Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Býval to dobrý zvyk vysadit strom při dokončení stavby,ať již domu,kostela nebo kaple.Někdy jeden nebo souměrně dva či čtyři,aby se stavby brzy zahalily do zelených korun.A tak máme díky některým zápisům v kronikách i povědomí o tom,jak staré jsou stromy které chráníme jako památné.Například podle letopočtu na zadní straně obrazu Panny Marie pověšeného v kapličce v Třísovu u Českého Krumlova víme,že lípa,která se po desetiletí s kapličkou přetlačuje,pochází z roku 1777.A přetlačovanou v konci minulého století vyhrál strom-kapličku posunuli.V Libomyšli na Berounsku byl naopak strom vysazen na památku toho,že tam kapli měli.Na zajímavém kopci za vsí,kterému dodnes říkají Hrádek,atávala od 14.do 16.století tvrz,pak tam roku 1698 postavili kapli,kterou císař Josef II.o sto let později zrušil.Na místě zbořené kaple vysadili strom-další z dobrých zvyků,jak nedovolit zapomenout.A tak kralovala z Hrádku po desítky let lípa s krásně košatou korunou.Po roce 2000 lidé podepřeli její spodní větve které natahovala daleko do stran,ale vršek stromu srazil silný vichr.Zbyly už jen fotografie a záběry v kameře...

Smutný osud postihl i některé stromy rostoucí u křížků a božích muk-nejen proto,že ty překážely ve sjednocených lánech.Lépe na tom jsou stromy u soch a kapliček.Chráněné stavby byly přece jen udržované a díky tomu i stromy,většinou vysazené při dokončení stavby,se mohly dožít věku"památného".Připomeňme snad nejproslulejší českou chráněnou lípu,která nakonecsvým věhlasem předčila sochu,k níž byla původně kolem roku 1730 vysazená-lípu u dvora Semtiny.Bylo jí prominuto,že před desetiletími odlomenou větví srazila sochu svatého z podstavce a že pak raději Jana Nepomuckého přestěhovali o kus dál.když v létě roku 2000 vichřice lípu zničila,zůstala socha,a zbytek mohutného kmenu leží na zemi.V krajině za Sobotkou je bez rozložité koruny nezvyklé prázdno.Vysadili sice hned lipku novou,ale bude třeba stovek let,než opět její koruna dokáže zaplnit holý prostor nad krajinou.

Dnes poznáme několik stromů u křížků,kapliček,a na poutních místech...Strom se svatým obrázkem jako v Jičíněvsi nebýval dříve žádnou zvláštností.Nejčastěji lidé věšeli obrázky na ty stromy,poblíž kterých se stalo nějaké neštěstí a nebo zázrak-jak věřili a obrázkem chtěli vyjádřit dík.Když se o obrázky lidé přestali přestali starat,ta časem zmizely a s nimi většinou i jejich příběhy.Někdy dokonce zmizely i samy stromy.Pokud zůstaly,dokáží některé z nich promlouvat a dokonce i po své smrti.Takový je dub v Opalicích,kdysi nejmohutnější jihočeský strom.Pověst jej spojuje s událostmi ve Zlaté Koruně,protože až v dutině stromu našli konečně úkryt před pronásledovateli někteří z mnichů vypáleného kláštera.Na kmenu visíval svatý obrázek a k němu chodívali lidé procesím s prosbou o vláhu,jak se můžeme dočíst ve starých spisech.Dub z počátku českého státu je dávno mrtvý a zastřešený zbytek kmenu dává představu o jeho mohutnosti a síle.Známá slova F.Palackého z roku 1864,kerá jsou zapsána na tabulce,nutí k zamyšlení:"Kdykoli jsme zvítězili,dálo se to pokaždé více převahou ducha nežli mocí fyzickou a kdykoli jsme podléhali,tím vinen býval vždy nedostatek duchovní ctnosti,mravní statečnosti a odvahy".

