celý měsíc,denodenně,teprve pak se mladý Kuhán vylíhne.Ještě dlouho ten den a také druhý a třetí hovořil starý Máša se synem,jak získat Kuhánovo vejce.Boršík o něm přesně věděl.Počkají na ptákův odlet a pak hnízdo přepadnou.A tak jednoho večera,kdy dusno pomalu sedalo k zemi a z luk vonělo zrající travou,skutečně se k hnízdu veleptáka Kuhána vypravili.Starý Máša měl plán.Dopodrobna jej o nocích promyslil.Hnízdo vybere Boršík.Protože starý ví,co pták dělá,je-li podrážděn,ochrání syna lepším oděvem.Navěsil na synka proto kůže a kožky,které měl doma a také na krytí hlavy koží pamatoval.Vzal s sebou provaz,neboť podle vyprávění synova předvídal,že se bude nutno k hnízdu spustit po provaze,který on nahoře na skále podrží pevně a nebojácně až do konce.Ať se děje,co děje.

A tak šli.Nikomu slůvka neřekli,jen touhu a přání nesli s sebou,a ty je horečně popoháněly k místu.Byl opět podvečer,takový jako tehdy,když Boršík poprvé uslyšel Kuhána.Tentokráte se už hoch varoval volání.Spíš ticho šlo s nimi jako věrný psík.Chlapec ukazoval cestu.Vystoupili na první balvan skalní stěny,pak na další,útes po útesu zdolávali krokem.Množství drobných kaménků se zvonivě řítilo po našlápnutí dolů,tu a tam se skulil s rachotem i větší balvan..

Cesta byla obtížná.Až nahoře svitlo širším obzorem.Byli na místě,těsně nad hnízdem Kuhánovým. Starý Máša si oddychl.Výstup byl pro jeho věk již namáhavý.Ale co člověk neudělá,tuší-li kousek,kousíček štěstí a jídla a dokonce,považte,i peníze!Chvíli seděli nahoře,odpočívali a pak začal Máša rozmotávat provaz.Udělal smyčku a navlékl ji obratně na tělo chlapcovo. ,,Dej pozor,teď tě spustím dolů,"povídal Boršíkovi,který už lezl odvážně na okraj skaliska.Jedna noha,pak druhá a zakrátko zmizelo celé tělo chlapcovo pod okrajem rozsedlé skály.Provaz se zvolna napínal a rozmotával.Jednu chvíli se zdálo,že i poskočil.Trhl a zase napjal.Pak se uklidnil.Starý Máša poznal,že se synek o něco opírá,nabo stojí na nějakém skalním výstupku.Zvýšil pozornost a skoro ani nedýchal.Je dole,je tam,už ho má,už,už...Z hlubiny zpod srázné skály se najednou ozval výkřik.Pak druhý a třetí se slil v jeden halas,křik a zoufalé volání.Starý byl skoro bez sebe.,,Co se děje?Co ten křik?Proč křičíš Boršíku?" ,,Nahoru,nahoru,"ozývalo se přerývaně ze skalní hlubiny.A zase křik a hlomoz.Provaz se silně napínal,ale starý nepouštěl.Táhl a táhl,horečně táhl nahoru,pot se mu lil ze skrání,hlava se točila,svět ubíhal kolem.Ještě chvíli a provaz pustí.Dokonce se mu zdálo,že musí pustit.Že nějaká podivná síla ho nutí k tomu,aby provaz pouštěl,ba že nemá moci,aby se tomu všemu opřel.A přece.S posledními silami táhl,táhl,až - vytáhl.Na kraji skalního převisu se objevila chlapcova hlava.Oči zavřené,líce bledé,ústa pootevřená.Těžce dýchal a jen něco nesrozumitelného ze sebe vyrážel.Poslední zátah donutil Mášu odplazit se s nataženým provazem o kus dále.Tento poslední zátah to byl,který pomohl i chlapci se vyhoupnout a převalit přes hořejší okraj skály

Chvíli bylo ticho.Oba leželi bez pohnutí.První se vzpamatoval starý a přilezl k synovi.Rozepjal mu kožený oděv,povolil límec u krku a pohladil po vlasech.Pak jenom ucedil,jako když padají těžké kapky deště:,,Co bylo?" Chlapec pootevřel ústa,něco zamumlal,slova byla stále zatmělá.,,Nu co?"znovu dotíral starý.,,Mluv,Boršíku,cos viděl?Máš?" ,,Ne,"zabroukal mladý.,,Ne,ne...Ale mám,ne,viděl jsem..."pomalu rozevíral rty a slova těžká jako závaží doléhala zvolna k uším staříkovým: ,,Had...a na jeho hlavě...seděla...žába." ,,Had?Žába?" tetelil se starý.,,Had?Kuhán?",,Had Kuhán,"pomalu opakoval Boršík.,,Jinak nic.Žádné vejce,žádné hnízdo.Jen had a žába..."- Trvalo hodně dlouho,než se oba opět uklidnili.Pak znovu a znovu musil Boršík opakovat vše,co již říkal a co viděl.Dopodrobna,pokud si pamatoval.Avšak strach byl špatný pomocník.Zůstalo jen na obou slovech:had a žába.Místo korunky na hlavě hada - žába.Více nic. --Od těch dob ptáka - veleptáka Kuhána ani Mášové,ani nikdo jiný v kraji neviděl,ani neslyšel jeho pronikavý,skřehotavý hlas v údolí řeky.Pták ulétl navždy.Jen dávná pověst o něm zbyla...

Charakter Rudolfovy sbírky dokazuje,že byl vzdělaným,poučeným a velkorysým sběratelem,který sledoval daleko hlubší cíle než vytvoření zmrtvělého muzea v dnešním smyslu.V tomto smyslu předběhl i naší dobu.Teprve dnes se vracíme k Rudolfovu komplexnímu chápání světa jako živého celku.

Rozhodně se nejednalo o nějakou nesoustavnou nakupeninu sbírkových předmětů,jak se někdy tvrdí.Šlo o systematicky uspořádanou kolekci,jež měla sloužit studiu podstaty jevů charakteru přírodního,technického i uměleckého.Tedy očividně o snahu nalézt jednotu za mnohostí projevů hmotného světa.Rudolf však nebyl jediným studentem,který mohl z této pokladnice čerpat.Císař umožňoval toto studium i svým umělcům a řemeslníkům.V duchu alchymistické tradice se jednalo nejen o studium samotných hotových děl,ale nedílnou součástí byl i proces jejich vzniku.Rudolfova sbírka byla živým organismem.Byla modelem světa a zároveň jeho aktivní součástí.Rudolf a všichni ostatní,kdo ji vytvářeli a čerpali z ní,byli vlastně její součástí.Bylo to místo,kudy člověk mohl vstupovat do záhad vesmíru a odhalovat taje přírody.A to nejen jako pasivní divák,nýbrž jako spolutvůrce.Sbírka měla zasvěcovací charakter.Student sbírky se stával adeptem přírodní magie založené na skryté propojenosti objektů existujících ve světě.Císařovy rozsáhlé kolekce se však ve své celistvostinedochovaly.Dnes jsou rozprášeny ve sbírkách po celém světě a my se můžeme jen dohadovat podle těchto pozůstatků a dochovaných inventářů,jak komplexní a sofistikovaná tato sbírka byla.Sestávala především ze soudobého umění.Starší mistři z 16.století,kteří byli císařem vysoce ceněni,tvořili jen relativně malou část.K nim patřili:Tizian,malíř prastrýce,císaře Karla V.ale také Leonardo,Dürer a Bosch,oblíbený malíř Rudolfova strýce Filipa II.Po Filipovi byl Rudolf druhým nejvýznamnějším sběratelem tohoto záhadného malíře.Vlastnil ve svých sbírkách minimálně dvanáct,ale možná i přes dvacet mistrových obrazů a obrazů jeho následovníků.Byl rovněž sběratelem Boschova"nástupce"Pietra Brueghela a jeho synů Pietra mladšího a Jana.V malířské části Rudolfovy sbírky se dále nacházela díla Veronesova,Tintorettova,Caravaggiova,Holbeinova a další.Přitom obrazy tvořily jen malou část celé sbírky,která obsahovala kresby,grafiku,sochy,drahé kameny,šperky a přírodní zvláštnosti.

