Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

ARCHANDĚLÉ-Vyskytují se sice mimo dualitu,ale působí zde a proto je také můžeme vnímat.Stejně tak jako vnímáme teplo slunečních paprsků i když Slunce samo na Zemi není.Archandělé jsou "anděly mostů".Napínají oblouk mezi božským a pozemsky materiálním,mezi stvořitelem a stvořením.A jako každý most spojují oběma směry,směrem od jednoty a směrem k jednotě.Neslouží jen lidem-to je pouze jeden aspekt jejich úkolů-slouží všem stvořením.Úkolem archandělů je: 1)Realizovat Boží podněty a tím se podílet na procesu stvoření. 2)Pomoci pochopit a prožít Boha. 3)Doprovázet člověka zpět k jednotě...Různí archandělé představují různé aspekty Božství.Archandělé nás vyzývají abychom tyto aspekty nejen oslovovali,ale také rozvíjeli v nás samých.... ANDĚLÉ-Andělé jsou "řemeslníci",kteří plní úkoly spolu s archanděly.Jsou to odborníci,kteří se specializovali na jednu oblast.Například Rafael pracuje s anděly uzdarvení.Když poprosíme Rafaela o pomoc,zajistí nám soulad s duchovním plánem a srovná náš krok s tempem učení,zatímco andělé uzdravení se starají o emoce a tělo.Existuje velký počet andělů pro mnoho úkolů a aspektů.Andělé dokáží rovněž pozdvihovat vibrace na vyšší úroveň.Někdy se nás andělé dotknou a my pocítíme náhle radost,naději a pokoj v duši.Když se člověka dotkne anděl,pesimistické myšlenky či zoufalství ustoupí naději.Andělé nám tak umožňují nabývat zkušenosti a nabízejí pomoc.Jestli tuto nabídku využijeme,to už záleží jen na nás...

ilsa:
DÍKY!!!!!

Snad nebude andělské povídání nikomu vadit natolik,aby přestal na Borovici chodit,ale je to na přání věrných čtenářek které mám ráda a hlavně věřím v existenci "něčeho mezi nebem a zemí"...MOCNOSTI: První řád ve druhé sféře obsahuje bytosti,které se dříve označovaly jako mocnosti.Nesou v sobě vědomí veškerého lidstva a jsou strážci našich společných dějin.Do této kategorie patří andělé narození a smrti.Dokáží snášet dolů a uchovávat energii božského plánu tak,jako stromy přijímají sluneční energii.Tímto způsobem mohou mocnosti každému z nás seslat vizi rozsáhlé duchovní sítě.Stejně jako my máme v těle srdce,játra,ledviny a jiné orgány,představují i světová náboženství různé orgány jejichž pomocí se utváří duchovní tělo této planety...CTNOSTI: Po mocnostech přicházejí ctnosti.Mají pro nás význam zvláště v současné době,neboť jsou schopny vyzařovat mohutné proudy božské energie.Čím více skupin lidí se bude učit s nimi spolupracovat,tím větší bude duchovní energie,která je naší planetě k dispozici...SÍLY: Síly řídí konání všech andělských skupin,které se řadí do řádů pod nimi.Jsou to boží správci a působí při sjednocování duchovního světa se světem materiálním.Ačkoli přijímají rozkazy od Boha a sotva kdy navazují spojení s jedinci,jejich práce se nás taky dotýká....

Čtení o andělích je na přání,tak prosím o trpělivost všechny co na nevěří...SERAFÍNOVÉ(SERAFÍNI)-Zatímco archandělé a andělé jsou s člověkem v těsnějším kontaktu,jsou cherubové a serafové více spjati s Boží sférou.V Bibli je psáno,že stojí u trůnu Božího a jsou tedy nejblíže Bohu,počátku.Serafín znamená rozněcovatel či rozžehovač.Hebrejský kořen slova je serafa a znamená hořet,strávit se,žhnout.Jsou to andělé světla,lásky boží a ohně.Na rozdíl od cherubů,od nichž je slyšet jen šum a hrom,nepřestávají serafové pět chvalozpěvy.Ponoříme-li se do jejich energie,jsme zaplaveni přívalem lásky,radosti a světla.Je to extáze stvoření,jež září plna radosti a protože překypuje vděčností,pěje chvalozpěvy.Jejich zpěv rozechvěje každé stvoření a vtahuje nás do výhně nadšení a lásky.Zdá se téměř,jako bychom byli sami světlem.Je pak těžké odolat této síle a uvědomit si opět své tělo.Serafové se v bibli popisují jako bytosti se šesti křídly: dvě zakrývají obličej,dvě nohy a se dvěma létají.

babkatapka: už jsem to někde četla je to moc hezké

babkatapka: Tys zlatíčko!Děkuju za všechny,kterým se to bude líbit.

až jsem někdy žárlil.Dnes byl ten den! Viděl jsem, jak je nervózní z proslovu, tak jsem šel za ním, poplácal ho po zádech a řekl: "Hej, chlape, budeš dobrej !"Podíval se na mě tím vděčným pohledem, usmál a "Díky!"řekl. Začátek proslovu měl za sebou,odkašlal si a pokračoval: Závěr školy je čas, abychom poděkovali všem, co nám pomohli přes tyto těžké roky Rodičům, učitelům, sourozencům, možná trenérovi, ale hlavně přátelům.Jsem tady, abych vám všem, kteří jste něčí přítel, řekl, že být někomu přítelem, to je ten největší dárek, který můžete někomu dát! Řeknu vám příběh...Díval jsem se nevěřícně na svého přítele,když začal vyprávět o dni, kdy jsme se poprvé potkali.Plánoval, že se o víkendu zabije. Mluvil o tom, jak si vyklidil školní skříňku, aby jeho máma s tím neměla později starosti a nesl si věci domů. S vážností se na mě podíval a malinko se usmál: "Díky Bohu jsem potkal přítele.Ten mě zachránil od mého nevysloveného rozhodnutí...!"Slyšel jsem to zděšení v davu, když ten příjemný a populární kluk nám řekl vše o svém nejslabším životním momentu. Viděl jsem jeho mámu a tátu, jak se na mě dívají s vděčností v očích. Dodnes si neuvědomuji hloubku svého činu ... Nikdy nepodceňujte sílu okamžiku. Jedním jediným gestem můžete změnit život člověka.Někdy k lepšímu a taky občas k horšímu. Bůh nás vložil do života toho druhého, abychom někdy zasáhli.Hledejte Boha v přátelích! Teď máš na výběr: 1. pošli to přátelům, máš-li jaké, 2. vymaž to a dělej, že se to nedotklo tvého srdce. Já si vybral > možnost č. 1 "Přátelé jsou andělé, kteří tě postaví na nohy, když tvá křídla mají problém vzpomenout si jak lítat. "Neexistuje žádný začátek nebo konec! Jediné co máš, je teď. Včera je historie ..., zítra je náhodou ..., dnes je dárkem...

ilsa: Jednou, když jsem byl nováčkem na High School, uviděl jsem kluka z naší třídy, který šel ze školy domů. Jmenoval se Kyle. Vypadalo to, že nese domů všechny své učebnice. Myslel jsem si: "Kdo by odnášel v pátek všechny knížky? Musíte být pěkný trouba.!" Já měl naplánovaný celý víkend - párty a fotbalový zápas s přáteli na zítřejší odpoledne.. Pokrčil jsem rameny a šel dál. Jak tak jdu, uviděl jsem bandu kluků co utíkali jeho směrem. Běželi na něj! Vytrhli mu knížky z rukou, podrazili nohy tak, že přistál v blátě. Jeho brýle odlítly a viděl jsem je dopadnout do trávy asi 10 stop od něj.Podíval se na mě a já uviděl ten strašný smutek v jeho očích. Rvalo mi to srdce.Přiběhl jsem mu na pomoc a jak se plazil a hledal brýle, uviděl jsem v jeho očích slzy. Podal jsem mu je a řekl: "Tihle kluci jsou hajzlové, neumí se normálně chovat!" Podíval se na mě, řekl: " Díky!" a na jeho tváři se objevil úsměv. Byl to jeden z těch úsměvů, co projevují skutečnou vděčnost.Pomohl jsem mu sebrat knížky a zeptal se, kde bydlí. Ukázalo se, že bydlí nedaleko mě. Ptal jsem se, proč jsem ho nikdy předtím nepotkal.Prý chodil na soukromou školu. Nikdy dřív bych se nedal dohromady s klukem ze soukromé školy..!".. Nesl jsem mu pár knížek a celou cestu jsme si povídali.Ukázalo se, že je to príma kluk. Ptal jsem se, zda si nechce zítra zahrát fotbal. Prý "jo!"Celý víkend jsme byli spolu venku a já poznal Kulda víc a oblíbil si ho. I mí přátelé ho vzali.. .V pondělí ráno tu byl Kyle s hromadou knížek zpátky. Zastavil jsem ho a se smíchem řekl, že bude mít dobré svaly z těch knížek.Jen se smál a polovinu knížek mi naložil.Během čtyř let jsme se stali nejlepšími přáteli.Poslední rok jsme přemýšleli o nějaké střední škole.Kyle se rozhodl pro Georgetown a já půjdu na Duken. Věděl jsem, že vždycky budeme přáteli a ty míle nebudou žádným problémem.On se chtěl stát lékařem a já hodlal využít stipendia na práci kolem fotbalu.Kyle byl premiantem třídy, tedy si musel připravit proslov na závěrečnou slavnost školy. Zlobil jsem ho, že si zamachruje, ale byl jsem rád, že to nemusím být já tam nahoře a mluvit. Závěrečný den byl tady. Viděl jsem Kylea, vypadal skvěle! Byl jeden z těch kluků,který dospěl a našel se během let na High School. Zesílil a moc mu slušely brýle. Měl víc děvčat než já, jeho milovaly, až jsem někdy 

kubikm:

ano, čápi i labutě...
jen někteří lidé nee

Prazdniny, houby, prameny i pribeh o capovi

Deina66: Tvůj pocit je správný,je to tak i u koroptví a určitě ještě u jiných.

ilsa: to je pěkné

ilsa: u nás čápi hnízdí mám pocit že mají celý žicvot jednoho partenra jako labutě

Dnes docela malý,skutečný příběh z ptačího života:..V sousedství domu kde žiju je starý vysoký komín-zbytek z bývalé cihelny.Včera když se vybouřilo,na něm usedl samotný čáp a zůstal do dnešního rána.Dozvěděla jsem se že tu před pár lety pár čápů několikrát hnízdil až jeden z nich zahynul a od té doby prý se tu ten osamělý(on,nebo ona?)každý rok takhle objeví a vždycky zůstane do druhého dne.Nevím jestli je to tak silný stesk,nebo jestli si přiletí "zavzpomínat"uctít památku,nebo tu prostě odpočívá na cestě někam,ale mě to dojalo a chtěla jsem se s váma o to podělit.