máša h.: Krásně jsi to řekla

Deina66: obyčejné věci jsou neobyčejně krásné

máša h.: díy za užasný kamínek moc hezký

Bzenecká lípa dala jméno lahodnému vínu.Lípa patřící k hradu v jihočeské Kamenici,ta dala jméno celému městu.Dle pověsti byla zasazena v tentýž den,kdy byl první kámen zámku Kamenického položen a to bylo roku 1248.Když hrad stavět,to se ještě Kamenice jmenovala Benešova.Osudy města a jeho majitelů i obyvatel se měnily od zlého k horšímu a zase byly o trochu lepší-lípa mohutněla,košatěla a žila se svým městem.Lípa přišla postupem času o větve a část kmene.Byl na ní vybudován obrovský arkýř který dal její koruně bizarní tvar ale její význam to nezmenšilo.Znáte snad jiné město,které se jmenuje"Nad Lipou?"....Památné stromy ve velkých městech bývají vzácné.Rodové se nedochovaly ani u paláců,natož aby je vysazovali u paneláků.Města většinou ke stromům dorostla a stromy musely ustoupit.Starý akát u jedné z vyhlídek Pražského hradu dokazuje,že stromy města zvlídňují.Přesto se jen vyjímečně mohly stromy ve městech dožít vysokého věku-ty největší zůstaly ve starých zahradách a parcích.Je to smutné,ale o to jsou vzácnější.Za povodně v srpnu 2002 byla pražská Stromovka hodně poničená.Cizokrajné stromy nepřežily,domácí ano,například svědek pamatující původní rameno Vltavy ještě před regulací a před vybudováním plavebního kanálu.Věkovitý dub byl vysoko zatopený stejně jako celý Císařský ostrov.Ubránil se vodě a je dvojnásob památný i tím,že přežil.A pokud přece je památný strom mimo park?Jak velkou cenu má vysoký a košatý platan rostoucí přímo v nemocničním areálu U Svaté Anny,si může představit každý,kdo musel kdy pobývat ve strohém prostředí nemocnice.Jak těší sebemenší stromek,zelená větvička,nebo kvetoucí keř.Není se tedy co divit že památný platan byl vybrán v Brně za strom roku 2000.

Rodový stro nemusí být svázán jen s vesnickými chalupami,dokonce ani ne jen s vesnicí.Jedním z nejznámějších stromů šlechtických zůstává díky zapsaným pověstem strom spojovaný s rodem Šliků.Vzácný starý jilm se nachází už dávno pouze v záznamech kronikářů a ve sbírkách pověstí,ale v době,kdy o něm psal Chadt,ještě žil..."U matičky" v parku v Jičíněvsi je dle pověsti zbytkem někdejšího pralesa stařeček alespoň 800 let starý.Kmen je úplně vyhnilý a kůry zbaven,náhradní kůra z jiných stromů je na něj uměle přidělána.Uvnitř kmene visí obraz Matky boží s Jezulátkem a proto lid na Jičínsku jmenuje strom "U matičky".Dokud prý se bude zelenati,dotud bude hraběcí rod Šliků panovati.Jakmile strom uschne,přejdou statky okolní v držení jiného panstva....Tato pověst o památném stromu nezklamala.Obdobná pověst je známá také o stromu pod slavným moravským hradem-o tisu pod Perštejnem.jedna z pověstí tvrdí,že strom vyrostl z hole mnicha putujícího ze Svaté země,který nechtěl uvěřit že stavitelé dokáží vysoko na skále hrad postavit.Podařilo se,a tak od 12.stoletíz něj nad zdejším krajem vládl rod pánů z Perštejna.Prý jim ulomená větev na tisu předpovídala smrt v rodině,nebo že se na hradě stane neštěstí.Tis pod hradem žije,svou korunu už stačil doplnit a jeho kmen zmohutněl-v roce 1997 jeho obvod měřil čtyři a půl metru.

Rodovým stromem je i nejznámější lípa vysočiny,které se podle pověsti říká Zpívající.Lípa "u Lukášů"v Telecím,blíže Poličky.Mohutný rozložitý strom před stavením kdysi Lukášovým,je na pohled zdravý a věk se odhaduje na 500-600 let.Je opředen celou řadou pověstí...Prý hospodář "u Lukášů",který v druhé polovině 17.století očekával návštěvu evangelického kněze ze Slezska,vylezl na lípu aby se po okolí rozhlédl avšak náhle s výkřikem spadl do nitra duté lípy.Následkem pádu ohluchl,v objevené skrýši tajně prozpěvoval a to prý byl ten hlas z lípy....Podobně zpracoval pověst i autor básnické skladby "Otvírání studánek,spisovatel S,Bureš.O lípě psali i další autoři,například A.Jirásek nebo T.Nováková.Lípa je tedy známá z lietratury,často navštěvovaná turisty.Je krásná sama o sobě a spolu se stylově opravenou roubenou chalupou tvoří malebný obraz.Současná měření udávají obvod devět a půl metru.Skoro by mohlo vypadat,že rodovými stromy bývají jen lípy.Pro jejich vlídnost,vůni a léčivé květy to opravdu bývá nejčasteji.Rostou rychle a blesk prý do nich nebije.Ale stromem,který patří k domovu,a proto je milejší než stromy ostatní,může být třeby jasan-takový mohutný a nápadný už z dálky jako Petrův,rostoucí u chalupy v Pečíně v Orlických horách,nebo věkovitý javor s kořenovými náběhy vystouplými stářím ze země a už porostlými mechem,jaké můžeme obdivovat třeba v Blatinách ve Žďárských vrších....