Rudolfova sbírka a její okultní charakter-Stejně jako se v Praze prolíná "nahoře"a"dole" tak se v rudolfínské době mísí umění a věda.Není zde rozpor mezi rozumem a mimorozumovým vnímáním.Výrazem této filozofie byla i pověstná Rudolfova sbírka.Ta nebyla jen nějakou muzeální kolekcí,ale aktivním nástrojem poznávání a působení.Jedna z přirozených a samovolných funkcí ji učinila i nástrojem diplomatickým.Ten,kdo byl do sbírek pozván,dostával jakési privilegium,které se rovnalo projevu přízně.A naopak dar v podobě uměleckého díla často připravil cestu pro císařské slyšení.Rudolf si své sbírky žárlivě hlídal a přístup k nim byl značně omezen.Císař do nich mohl vcházet přímo ze svých komnat v novém paláci,jinak byly přístupné pouze obsluhujícímu personálu služebnickým vchodem.Hodnota Rudolfovy sbírky byla neuvěřitelně vysoká,a to jak z hlediska uměleckého,tak i ekonomického.Obojí se zde přirozeně prolínalo a sbírky samé vlastně v nemalé míře splývají s císařovým pokladem.Kolekce obsahovala předměty cenné uměleckou či konstrukční invencí tvůrce,z přírodních rarit či exotik všeho druhu a konečně z předmětů,u nichž se kvalita zpracování a jedinečnost použitých materiálů pojila s vysokou cenou masy drahého kovu nebo kamenů.V císařových komnatách se po jeho smrti našel i poklad mincí čítající několik miliónů zlatých,zčásti dědictví po jeho otci.Zájem o sběratelství mělo na habsburském dvoře tradici již před Rudolfem.Čtyři generce před ním proslul císař Maxmilián I.jako mecenáš mnoha významných umělců včetně Albrechta Dürera.Jeho vnuk a Rudolfův dědeček Ferdinand I.zůstal této tradici věrný.V jeho šlépějích pak kráčeli i jeho synové císař Maxmilián II.a Ferdinand Tyrolský.Od svého otce Maxmiliána II.Rudolf převzal i dvorního archiváře Jacopa Stradu,který spravoval a katalogizoval jeho sbírky.Funkce sbírek jako poskytovatele estetického potěšení,kterou bychom v ní viděli i dnes,byla druhořadá.Sbírka znamenala pro Rudolfa nepostradatelný zdroj znalostí,encyklopedické zrcadlo světa nebo jakési"divadlo kosmu"

Středověké věže kostelů,radnic a mostů jsou obklopeny shluky špičatých věžiček.Jako by se vertikální pohyb měnil v plameny šlehající k obloze.Tajemství země tak nachází svůj protějšek v touze po nebi.Praha je jedním celkem,jehož střed je nikde a zároveň všude a který sjednocuje jednotlivé vztahy mezi horizontálami a vertikálami,mezi "nahoře"a"dole"mezi protikladnými světy.V období,které postihuje tato kniha,byla Praha obohacena o velké duchovní dědictví,které se na povrchu promítlo do mnoha významných staveb postavených v té době.V Praze tehdy působilo mnoho dovedných architektů.Rudolfův dědeček Ferdinand,strýc Ferdinand Tyrolský a otec maxmilián zaměstnávali mimo jiné Paola della Stellu a Bonifáce Wolmuta.V prvních letech Rudolfovy vlády pracoval na Hradě ještě architekt Ulrico Aostalli,který sice prováděl mnohé návrhy jiných císařských architektů,ale kromě toho byl výborným technikem a tvůrcem pozoruhodných projektů.V roce 1591 se stal císařským stavitelem Giovanni z Florencie,činný v Praze v letech 1586-1599.Kolem roku 1600 byl do císařských služeb povolán Giovanni.M.Filippi,římsky orientovaný architekt,tvořící v Praze do roku 1616.Současně zde pracovalo i mnho umělců z Nizozemska a Německa.Jejich prostřednictvím do Prahy také proniká severská renesance,která se nápadně odlišuje od malířsky malebné vlašské a české renesance svým hmotným sochařským projevem.Rudolf se jako stavebník věnoval především svému sídlu,Pražskému hradu.Z jeho popudu dochází k rozsáhlým změnám.Mimo jiné vzniká dnešní druhé nádvoří,kde císař nechal postavitdva dodnes nejkrásnější a společensky nejvýznamnější sála na našem území:Rudolfovu galerii a Španělský sál.Jejich původní funkce však nebyla totožná s dnešní.Sály byly zbudovány pro obrazy a sochy legendární Rudolfovy sbírky.

Praha je tak středem středu.magickým místem,"prahem"mezi viditelným a neviditelným světem.Prahem,kterým lze procházet mezi oběma světy.Génius loci,či atmosféra místa je do značné míry tvořena energií,kterou takové místo vyzařuje.Ta je zase dána jednak tvarem místa a jednak jeho obsahem.V této souvislosti se jeví jako vysoce zajímavá teorie,že Česká kotlina vznikla dopadem ohromného meteoritu,jenž také výrazně ovkivnil její geologické podloží sestávající mimo jiné ze zlata,stříbra a smolince,tedy přírodního zdroje uranu.Čechy jsou odedávna považovány za "srdce Evropy",jak to dokazuje dobová rytina znázorňující Evropu jako ženu,jejíž hlavou je habsburské Španělsko.Praha je místem setkávání.V Evropě,v níž je tolik etnických skupin a civilizací,a tudíž i různých zájmů,s sebou takové místo setkávání nutně přináší problémy.A opravdu asi žádná jiná evropská země neměla tak složité a obtížné dějiny jako Čechy.Že Češi,první stálí obyvatelé,dokázali přežít,je zřejmě zásluhou právě jasné geografické definice země.Čechy tak v průběhu historie byly jak místem setkávání,tak etnickým ostrovem s vlastní výraznou identitou.Tato dvojjazyčnost charakteru spolu s magickou přitažlivostí a zároveň jakousi temnou inspirující i drtící silou mohla pro Rudolfa znamenat totéž,co nalezl jeho strýc Filip II.v El Escorialu.Prostorová struktura Prahy byla určena již ve středověku.Město nalezlo svou formu v souladu se svým přírodním rámcem.Obsahuje tři složky:husté osídlení dole na rovině,dominantní hrad nahoře na kopci a řeku jako rozdělující i spojující prvek mezi nimi.Vertikální kopce nalezly ozvěnu ve věžích a vížkách města a přimknutí města k zemi se zase zrcadlí v horizontální rozlehlosti hradu.Všechny domy zde mají hluboké kořeny ve vrstvách dějin.Architektonicky jsou tyto kořeny vyjádřeny těžkým a masivním přízemím,nízkým podloubím a hluboko zasazenými vstupy.Zde je člověk "na dně" prostorů,které jsou tajemné a hrozivé,ale zároveň ochraňující.Architektura Prahy je však nasycena i vertikální pohybem.

Jak už včera Verča řekla,nebude dnes a zítra psát,tak jsem tu s RudolfemCísař Rudolf a Praha...tím,že si Rudolf II.vybral Prahu jako rezidenční město a učinil ji tak středem Svaté říše římské národa německého,vstoupil do dědictví Karla IV.jenž obohatil toto město jedinečnou řadou veřejných stavebních děl,jako byly univerzita,katedrála,kostely a káštery,kompletní Nové Město a v neposlední řadě blízký hrad Karlštejn.Karlova koncepce vycházela z města Prahy jako říšského centra vyjadřujícího ideál univerzální říše.To bylo důležité i pro Rudolfovo státnické myšlení.Česká koruna ostatně přinášela i další výhodu.Český král byl hodnostně nejvyšším světským kurfiřtem,tedy významnou osobou při volbě císaře.Samotná pozice českého krále ve vztahu k vládě nad českými zeměmi však byla složitější.Čechy byly volným spojením zemského společenství se silným vlivem vysoké šlechty,sněmu a královských hodnostářů.Husitské války v předchozím století ještě více oslabily majetek koruny i majetek církevní.Toto království s jeho federativním charakterem bylo obtížné spravovat.Přidružené provincie Morava,Slezsko,jakož i Horní a Dolní Lužnice byly téměř samostatné.I to mohlo být jedním z důvodů,proč Rudolf zvolil hlavní město těžko ovladatelného státu jako svou rezidenci.Důvody pro volbu Prahy jako rezidenčního města mohly být různorodé.Praha byla na rozdíl od Vídně v bezpečné vzdálenosti od osmanských Turků,kteří ohrožovali Evropu.Politická a náboženská stabilita mohla být dalším z důvodů.Zajisté i tlak českých a moravských pánů na osobní přítomnost českého krále v metropoli hrála svou roli.A česká koruna byla pro habsburského monarchu zásadně důležitá i pro jeho funkci jako jednoho z kurfiřtů volících císaře.Mezi nejrůznějšími důvody,ketré vedly Rudolfa k volbě Prahy jako rezidenčního města,však nemůžeme přehlédnout její geografickou polohu a magii.Praha jako dominantní střed České kotliny má výjimečnou pozici i charakter.Zvláště vezmeme-li v potaz to,že Čechy samotné jsou geografickým středem Evropy.