Ploučnice...Když dávný člověk postupoval proti proudu řek,sloužily soutoky jako jakési křižovatky.Tady se soustředil život,obchod,vznikala hradiště a později města.Přesně tak tomu bylo i v Děčíně,na místě kde se do Labe vlévá řeka Ploučnice.Nad soutokem vyrostl před staletími mohutný hrad a stojí tu dodnes.Opomíjená Ploučnice nabízí na svém 102km dlouhém toku,řadu proměn.Od těsného koryta mezi Děčínem a Žandovem,přes široký,nezregulovaný lužní tok mezi Českou Lípou a Mimoní,umělou skalní průrvu v Novinách pod Ralskem,až po unikátní pramen pod Ještědem.Najdete ho kousek od Jenišovského mlýna ve výši 400m n. m.nedaleko vsi Osečná a není to žádný zanedbaný čůrek a je na každé turistické mapě.Je to hluboká,průzračná tůň.Má to však háček-když se rozhlédnete kolem,nemůžete si nevšimnout že tůň míjí potok přitékající z hor.Za pravým pramenem je třeba jít ještě výš,podél Ploučnického potoka až na svah Ještědu,kde opět protéká několik potůčků a tak jsme rezignovali a u jednoho z těch mnoha potůčků pan Munzar zatloukl tabulku s alibistickým textem:Zde počíná svůj tok řeka Ploučnice.Ještěd i my jsme pochopili,proč se za pramen Ploučnice označuje ta tůň u Jenišovského mlýna-je hezčí a romantičtější....

Hřenská Kamenice...Některé soutoky řek jsou mohutné,vznešené,fotogenické a notoricky známé,jiné jsou malé,ubohé a zapomenuté.Mohutný je soutok Labe s Vltavou v Mělníku ale teď přijde na řadu soutok malý a ubohý.Je v Hřensku a je to soutok říčky Kamenice s Labem.Tady se opravdu není čím pokochat,nad čím žasnout.Na 200 let staré mapě Stabilního katastru zůstal soutok díky skalnatému okolí i po staletí nezměněný.Jak nezajímavý je soutok,tak krásný je tok řeky Kamenice,zejména jeho dolní část.Hřenská Kamenice se prodírá labskými pískovci a je vyhlášenou turistickou řekou.Za mírný poplatek se můžete svézt lodičkou a obdivovat ten přírodní výtvor.Kamenice je navštěvovaná a zmapovaná na dolním toku,ale zapomenutý a prakticky neznámý je její pramen.To je to pravé místo pro dobrodružnou výpravu!V turistickém průvodci Děčínska se píše:"Pramení v okolí Hraničního rybníka.Někdy bývá za pramen označována studánka a rybníček nad železniční zastávkou Jedlová u hájovny Nová Huť".Hraniční rybník má trojúhelníkovitý tvar a dva přítoky.Ze svahu kopce pramení dvě řeky Kamenice-Chřibská a Srbská.Vystoupali jsme za neznámým pramenem známé řeky.Je to zvláštní místo-Kousek odtud,hluboko v lesích,leží jediná,po silnici nepřístupná železniční stanice u nás.Kamenice nejdřív podtéká trať na Děčín,pak trať na Českou Lípu,silničku k opuštěnému vechtrovskému domku a potom mizí kdesi ve svahu Jelení hory.Pramen jsme nenašli.Potůčky se větví v nepřehledné vlásečnice.Tabulkou s hrníčkem jsme označili soutok dvou takových vlásečnic.Je to smutné-na jednom konci tak navštěvovaná řeka a na druhém konci zůstal neobjevený pramen.

verca: Holinka: Pěkné počteníčko i obrázky.Snad nebude v těchto mokrých a nešťastných dnech putování "Zpět k pramenům"vypadat jako černý humor.....

verca: přímo aktuální téma

verca:

Všem pěkné dobré ráno.
Je tady zase krásné počteníčko.
Já jsem tady delší čas nebyla,ale dnes mám konečně trochu času,tak jsem vám zkopírovala čtení,co napsala mamka mé skorosnachy na své webstránky Gurmánky.
Na fotkách je úlovek z Jihočeských lesů a nejvíc hřibů našel můj syn Jirka.
Snad vás tohle čteníčko pěkně pobaví a naladí do té správné houbařské nálady.

Zaručeně čerstvá zpráva. Rostou!

Ptát se, zda houby rostou nebo nerostou je vážně zbytečné. Už pár dnů se šušká, že rostou. S tím jsem počítala, vzala jsem si na ně ten větší košík. Proč mi nikdo neřekl, že rostou jako blázen? Průměr košíku jsem neodhadla správně, hřiby se do něj nevešly. Sebraly jsme na kraji lesa jen pouhé 3 exempláře a pro zbytek si dojdeme zítra. Uhádne někdo, kolik má hlava těchto hřibů v průměru? Všechny 3 měřily skoro na milimetr přesně, 29 cm.
.
Není les jako les, ale já nejraději chodím do toho nejbližšího. U nás je totiž každý les neobyčejně pěkný a u každého jsou nejméně dva rybníky. Jihočeský standard. Můj nejoblíbenější les se nachází na 49° 12′ 50″ severní šířky a 14° 48′ východní délky a je pěkně vystlaný mechovým kobercem. Dnes jsem tam vyrazila “po dešti”, což beru v současném počasí “permanentního deště” jako malý zázrak. Co na tom, že bylo kolem 18.00 h? Je konec měsíce, doba pro napsání nového receptu pro časopis s houbařskou tematikou. Šla jsem do lesa pro svůj pracovní materiál, tedy pro houby :-) Kdyby mně náhodou houbařský Pán Bůh nepřál, vzala jsem si z řad členů naší domácnosti toho nejzdatnějšího. Stačilo 30 minut v lese a bylo po radosti. Houby nebylo kam dávat! Jdu přemýšlet o tom, co z lesního úlovku uvařím a vy zapřemýšlejte, který že les je vám nejbližší? Být vámi, zajdu se sama přesvědčit, jak ta letošní houbařská sezóna vypadá tváří v tvář. Já vyrazila do lesa jako estét a věnovala se těm krásným, ale nejedlým.
Veškerý triumfální úlovek našel Jirka ;-)
Za to mu patří dík a plný hrnec houbovky.

Já ulovila do objektivu pár vykřičených muchomůrek, které v mokré trávě nešlo přehlédnout, ale tady platí, že co je nepřehlédnutelné, není k jídlu.
.
Achille Gregor ve své půvabné knize “Muž v zástěře” o svém vztahu k houbám vypráví se svým laskavým humorem … Každý rok si kupuji atlas hub, takový, co jsou v něm všechny houby jak živé, že není možno splést si choroše s liškou a zaměnit prašivku za hlívu vrbovou. Ale nikdy jsem si ho ještě nekoupil. Tu na něj nevzpomenu, tu ho nemají na skladě, tu na něj nemám peníze. A tak nepoučen přináším z českých luhů a hájů jen hříbky, neb u ostatních druhů mě jímá nejistota. Smířil jsem se s tím, že u jiných hub si nejsem svým poznávacím talentem jist.
muchomůrka

Kdo se však spolehlivě v houbách vyzná, je děda Punda dole z vesnice. To je expert přes všechny houby. Věhlasná houbařská kapacita. Ten zná i takové houby, které rostou jednou za život. Kupříkladu havraní vejce. To je taková tmavá koule, která roste tak dlouho, dokud ji někdo nenakopne. A když ji nenakopne, tak ona seschne a ztratí se. Nikdo neví, do jaké velikosti může narůst, protože jak jen ji někdo uvidí, tak ji nakopne. Tohle havraní vejce jsem nalezl kdysi v lese u studánky. Rozřízl jsem je: mělo barvu másla a vůní opájelo..

Provedl jsem s ním tu nejprimitivnější zkoušku: kousl jsem do něho. Nepálilo. Víc jsem si netroufal. Nechat ho jen tak mi bylo líto; nakopl jsem je tedy, každou půlku zvlášť. Děda Punda pak prohlásil, že to bylo havraní vejce, že se krájí na řízky, jako řízek se obalí a smaží. A že je to neporovnatelně chutnější než všechny hřiby. Vůbec podle Pundy není hřib žádná zvláštní houba. To prý říkají jen ti, kteří houbám nehoví. Daleko chutnější je lanýž, růžovka nebo žampión, císařka, havelka - a pršelo z něho hub jako máku. Chtěl jsem se u něho poučit a nakoukl do košíku. A pak jsem mu bez řeči a s účastí stiskl ruku: měl toho dost na vyvraždění celé vesnice a ještě k tomu mohl přibrat samotu Křešín. Vykartáčoval jsem si černé šaty, abych se s tím nemusel zdržovat v den pohřbu a šel jsem hledat trvalky na vkusnou kytici.
.
Leč děda přežil; snad na to má nějaké jiné stanovy. Přinesu-li já domů bedlu jedlou, ukáže se, že je to muchomůrka zelená. Zaplesá-li moje srdce nad opěnkou, je to jedovatá třepenitka. Rozklepnu tři vejce a chystám si k večeři lišky; přijde fořt a leknutím překousne troubel fajfky: půl hodiny jsem čistil lišky, a ony jsou to zlolajné pomerančovnice. Punda nese domů houby, z nichž z každé by chcípla i kobra indická - ale nakonec jeho muchomůrky jsou načervenalé jedlé, jeho třepenitky jsou špičky travní a špičky česnekové, z prašivky je zelánka, a jsou-li v lese dva ryzce, přinesu já ten kravský a on ten lahodný. Jsem jist, že kdyby Punda ulomil v chroští hadovku smrdutou, tak přinese domů banán; a sehne-li se pro slizák mazlavý, že se mu v ruce změní v jablkový štrúdl s hrozinkami