Holinka: Poslala jsem to svoje rozplývání se nad stromy dřív,než jsem ti poděkovala.Nejen žes pilná,ale dobře vybíráš.Tak já jdu zas mezi stromy

Denis: Ta je krásná,já miluju stromy natolik,že jsem jim založila vlastní album protože u krásného nebo jinak zajímavého stromu nikdy neodolám a fotím.Dva stromy mám nafocené jak rostou vyříznutou dírou ve střeše garáže nebo nějaké kůlny.Těžko říct,jestli byl dřív strom nebo střecha.

Zase něco z Fulghuma

JEDNA ZNÁMÁ má nóbl hračkářství v centru města.Říká, že jejími nejnadšenějšími zákazníky jsou většinou výborně oblečení muži středního věku, kteří přicházejí během dopoledne, kdy jejich podřízení v kanceláři pracují. V hračkářském žargonu se takovým pánům říká „otevřené peněženky“ . Uspokojí je jenom ty nejdražší hračky a nikdy z obchodu.
Neodejdou s prázdnou. Ta paní říká, že už je pozná, když přicházejí ulicí. Na tváři mají dychtivý, prostoduchý výraz a kráčejí radostně a cílevědomě – zjevně jdou dělat něco, co je teší. A ani nečekají na vánoce; klidně si přijdou kdykoliv během roku.
Kdo jsou ti zámožní rozhazovači?
Dědečkové. Nejčastěji to jsou dědečkové od prvních vnoučat.
Sen každého prodavače v hračkářství.
Já jsem taky dědeček. Což znamená, že jsem poslední dobou strávil v hračkářstvích spoustu času. Kupoval jsem panenky své vnučce.
(Žádný strach. Já vám teď nezačnu vykládat všechno o své vnučce. Protože jestli ještě nejste prarodičem, tak netoužíte o ničem jiném, než mně vykládat o svém vnoučeti, které je zcela daleko obdivuhodnější dítě než to moje: a to zase nechci slyšet já.
To je ta horší stránka prarodičovství. Chce se vám o tom co nejvíc mluvit. Ale nikoho ty vaše přednášky s obrazovým doprovodem moc nezajímají – „Nechcete se podívat na fotky“)
Tak abych pokračoval. Panenky se dost změnily – od té doby, kdy jsem kupoval poslední před pětadvaceti lety. Tak především většinou „anatomicky odpovídají“ a prodavači to velice rádi předvádějí – nadzvednou šatičky nebo stáhnou kalhotky a vykřiknou: „PODÍVEJTE. OPRAVDU TO TAM MÁ!“

Tohle je na nakupování panenek to nejobtížnější.
Teoreticky tenhle pokrok úplně schvaluju, ale nevím, co je trapnější – jestli přetrpět to předvádění nebo radši požádat, ať mi to neukazujou . Věřím jím. Možná, že právě hrozba té povinné demonstrace je důvodem, proč dědečkové obvykle panenky nakupují dopoledne, když v hračkářství nikdo jiný není.
Výrobci hraček pokročili ještě daleko za realistické anatomické podrobnosti. Neexistuje nějaké výrazné omezení v tom, co panenky dovedou.
Panenka „Lechtačka“ se směje, když ji pošimráte v podpaží.
„Lekačka“ vydává vřískavé zvuky, a když ji zmáčknete bříško, vlasy jí vstanou na hlavě.
Počůrávací a přebalovací panenka“ se opruzuje. A co je vrchol – nejenže se dodává s vodičkou, která je nejdřív způsobí.
A pak máme panenku „Novorozeně“ , která je jako“ právě propuštěná z porodnice“, což znamená, že je v životní velikosti, vrásčitá, měkká a taková ošklivá. Na zápěstí má identifikační cedulku z nemocnice, dudlík a – představte si – dokonce má náplast na pupíku, kde ustřihli pupeční šňůru. Tahle panenka jí pije, kňourá, čůrá do plenek (samozřejmě je anatomicky věrná), a když jí zmáčknete, tak se poblinká. Prodávají chlapečky, holčičky, černé i bílé. (Ani žluté ani rudé. Jak to?)
Téhle tendenci k realismu u panenek je třeba zatleskat.
Navrhuje řešení populačního problému.
Proč nemít panenky co nejopravdovější?
Co takhle třeba „Malou pacientku“, která jí zároveň se nečekaně poblinká, dostává průjem a celou noc propláče.