ruzovyelf,kubikm,ilsa:Děkuju za pochvalu,ale děvčata,máte to jako odškodnění,potřebuju teď dva dny volna.

verca: Nechtěla jse ti do toho skočit,pokud budeš chtít,je to tu zítra tvoje.Však se vždy domluvíme.Jsi skvělá,zasloužíš kytičku

verca: moc hezké, děkuji

ruzovyelf: Děkuju za upozornění,vůbec jsem si nevšimla

verca: Teda, ty sis makla

Nuže,když se kopaly základy tohoto hrádku,byl zde i mistr Vít Hedvábný jako stavební mistr.Rozuměl dobře svému dílu.A on to byl,který do základů pevnůstky uložil a zazdil plány a nákresy tajných úkrytů jak Karlštejna,tak Karlíku.Mnohé tyto plány jistě měly kamenický znak kružidla a úhelnice mistra Vítova,pana Matyáše dobré pamětiLidé si vyprávěli,že tu prý je ukryt poklad.Nevěděli ovšem,o jaký poklad jde,avšak stopy pátrající po pokladu byly dlouho znatelné.Však také nabylo lehké poklad najít a vyzvednout.Ten,kdo by tak chtěl učinit,musil by se sem vydat při velkopátečním čtení pašijí.Asi tak,jako do pověstného Blaníku,hory tajemné,která také odkrývá své brány v tento den.Jenže,dostane-li se už hledač až ke karlickému pokladu a chce jej vyzvednout,musí si dát pozor,aby se nedal vyrušit náhlým zvoláním:,,Mořina hoří!" Toť prý ono zakletí,trvající od dob upálených nešťastníků v boudě z doby dokončení hradu Karlštejna.A jak jinak ani nebývá,bylo už prý mnoho hledačů tohoto pokladu,z Mořiny i z okolních vsí,ale každý se dal zmýlit a cíle nedosáhl.Proto je poklad dosud nedotčený.Ostatně,jak víme,Vítek Hedvábný sem ukryl jen plány a nákresy objasňující opevnění Karlštejna,zvláště jeho podzemí.Ale kdo může dnes říci,zda sem nepřidal i něco peněz z kovu vzácného,jaké řádný poklad,alespoň v myslích našich předků,má mít?Kdo ví?
KONEC POVĚSTI

Vyprávělo se,že všichni skalníci,kameníci a ostatní byli zahubeni proto,že věděli o tajných stavbách hradu a mohli by je vyzradit možnému nepříteli.Proto byli utraceni.Upáleni,udušeni,umořeni.A na památku tohoto umoření,úmoru,dali lidé místu,kde k nekalému činu došlo,jméno - Mořina.To už dávno nebylo po pohořelé boudě ani památky,naopak kolem se zvedala nová a nová stavení.Také dvorec,kdysi Mikulášův a pak Dětřichův,královských malířů a oblíbenců,se zvedal ve výstavnosti neobvyklé.I kostel svatého Stanislava osada měla.Ale blíže bylo přece jenom osadníkům do kaple sv.Palmacia pod hradem,kterou si tu v podhradí postavili a v ní vzpomínali na smutný osud svých druhů.V podhradní osadě,brzo nazvané Budňany - to podle bud,které tu stavebníci postavili a jež už nikdy neopustili.Však i zbylý materiál ze stavby hradu nepřišel nazmar.Dobře posloužil i nedaleké Litni.Byl prý z něho postaven tamní kostel. Zbývá ještě dopovědět i Vítku Hedvábném,o tom mistru kameníku,který se zachránil včas útěkem z boudy,jak jsme vyprávěli. Roku příštího,1358,po dostavění hradu Karlštejna,poručil král Karel,aby nedaleko odtud asi hodinu cesty na východ,byl postaven menší hrádek,který nazval Karlík.Prý jako noční útulek pro ženy,které přijížděly na Karlštejn.Z úcty ke svátostem na hradě chovaným musily se každý večer všechny paní a panny stěhovat na Karlík.Jenže pravda je jiná.Hrádek Karlík měl obranný účel.Byl předsunutou pevnůstkou pro velký Karlštejn.

Tento formující vliv měl být zárukou upevnění pozice katolické církve jak v Českém království,tak v celé Svaté říši římské.Rudolfův pobyt u jeho strýce Filipa II.v letech 1563-1571však měl poněkud nečekaně jiný vliv.Rudolfovi se zde nejen dostalo kvalitního vzdělání,ale byl tu položen i základ jeho zájmu o umění a okultní vědy.Jako římský císař byl Rudolf II. světskou hlavou tehdejšího křesťanského světa.Tato hodnost byla odvozována přes Karla Velikého od vládců antického Říma a byla jí přiznávána nesmírná symbolická hodnota,byť statut ochránce křesťanstva byl stále obtížněji udržitelný díky situaci jak uvnitř,tak vně křesťanského tábora.Svědčí o tom i Rudolfův titul Dominus Mundi(vládce světa),který našel svůj hlubší rozměr v Arcimboldově portrétucísaře coby vládce všech ročních období,římského boha Vertumna,Umělec ztvárnil Rudolfa II.jako Vertumna a prostřednictvím Comaniniho slov vyjádřil svou oddanost:"Podobně jako učení egypťané věnoval nejvěrnější služebník Arcimboldo své srdce a dílo tvé ozdobě a pokryl tvou božskou tvář závojem.Nezhrdej Nízkým!Když Bůh stvořil Zemi,nalezl i on zalíbení ve věcech menšího tvaru,mnohem a mnohem menších,než jsou ty,v nichž vysocí a mocní ukazovali svou velkou a podivuhodnou moc lidstvu"tato alchymistická alegorie nadchla císaře natolik,že se odměnil malíři titulem Comes palatinus(falckrabě).Vzestup Rudolfa II.z krále na císaře byl provázen zvláštním nebeským znamením.V souhvězdí Kasiopeje spatřili roku 1572(v tomto roce získal Rudolf uherskou korunu)hvězdáři novou,bezocasou hvězdu.Zazářila znenadání,postupně měnila barvu a v průběhu roku 1574(rok před získáním české koruny)zmizela zase z oblohy.Jako by předznamenala zářivé,významné,ale v závěru nešťastné období rudolfovy vlády.Tycho Brahe tu proměnu novy zděšeně pozoroval a rozuměl neobvyklému nebeskému dramatu jako znamení,že celý svět zhyne požárem.A skutečně,naděje duchovního světa Evropy reprezentované rosenkruciánskými ideály zhynuly v ohni třicetileté války.

Zmoženi leželi hodovníci na podlaze komořice bezvládní,namnoze i nehybní.Truňk dovršil své.Avšak zlé dílo nebylo ještě zcela dokončeno.Krátce po hodině s půlnoci se mihly kolem boudy černé,zahalené postavy.Přitlumený hlas cosi nařizoval,kroky ustaly.Tmu kolem boudy rozřízlo prudké,nenadálé světlo.Na čtyřech stranách do výše vylétl červený plamen.Ohnivé jazyky se v okamžiku slily v jednu zář,v jeden jediný ohňostroj.Než bys napočítal pět - bouda stála v rudém plameni.Zář se rozlévala daleko do tiché noční lesní krajiny. - Červený kohout přeskočil na nejvyšší místo doškové střechy a odtud s praskotem pomohl zlomit dřevěné trámy,které se řítily dovnitř boudy.Komořici naplnil hustý,čpavý,nedýchatelný dým.Nikoho nebylo vidět.Jen na zemi poblíž pevně uzavřeného vchodu se hnulo několik údů,paže,nohy,trup i hlava.Jen krátce,na chvilku,pak i ony zmrtvěly.Ohlušující rána dokonala dílo zkázy.Strop se zřítil,sesul a pokryl v troskách dno komořice.Nikdo živý odtud ven již nevyšel. Jen čtyři černé postavy,zahalené do plášťů,prchaly odtud do lesní tmy,ozařované v blízkosti boudy rudě oranžovou září.V jednom rohu za stavením ležela pohozená,ale ještě hořící smolnice.Patrně ji tam některý z úkladníků zapomněl.
Dlouho,předlouho si lidé z podhradí Karlštejna vyprávěli o smutných koncích lidí ze stavby u Mikulášova dvorce.Litovali je a nemohli zapomenout.Často se také ozývala přidušená kletba těm,kteří tento zákeřný úklad způsobili.