Ne že bych v oboru hub vůbec ničemu nerozuměl - lecco si představuji a lecco si dovedu domyslet. A muchomůrku od ryzce poznám na první pohled. Ale není to ovšem vždycky jisté. Občas zaměním ryzce s muchomůrkou a naopak. Koupím si letos ten atlas hub. Mohl bych třeba padnout na tu babičku s košíkem, co ji potkal v lese hajný a spráskl ruce: “Ale babičko, propánakrále - co to nesete? Vždyť jsou to samé prašivky!” “Jen se nic nestarejte, panáčku, opáčí mile ta dobromyslná babička, “to není pro mě, to je na prodej!” … tuhle knihu já miluji!
(Achille Gregor - Muž v zástěře, ilustroval Adolf Born, vydalo nakladatelství Avicenum, vyšlo v roce 1983, náklad 70.000 výtisků, v tehdejší ceně Kč 29,-) - Opatřit si tuto knihu plnou vynikajících receptur a prošpikovanou skrz naskrz humornými úvahami autora, může být docela zábava. Chce to prochodit pár antikvariátů nebo vyloupit dříve narozeným spoluobčanům knihovnu.
.
Vydáte-li se na lov této knihy, přeji mnoho úspěchů!
Vydáte-li se na houby, pamatujte, že všechny houby jsou jedlé, ale některé jenom jednou! Kdo se bojí, nesmí do lesa! Aby ta letošní Vaše první houbová smaženice nebyla poslední, kupte si atlas hub.
Atlas hub, nechť sníží riziko, které číhá na houbařské panice. Ale český národ je národ houbařů, který si v lese poradí i bez atlasu, proto není divu, že v každé rodině se najde nejméně jeden skvělý houbař/mykolog, a ten dohlíží na to, co se z lesa nosí a co se dává do hrnce nebo pánvičky.
.
Už jste měli letos houbovou smaženici?
Máte odvahu sbírat i méně známé druhy hub?

23. Červen 2009 v 4.10, napsal(a) Gurmánka.cz • Rubrika: Houby, Předkrmy a chuťovky, Zelenina

Holinka: ilsa: krásné počteníčko

ilsa: Holinka:

Blíží se prázdniny, tak vkládám něco od Karla Čapka


PRÁZDNINY
Kdepak, dospělý člověk už dávno neví, co jsou opravdu prázdniny; ať dělá co dělá, už se jim nemůže tak naplno oddat jako dítě. Marně hlaholí každého jara, jak se letos těší na prázdniny, kam na ně pojede a jak jich bude užívat plnými doušky; až bude v tom kýženém užívání, shledá, že buď je tam příliš horko, nebo že pořád prší; že ho žerou ty nestydy mouchy, že jídlo není, jaké by mělo být, že je všude plno mravenců, že pivo nestojí za nic, že koupání je daleko a že tam je protivná společnost a že ani nemá s kým kloudně mluvit a že to je vůbec otrava a že loni to bylo lepší, a asi tři tisíce sedm set čtyřicet podobných “že”. Naproti tomu, pamatuju-li se dobře, dítěti nejsou mouchy a mravenci žádnou obtíží, nesužuje je horko, nečas ani špatné jídlo, je mu celkem jedno, jakých názorů jsou jeho bližní, ba je nezávislé i na přírodních krásách, ve kterých se odehrávají jeho prázdniny; dítěti stačí veliký fakt, že jsou prázdniny; jeho prázdniny jsou, abych tak řekl, o sobě. Jsou to Čisté Prázdniny.

Čisté, pravé neboli dětské prázdniny nejsou, etymologicky vzato, žádné prázdniny; není v nich žádná prázdnota nebo vakance, nýbrž naopak neobyčejná a nerozptýlená plnost. Hlavní na nich je, že člověk nemusí do školy, což nedokazuje, že škola je dítěti trápením a těžkou dřinou, nýbrž spíše že škola je v očích dítěte ukrutným mařením času, kterého se jinak může využít plněji a bohatěji. Pokud se pamatuju, vždycky jsem se ve škole (kromě takzvané školy života) spíše hrozně nudil než nadmíru namáhal. Nejhlubší požitek z prázdnin je právě libost z nemusení; je to veliká rozkoš svobody.
Pravda, i o čistých prázdninách trvá spousta příkazů o tom, co se smí a nesmí; například, že se nesmějí jíst nezralé hrušky nebo tahat kočky za ocas. Naproti tomu nápadně ubylo příkazů předpisujících, co se musí. Nemusí se jít do školy. Nemusí se tiše sedět. Nemusí se psát úkol. Nemusí se skoro nic; může se skoro všecko krom toho, co se nesmí. Najednou se kolem dokola udělá něco jako volný prostor pro různé podnikání a nebývalé zájmy; ve světě prázdnin je víc místa, víc rozlohy, víc zajímavých věcí a nekonečných možností. Prostě svět prázdnin není zúžen příkazy, co se má a musí udělat. Volný prostor není prázdný prostor; je naopak přeplněn věcmi a událostmi, překypuje hojností obsahu a šířkou zájmů. Volný prostor, prostor čistých prázdnin, má svou bezhraničnost, i když nesahá o mnoho dál než za roh naší ulice nebo plot naší zahrady.

A druhá veliká radost pravých prázdnin, to je požívání Času. Čas prázdnin není rozčleněn a rozdroben příkazy, co se v tu a tu chvíli musí dělat; není v něm rozvrhu hodin, nýbrž jen nekonečné a nerozdělené plynutí od rána až do noci. Den prázdnin není udělán z hodin, nýbrž z čistého trvání a nerušeného uplývání. Je bez břehu a přitom plný tajemných zálivů jako jezero dosud neznámé; nedá se ani za den obeplout, a zítra, kluci, tu bude nová hladina času, konce jí nedohlédneš. Je to větší a nekonečnější čas než kterýkoliv jiný; jakživi už nebudeme žít v tak rozsáhlém čase, jakživi už nebudeme tak prožívat čas sám o sobě, čas v jeho velikosti a slávě, jako býval den prázdnin.
Kdepak, dospělý člověk už dávno nemá tolik ze svých prázdnin; a marně bude honit ztracené Čisté Prázdniny na březích moře nebo na vrcholech hor. Víte, dospělý člověk už nemá ten nesmírný požitek z nemusení a svobody; copak nevidíme dospělé lidi tuhle a tamhle ve světě dělat všechno možné, aby si urobili svět ze samého musení a přikazování? Z jakýchsi příčin dospělí lidé už nemají tolik smyslu pro zázračnost svobody a neužijí z ní té pravé radosti; a co se týče požitku z velikosti a slávy Času, nejsou ho už teprve schopni. Není pro ně takových čistých prázdnin, kde by ostře a trapně nepocítili: Bože, to ten čas utíká!

A druhá veliká radost pravých prázdnin, to je požívání Času. Čas prázdnin není rozčleněn a rozdroben příkazy, co se v tu a tu chvíli musí dělat; není v něm rozvrhu hodin, nýbrž jen nekonečné a nerozdělené plynutí od rána až do noci. Den prázdnin není udělán z hodin, nýbrž z čistého trvání a nerušeného uplývání. Je bez břehu a přitom plný tajemných zálivů jako jezero dosud neznámé; nedá se ani za den obeplout, a zítra, kluci, tu bude nová hladina času, konce jí nedohlédneš. Je to větší a nekonečnější čas než kterýkoliv jiný; jakživi už nebudeme žít v tak rozsáhlém čase, jakživi už nebudeme tak prožívat čas sám o sobě, čas v jeho velikosti a slávě, jako býval den prázdnin.
Kdepak, dospělý člověk už dávno nemá tolik ze svých prázdnin; a marně bude honit ztracené Čisté Prázdniny na březích moře nebo na vrcholech hor. Víte, dospělý člověk už nemá ten nesmírný požitek z nemusení a svobody; copak nevidíme dospělé lidi tuhle a tamhle ve světě dělat všechno možné, aby si urobili svět ze samého musení a přikazování? Z jakýchsi příčin dospělí lidé už nemají tolik smyslu pro zázračnost svobody a neužijí z ní té pravé radosti; a co se týče požitku z velikosti a slávy Času, nejsou ho už teprve schopni. Není pro ně takových čistých prázdnin, kde by ostře a trapně nepocítili: Bože, to ten čas utíká!

ilsa:

Možná se prostě napil.A všimněte si:aby se člověk mohl z pramene napít,musí pokleklnout.Aby mohl nabrat vodu,musí spojit ruce.Možná,že právě odtud se odvíjí křesťanské pokleknutí a sepnutí rukou při modlitbě.Od věků přicházeli lidé k pramenům a konali obětní obřady.věštili z vodní hladiny,házeli do vody chléb,drobné penízky i oděvy.Postupující křesťanství jim to nejdřív zakazuje,ale pak příchází s lepším nápadem-u starých stromů,na vyvýšeninách i u pramenů,staví své symboly.Proto bývají u studánek a pramenů poutní místa a kapličky.Kdysi bývaly u pramenů a studánek plechové hrnky,aby mohli poutníci svlažit vyprahlá ústa.Dnes už tomu tak není,lidé ztratili důvěru ve vodu z pramenů.A přitom ji pili po celá tisíciletí!Zapoměli,odkud vzešli a kam patří.Tak jako zmizel přirozený řád věcí,zmizely i hrníčky u pramenů.Pojďme zpět k pramenům,a snažme se obnovit dávné hodnoty.Nic není ztraceno,jednou zase můžeme pít čistou vodu z pramenů...