Nebo jinou s nakažlivou chorobou, na které pravidelně naskáčou ošklivé červené fleky a která tři dny a tři noci prokašle.
Nebo panenku, „problematické dítě“, která místo, aby říkala „máma“, tak jenom křičí
„NE, NE,NE, NE!“
Nebo snad i panenku neslušnou – tu natáhnete a ona si hraje se svou dokonalou anatomií, zatímco se jí snažíte přebalit.
Úplně definitivní nepřekonatelná panenka by měla všechny tyhle vlastnosti a dovednosti. A celé generace holčiček a chlapečků by vyrůstaly s velmi pečlivě přemýšlely, jestli si mají pořizovat opravdové miminka. Věděly by, do čeho jdou. A tak by se američtí výrobci panenek mohli stát významnými pomocníky ve službách kontroly porodnosti.
Nemusíte zatajovat dech a čekat, až se tak stane. Ta moje známá z hračkářství připouští, že panenky se prodávají tím hůř, čím jsou realističtější.
Panenku „Novorozeně“, o které jsem mluvil, nechce nikdo koupit ani ve výprodeji za poloviční cenu.
Ani dědečkové prvních vnuček jí nekupují.
Ti už teprve ne.
Kdepak, tihle pánové kupují přesně to, co byste čekali: pohádkové malé krasavice bez poskvrnky v nadýchaných šatečkách, vypadající jako tanečnice - takové, které jsou rozkošné, slaďounké a měkkoučké. Bez anatomických detailů zaplaťpámbu.
Dědečkové žádají dokonalost.
Jako jsou dokonalé i jejich vnučky.

Toto je Klokočovská lípa, stará 1000 let, ve vesnici Klokočov, 10 km od Chotěboře na okraji přehrady Seč. Je tam krásně, ale v zimě spousty sněhu.

máša h.: Krásné,zrovna jsem koukala na program "pobytu s anděly" tak tam bude i hledání drahých kamenů.Těším se a doufám že najdu barevně a tvarem zajímavé kamínky-ani nemusejí být drahé.Ve tvaru srdce mi přivezla před lety kamarádka z Norska.Je porostlý jakýmsi drobným mechem který je i bez rosení pořád zelený.

Deina66:

V dutině rodové lípy v Lánech u Chotěboře,je lavička k odpočinku.Strom je opravený,vstup do dutiny se zmenšuje i proto,že se okraje zavalují.Dobře tak-vždyť tím se projevuje životní síla staré lípy...Stejně tak můžeme pozorovat změny na kmeni i v koruně jedné z našich vůbec největších lip.Na to,aby vytvořila novou korunu nepotřebovala lípa ani stovku let.Už v 70.letech minulého století museli lidé stromu ulehčit stažením nových mohutných větví v koruně,jejíž průměr měří přes 22 metrů.také otvory do dutiny překryli,a dál si strom pomáhá sám...Do malebného obrazu bývalého mlýna na říčce Volyňce,známého později jako mlýn Vanických,patří lípa které se říká Sudslavická.Mění se nejen majitelé,ale i místní jména,ale lípa-naštěstí pro nás,zůstala.A protože roste v kraji,kde se narodil mistr Jan Hus,pověst vypravuje,že prý u ní kázal.Inu,pověst je pověst,ale pravdou je,že lípa po staletí žije s lidmi a je součástí naučné přírodovědné stezky,která u ní začíná i končí...Věkovitá rodová lípa u Jablunkova,vlastně od nepaměti patří všem,kteří okolo ní žijí-nejen jejím majitelům.U lípy se soustřeďoval život zdejších obyvytel,bylo tu místo na podvečerní besedy,tady společně oslavovali svátky,pod jejími větvemi si připomínali staré obyčeje.Mnohé už patří jen vzpomínkám,ale kmen staré lípy měřící v obvodu sedm metrů,dovede vše připomínat.A když se pohladí a vysloví se přání,prý je umí splnit-ovšem když si to člověk zaslouží...