Musím psát teď navečer,ráno jedu do Semil,tak ať nemám zpoždění.POPIS OBDOBÍ 1550-1650...Habsburkové na Českém trůně.dne 23.října 1526 zvolili čeští stavové českým králem dědečka rudolfa II.rakouského arciknížete Ferdinanda I.Tím se České království stalo součástí nového státního útvaru a zároveň se tím výrazně posílila moc habsburského domu,jehož rakouská větev zde vládla až do vzniku nezávislé Československé republiky v roce 1918.Ferdinandův bratr byl španělský král a císař Svaté říše římské národa německého Karel V.,představitel španělské větve Habsburků.Prostřednictvím těchto dvou vladařů Habsburkové ovládali velkou část Evropy.Jejich ambice byly značné a České království se tak ocitlo uprostřed hry mocenských zájmů,které zásadně ovlivňovaly jeho osud.Existovala zde však i opačná vazba,kdy události v Čechách a na Moravě ovlivňovaly děnív Evropě a kdy osobnosti zde žijící hrály významnou roli ve vývoji Evropy.v roce ferdinandovi smrti(1564)se ujal vlády jeho syn,Maxmilián II.známý svou náboženskou umírněností a snášenlivostí.Za jeho vlády bylo dosaženo úspěchů ve válce s Turky,v níž nemalou měrou působila i česká účast.Nastalo jisté uvolnění ve vztahu ke zbytku Evropy.Mnoho českých studentů cestovalo do itálie,francie,Španělska a Anglie.Pro České kráovství to bylo období ekonomického rozmachu,které překonalo stagnaci vlekoucí se od husitských válek.V roce 1575,v předposledním roce jeho panování,mu byla předložena k podepsání takzvaná Česká konfese.Byla to dohoda luteránské,novoutrakvistické a bratrské šlechty o společném vyznání víry.Maxmilián II.však nikdy smlouvu nepodepsal,jen ústně souhlasil výměnou za potvrzení Rudolfa jako svého nástupce.V roce 1576 Maxmilián zemřel a na jeho místo nastoupil čtyřiadvacetiletý syn Rudolf,od kterého se očekával větší příklon ke katolickému táboru.Evropa byla tehdy rozdělena na dvy tábory:protestantský sever a katolický jih.Rudolf byl spolu se svým bratrem Arnoštem vychováván v přísně katolickém Španělsku.

Jsou čtyři sestřice,těm netřeba přeslice,u sebe blízko stojí,žádného se nebojí... Vít seděl až na kraji tabule a zdržoval se od náramného pití.Nějak se mu příčilo,rozum nestačil srovnávat všechnu očitou rozmařilost,která dozajista nikterak nezadala s hodokvasem bohatců na hradech i v hlavním městě království.Bylo mu podivno,oděv tísnil a vzduch stále plný výparů,potu,pachu z rozlitých nápojů,naplňoval ovzduší.Nic nepomohlo,že uvolnil svůj bílý límec kolem krku u kazajky,nic nepomohlo,že rozhalil košili,vysoukal rukávy a rukou namočenou ve víně přetíral rozpálené čelo.Vzduch byl hustší,nedýchatelný. - Tehdy se rozhodl.Rázně,avšak s vypětím vůle.Vstal,celkem nepozorován,od tabule a rychle opustil komořici.Jen dveře se ozvaly a kroky doznívaly,když se ztrácel v noční mlze. Prchal z rozmařilosti,babylónské nevázanosti kvasu,ďáblu milému,prchal odtud do lesů,směrem k hradu Karlštejnu.Nikdo si jeho odchodu nepovšiml.Lidé v komořici hlučeli a halasili dál.Přešla půlnoc a bylo stejně.Jen nezřízené pití dokonávalo své zhoubné dílo u mnohých účastníků hodů.Několik z nich již bezvládně leželo pod stolicemi,mnozí bloumali kolem stolů a blekotali nesrozumitelná slova,objímali se a laskali.V jednom koutě komory se několik z nich zle vadilo.Ale i hádka byla utopena v novém truňku.Spíše stíny než lidé malátně se pohybovali kolem.Stíny podlamující se,klesající,usínající. Po půlnoci vše utichlo.

vymoženostmi,budovanými podle opevňovacích francouzských vzorů,které mistr Matiáš dobré paměti si přivezl ze své domoviny do Čech a zde na přání krále Karla uplatnil v nejvyšší míře.Vít Hedvábný byl osobně odpovědný za tyto tajnostipozoruhodné stavby.Měl na starosti plány hradu s přísným příkazem,aby je dobře střežil.Neboť kdokoli nepovolaný mohl vyčíst právě ona tajemství,která svým vnitřním uspořádáním hrad skýtal a užít jich nekale ve svůj prospěch.Však měl také zvláštní příkaz,svěřený mu mistrem Matyášem za souhlasu krále a jeho nejbližší rady.Jakmile se vše skončí a dokoná,nutno dobře plány ukrýt.Kam,věděl jen král,purkrabí z Bítova a on,Vít.Však přijde čas a zajisté vše,do nejmenších podrobností podle nařízení,provede. - I dnes o tom přemýšlel,když seděl s ostatními druhy stavebního díla při hodokvasu v rozlehlé boudě u Mikulášova dvorceA zde také svůj plán domyslil.Předběžné příkazy dal svým lidem již před několika dny.Hodokvas byl slavný,přeslavný.Až na podiv okázalý.Bohatá krmě,zvěřina,skopci,ryby,raci,vše v dráždivé šalši,ale i na rožni pečené a dobře omastkem polévané k větší chuti a věru náležitě prokořeněné,víno,pivo,medovina,sudy plné,konvice stále dolévané,korbele vyprazdňované,jakoby ani konce této opojné řeky nebylo.Proč právě teď a tolik dělnému lidu?Nebývalé,neslýcháno,nevídáno - pomyslil si Vít,když kolem sebe pohlížel.Ale to na výslovný příkaz purkrabího,a také pan hofrychtéř a jiní dvořené poroučeli a nařizovali.Snad král o tom všem ani neví.Je to sice moudrý,laskavý,ale nadmíru šetrný,hospodárný vladař.Veselí v boudě se stále stupňovalo.Rozjívení hudci provázeli písně stolovníků divočejšími a divočejšími tóny,gajdy a husle neutichaly - víno teklo stále proudem.

Váček byl rukou Jaškovou opuštěn,konvice vyprázdněny,pravice stiskla pravici,postavy se zvedly a rovnaly do výše.Jejich stíny se potácely po omšelých stěnách světnice.,,V noci po jedné s půlnoci,každý na svém místě.Smolnice přiložit až na můj pokyn.A pak útěk do lesů.Sem,zase sem,"nařizoval Jašek.,,Plášť přes tělo,kuklu na hlavu,tesák u pasu a hlavně - jazyk za zuby." Znovu vrzla vrátka u chatrčea znovu stíny zanikaly v lesní houštině.Nedaleko odtud se z hloubi lesa ozvalo zahoukání sýčka.Přítmí jako had se plazilo kolem staletých stromů.
S večerním setměním nastaly na hradě Karlštejně oslavné hody a radovánky.Lecjakou kratochvíli tu účastníci viděli.To bavili se přátelé a hosté krále.Také na dělníky,kameníky,zedníky,tesaře a ostatní pomahače a vlastní stavebníky hradu bylo pamatováno.I v podhradí,kde za stavby hradu během let vyrostla řada chalup a bud k přebývání,bylo veselosti dost a dost.Zde se však radovala jen část stavebníků hradu.Druhá,menší část,měla svou veselost jinde.Sešli se na oslavný hodokvas nedaleko odtud na pokraji lesů,kde také již stály ubytovací boudy,poblíž dvorce Mikulášova,dvorního malíře králova.Tato část dělnictva byla zvlášť dobře vybrána.Byli to lidé,kteří robotovali v nejnižších částech stavby v podzemí,lámali tu skálu pro chodby a skrýše,roubili hradní studnu,kopali výkopy z hradu,avšak jiné než znali ti,co pracovali na povrchu země.Bylo mezi nimi i několik horníků dolů jílovských,dobře obeznalých podobných prací.Nad nimi vládl kamenický mistr Vít Hedvábný,který měl k ruce pomocníka Blažeje.Jejich dílo nebylo jednoduché.Všichni tušili,ba věděli,jaká tajemství skrývá podzemí nově budovaného hradu,že nejde jen o velkolepou stavbu na očividný podiv,ale o pevné nedobytné sídlo pro všechno to,co hrad chová a opatruje,o útočiště v dobách zlých,válečných bouří.Vždyť jenom studně,tesaná do skály,má skoro stopadesát metrů hloubky!Voda se z ní čerpá pomocí šlapacího kola lidskou silou.Má i svá tajemství,z nichž část pronikla na vědomost tehdy,když do studně žertem spustili kačenu a ta vyplula přímo pod hradem na hladinu potoka,protékajícího údolím.Ani podzemí se sklepením a různými skrýšemi a chodbami,zvláště pod vysokou hlavní věží si nezadalo nikterak se studnicí a jinými na tu dobu znamenitými hradními v