Další pramen kam nás kniha zavede,je pramen ODRY...Poslední místo,kde u nás můžeme zahlédnout řeku Odru,je nedaleko Kopytova.Tady Odra po 135km od pramene opouští naše území.Čeká ji ještě 768km,než vplyne u Štětína do Baltského moře.Tento odtok je třetím nejnižším místem našeho území-195m n.m.Za pramenem Odry musíme o 457m výš-právě on by měl být prvním neznámým pramenem známé řeky.Řeka Odra není světová svou velikostí,ale politickým významem,kterého se jí dostalo po druhé světové válce.Tehdy její tok určily dohodové mocnosti na hranici mezi Německem a Polskem.Hranice na Odře a Nise jsou dodnes pojem.Zajímavé je,že obě tyto řeky pramení u nás.místo,kde pramení Odra,už není zdaleka tak známé,tak si cestu popíšeme:z Olomouce pojedete směrem na Lipník nad Bečvou,na křižovatce Velký Újezd odbočíte a dojedete do obce Kozlov v Oderských vrších,která je obklopená vojenským výcvikovým střediskem Libavá.Za předpokladu že tu neprobíhají ostré střelby,dojdete za dvacet minut po červené značce k prameni Odry.Tady,u polozapomenutého pramene,je čas se zastavit a připomenout si,jakou dávnou mystikou jsou prameny řek opředeny.V mytoligii všech národů je jim připisována schopnost léčit,věštit,plnit přání.Jsou vnímány jako symbol lásky,sexuality a plození.Neplodné ženy u nich prý mohly znovu nabýt plodnosti.Prameny jsou však vnímány i jako vstupy do podsvětí.Představte si předvěkého člověka,jak se prodral pralesem až k prameni.S jakým úžasem,bázní a úctou se musel dívat,jak z neviditelných hlubin země prýští životodárná voda!Co so o tom mohl myslet?Jak na takové setkání reagoval?Poklekl?Utekl?

Darila: Děkuju za krásnou ilustraci,a všechny vás zvu k prameni řeky Moravy...MORAVA...Putování k prameni Moravy jsme začali vlastně v zahraničí-až na Slovensku.někdo by mohl říct,že jsme mohli začít pod Břeclaví,u soutoku Dyje s Moravou,ale tam řeka Morava nezaniká,neztrácí jméno,neumírá.Tam jen opouští území České republiky a pokračuje dál ještě 69km až k Bratislavě,kde se pod majestátní zříceninou hradu Děvín vlévá do Dunaje.Je to jeden z nejimpozantnějších soutoků v Evropě-Dunaj má za sebou 1880km,Morava jen 353.Během těch 353km klesla z 1380m n.m.až sem,na pouhých 136m n.m.Hnědé zabarvení středohorské Moravy se zvolna mísí s magicky nazelenale bělošedým velehorským Dunajem živeným vodou z ledovců.Řeka Morava dává jméno celému kraji,kterým protéká,i když její pramen leží na území Čech.Králický Sněžník je součástí pohoří Východních Sudet .jeho rozlehlý vrchol ve výšce 1423m n.m.nenabízí jen nádherné pohledy do Čech a na Moravu,ale i do Polska.není jen historickým trojmezím Kladska,Čech a Moravy,ale nalézá se na něm i fiktivní průsečík rozvodnic tří úmoří,je to opravdová střecha Evropy.pramen řeky Moravy je v jižním svahu Králického Sněžníku,42m pod vrcholem,ve výšce 1380m n.m.V roce 1967 byl opraven a od té doby je uzamčený.Nám ale půjčili klíče abychom se mohli podívat dovnitř.V malé betonové komůrce je trubka s pryštící vodou...

Holky diky moc za krasny pocteni, konecne jsem mela cas si to docist a to jen proto, ze cekam na kastanka, jenz se spozdil. Tak aspon k necemu to jeho spozdeni je dobre

Pramen Labe

V nadmořské výšce 1386 m pramení v rašeliništích Labské louky naše druhá nejmohutnější řeka Labe. Tok odsud pokračuje k Labské boudě, kde voda z výšky asi 40 m padá do Labského dolu.
Okolí pramene je upravené, na kamenné zídce najdeme znaky všech 26 měst, kterými řeka na své pouti republikou protéká. Skutečný pramen Labe však leží o něco dál.

ilsa:

LABE..Začneme v Hřensku,na nejnižším místě České republiky,na jakémsi dnu naší země.Pouhých 115m n.m.Necelé dvě Petřínské rozhledny od hladiny moře.Tady Labe,evropský tok první třídy,opouští po 370km naší republiku,aby se o 784km dál vlil u Hamburku do Severního moře.Řeka jako Labe by si zasloužila celou knihu a myslím že ji i má,proto jen krátce.Prý už geograf Strabon a římský historik Tacitus znali řeku Albis pramenící ve Vandalských horách.Germáni ji nazývali Alba či Albis,z toho německé Elbe.Slované z něj udělali jméno ženského rodu Laba,které časem přešlo do rodu středního,Labie či Lábě.Kronikář Kosmas už v roce 1125 používá slovo Labe.Ač je Labe třetí největší evropskou řekou,svou symfonickou báseň jako Vltava,nemá.Pramen Labe je v Krkonoších na Labské louce ve výšce 1386m n.nm.,asi 800m od Labské boudy a 500m od státní hranice s Polskem.nerozhodly tak o něm ani tak jeho hydrologické či geografické parametry,jako spíš politika.Až do 17.století byl totiž jako pramen Labe uváděn pramen v Úpské rašelině mezi Sněžkou a Luční boudou.leží téměř o 50m výš a jeho tok je v místě soutoku s labem o třetinu delší,než samotné Labe.Jenomže o Úpskou rašelinu tehdy vedl spor slezský hrabě Schaffgotsch a český rod Harrachů.Vády ukončil až královehradecký biskup Jan Kryštof z Talenberka,který 19.září 1684 labský pramen posvětil.Musela to být pitoreskní akce,protože biskup se rozhodl cestovat k prameni na velbloudu.koráb pouště pod ním v půli cesty padl a biskupa donesli k prameni na nosítkách.Později tu stál seník a bouda pro dobytek,teprve v 60.letech 20.století rozhodli místní lidé umístit tu znaky 12 českých a 12 německých měst,jimiž Labe protéká.

Úvodní slovo autora Bedřicha Ludvíka...Na samém počátku vzniku výprav za prameny byla jedna novinová zpráva v roce 2000.Psalo se v ní že česká expedice objevila v Jižní Americe pramen Amazonky.Udivilo mě to,myslel jsem že pramen takové řeky je už dávno objeven a taky mě překvapilo že ho objevili zrovna Češi.Pak už stačilo jen zjištění že "Zeměpisný lexikon ČSR"popisuje vodní toky a nádrže ale pramenům jednotlivých řek nevěnuje víc než jednu větu.A tak jsem se rozhodl a vy se pojďte s námi prodírat houštinami,brodit se potoky a zdolávat bažiny.Vydejme se tou pradávnou cestou člověka,který,když osídloval zemi,postupoval proti toku řek.Začněme u soutoku,kde řeka ztrácí své jméno a zaniká,a vystoupejme až tam,kde se řeka rodí.Pojďte s náma k místům,která byla od pradávna uctívána a podívejme se,jaká jsou dnes.Pojďte s námi zpět k pramenům...

V tom nevlídném počasí vás pozvu do přírody aspoň s Luďkem Munzarem "Zpět k pramenům"...a neošidím vás ani o Úvodní báseň.ZPĚT K PRAMENŮM...Přichází na svět a nemá viny,zvolna se rozlévá do krajiny.Matkou je mu zem po které volně stéká,rodí se jak Pramen a umírá jako Řeka.Vcházíme na svět a jsme bez viny,nejdřív jsme lidé,pak kus krajiny.Matkou je nám zem co do nás volně vtéká,rodíme se jak Pramen,umíráme jak Řeka.Vstaňte a vězte že má to cenu ponořit své ruce do pramenů.Matkou je nám zem po které voda stéká,na začátku je pramen a na konci řeka.

ilsa: hezke!
jak se rika? ted tu jsme a za chvilku uz tu byt nemusime??
uzivejme si kazdeho noveho dne!

Pročítám to tu pravidelně, i když ne vždy reaguji.

ilsa: velká pravda

ilsa:

Nojo,všechny jste se rozběhly do zahrad a do přírody a nemáte čas číst.Stejně vám opíšu článeček z novin "Zdraví po kapkách"Žít dnešním dnem,ne budoucností...Všichni neustále hledáme takový svět,takové a takovéhle lidi a věci,aby nám vše co nejlíp fungovalo.Stále na něco čekáme,na něco úžasného,co by náš všední život nějak obohatilo...Všichni víme,že to "něco"určitě existuje a dokonce i ti,kteří už přestali věřit,někde hluboko v srdci doufají,že prostě musí být něco,co má opravdový smysl.A co je vlastně smyslem našich životů?Náš život je plný úkolů a nejrůznějších plánů,říkáme si že až se naše plány uskuteční,pak budeme šťastni.Když ale potom nějaký záměr dokončíme,většinou zjišťujeme,že nám nám ke štěstí chybí nějaké další věci jako lepší auto,exotická dovolená,vyšší plat.Tak se dál za něčím honíme,o něco usilujeme a hledáme jak bychom naše životy vylepšily a přestáváme si všímat nepostradatelných věcí.K naší špatné náladě pak stačí,když je týden zataženo a zjišťujeme jak špatně se nám bez sluníčka žije,jak chybí slunečné dnya lidem se vytrácí úsměv z tváře.Všichni pak čekáme až slunko vyjde a prozáří naše dny...Pak si uvědomíme jak jsou pro nás drobné samozřejmosti důležité a potřebné.Ano,jsou to ty drobné každodenní radosti,které nás potkávají a my je můžeme vidět nebo prožít,nebo bez povšimnutí kráčet dál.Kráčet dál a čekat na svoje štěstí,které až přijde až...Nečekejme až se stane zázrak a vnímejme krásu každého dne,protože radost ze života se nevymýšlí,ta přichází sama.