Stromy žijí s lidmi(rodové stromy)....Jejich koruny se naklánějí nad střechami,stíní za letního žáru,staví se do cesty vichru a někdy i nenasytným plamenům.A jako by se s léty ani neměnily,tak nepozorovaně stárnou.Jejich život podléhá jinému času-ne nadarmo se říká,že stromy spojují lidské generace.Ukládají se do vzpomínek i srdcí těch,kteří u nich žijí,nebo se k nim vracejí,protože patří do rodiny.A tak mají dodnes v Machově na Náchodsku založené v albu fotografie své lípy mezi lidmi nejbližšími.Vždyť pod její korunou vyrostlo už dvanáct generací.Co by asi mohla lípa o svých lidech vypravovat,vždyť ona skutečně pamatuje,jak se od generace ke generaci život proměňoval...Ve Vlásenicích roste největší lípa Táborska.Říká se jí stále Holubova,třebaže ten,který ji měl nejraději a většinu svého života prožil v její blízkosti,už před lety zemřel.Jak bývá zvykem,lípa svým jménem stále připomíná,že patřila s dvorkem a chalupou rodině,se kterou ji osud spojil na uplynulých sto let.Život lípy je počítán na několik set let,vypravuje se,že v době Husově už byla vzrostlým stromem.A kmen,který v obvodu měří skoro devět metrů,jako by její věkovitost potvrzoval...Největší lípy Liberecka mají v Kotli.Obvod kmenu starší,přibližně osmisetleté,je devět a čtvrt metru,druhá je asi o pětset let mladší a tedy i štíhlejší.Jsou duté,ale síly mají k životu stále dost.Botanikové uvádějí,že ta mohutnější je prokazatelně jednou z největších jednokmenných lip u nás.

Deina66: Já si ten obrázek pojmenovala"To srdce není náhodou"a jsem si tím jista.

ilsa: moc ráda bych ho ted objala a pohladila po kůře nabil by mi moji energii

ilsa: to byl učel hned jak jsem to přečetla věděla jsem co poslat i když vím že ho mášHolinka:

ilsa: Deina66:

Deina66: Můj milovaný strom-důkaz,že příroda někdy vskutku čaruje a pohladí a řekne víc,než lidi.Obrázek mám uložený(společně s vaším Bubákem)a často ho obdivuju.Děkuju,udělalas mi velkou radost.

ilsa:

Kmen stromu je symbolem jeho pevnosti a nejnápadnější měřítko věkovitosti a památnosti.v mládí hladká kůra se věkem proměňuje v silnou borku,která svými hlubokými vrásami a prasklinami v nás vyvolává srovnání s vráskami na tváři člověka.Stává se,že kmen se stářím nebo nehodou otevře a odkryje dutinu...Někdy je ještě plná rozpadající se dřevní hmoty,kterou prorůstá množství drobných vnitřních kořínků,jindy už prázdný prostor se stal osobitým světem prohlubní,záhybů a nárůstů.Tajemný svět sám pro sebe,z něhož nahoře mezi větvemi je možné zahlédnout nebe.Příkladem může být třeba lípa v Tatobitech pod Kozákovem.

Život zapsaný v letokruzích...Se stromy to vývá jako s lidmi.Na první pohjled může člověk zaujmout vzhledem,chůzí,výrazem tváře,výmluvnýma očima.Strom,a zvlášť věkovitý a památný,dokáže naráz přinutit člověka k zastavení-tak často se jeho stáří promítá do vzhledu.Sto let není v životě několik set let starého stromu dlouhý čas,a přece fotografie a obrázky mnohé prozrazují.Třeba u slavného krompašského tisu,který byl zobrazen už na starých vojenských mapách z doby monarchie.V Británii mají věkovité tisy,jejichž stáří je prokazatelně spočítáno na tisíc let.Tisy v naší zemi mají zřejmě lepší živobytí,protože narůstají rychleji.Jako vlasy krášlí ženu,tak malebnost stromu vytváří jeho koruna.Už sám název je výstižný,vždyť koruna je odznakem králů.Jenže u stromů je nádhernou ozdobou a současně listy na jejích větvích jsou pro strom životní jistotou.A prostřednictvím stromů i jistotou naší.Představme si,kolik listů asi má koruna vysoké a rozložité lípy v Lipce na Chrudimsku.Měla korunu ještě bohatší,ale jedna ze tří hlavních větví se odlomila a strom zatím nestačil ztracené větve nahradit.I tak je zajímavá...A což teprve bohatství listů v koruně našeho snad nejkrásnějšího buku v Mšeckých Žehrovicích!Koruna stromu dokáže býti věrná.V Popově na Jáchymovsku museli z vesnice vysoko v kopcích lidé odejít,zdi jejich domů spadly.Koruna rodové lípy však rostla dál tak,jak byla po staletí navyklá.větve změnu nepřijalydál šít domu připomínají.Ani větve našeho největšího modřínu v Petrovicích se příliš neproměnily,stále drží tvar i rozložení,jen za desítky let zmohutněly.