Čtyři muži zasedli ka stolu,na němž se objevil veliký džbán piva.Ochotná ruka nalévala do hubatek,jejichž obsah mizel kupodivu rychle v hrdlech stolovníků.Hodiny utíkaly a v komořici se nic nezměnilo.Znovu vrzla vrátka a do světnice se vevalila hrouda masa.Postava hromotluka,muže dobře vypaseného.,,Vítej,pane Jašku,"zahučelo od stolu.,,Co tak dlouho?Prodléváme tu už drahý čas.",,Dlouho,nedlouho,"odbýval tázaný.,,Nejsem tu u zpovědi ani u výslechu.Však vidím,vy všichni.Tak to má být.Pán pozve,pán vyslechne,pán nařídí a ty konej bez jalových řečí.Však za úspěšné konání i odměna lákavá a nemalá."Zdvihl prst do výše a zahrozil směrem ke stolu.Chlapíci se uchichtli a o stůl zazvonila prázdná hubatka.,,Zavdej si s námi,pane Jašku,"pobídl jeden z nich.,,Až po dojednání,braši milení,až po úmluvě,"Omlouval se otylec.,,Jedno zda teď,či potom.Hlavněaby se dílo zdařilo,neumdlelo.A to je na vás,"opakoval a znovu rozkýval tlustý prst ruky.,,Však i na tobě hospodine,"řekl jeden za čtyř.,,Hlavně odměna nás pálí.Tu chceme vidět,aspoň část.Ani kuře darmo nehrabe a list bez větru se také nekývá.",,Šelmy z pekla,potvorníci,"vydechl Jašek.,,Dobře máte spočítáno.Ale dílo ještě neplnězralé.Až po skončení bude vše v pořádku.Jinak katova pšenice." Sáhl však k opasku,nahmatal kožený váček,odepjal a položil na stůl.Ruku měl na něm stále položenou.,,A nyní dohovořme se,"řekl suše a věcně.,,Čas kvapí."Stolice vrzly,zaskřípal stůl a hlavy všech pěti se sklonily nad tabulí.Tlumená řeč,spíše Jaškova než ostatních,zněla komořicí jako mávání křídel noční můry,snadbekyně či smrtihlava.Blíže byl pravdě ten,kdo soudil na druhou.Neboť zde,v Kubově chatrči,skutečně šlo o přípravu věci,která měla blíže k smrtihlavu,můře morní.

V tutéž dobu,kdy byl tak okázele svěcen hrad Karlštejn,nedaleko odtud v lesích na polední stranu,u malé lesní chatrče několikrát zapraskal porost.Byla to chata Kuby Eliáše a jeho ženy Vochny,člověka známého tím,že byl v lesním pychu a jiných daremných věcech daleko pilnější než v robotě.Opatrně našlapující škorně se vyhýbaly hluku co nejvíce a mezi trním a klestím volily cestu nejmenšího odporu.Jen hlas vyplašené pěnice,rehka či kosa naznačoval,kudy se dere člověk,zřejmě s úmyslem být co nejdříve v chatrči.Ostatně i taková opatrnost byla zbytečná.Vše živé lidské bylo na Karlštejně na oslavě.I myslivci,psovodi,dřevaři,uhlíři,rybáci a brtníci si nechtěli dát ujít příležitost vidět celou tu slávu,vidět panovníka země.Kdo jiný by za takového stavu bloudil a bloumal po lesích?Snad jen ten,kdo neměl úmysly čisté,dobré,kdo myslil na škodu,neřádnost,zlo.U Kubovi chatrče už po třetí vrzla dřevěná ztýřelá vrátka.Tři lidé jako stíny vešli dovnitř.Nízká komořice s malým okénkem měla v rohu dubový stůl a kolem několik židlic.Na stropním trámu visela vycpanina říčního orla a stěna blíže k ohništi se pyšnila zavěšeným lukem a koženým toulcem na šípy.Vedle do dřeva zatnuté civěly kančí růžky.-Zdálo by se,že majitel této chaty patří k cechu svatého Huberta nebo Eustacha,Kubu Eliáše by tam ovšem s jeho vášní lovného pychu nikdy nepřijali.Vzájemné,málo srozumitelné pozdravení prolétlo tichou místností.,,Všichni?"ozval se hlas Kubův od ohniště.,,Ještě Jašek.Pan Jašek,"odpověděl jeden z klubka tří.A řezavě se zasmál.,,Má věru času dost a taková sláva,"posměšně ucedil Kuba.

soukenném šatě,jak míval ve zvyku,ale v roucho vskutku vladařské,vzácné,v aksamitový plášť nachové barvy s bílým sobolím límcem,na prsou sponou sepjatým,nohy vězely ve zlatých černě pruhovaných střevících s poněkud protaženými zobcovitými špicemi.Na hrdle se pohupoval nádherný zlatý řetěz.Karel usedl do připraveného křesla.Vedle něho seděla královna,pak arcibiskup Arnošt,Jan Jindřich,markrabě moravský,mladší bratr králův,biskupové Jan Očko olomoucký,Jan litomyšlský,Jetřich mindenský,Jan z Bloi a dál kníže slezský a další hosté.V davu utichl šum,neboť na ochozu se znovu ozvaly fanfáry trub a kotlů.Před krále předstoupil purkrabí hradu Vít z Bítova.Karel se zvedl ze stolice,přijal od pážete svinutý pergamen a předával purkrabímu s vybídnutím,aby jej přečetl.Vít z Bítova rozbalil pomalu a vážně listinu,zahleděl se do ní,chvíli zvedl oči i do nádvoří a pak,když král znovu usedl,počal čísti:,,Hrad Karlštejn od základůjsme vyzdvihli a přidáním našeho vlastního jména pro větší naši památku kázali jsme jmenovati tak,aby Karlštejnem po Karlovi se nazýval." Shromáždění vypuklo v jásot.Mohutná vlna lidských hlasů se převalila prostranstvím a zalehla daleko do okolí.Volali snad všichni,do jednoho.Nádvořím se neslo jednohlasné: - Vivat Carolus Quartus,vavat Karlstein!(Ať žije Karel Čtvrtý,ať žije Karlštejn!)Ať žije král!Všichni povstali a nejbližší si podávali s králem pravice v srdečném stisku.Na ochozech znovu a tentokráte ještě mohutněji zazpívala oslavná znělka trub.A pak začal zpěv.Svatováclavský chorál k patronu země České.Zpívali všichni.