I to často patří k pohádkovým příběhům o stromech-žijí v nich bytosti,které jsou ochotné lidem pomáhat.Jsou vlastně zosobněním dobrých vlastností stromů.Taková vyprávění mají dávnou tradici,protože lidé dřív museli přírodě naslouchat,aby přežili.A pokud nerozuměli všemu,pomohli si fantazií.Nejsou to jen příběhy o stromech,v nichž vystupují kouzelné bytosti,které působí na představivost a cit lidí.I sama krása stromů,rozložitost koruny,plastika borky,zelená záplava listů a tmavnoucí moře lesů daleko k obzoru-anebo slunečními paprsky prosvícená třpytivá nádhera zimních stromů.V takové koruně se skutečně člověku zatají dech a chce se věřit pohádkám...Kroky jako by se samy od sebe zastavily před věkovitým stromem,který vyrostl z malého,zranitelného semenáčku.Jenže od doby prvních listů uplynuly ne roky,ani desítky let,ale jeho stáří počítáme na staletí.Položíme ruku na borku kmenu a na stejné místo ji mohla v jemné rukavičce položit dáma na začátku minulého století,kdy stál u stromu dřevěný altánek.Stejně se mohl o strom opřít zbrojnoš před několika staletími,který jel po hradní cestě k Lichnici.Už tehdy byl kmen mohutný,jen ne otevřený do dutiny.Devatero lidských životů za sebou spojených v čase by nepokrylo jeden život stromu.Dlouhá je řada lidských osudů,které by strom mohl vypravovat.Zůstává na svém místě jako svědek všeho,co se lidem stalo a stane.Přežije i nás,tak jako přežil mnohé generace před námi.Třeba jako onen dub v Podhrádí u Lichnice.Stejně jako svůj vztah k lidem si netvoříme skrze jejich zástupy,tak vztah ke stromůmsi tvoříme prostřednictvím stromu konkrétního a blízkého,o kterém víme víc.Nemusí to být strom chráněný,ale třeba ten,do jehož koruny jsme lezli jako děti.Strom,kolem kterého jsme chodívali do školy a pod nímž jsme dostali první polibek.Strom domova.

Zdravím a zvu k dalším pohádkovým stromům...Jsou stromy,které jako by pohádkový příběh přitahovaly už tím,jak vypadají.Například svalce na silném kmenu lípy v Horní Moravici na Šumpersku,připomínají hady.A stejně i ze země vystupující kořeny-zvlášť když je po dešti nebo mlha!Snadno tedy uvěříte jménu lípy,které jí tu dali.Rozložitá a pevná,kmen jako složený z dřevěných hadích těl.Stačí se poddat představě a uvěřit,že právě tady,u lípy má sídlo Hadí královna.A vypravování se pak už odvíjí samo.Cožpak je málo zištných lidí,kteří by neváhali ukrást bezmocné a spící královně hadů zlatou korunku a radovat se,jak snadno si pomohli k bohatství?Jenže pohádka trestá zlo,a tak v ní zloděj poznal,co je hadí pomsta.A třebas i nakonec korunku vrátil,bylo pro něj pozdě,byl náležitě a citelně potrestán.Tak by to mělo být i ve skutečnosti,nejen v pohádce....Jinak vypadá-a vůbec ne pohádkově,stará lípa na okraji dnešní rezervace Jezerka v Krušných horách.Vždyť v kraji pod vykousnutými svahy hor s vytěženými kopci zeminy je málo pohádkového.A přece je to krajina historická,s dávnými a zajímavými příběhy.Vypravuje se,že před staletími v dutině lípy,rostoucí tehdy v pohraničním hvozdu,ukrýval mladý poddaný z nedaleké osady zraněnou dívku,kterou srazil z hradeb opilý velitel dávno rozbořeného strážního hrádku Žeberku-tedy proto žeberská lípa.Dívka zázrakem přežila,větve stromů ji zachytily,v mladíkovi našla pečlivého ošetřovatele a v lípě spolehlivý úkryt.Možná,že to sama Lipová víla pak oběma mladým lidem poradila,aby po dívčině uzdravení raději utekli z kraje a jinde začali nový život.A tak se strom ukázal být hodnější,než někteří z lidí...

Holinka: vejce jsou ten nejblběkší argument. Kdo si myslí, že něco změní, ať jde k volbám. Já si to nemyslím. A zvlášť po tom, co jsem si přečetla kandidátky. Boj o koryto za eura. A ty spoty jsou ubohost. Ale to sem nepatří. Víš iny ty lípy by se měly hlídat. Aby to nedopadlo jako ve Zlíně. Ten park je samá lípa. A je moc smutné, že na to doplatili dva malí kluci

No já myslím, když sleduji zprávy, že ten boj o stromy, zejména lípy je nekonečný a ti starostové si myslí, že jsou bozi a že jim vše projde. Stále se brečí, že nejsou peníze, ale když to člověk vidí jak se na druhou stranu utrácejí a spíš škodí - tak snad jen ani ty vejce to nevyřeší

Holinka: Františka Nepila miluju a tento příběh je jako by od nás z těchto dnů. Kolem cesty vykáceli stromy, vyrýpali krajnice, tu zeminu vozí kolem našeho domu do lesa!!!. Cesta je , tedy byla kamenitá, teď už ty hnusné auta z ní udělaly jemně práškovou, a ten nhusný prášek mám doma všude. Když jedou okolo, řvu na ně hodně nevybíravě. Jejich tempo je vražedně pomalé a způsob, jímž jako tu cestu z peněz EU (což hlásá velká tabule) opravují je strašné. Připomíná mi to výjev z Ukrajiny, kudy jsme jeli autem do Oděsy v roce 1985. Asi je tady ten sám stavbyvedoucí. Ani Černobyl ho nezabil!!!!!

Tak ještě jednou něco ke stromům - od Františka Nepila a Dobrého a ještě lepšího jitra

DVA STROMY

U nás se stavěl teplovod. Všude se něco staví, ono je jedno, co, ale vždycky to dopadne stejně nespravedlivě. Vždycky si ty standarty, vyznamenání a jiné pocty odnesou ti, co to postavili, ačkoli by je měli dostat hlavně ti, co bydlí v okolí. Za to, že snášeli několik let prach a bláto, za to že nevycházeli do povětří všechny ty bagry, drapáky, vejtřasky a jiné rámusárny, za objížďky, obchůzky a uzávěrky, za celou tu řeholi neutěšenosti, kterou každé stavění sebou přináší.
Já například musel kvůli teplovodu přenášet psací stroj z pokoje do ložnice či do kuchyně, podle toho, pod kterými okny probíhala výstavba a vykládka, prostě randál. A takové přenášení psacího stroje není o nic menší akce, než položení teplovodu. To se toho musí na novém místě sklidit a to se musí ke stroji nanosit papírů, knížek, slovníků, lepidlo , nůžky, sešívačka, děrovačka a sponek, desek a jiných krámů, že o tom nemáte ani představu.
Nu a jednou, když jsem zase přenášel ten svůj herberk, slyším pod oknem křuchnutí, na které nám vycvičený sluch. Porazili strom. Jeden ze tří dospělých stromů pod našimi okny. Se stromy cítím, ne proto, že se teď volá po záchraně i tvorbě životního prostředí, ale protože jsem strávil v lese dětství. A taky proto, že si je pěstuju na zahradě, sám je roubuju a vím, co to je vyčekat si z roubu korunku, Protože vím, jak pomalu strom roste, A tak jsem se převlékl a šel jsem hájit ty, co ještě stály. Jako mlynář z Lucerny tu lípu.
Jenže za mlynáře z Lucerny to byl jasnější případ. On mlel pantem proti vrchnosti, která chtěla porazit jeho strom. Tady u nás to tak jasné není, u nás všechny lípy patří nám všem, my si tedy porážíme naše stromy. A u mne pod okny to bylo složitější, tam byla vykolíkovaná trasa teplovodu a ty stromy byly uvnitř té trasy.
Šel jsem tedy k vedoucímu stavby, tak jako zadem, to bylo blíž, a najednou jsem se proto – kousek od našeho domu – dostal na místo, kde jsem vlastně už pár let nebyl. Poprvé jsem spatřil teplovod v celé délce, jde do miliónů, to že vyhřeje desítky domovních bloků, a že mi tedy řeknou, že dva stromy jsou něco tak malicherného, že ať se jdu s nimi vycpat.

Pak jsem stál před stavbyvedoucím a ve mně se to scvrklo ještě víc. Byl jsem kolikátý v pořadí a musel jsem si tedy vyslechnout to, z čeho se taky skládá každá velkorysá stavba dneška a pracovní náplň jejího vedoucího. Jeden z jeho lidí za ním přišel, že potřebuje nabrousit pilu, druhý ať zavolá kvůli něčemu do ČKD, třetí přišel, že nechce něco kopat, protože by na tom tratil, ať jde někdo jiný, čtvrtému ukradli auto písku, pátý se nemohl něčeho dočkat z Plzně, šestému přivezli matku z nemocnice a potřeboval by domů a sedmý jsem byl já.
Dívali jsme se s vedoucím unaveně na sebe, on poznal, že se trošku stydím, já poznal že má stromy rád, oba jsme se dívali na mockrát schválený projekt, co ty naše stromy spolknul, jeden jsem byl smutnější než druhý a on pak slíbil, že se na ten projekt, co ty naše stromy spolknul, jeden jsem byl smutnější než druhý a on pak slíbil, že se na ten projekt ještě v klidu podívá. Odcházel jsem zklíčen z toho, že jsem takový technický analfabet a nedovedu s projektem něco udělat sám na místě, zklíčen z toho, že jsem vydán na pospas někomu, kdo toho ví víc a kdo ale nemůže asi kvůli dvěma stromům dělat brykule.
A vidíte – je jaro a ty dva stromy tam stojí. Oni ty teplovodní roury nakonec položili přece jen vedle nich. Stojí, protože ten inženýr Olarinyi se na ten projekt podíval i očima těch, co tam bydlí okolo. Stojí, protože bagrista a jeho parta z těch inženýrských staveb z Košic se s těmi stromy peklovali, vyhýbali se jim a otravovali se s nimi celý půlden. Ty stromy stojí jako výmluvný památník toho, čemu říkáme dobrá vůle.
A tak vám přeji, abyste tam u vás kde se taky staví, našli taky lidi, kteří udělají o chloupek víc, než jim přikazuje projekt. A přeji vám projektanty, kteří dělají krásné nové věci a navíc ctí krásné věci staré, třeba i stromy.

ilsa: díky
konečně jsem měla čas si to tady dočíst

Nemyslete,že pohádkám se daří jen pod Šumavou.Spisovatel Bureš napsal pověst o lípě,která si zpívala.Už jsme v této knize připomínali malebnou lípu v Telecím na Českomoravské vysočině.A nebyl to zpěv jakýchsi tajemných bytostí ani zázračné světlo v koruně.Jen starý muž přepisující ve skrýši dutého stromu zakázané písně.A aby si slova vybavil,tedy je prozpěvoval.Panské dráby držel strach a asi i nečisté svědomí dál od tajemného stromu,naopak poddaným lípa dodávala naději,protože zněla písněmi,které měli přikázáno zapomenout...tak to bývá-když člověk neví,jak dál,když skutečný život je k neunesení,pomáhá si snem anebo i pohádkou,ve které přece zlo bývá po zásluze potrestáno.Jenže pohádky o památných stromech jsou trochu jiné,těžko se odlišuje kde je ještě pověst a kde už fantazie a pohádka.Památné stromy jsou zcela přesně nazývány a určeny v konkrétním místě-už tím je fantazie spoutávána.