Jdu sáhnout poslepu a co vytáhnu,to bude první.O nic ale nepřijdete,slibuju.Tak já jdu a fak nebudu koukat.....A jsou to stromy,tak začnem jako v Tv:Tam v korunách....Být jako on,nemyslet na dějiny,být jako on,jen vrůstat do krajiny.Prorůstat zem a do hlubin se nořit,dát trávě stín a své nebe si tvořit.Tam v korunách se člověku dech zatají,tam v korunách se člověk a strom setkají.Tam v korunách má člověk nebe na dosah,tam v korunách ,tam člověk ztrácí z času strach.Člověk a strom,dvě bytosti,dva světy,člověk a strom,dvě rozdílné paměti.Mohutný kmen je pevnost proti času,obejmi jej a strom ti dá svou spásu....

Já hlasuji též pro obojí, asi budeš muset hodit korunou.

Zítra nakouknu,co jste vybraly ale stejně napíšu postupně obojí-jen jsem nevěděla čím začít a na co jste momentálně víc naladěné a natěšené.

ilsa - já bych ráda obojí - jak K pramenům, tak Paměť stromů

ilsa: Tak nech hlasovat. Ja tedy zacnu a jsem pro Zpet k pramenum

Holčičky moje,protože Rudolf skončil,nevím co psát dál a protože o veselí se tu starají Holinka a Verča,zůstala bych u přírody.Můžete si vybrat "Zpět k pramenům" nebo"Paměť stromů" obojí bylo v Tv,obojí uváděl Luděk Munzar a myslím že nikdo by to nedokázal líp.

Holinka: pekne cteni!
nas to taky teprve ceka!

kluci jsou zatim docela v pohode!

Holinka: potvzuji Renda má koníčka psy a o nějaké pubertě ani skoro nevíme jenom je ji občas plný dům a to je fajn neni tu smutno navím má pubertu takzvanou smějící takže se řechtá velice často

ruzovyelf:

kubikm: Holinka: No tak ja nevim, myslim, ze k tomuto tematu by se mohla vyjadrit moje maminka, mela taky doma takove duo a i kdyz bych ted rekla, ze jsme nebyly tak hrozne, nejaky zasuty pocit ve me hloda a dere se na povrch, ze asi byly

blbnutí. Je pravda, že pes takové starosti nenatropí, i když a je s ním určitě víc srandy. Omlouvám se,nějak jsem to odklikla dříve.

ruzovyelf: ale ono vždy to nemusí být tak hrozné. Dcera prošla pubertou vklidu. Od 12 měla koníčka - koně, ty potřebují opravdu hodně péče a času, tak neměla čas na žádné b

ruzovyelf:

verca: ilsa: Diky za pekne pocteni
Holinka: Teda, tys mi dala a to jsem si vzdycky prala dcerusku, tak teda ted jsem docela rada, ze mam Prince

Tak jsem přepsala další kus povídání z knihy Betty Mac Donaldové o pubertě.