Houževnaté pracovní úsilí,jež následovalo po myšlence,trvajícící téměř devět dlouhých let,dnešního dne otevírajícího se jara,mělo být skončeno.Hrad Karlštejn, ,,div to na pohled" - jak říkali kronikáři - měl být posvěcen a zplna otevřen královské noze,doprovázené českými i cizími hodnostáři,účastníky slavnosti,pány,rytíři,preláty,vyslanci,příbuznými rodu,stavebníky i lidem prostým.Však brzy po ránu průvod vcházející do hradu se hnul.Famfáry trub i rachot bubnů ohlašovaly jeho nástup.Čelo průvodu zahajovali po trubačích pestrobarevně odění heroldi,nesoucí mohutné štíty se znaky všech zemí,jimž král Karel vládl.Pak šli pacholíci bíle odění se zelenými větévkami vavřínu,sbor vysokých duchovních,pak páni,rytíři,panoši koňmo i pěšmo v krumplovaném šatu s koňmi zdobenými kropíři,pak zase další dvořanstvo,choralisté,čeleď zbrojná i lid dělný.Tovaryši s misry,kameníci,skalníci,vápeníci,tesaři,dřevaři,vozkové a další a další domácí i cizí.Neboť tito lidé pot vlastních rukou v nejvyšší míře smísili s pískem,vápnem a kamenem hradu Karlštejna.Šli praví stavebníci hradu.Poslední...Došli až na nádvoří,jehož prostor cele vyplnili.Jen král tu nebyl.Očekával hosty v hradní kapli,kde měl být hrad na slavné mši arcibiskupem Arnoštem vysvěcen.Z nádvoří čelo průvodu vešlo branou do vlastního hradu.Mezitím ochoz nad branou obsadili královští trubači.Čekání na skončení obřadů v hradě bylo dlouhé,předlouhé.Slunce již vystoupilo značně vysoko,když teplý vzduch náhle proťal břeskný zvuk famfár hradních trubačů.Mezi čekajícími zašomělo.,,Již jdou,již jdou," - volali mnozí a hlavy všech se obrátily k hradnímu východu,odkud první účastníci slavnosti vycházeli a řadili se před branou na volném místo.Tentokráte netrvalo dlouho a mezi pestře oděnými hosty se konečně objevil král Karel sám.Mnozí jej viděli poprvé.Každý posun jeho nohou,každé naklonění hlavy vpřed i do stran sledovali přihlížející velmi pozorně.Nevysoká postava,poněkud shrbená,hlava s dlouhými vlasy,tvář široká,usměvavá,s velikýma živýma očima,malým nosem a brada zarostlá hustým černým vousem - toť podoba krále,o němž už tolik slyšeli.Pravda,nebyl oděn v prostém soukenn

Všem pěkné nedělní dopoledne.
Dnes další z Pověstí karlštejnského podhradí.

Pověst o stavebnících hradu Karlštejna,
kteří měli nejen dobré,ale také špatné úmysly,jak vyhlédá ze založení vsi Mořiny a událostí,které se kolem toho všeho zběhly.

Zdálo se,že toho roku sychravá a vleklá zima neustoupí jaru,které už skoro týden nepříliš pevně svíralo otěže vlády ve svých rukách.Zablácené cesty,rozvodněné strže a bystřiny,do břehů se vylévající řeka,občasný déšť nebo mrholení byly stále ještě houževnatými spojenci ustupující zimy,opouštějící podbrdský kraj,který měl být,právě v tyto poslední březnové dny,svědkem neobvyklé a slavné události.Prst v kalendariu se zastavil u dne 27.března roku Tisícíhotřístéhopadesátéhosedmého.Neočekávaně se však - ovšem prostí i urození lidé v tom viděli zvláštní milost - již od rána obloha vyjasnila,zmodrala,potrhané cáry mraků v noci ustoupily někam na východ,odkud se v bledě růžové záplavě vyhouplo ráno z lesnatých lemů slunce.Slavný den dostal znamenitou kulisu.Do hry okázalé,výpravné,ba víc než hry - skutečnosti nejskutečnější.I očím bylo těžko uvěřit,že to,co mezi porostlými vrchy Javorkou,Kněží horou,Haknovcem,Haknovou,Plešivcem vidí,je hrad,nový hrad,svítící bělostí svých zdí,zeleným nádechem břidličných střech,vyleštěným podsebitím,branami a brankami otevírajícími přístup.Ještě tu vonělo pryskyřičné dřevo a malta šířila kolem pach mokrých,zvolna tuhnoucích zdí do pevné,přepevné schránky pro věci,které vládci hradu jsou zajisté nad jiné milé.Však jeho bohatýrská korouhrv,laskána mírným větříkem,vlála okázale z nejvyšší věže hradu.Korouhev královská s bílým lvem v červeném poli,korouhev Karlova,českého krále a římského císaře,toho jména prvního na staroslavném stolci Přemyslovců a čtvrtého podle biřmovacího jména přivezeného z Francie.Korouhev vlála nad jeho hradem - hradem Karlštejnem.

Darila: Aha, tak me ten smejici se smejlik uplne vypad

Darila: Diky za zajimave cteni Ten smejlik , co se smeje, je proto, ze mam radost, jak se Ilse toto auditko pekne rozjelo a jak je tu zivo. Myslim, ze kdyz se s ni domluvis, ze se klidne muzete stridat, ona uz se sice strida s Vercou, ktera pise Karlstejnske povesti, ale to snad neva Tady nejde jen o historii, ale vubec o zajimave cteni

Chlapeček zavolal: "Děkuju Ti Bože, že si mi dal dost peněz." Pak se na mě podíval a řekl: ,,Víte, včera jsem poprosil Boha, aby mi dal dostatek peněz na panenku, aby jí mohla vzít moje maminka sestřičce a on mě vyslechl. Ještě jsem chtěl koupit mamince jednu bílou růžičku, ale to už sem se neodvážil žádat od Boha. Ale on dal mi víc, abych mohl koupit i panenku i růžičku. Víte, maminka má velmi ráda bílé růže." O pár minut se chlapečkova babička vrátila a odešli. Po střetnutí s chlapečkem sem pokračovala v nákupech, ale už v jiné náladě, stále jsem na něj musela myslet. Potom jsem si vzpomněla na článek, který jsem četla před dvěma dny. Psalo se tam o opilém řidiči, který havaroval s jiným autem, v kterém seděla mladá žena se svojí dcerkou. Děvčátko na místě zemřelo a matka byla ve velmi kritickém stavu. Dva dni po mém střetnutí s chlapečkem sem si přečetla článek, který oznamoval, že chlapečkova maminka zemřela. Běžela jsem do květinářství koupit kytici bílých růží a šla jsem na pohřeb. Na místě, kde se můžou příbuzní naposledy rozloučit se svojí nejmilejší, ležela mladá žena v truhle, v ruce měla kytici bílých růží, vedle sebe měla položenou chlapečkovu fotku a panenku. S pláčem jsem opustila hřbitov, s pocitem, že se můj život změnil. Láska, kterou chlapeček cítil ke své mamince a sestřičce byla neuvěřitelná a nepředstavitelná. A jeden opilý řidič mu za setinu sekundy sebral maminku i sestřičku, které tak velmi miloval.

Smutný příběh
Den před Vánocemi jsem šla do supermarketu dokoupit dárky, které sem nestihla. Když jsem uviděla ten dav lidí, přešla mě chuť a začala jsem si říkat pro sebe: " Můžu tu čekat věčnost, nic nestíhám, a ješte co všechno musím vyřídit..." Vánoce začínají být čím dál tím stresovanější, kdyby se tak dal celý ten shon přespat!" Nakonec sem se přece jenom probojovala do oddělení s hračkami a začala jsem nadávat na ceny, říkajc jestli si vůbec moje děti budou s těmito hračkami hrát!!! Když sem tak bloudila po regálech, tak jsem uviděla jednoho 5 letého chlapečka, který si k sobě tulil jednu panenku. Měl strašně smutný pohled přitom, když hladil panenku po vlasech. Potom se otočil k jedné starší dámě a říkal jí: Babi, jseš si jistá že mám dost peněz, abych koupil tuto panenku?'' Starší dáma mu odpověděla: "Víš ty sám, že nemáš dost peněz, zlatíčko!!'' Potom poprosila vnuka, aby na ní chvilku počkal, že se jde na něco podívat. Rychle odešla. Chlapeček ještě stále měl v náručí tu panenku. Nakonec jsem k němu šla a ptala jsem se ho: ,,Komu chceš koupit tu panenku?'' "Tuto panenku chtěla moje sestřička k Vánocům ze všeho nejvíc, byla si jistá, že jí panenku Ježíšek přinese pod stromeček. "Tak když jí tak chtěla, tak jí to Ježíšek přinese k Vánocům. '' Ne,ne,tam kde je nemůže Ježíšek přinést dárky. Aby panenku dostala, musím jí dát mamince, aby jí sestřičce odevzdala, až tam půjde'' Oči mu přitom ještě víc zesmutněly. "Moje sestřička šla k Ježíškovi, aby byla s ním. A tatínek mi povídal, že i maminka za chvilku půjde za Ježíškem, tak jsem si myslel, že by jí tu panenku mohla vzít." Potom mi ještě ukázal jednu milou fotku, na které se usmíval. "Tuto fotku by sem jí chtěl též poslat, aby na mě nikdy nezapomněla.
Mám velmi rád svou maminku a chci, aby neodešla, ale tatínek říkal, že musí odejít, aby mojí sestřičce nebylo smutno." Potom se zase podíval s těma jeho smutnýma očima na panenku. Rychle jsem si vyndala peněženku a nepozorovaně jsem si z ní vybrala peníze a řekla jsem chlapečkovi: "Pojď, přepočítáme tvoje peníze, jestli budou stačit na tu panenku." Rychle jsem přidala k penězům, které mi podával, ty svoje, tak, aby si toho nevšiml a začali jsme počítat. Bylo dost peněz na panenku a ještě mu i zůstalo. Chlape

všechny

Darila: ale to neva, když zadáš do okýnka zobrazit příspěvky....tak se ti to seřadí podle nicku...

ilsa: Když o tom tak přemýšlím, tak kdybychom takhle psaly na přeskáčku ty o době Rudolfínské a já tyto nesmysly ze Spiritu, tak by mne děvčata asi chodily strašit v noci, co to tu píšu, že chtěly historii,takhle by to asi nějak nešlo! Nějak mi to do toho nepasuje!