Jsou tu další stromy jako z pohádky....Také u duté a velké rodové lípy nad silnicí v Mokrosukách se zjevovala dívka.Tentokrát to byl spíš trest pro otce,pána na zdejší tvrzi.Jeho jediná dcera se zamilovala do syna chudého nevolníka a odmítala pána,kterého jí dávali.Otec ji vyhnal z domu-a jako by se nad ní voda zavřela,nikdo ji víc neviděl.Po nějaké době se otci začalo po dceři stýskat,dal ji hledat,pak i sám pátral po kraji,ale marně.Až v podvečer,když se opět vracel z neúspěšného hledání,uviděl ji u lípy na kraji vsi.Zaradoval se a už ji chtěl říci,aby se vrátila,ale opět zmizela,rozplynula se v kmenu stromu.Jezdíval pak často kolem lípy,avšak živou dceru nepotkal-jen přízrak,jen sen.Takže pohádka,nebo výčitky svědomí?...V Mokrosukách mají ještě jeden tajemný strom-dub u hřiště.Poli za hřištěm se říká U Svítivých hlav-prý že se tu v noci zjevují kostlivci a lebky se svítícíma očima.Starý dub by mohl povídat-a byla by to nepohádková historie.Na poli jsou pohřbeny dávné oběti moru z okolí a také padlí švédští vojáci z třicetileté války.Je tedy na lidových povídačkách zrnko skutečnosti,obrácená země i po staletích ledacos prozradí,co lidská fantazie dotvoří....

a jeste jeden

ilsa: Darila: Holinka:

Holinka: Jó kdo ví, ale je chuděra celá "vykecaná", nechtěla bych být touto vrbou!

Krása stromů je prostě úchvatná!

Darila: Myslíš, že sem chodil král Lávra?

ilsa: krásné, tak posílám alespoň co dokáže příroda!

ruzovyelf: Tys zlatíčko

Mezi poslední stromy v knize,patří stromy "Skoro pohádkové",kde se zjevovaly krásné panny i svítivé hlavy....Tajemná dutina s tlumeným světlem procházejícím otvory po odlomených větvích,v níž by mohla bydlet čarodějnice nebo aspoň skřítkové.Tady se pohádky samy připomínají -kdepak vstoupit!Jako bychom se dopouštěli něčeho nepatřičného,to je svět zvláštních tvarů a barev.I stromy si nechávají svá tajemství jen pro sebe...Vypravovalo se o Horákovu buku ve Lhotách u Potštejna,že vždy o půlnoci sem přibíhají tři strašní psi,kteří jen se dotknou bukového kmenu,promění se v krásné panny z kdysi pevného hrádku Valečova.Tančí a pláčí nad svým osudem,který si lakotou a sobectvím způsobily,protože sotva odbije hodina s půlnoci,znovu se stanou psisky a tak tomu má být až do zániku stromu.Osvobození se jim blíží-náš nejmohutnější buk,který Ferdinand d' Este nazval kdysi nejkrásnějším bukem v Evropě,zvolna hyne.A s ním zanikne pověst o pannách i vyprávění o jednom z dávných majitelů,tajném českém bratrovi Horákovi,který musel pro víru odejít z domova.

Radimova lipa

Pojďte se projít pod další památné stromy....Javor v Hatíně na Jindřichohradecku sice nemá "císařské"jméno,ale přesto připomíná osobnost neméně slavnou,než byl Josef II.,totiž jeho matku Marii Terezii.Zápis v obecní kronice informuje,že císařovna s družinou si vybrala jako místo k odpočinku na inspekční cestě po zdejším kraji právě stín urostlého javoru.Velký starý strom nad cestou za uplynulá staletí hodně poznamenaný věkem,má proschlé větve,ale mohutný kmen měřící v obvodu přes pět a půl metru napovídá,že v 18.století už musel být pěkný a asi i nápadný.Ve zdejším kraji mohutných hrázných dubů je javor vlastně stromem netypickým-tedy i tím je zajímavý....Dalším stromem který si zaslouží aby se o něm vědělo víc,je lípa která zbyla jako jediná z celé aleje,která vedla od Kralovic k poutnímu chrámu v Mariánském Týnci.Kontrastnost jejího osudu s vlídností stěn výstavného kostela,který zbudoval proslulý Santini,je tím pronikavější.Stromořadí lip vysadili na konci 17.století z trestu nevolníci,když jejich povstání proti vrchnmosti bylo vojskem potlačeno.V kamenité půdě se stromům nikdy dobře nevedlo a navíc byly od vysazení proklínané.Vesničané je vykáceli při první možné příležitosti-když císař Josef II.zrušil klášter v Plasích a s ním i poutní kostel.Stromořadí pak připadlo Kralovicím a poslední lípa nebyla pokácena jen proto,že na ní byl svatý obrázek.Lípa teď nese jméno popraveného vůdce vzpoury-je to Radimova lípa a je proschlá,jakoby churavá.Luděk Munzar v seriálu říká:"Koho napadlo postavit proti sobě lipovou alej a svobodu člověka?Kdo spojil něco tak krásného jako je strom,s něčím tak hnusným,jako je lidská poroba?"Ne,stromy skutečně nemohou ani za zlé lidské výmysly,ani za lidské konání.Ale co je jim to někdy platné?

Jeeeee, tam mel byt tenhle

Tak jsem si tu konecne vsechno docetla a stalo to za to Diky moc vsem pilnym vcelickam

Darila: Krásné stromy,díky za ně i za pohádku.Po stromech si už vybraly čtenářky "Zpět k pramenům"

Napsala jsem si jednou krásný citát :

JEN JEDNA KORUNA JE ÚCTYHODNÁ - KORUNA STROMU !!!!!

ilsa: vybrala jsi krásné téma o stromech, já našla jednu pohádku v soutěži ve škole od holčiny ze 4 třídy- hezké!

O stromové víle Ořešce


Na naší zahradě máme mnoho stromů. Nejmohutnější z nich je starý košatý ořech. Jeho rozložitá koruna nám poskytuje stín v letním parnu. Ráda ořech pozoruji z okna svého pokoje. Po celý rok se stále mění a je vždycky zajímavý.

Jednou v noci, když jsem se probudila a přistoupila k oknu, zůstala jsem v úžasu stát. Z ořechu lehce seskočila nádherná dívka s dlouhými hnědými vlasy. Šla po trávníku tak lehce, jako by se ani nedotýkala země. Když se roztočila a vzdušné šaty jí vlály kolem nohou, poznala jsem, že je to víla. Trochu mě zamrazilo v zádech, ale zůstala jsem u okna jako přibitá. Víla mě nespatřila. Po tanečku se rozběhla ke květinám. Ke každé přivoněla, pohladila lístky a ošetřila, co bylo potřeba. Potom přiběhla ke keřům a stromům a také se o ně postarala. Opět začala svůj rej uprostřed zahrady na trávníku, na který svítil měsíc. Náhle se měsíc schoval za mrak a já jsem zahlédla, jak se víla rozběhla k ořechu a tam mi zmizela z očí.

Když jsem se ráno po probuzení podívala z okna, vzpomněla jsem si na noční zážitek. Vyběhla jsem na zahradu k ořechu a opatrně jsem hledala vílu Ořešku. Kde se tu asi ukrývá? V mohutném kmeni, nebo v nepřehlédnutelné koruně plné lístků a zelených ořechů? Točila jsem se pod stromem se zakloněnou hlavou a stále nemohla najít tu krásnou noční vílu. Už jsem ji nikdy nezahlédla, ale vím, že se o naší zahradu stará a chrání ji.

kubikm: Nejdřív jsem si zadala jen Žuráň,tam píšou o vyhlídkovém místě 1km od Šlapanic,kde se při archeologickém výzkumu našlo velké množství hrobůa uměleckých předmětů...tak jsem si zadala Žuráň památné stromy a tam je plno informací i s obrázkama a mapkama.Dokonce je tam i naše diskuze"BOROVICE"...tak až ti to vyjde,nakoukni tam,je to velké množství informací a určitě tam najdeš co tě nejvíc zajímá.

ilsa: nenašla bys něco o tom strmu na žuráni? viz kousek níže...moc by mě to zajímalo a rochu nestíhám...tak kdybys...

Pomalu se blížíme ke konci knihy a můžou se začínat těšit ty z vás,co jste si přály knihu "Zpět k pramenům".Bude hned po stromech.