Stejně důležité jako šaty bylo jídlo a hubnutí. Pár týdnů bylo všechno jakž takž. Děvčata přišla ze školy s družinou svých Johan, Lid, Ruth, Sand Billů a Jimů, zamířili rovnou do kuchyně a začaly se ozývat pravidelné údery dveří lednice, zmítající se jako ocas přátelského psa. Dospívající mládež hltá. Hltají všechno, co není označeno lebkou se zkříženými hnáty nebo co není zmrzlé. Všechno, co jsem v uplynulých dnech uvařila, usmažila, od špaget až po hadry na nádobí, je vítáno zvoláním: „Víc toho není? Umíráme hlady.“
Pak jednoho časného rána rozhodnu, že si přivstanu a uvařím pro svoje rostoucí holčičky něco hodně dobrého a pro všechny jejich Rutinky, Janinky atd., kterým zřejmě vůbec nevadilo, jestli spí po šesti v posteli nebo na kamnech, jenom když to bude v našem domě.
„Připravím francouzské topinky ,“ oznámím Tudorovi a pobíhám vesele po kuchyni, chystajíc pravý javorový sirup a tísníc se na stále menším kousku stolu pokaždé když se objeví další příšerná malá postavička v roztrhané spodničce a natáčkách, natřená krémem, a dožaduje se žehličky.
Když jsem měla zlatavé francouzské topinky na hromadě vysoké asi metr – obvykle pouhý předkrm – zavolala jsem hlasitě, že je snídaně na stole, a sedla jsem si do svého kouta se šálkem kávy a s cigaretou. Za chvíli se začala trousit děvčata, promočená mým parfémem a samozřejmě každá v šatech některé jiné.
„Tak honem si vypijte oranžádu, Osmažila jsem francouzské topinky,“ řekla jsem pyšně.
„Doufám, že ne pro mne,“ řekla Anka povzneseně, usedajíc ke stolu a otevírajíc víčko lahvičky s lakem na nehty. „Držím dietu a nechci nic jiného než jedno vejce natvrdo.“
„Proč máme pořád oranžádu?“ řekla Janka. „Šťáva z rajských jablek má jenom padesát kalorií.“

A všechny Rutinky a Janinky odmítají moje topinky.
Když odešly, hodila jsem nádherné zlatě hnědé topinky vztekle do misky pro mývaly a rozhodla jsem se, že to bylo naposled, co jsem vstala a vařila pro své protivné dcerunky a jejich nevděčné přítelkyně.
Ze školy se dostavily kobylky dochvilně, ale jedli jenom hoši. Děvčata popíjela čaj a kouřila. Pak přišla večeře, a ať jsem uvařila cokoli – krvavý rostbíf, pstruhy, mleté řízky opékané na roštu – nebylo to nikdy v jejich odtučňovacím receptu. A taky jsem se mohla spolehnout, že se ozvala Anka nebo Janka nebo obě: „Tolik! Prosím tě, proč toho vždycky všeho vaříš takové kopce?“
Je to zvláštní odtučňovací kůra pro studující a žádá si sníst v soukromí talíř karamelu, tři koly a půl kila sýra a ponípat se v kousku celeru a půlce grapefruitu při večeři u stolu. Moje maminka je rozzuřovala básničkou:
Byla jedna mladá dáma,
Známá tu i za horama,
Ta vždycky při večeři jedla jak pápěří,
Ale pak ve spíži, ta si, pane, dala!
Nemůžete studovat dospívající mládež, aniž byste se dostali k problémům sexu, což byl během oněch let nejčastější námět při našich večeřích. Don i já jsme se snažili být k Ance a Jance velmi upřímní a podporovali jsme je v tom, aby byly upřímné k nám. Na jejich otázky jsme jim odpovídali co možná největším počtem lékařských termínů a – jak jsme doufali – korektně a zcela klidně a přirozeně. Výsledek byl, že ať byl při večeři kdokoli, skončila naše konverzace klinickou diskusí o sexu, o nějž se Anka a Janka i jejich přátelé nesmírně zajímali. Dospívající mládež je ráda středem pozornosti a je schopna všeho, aby na sebe pozornost upoutala.

Anka a Janka a jejich přítelkyně hovořily o světáctví, o večerních šatech bez ramínek a o dlouhých špičkách na cigarety, ale když se objevili chlapci, vřeštěly jako rackové, chechtaly se jako hyeny a velmi hrubě strkaly do sebe navzájem i do chlapců. Jednou jsem vešla do obývajícího pokoje a našla jsem tam Anku, která zdvihla křeslo, v němž seděli dva velcí kluci. Zděsila jsem se a večer jsem k děvčatům měla přednášku na téma: jak být dámou – Slušné chování – Šarm – Ženskost. Naslouchaly s přivřenýma kobříma očima, potom zívly, neslušně se protáhly a jedna druhou vystrkala nahoru po schodech a zamkly se v naší koupelně.Nejvíc ze všeho mě trápilo, že žádná z jejich přítelkyň nebyla tak hrubá a nevychovaná jako Anka a Janka. Všechny ty Rutinky a Janinky a tak dále říkaly děkuji a prosím a vstaly, když jsem přišla do místnosti, a psaly zdvořilé dopisy. Lámala jsem si hlavu, jakého kouzla používaly jejich matky a kdy, protože všechny byly většinou pořád u nás.
Pak jsme jednou byli s Donem na koktajlovém večírku a přišel k nám muž, jehož jsme neznali a povídá:Tak vy jste rodiče Anky a Janky. Jezdí s námi dost často na lyže a moje paní a já je považujeme za nejroztomilejší děvčátka, se kterými jsme se kdy setkali. Jsou takové vtipné a chytré, ale největší dojem na nás dělá, jak výtečně se chovají. Víte Karol (a najednou jsem pochopila, že to je jeden z utajených rodičů Karol, tiché, vzorně způsobné Karol, která se u nás vyskytovala a nevyskytovala, ale většinou vyskytovala) – od té doby, co začala dospívat, jako by se shlédla v Al Caponovi. „Pochopitelně jsme mu řekli, jak se Karol báječně chová u nás, a on nám zase povídal o Ance a Jance.