Lépe doložené je zmizení oddílu čtyř tisíc mužů při přechodu Pyrenejí během občanské války v letech 1701-1714. Naposledy oddíl nocoval u jedné horské říčky a nezbyla po něm ani jediná přezka, prostě vůbec nic. Podobně v Indočíně zmizelo v roce 1858 šest set padesát Francouzů, přičemž pět set z nich bylo příslušníky cizinecké legie a zbytek neméně zocelení Alžířané. naposledy byl celý oddíl spatřen při pěším přesunu patnáct mil od Saigonu. Určeného cíle však nedosáhl ani se nevrátil na základnu. Stejným způsobem se "do země propadlo" 3.100 čínských vojáků při přesunu jižně od Nankingu v prosinci roku 1939. Je možné takové případy vysvětlit přirozeným způsobem? I kdyby se ti vojáci rozhodli všichni najednou dezertovat, několik tisíc mužů se prostě nemůže na omezeném území jen tak ztratit. Neztrácejí se však jen vojenské oddíly. V roce 1930 se ztratila v Kanadě celá eskymácká vesnice - jako by všechny její obyvatele někdo najednou unesl rovnou od rozdělané práce. A tajemný únosce nezapomněl ani vytáhnout z hrobu jedno z pohřbených těl a vedle něj do dvou hromádek vyrovnat kameny z rovu. Beze stop zmizeli osadníci z ostrova Roanoke u amerického pobřeží někdy po roce 1586 stejně jako dnes už nepřehledná řada lodí a letadel a nejen v pověstném Bermudském trojúhelníku.
I u nás každoročně zmizí několik desítek a snad i stovek lidí. Nějakou dobu jsou vedeni jako pohřešovaní a nakonec jsou prohlášeni za mrtvé. Kriminalisté taková nevysvětlená zmizení přičítají bující mezinárodní zločinnosti i nešťastným náhodám. Pro případné únosce z jiné dimenze to představuje naprosto dokonalé alibi a pokud nebudou unášet lidi rovnou po tisícovkách, mohou pokračovat do nekonečna.

Zapamatoval si také datum, kdy to bude-2.9.1997
Onoho kritického dne byl pisatel stále ještě ve vězení, tentokrát ve Vinařicích. Umínil si, že zůstane celou noc vzhůru, aby setkání nepromeškal. Asi kolem třetí hodiny ráno spatřil u okna jakýsi bílý opar a zlatě oranžové bytosti. Ocitl se přitom v nějaké kruhové místnosti, kde ležel na stole a ony bytosti s ním něco prováděly. Sdělily mu také, že lidé jsou velkými narušiteli harmonie mezi vesmírem a Zemí. Pisatel se probral potom až zase v cele. Cítil vysloveně euforii i přes to, že se mu začala často z nosu spouštět krev a opět ho bolela prsní kost a vlastně celé tělo.
Hlídají nás
A takto si své podivné zážitky sám vykládá:
"Vím, že něco nad námi je, co nás lidi zde ovládá, ale neubližuje, snaží se o kontakt. ... Vychází mi jedno - tzv. bohové, andělé přicházeli z nebes, aby nás učili a dali nám nějaký řád, bez jejich pomoci bychom asi ještě dnes lezli po stromech a mlátili se klacky."
Co k tomu dodat. Popis předpokládaného únosu je tak typický, až je to až podezřelé. Stačí přečíst si jednu, dvě knížky s touto tematikou, podívat se na nějaký televizní seriál, přidat pár podrobností a nový fascinující příběh je na světě. Pisatel, dosud ve vězení, vysloveně uvádí, že netouží po popularitě, přitom mi však uděluje písemný souhlas jeho materiály publikovat. Hledá pomoc mezi podobně postiženými? Nudí se ve vazbě a všechno si jen vymyslel?
Další unesený vězeň
Vybavuje se mi další podobný příběh. Do redakce dnes už zaniklých novin přišel asi před pěti lety člověk, který se představil se jako Bohuslav Cirok a tvrdil, že ho sem poslali mimozemšťané, s nimiž je v kontaktu. Kromě jiného tehdy šokovanému šéfredaktorovi s naprostou vážností sdělil: "Tak třeba ve vězení ve Vinařicích ke mně do izolace přišli tři mimozemšťané. Zafixovali mě, že jsem se nemohl ani hnout. Obličej mi stáhli do příšerný křeče. Nemohl jsem nic než poslouchat jejich výklad. Hlavu jsem měl na rozskočení. Jakoby se mi chtěl mozek prorvat ven. Cítil jsem, že umírám. pomodlil jsem se, sevření přestalo působit. Můj kamarád z cely však jejich výslech nepřežil. Podřezal se. Takhle nám mimozemšťané zničili asi dvacet lidí."
Skutečně podivná shoda. A my stojíme před naléhavou otázkou - co

ilsa: ruzovyelf: já spíš se přikláním těm zážitkům lidí, co píšou do Spiritu- ukázka:

Unesen ve Stromovce
Všechno to začalo 2. 9. 1995. Pisatel, kterého ponecháme v anonymitě, to ví naprosto přesně, protože si vede deník. Toho dne se vydal asi kolem jedenácté večer s půlročním štěnětem čs. vlčáka na procházku do Stromovky. Tam nechal štěně volně pobíhat, sám usedl na louku zády ke stromu a odpočíval. Jak sám píše, "ztratil pojem o čase". Když se vzpamatoval, viděl před sebou na zemi jenom velkou černou skvrnu a slyšel z ní kňučení psa. Vydal se za ním a uviděl, jak se pes celý naježený pokouší zahrabat do země. Když pisatel vstoupil do tmavé skvrny, pocítil brnění po celém těle, ucítil, jak ho zvedá oslnivé světlo a ztratil vědomí. Co se dělo dál si nepamatuje.
Probral se až v poledne na louce někde u Berounky. První, co slyšel, bylo kňučení vyděšeného psa, potom vyzvánění zvonů. Když se podíval na své hodinky, zjistil, že mají úplně zčernalý displej a jsou tedy nadobro zničené. Nevěděl kde je, ani kolik času vlastně uplynulo. Naštěstí uslyšel zvuk aut, vydal se k silnici a stopem se vydal do Prahy. Teprve doma se od přítelkyně dozvěděl, že byl pryč celé dva dny! A povšiml si i zaschlé krve na obličeji, svědících vpichů (?) na předloktí, krku a pod prsní kostí, tří nových krátkých jizev mezi ukazováčkem a prostředníkem, jizvy na rtu a pachuti v ústech. Dobře na tom nebyl ani pes. Na kůži měl lysé okrouhlé flíčky, jako po vytrhané srsti, Z veselého, hravého a velmi vitálního štěněte se stalo ustrašené, bojácné stvoření.
Podivná návštěva Děsivý zážitek poznamenal pisatele natolik, že byl týden internován v Psychiatrické léčebně v Bohnicích. Tamějším lékařům se se svým zážitkem nesvěřil z obavy, aby "neskončil v kleci".
Uplynulo několik měsíců a pisatel se z nějakého důvodu, který v dopise nespecifikoval, ocitl ve vazbě v Horním Slavkově. Cizí únosci si ho však našli i tam. Asi v půl páté ráno se náhle probudil a na obloze uviděl tři světelné kruhové body. Najednou se od nich oddělil modrozelený pulsující paprsek, rozdvojil se a zasáhl pisatele do kořene nosu a doprostřed čela. Zároveň mu začalo brnět celé tělo a pisatel obdržel telepatický vzkaz: "Nemusíš se ničeho bát, jsi jeden z nás, my přijdeme." Z

Darila: Diky za doplnujici info, zacina se to tu pekne rozjizdet

Darila: Tak s chutí do toho

ilsa: zajímavé čtení, jen na okraj- Rudolf II. byl mimořádně vzdělaný, inteligentní, ale duševně nevyrovnaný člověk,a v pozdějších letech se projevovaly stopy jeho dědičné duševní choroby. Shromáždil na Pražském hradě nevyčíslitelné umělecké sbírky. Za jeho vlády vznikla v letech 1579-1594 Bible Kralická, která se stala nadlouho normou jazyka, vydal v roce 1609 majestát o náboženské svobodě. Ale je zajímavá jedna věc-česky uměl jen málo a dával přednost cizincům.