Ve Staré Lysé mají "svou" lípu dokonce na úředních listinách.Je v ní skrytá paměť na dávné události-alespoň v Lysé to tak chápou.Váží si malebné věkovité lípy o které se vypravuje že pod ní tábořil s vojskem husitský hejtman Prokop Holý.Později tu byly zahajovány hony,to když ještě býbyl u lípy rybník a les.A když se vesnice svými domy přiblížila až k lípě,tím víc se strom zapojil do běžného života lidí.U ní se loučívali rekruti odcházející na vojnu,tady visely vyhlášky o mobilizaci,okupaci i konci války.Takže-patří se,aby byla lípa na listinách obce?..O císařské lípě v Jablonci nad Nisou čteme v kronikářském zápisu psaném německy panem řídícím,jak se tu zastavil císař Josef II.s vojenskou družinou,když se Pasekami vraceli z obhlídky budoucí pevnosti Josefov.Z chalupy mu tehdy přinesli chléb s máslem a císař posvačil přímo pod lípou a krájel i členům družiny.Je zapsáno i to,jakou dal hospoidáři odměnu.Jenže věkovitá lípa si naši pozornost zasluhuje nejen pro zajímavý zápis.A nenechte se splést,že není ani krásná ani mimořádně urostlá.Stará lípa,už před desítkami let odepsaná,se sama dokázala vzkřísit k dalšímu životu a vlastně vytvořila z vnitřních kořenů které prorostly dutinou,nový kmen a nad ním pak i nevelkou,ale živou korunu.

Vydatný liják mě zavřel doma,tak vás zvu mezi stromy aspoň pomyslně...Krásné stromy jsou borovice a sama jejich tvarová rozmanitost se stala inspirací pro vznik mnohých pověstí.O staleté borovici ve Svídnici pod Orlickými horami,jejíž kmen měří v obvodu tři metry,se říkalo že tvar koruny proto připomíná pinii,že šišku se semínky přinesl rytíř,který se vracel ze Svaté země.Možná i proto se borovice stala také součástí různých proroctví-třeba o strašné válce a domluvě věčného míru pod její korunou...Tajemné a trochu záhadné jehličnany,kterými jsou tisy,také lákají k vymýšlení příběhů.Hodně chráněných tisůmůžeme obdivovat na Moravě-připomeňme třeba nejvyšší tis na Vsetínsku zvaný Koláčkův,podle nejbližšího hospodářství,u něhož v Zubří roste už několik století...Stejně tak nevysoký,krásně košatý,ale i hodně narušený tis ve Všechovicích,vysazený při proměně zdejší tvrze na pohodlné renesanční sídlo obklopené zahradou...Letní tis ve velkých Karlovicích,v Podťatém,je příkladem stromu s pověstí,která se uchovala díky soustavné sběratelské činnosti paní učitelky Mičkalové.Pověst vypravuje o pokladu zakopaném pod tisem a proradnosti schovance hospodářů,kterého zaslepily peníze.

krásný strom je na žuráni...to je kopec, odkud napoleon řídil bitvu u slavkova.....

ráda si tu čtu, díky

ilsa: TULI: Holinka:
Na Buchlově se mi taky moc líbilo, i tu lípu si pamatuju.
A zrovna předevčírem jsme si s malou četly ve vlastivědě o Oldřichovi a Boženě - no není to náhoda?

illona: uhodla jsi, povídka je z Dobrého a ještě lepšího jitra.

Holinka - František Nepil - ráda na něj vzpomínám.. na jeho Dobré a ještě lepší jitro...
TULI - Buchlov je krásný!
ilsa -

Některé stromy bývaly známé jen v místě,podle zápisů v místních kronikách...Při putování za stromy nás může mnohé překvapit.Třeba nádherný strom,o kterém jste se nikde nedočetli,neviděli ani jeho fotografii a přece stojí za pozornost.A náhodou budou místní obyvateléo něm znát zajímavou pověst.Jsou to setkání,která potěší...K takovým stromům,jejichž příběh byl původně známý jen v místě,patřily borovice a také habr v Libáni na Nymbursku.Čím se staly zajímavé?Vzrůstem,tvarem koruny i kmenu a hlavně příběhem.V místní kronice můžeme přečíst zápis o tom,že roku 1646 byl za zabití popraven místní myslivec.Prý se vražda stala v lese,kterému tu říkají Bažantnice a přímo u prořezaného habru.Pobili se dva sokové v lásce,ten šťastnější,ale chudší byl zabit a druhého,kterému přál dívčin otec,popravili.Dívku pak provdali za kohosi třetího.Vztahy mezi lidmi někdy bývají pokroucenější,než jsou větve dnes už věkovitého habru....Také zápis o zasazení borovice za humny ,kde kdysi vedla úvozová cesta,byl ukryt v libáňské kronice.Proto víme,že borovice roste v místě kde byl zabit a oloupen kněz,který se vracel ze sousední vsi od umírajícího.Kmen stromu zůstává poznamenaný stopami vozů,které kdysi kolem jezdívaly.

TULI: Moc hezké.Taky vás zvu pod další stromy,které se na nás dívají...Stromy mívají i smutný úkol-jsou památkou na ty,kteří padli v boji.Nedaleko dávno zaniklé pevnosti Šance nad Jablunkovským průsmykem,která bránila vstupu nepřátel do země už od poloviny 16.století,býval u kaple vojenský hřbitov.Tady před třemi sty lety vysadili mladé lipky.Zůstal památník a stromy.Z těch už jsou krásné a mohutné lípy,jež dodnes připomínají zmařené lidské životy....Podobně je tomu i ve Velkých Karlovicích,kde jsou pod lipami u kříže Na Machuzách pochováni nejen mrtvíobránci Valašska,ale i útočníci-raubčíci z Uherska,kteří sem vtrhli přes blízkou hranici....Chráněné lípy v Hrachovci u Valašského Meziříčí zase připomínají vojáky ze vzdáleného bojiště u Slavkova,kteří podlehli zraněním z bitvy tří císařů roku 1805.A nemusí to být jen padlí v boji-vojáci zemřeli,byli pochováni mnohdy daleko od domova a nad hrobem jim kdosi vysadil strom.Tak tomu bylo u lípy v Krčíně-části Nového Města nad Metují.Lípa je někdy nazývána Žižkova.I A.JIrásek zapsal její pověst,ale věk stromu víc odpovídá době vysazení na počátku 17.století.Prý ji zasadil hospodář Vojnar nad hrobem švédského vojáka,který se tu zabil pádem z koně.Nevadilo že voják byl cizinec a jiného náboženství-prostě podle starobylého zvyku tu člověk uctil člověka,jehož život zhasl.Možná i proto se lípě dodnes říká Vojnarova.

- BUCHLOV

LEGENDA O BUCHLOVSKE LIPE

Stalo se za časů Jindřicha ze Zástřizl. Tehdy sousedil hrad Buchlov s velehradským klášterem. Opati z kláštera vlastnili lovecké právo a mohli lovit v buchlovských lesích. Hradnímu pánovi se to vůbec nelíbilo a tak, když se opati vydali na lov, posílal své myslivce, aby jim plašili zvěř. Opati se z lovu vraceli pokaždé s prázdnou. Mezi sousedy zavládlo velké nepřátelství. Jednou si pan Jindřich vyjel se svým zbrojnošem do lesa. Spokojeně si jedou lesem, když v tom narazí na jednoho z velehradských. Nepřítel se zákeřně vrhl na hradního pána a pobodal ho. Zbrojnoš, který měl bránit pánův život, dostal strach a zbaběle prchnul. Těžce zraněného pána našli vesničané a odnesli ho na hrad. Po stopách zbrojnoše se vydali biřici a za chvíli byl lapen. Soud zbrojnoše obvinil ze spolku s velehradským nepřítelem. Byl uvrhnut do vězení a soudcové na něm vyzkoušeli všechny mučírenské praktiky, avšak vězeň mlčel. Soud tedy přikročil k trestu nejvyššímu, vězeň byl předán katovi. Na popravišti se odsouzený naposled pomodlil a v tom dostal nápad. Vedle popravčího špalku spatřil růst malou lipku. Vytrhl ji ze země a zpět ji zasadil kořeny vzhůru a zvolal: "Jsem nevinen! Jestli se tento stromek ujme a z kořenů vypučí listy, bude to jasné znamení, že mluvím pravdu." A opravdu, lípa se ujala a kořeny obrostly hustým listovím. Takto si mladý zbrojnoš zachránil holý život. Lípa roste na Buchlově dodnes a říká se jí Lípa neviny.

krasny sobotni vecer
tady je zase tolik cteni! parada!
na BUCHLOV jezdime skoro porad i s klukama! je tam moc hezky!

Holinka: Nepil je můj oblíbenec,škoda že už ho neslýcháme naživo

OLŘICHŮV DUB - František Nepil


Znáte pověst o Oldřichovi a Boženě? Jak by ne a já byl v Peruci, kde je Boženina studánka a Oldřichův dub. Rád bych vás ohromil tím, že jsem byl ještě dál než v Peruci. Že jsem viděl například Mont Blanc a hroby jednoho sta tisíc padlých u Verdunu, dvacet tisíc let staré jeskynní malby u Altamiry, býčí zápasy a menšinu s osmi sty sloupy v Cordobě, pravěké kamenné řády u Carnacu v Bretani – všimněte si, jak romantické příklady si pro vás vybírám – ale ten Oldřichův dub v Peruci u Loun vězí mi v paměti stejně pevně, jako všechno to, co jsem vám teď jmenoval. A nejenom, že vězí. Já ho s tím vším - a velice upřímně – stavím do jedné řady.
Odborníci odhadují jeho věk na sedm set let, ale lidová tradice tvrdí, že pod ním poznal kníže Oldřich Boženu Křesinovou, že tedy trvá bezmála tak dlouho jako náš stát.Že jeho korunou povívaly větry nasycené vší slávou, bolestí i potupou, které se ubíraly touto zemí. Nevím už kolik dospělých mužů obejme jeho kmen.Vím jen, že jsem byl hypnotizován jeho obrovitostí, jeho gigantickými bicepsy kořenů, kterými se držel břehů. Vím, jen že jsem nenašel místo,odkud by se mi vešel celý do objektivu a že každá jeho větev byla vlastně samostatným věkovitým stromem, který by stál za zhlédnutí.

Ale víc než všechna čísla a rozměry, která si stejně nepředstaví dost správně ani ten, kdo ten strom na vlastní oči nespatřil, hořel mi v duši nesmírný obdiv k lidským generacím tohoto kraje. Že všichni, kdo žijí dnes a kdo žili včera, kdo žili nedávno, dávno i velmi dávno, všichni od prvního do posledního respektovali stáří, krásu a velebnost tohoto stromu.
Člověk – všimněte si – je posedlý touhou kácet a bořit to, co nezasadil nebo nepostavil on sám osobně. Na dubu je tabulka, která uvádí roky, kdy žil kníže Oldřich. Já si říkal, že by na ní mělo polopatě stát asi toto: „V tomto kraji se nejméně sedm set let, a možná tisíc nenašel moula, kterého by napadlo porazit tento strom, ať už ze ziskuchtivosti, nouze, hlouposti či zlomyslnosti. Díky tomu je v této zemi víc o jeden div.“ A chtělo se mi obejít všechny domy a všechny rovy, které v kraji stojí, stály a které už ani nejsou k nalezení a položit ke každému kytičku.
Hlavně tedy k těm, co už nejsou k nalezení. V těch byli totiž lidé, kteří ten dub neporazili , když ještě nevzbuzoval úctu, na to je potřeba větší porce mravnosti a uvědomělosti.
Takový mladý strom nevypadá ani na hřích.
Jděte se někdy na Oldřichův dub podívat a hlavně si chraňte každý strom u vás doma. I ty patnáctileté.

Nakonec doporučuji se podívat na www.Pooh.cz/galerie/default.asp?gal=/mista/Oldrichuv_Dub/

ilsa,habaděj, holinka -

I na Moravě jsou stromy,které připomínají boje s Prusy.Roku 1758 se střetli rakouští vojáci pod velením legendárního generála Laudona se zásobovací kolonou Prusů,která směřovala na pomoc obléhatelům Olomouce.Stalo se v dolních Guntramovicích a pověst se týká dubů za vsí.Pod nimi se Laudonův štáb radil,jak a co udělat a ve větvích byl skryt pruský špeh.Jenže stejně nestačil zprávu doručit,protože Laudon byl při přepadu kolony rychlejší...Nad Horními Guntramovicemi zase roste Zlatá lípa.Prý ji tak nazval Laudon,když ho její koruna ochránila za nenadálé bouřky,která ho zastihla na obhlídce bojiště.Ale třeba pověst vychází z prozaičtější skutečnosti.V už připomínané noční bitvě vojáci ukrývali pod kameny nebo u stromů své peníze a cennosti a mnozí si je už nestačili vyzvednout.Takový poklad prý zůstal ukrytý i pod lípou,tak nápadně rostoucí nad krajem...O bojích ve východních krajích Moravy a Slezska se píše nejen v kronikách ale jsou o nich i písně a pověsti.připomínají je tedy i stromy-třeba proslulá Kobzova lípa ve Francově Lhotě na Kobzové.Dal ji vysadit roku 1530 nový majitel vesnice Tristan Franc ve svahu nad vsí.A jako by v ní od té doby byla skryta historie vsi i té nejhorší události v roce 1663,kdy na Vsetívsko vtrhly turecko-tatarské hordy.Hořela okolní města a vesnice a také Francova Lhota.512 lidí bylo zabito nebo odvlečeno do zajetí.V koruně lípy se skrylo několik vesničanů a tak lupiči kolem stromu rozdělali oheň,aby je vyhnali.Strom zranění přežil.Věřme,že paměť lípy chrání i hezčí vzpomínky-třeba jak ji tu mají rádi a jak o ní pečují...

...Paměť stromů je o tolik delší než lidská a stromy provázejí lidi v dobrém i zlém.Že zabíjení a krásný strom k sobě nepatří?neměl by,ve stromech je přece naděje do budoucna a skrytá síla žít.A přece tak často koruny stromů musejí stínit místa,kde někdo zahynul nebo trpěl.Dokonce válčením a boji jsou přímo poznamenané stromy žijící.Starý dub v Popovicích u Nechanic míval kmen otevřený do prostorné dutiny,kam se vešla polní kuchyň rakouských oddílů,které v létě roku 1866 měly za vsí ležení.A tak si vojáci chodili k dubu pro menáž,pro některé poslední v životě,protože jak známe z dějepisu-bitva skončila prohrou rakouské armády.Před vítěznými Prusy se v noci do dutiny dubu poschovávali rakouští vojáci,kteří krvavou řež přežili.A třebaže už za dlouhých víc jak sto let dutina stromu zarostla,vzpomínky se neztratily...

Nedat borovici na Borovici?To ne,a hned představím další stromy...

ilsa: ty ses rozjela

Dost už o dubech a lípách.Vždyť hradním stromem může být i ovocný strom a třeba i planý.Tak vypravuje pověst o hrušni před vchodem do moravského hradu Helfštýna.Prý hradní pán vyhnal v bouřlivé noci od brány mnicha a ten ho za to proklel-ať jeho rod skončí stejně planě,jako bude planý strom,který vyroste z mnichovy poutnické hole.tak se i stalo.Té noci se pánovi z Ludanic narodila prvorozená dcera Kateřina a její matka při porodu zemřela.Ani pán dlouho nežil.Šestnáctiletá Kateřina se provdala za významného velmože Petra Voka z Rožmberků,který toužil po dědici,ale jak známo z historie,jeho žena se matkou nestala a tak skutečné události podporují pověst.Ale ta stará hrušeň na skále-spíše keř než strom,si naši pozornost zaslouží.Také proto,že nám přibližuje kousek z naší historie.

Tak dokud se držím doma,představím vám další historické stromy....Na dohled zříceniny kdysi rozlehlého královského hradu Lichnice v Železných horách,který od 12.století strážil čáslavskou rovinu,roste dub,jehož dutý kmen měří v obvodu skoro deset metrů.Kdysi okolo vedla hradní cesta,později se domy Podhrádí přiblížily až k dubu.K dubu se váže pověst z roku 1500 o nešťastné Katuši,která byla dopadena pod dubem při nevěře a zaživa byla zazděna.Pověsti se různě obměňují,ale v tom jsou zajedno,že ten žárlivec byl lichnický pán Trčka a ženu Kateřinu dal prý zazdít zaživa na vlastním hradě.Pravdu by snad mohl mohl znát dub,který byl svědkem,jenže tomu se také říká Žižkův.Husité skutečně hrad dvakrát dobývali a také dobyli,jenže nikdy s nimi Žižka nebyl,to jsou potvrzená fakta.Co na to paměť stromů,když se ta lidská zmýlí?skutečností je,že za sto uplynulých let se dutina rozšířila do celého kmenu,že strom v roce 1968 hořel a museli ho přijet hasit hasiči i ze vzdálené Chrudimi.Vzpamatoval se,protože lidé mu pomohli.strom žije a těší všechny,kteří se u něj v každou roční dobu zastaví.A není jich málo...

verca: ilsa: Holinka: habaděj: Diky

Také dub ve Velkých Losinách neroste v zámecké zahradě,ale v poli naproti zámku.Má zlověstné jméno-Popravčí,a tak se nabízí spojitost s krutými čarodějnickými procesy,které se na losinském zámku konaly v 17.století.Dobové zápisy však dotvrzují,že pod dubem hranice s údajnými čarodějnicemi nehořely.Byli tu sťati roku 1662 tři vůdcové prohraného nevolnického povstání....Historie prastaré bzenecké lípy prý začíná v 11.století,kdy už byl Bzenec významným správním a obranným hradem na jižní hranici a vedla tudy i zemská stezka.Tehdy vysadili nejen jednu lípu,ale dvě.Dařilo se jim,a tak prý král Přemysl Otakar I.který věnoval bzenecký hrad své krásné ženě Konstancii,pod jednou z lip dokonce poobědval.Lípa postupem let vyrostla do tak úctyhodných rozměrů ,že se pod její korunou na počátku 18.stoletíukryl celý regiment vojáků.Kroniky potvrzují,že to byl opravdu mimořádný strom.Čas však mnohé změnil.Lípa rostoucí přímo nad sklepením zahynula,druhá se proměnila v nádherný samorost vytvořený zlomeným kmenem a mohutnými větvemi,které se rozložily kolem a udivují nejen svou výtvarností ale hlavně životní silou.

Na Buchlově roste lípa přímo na tarasu uprostřed hradu.Rozpíná větve koruny nad kamenným stolem,u kterého podle pověsti zasedal sbor soudců,aby rozhodl podle starého loveckého práva o vině pytláků a lapků chycených v okolních chřibských lesích.Jednou prý odsoudili k smrti mladého panoše za zradu na pánovi.Mladík se bránil proti křivému obvinění a na důkaz své neviny vytrhl lipku,která tam rostla a zasadil ji obráceně-kořeny vzhůru.Pokud se ujme,bude důkazem že je nevinný!Byl osvobozen,Lípa neviny se zelená dodnes a díky literatuře se stala jedním z nejznámějších stromů.Největší z dubů jižní Moravy,důstojný a pečlivě zrestaurovaný Žižkův dub v Náměšti nad Oslavou,je také spojován s hradem,je však vidět přímo ze silnice směřující do města.Odhad stáří u žijícího a dutého stromu je vždy ošidný,ale snad napomůže informace,že je dub připomínkou zdejších původních lesů.Nepochybně patří k hradu vybudovanému ve 13.století,který získal zámeckou podobu na konci století šestnáctého.Dub,jak napovídá jméno,je pověstí spjat s dobou husitských bojů,protože poblíž se chystali husitští bojovníci k útoku na hrad a sám hejtman Žižka si k dubu vázal koně.

Je úterý a já plním,co jsem slíbila.Dnes vás zvu mezi stromy,které připomínají historii....Kde víc by se mohlo mluvit o historii,než u hradů a zámků.Jenže na hradech je každý keř a každý strom vzácností-vždyť hrady byly budovány hlavně k obraně.Jinak je tomu u zámků obklopených pro potěšení šlechty zahradami se stromy,které od doby vysazení už nasbíraly stovky let věku.Ale možná proto,že jsme si zvykli brát zámecké stromy jako celek,tak stromy s vlastními příběhy nejsou příliš známé.Je to vlastně zvláštnost,ale výjimečné památné stromy nacházíme většinou za hradními a zámeckými zdmi,jako by víc patřily do podzámčí.I když-výjimky se najdou...