Rudolf se svými rodiči a sestrou

Rudolfínská doba a to,co následovalo v několika desetiletích po ní,zásadně ovlivnily nejen osud Prahy a českých zemí,ale i osud Evropy.A tento osud je naplňován až do dnešních dnů.ve středu tohoto vyjímečného období stojí magické město Praha a císař Rudolf II.,jemuž bylo toto město místem nejvýznamnější části života i místem posledního odpočinku.Výmluvnější než jakýkoliv epitaf tohoto výjimečného muže jsou slova saského vyslance,učeného Melchiora Goldasta,svědčící o císaři,jehož moudrostí byl zachován mír v říši,který neměl nízké myšlenky,který opovrhoval všedností a miloval pouze neobyčejné a zázračné.

Zároveň jde o čtyři dekády,které následovaly po jeho smrti a které zásadně změnily charakter dalšího vývoje Českého království a celé Evropy,a to v souvislosti právě s touto skrytou či"odvrácenou"stranou evropské historie.Tento průvodce záhadami a pamětihodnostmi Prahy zahrnuje stoleté období od roku 1550 do roku 1650,dobu závratných změn a významných událostí naší historie-těch nejsvětlejších,ale i těch nejtemnějších.Zjednodušeně bychom mohli říci,že to byla doba vzestupu a pádu,rozkvětu a devastace.Od příchodu renesance do Čech s prvními Habsburky,kdy se Praha stala centrem Svaté říše římské a tak potažmo i celé Evropy,do konce třicetileté války,jež znamenala násilný konec snům o leším světě nejen pro české a moravské stavy,ale i pro veškeré duchovní osobnosti tehdejšího světa.Pro mnohé znamenalo toto období vyhnanství či ztrátu života na některém z nesčetných bojišť nesmyslné války či potupnou smrt na popravišti.Ale tento zjednodušující pohled není přesný.Nejenže se v této části historie skrývá mnoho nezodpovězených záhad a nezhodnocených událostí,ale nacházíme tam i tradici,která se táhne evropskou historií od nepaměti a která nebyla zcela přerušena třicetiletou válkou.Mluvím teď o tradici rosenkruciánské vyvěrající z křesťanské gnose a mající své pokračování v ideálech svobodných zednářů.Ale o tom si řekneme více později.Musíme si připomenout,že vysoká kultura existovala v Praze i před příchodem Habsburků a Praha již jednou byla centrem Evropy za Karla IV...A že z krvavého odkazu třicetileté války vzešlo i ledacos dobrého.Kupříkladu z konfiskací,podvodů a prospěchářského využívání situace vznikly následně projekty,jež jsou světovými unikáty,jako třeba lednicko-valtický park a komplex okolo špitálského kostela v Kuksu.Nechme se tedy vést tímto průvodcem po nejrůznějších zákoutích Prahy,které byly tichými svědky té neuvěřitelně převratné doby doby,jež je nám vzdálena čtyři dlouhá století,ale která je zároveň neuvěřitelně blízkásvou neustálou přítomností kolem nás a v nás.

Karolínská tradice vzkřísila symbol císaře jako vládce hmotného pozemského světa,který je odrazem světa vyššího,jemuž vládne Bůh,na zemi zastupovaný Svatou církví.Vládce světa (Emperor Mundi)je světskou paralelou papeže.Podobnou souvislost nacházíme i v kartách tarotu,kde tyto dvě karty mají stejnou funkci.a je to právě doba Karla IV.kdy se jak v Čechách,tak v Evropě objevují první zmínky o hracích kartách,jež mají svůj původ právě v tarotu.Kniha,kterou držíte v ruce,chce naznačit skryté souvislosti mezi slavným obdobím vlády Rudolfa II.a evropskou historií.tak jak se projevily v městě Praze.Chce připomenout,že je možné číst v dochovaných památkách a dobové architektuře jako v prastarém rukopise,který může ještě po čtyř stech letech vyjevit své tajemství.Chce ukázat období vlády rudolfa II.v souvislostech s okultními vědami jako je alchymie,astrologie a magie.tedy vědami či uměními,jejichž pradávným původcem podle legendy je sám"třikrátvelký"Hermes Trismegistos,bájný egyptský zasvěcenec,údajný autor spisů zvaných Hermetika,jak se v době Rudolfově věřilo,i když ve skutečnosti pocházejí z počátku našeho letopočtu.Alchymie,astrologie,magie a vůbec celá egyptská tradice byla pro tuto dobu více než pouhou pošetilou zábavou,jak se někdy na tuto oblast nahlíží.Pro Rudolfa a jemu podobné byla klíčem k pochopení skrytých sil světa,a tudíž také klíčem k jejich ovládnutí a řešením,které by mohlo přeměnit neharmonický svět plný svárů ve svět harmonický,jaký býval v bájném zlatém věku popsaném Ovidiem v jeho PROMĚNÁCH:"Nejprve vzešel věk zlatý,kdy bez zákonů a soudců člověk od sebe sám si správně a poctivě vedl.Věčné trvalo jaro a mírný západní větřík ovíval vlahými vánky ty bez semen vyrostlé květy"...Kniha chce též poukázat,že záliba v okultních vědách a tajných bratrstvech pro prahu nezačíná Rudolfem a ani nekončí jeho smrtí.To je také důvod jejího širšího časového záběru,než by napovídal samotný název.Nejde jenom o "rudolfínské období",tedy vládu či život císaře Rudolfa II.(1552-1612),ale i o dobu předcházející vládu tohoto osvíceného a často nepochopeného vladaře.

Kniha Rudolf II.a jeho Praha vás zavede do záhad a tajemství rudolfínské doby,vyjímečného období české i evropské historie.Bohumil Vurm(autor i populárních Tajných dějin Evropy)v této knize odhaluje tajemství,která v učebnicích dějepisu a v běžně dostupné literatuře nenajdete.Velkou pozornost totiž věnuje oborům,které jsou z hlediska historie zcela opomíjeny:achymii,astrologii a esterickým souvislostem...Spisovatel Gustav Meyrink popsal Prahu na počátku našeho(dvacátého) století jako město s tajemně tlukoucím srdcem,které má svůj zvláštní způsob,jak promlouvat ústy svých loutek,a také ji nazval městem zločinecké inteligence a její atmosféru atmosférou nenávisti.Jeho rozporuplný vztah k Praze lze přirovnat ke vztahu císaře Rudolfa II.k tomuto krásnému,inspirujícímu,magickému ale i temnému,drtivému a melancholickému městu.Meyrink se ve svých povídkách a novelách (především Golem a Anděl západního okna)často zabýval Prahou rudolfínského věku a nakonec i samotným císařem,a tak dost možná,že v jeho slovech uveřejněných v roce 1922 v Prager Tagblatt slyšíme vzdálenou ozvěnu Rudolfových pocitů:"Kdyby se mě někdo zeptal,zda bych chtěl začít znovu žít v Praze,odpověděl bych ANO,ale jen ve svých vzpomínkách,ve skutečnosti ani hodinu.V noci často sním o Praze a jejím nezvyklém,démonickém kouzlu,když se probudím,je mi,jako bych se zbavil noční můry"Rudolfínská doba byla pro Prahu jedním z nejvýznamnějších období její historie.Bylo to podruhé,kdy se stala sídelním místem Svaté říše římské národa německého,novodobého seskupení evropských států inspirovaného slávou a mocí původní antické Říše římské.Tuto"novodobou"tradici zahájil v roce 800 panovníkFranské říše Karel Veliký(Chrlemagne).V této tradici pokračoval i císař Karel IV.který poprvé učinil Prahu císařskou rezidencí.Oba dva Karlové byli vyznavači rytířského ideálu,jenž má své kořeny v keltsko-křesťanských legendách o svatém grálu,nádobě s krví Kristovu,která má zázračnou moc,a družině krále Artuše,takzvaných rytířů od kulatého stolu.