…. Nedílnou součástí dospívání byla hudba, hlasitá, bečící, vřeštící, vtíravá, vulgární, nemelodická hudba, která duněla z gramofonu od minuty, kdy děvčata ráno otevřela oči, až do večera, kdy je zavřela. Anka a Janka tancovaly avalon, což bylo něco jako pomalé kulhání s vystrčenou zadničkou a bolestným výrazem v tváři. Poslech této hudby vyžadoval, aby se mládež nařasila na nějakém kusu nábytku a obklopila odpadky – lahvemi od koky, ohryzky jablek, papírky od cukroví, nedopalky cigaret, drobečky sušenek a botami. Obutý nechodil nikdy nikdo – kromě když vyšly z domu. I na společenských večírcích se děvčat zula, odkopla střevíce - a trhala m o j e nylonky.
A parfémy se jmény jako Afrodisie, Rychlá vášeň, Pojď blíž, Hodně hříchů – a všechny s tím těžkým základním odérem pižma. Nijak zvlášť si nelibuji v těžkých parfémech, mám raději lehkou květinovou vůni, ale zvlášť si nelibuji v půllitrech těžkých parfémů, které na sebe děvčata lila v sedm ráno, když jsem se pokoušela upít první doušek kávy. Anka sešla dolů čistá, nažehlená a dokonalá do posledního puntíku, ale obklopena oparem těžké vůně „Rychlé vášně“ vznášející se nad ní jako svatozář. Jednou či dvakrát jsem mírně poznamenala: „Ando, drahoušku, není ten parfém na školu trochu moc – ehm – pronikavý?“ Anka a Janka, která se mezitím také objevila v oděvu zcela neskrývaně na několika místech zašpendleném, ale nasáklém Afrodisií, si vyměnily dlouhé, bolestné pohledy a zhluboka si povzdechly. Věděla jsem, že jakákoliv další zmínka o zápachu v kuchyni by vyvolala smršť výkřiků: „Protože ty nechceš, abychom hezky voněly. Ty bys chtěla aby nám páchlo z úst nebo abychom se parfémovaly lyzolem. Všechno co děláme je špatné. A ty umíš jenom kritizovat.“ Dala jsem jim na stůl snídani, udržujíc tak velký odstup, jak jen bylo možné, a dýmajíc z cigaret se soucitem jsem myslela na učitele, který jich tam měl pětatřicet a všechny takhle páchnoucí.

Tery*: pro mne je to tak mila Terynko! kdyz to ma sisky, tak je to borovice
ty jsi urcite chytrejsi, verim ti!

cedrus libani

TULI: asi není, já bych řekla spíše cedr

- doufam, ze je to BOROVICE!

Mydlář,Jan...Jan Mydlář nejvíce proslul jako popravčí dvaceti sedmi strůjců stavovského povstání 21.června 1621 na Staroměstském náměstí.Byl pohodným a katem všech tří tehdejších pražských měst.Legenda formulovaná Josefem Svátkem v 19.století hovoří o magistru lékařství pražské univerzity,který se z nešťasné lásky stal katovým holomkem a později předním popravčím Českého království.Rod Mydlářů byl každopádně bohatý díky výnosnému řemeslu,ale také díky své vzdělanosti.V rodinné pozůstalosti se kromě jiných cenností nacházely i vzácné obrazy a knihy.

Maier,Michael...Osobní lékař císaře Rudolfa II.a alchymista Maier byl klíčovou postavou rosenkruciánského hnutí a autorem mnoha alchymistických spisů.Jeho první kniha "Arcana arcanissima"(Nejtajnější tajemství)vyšla v roce 1614 a o čtyři roky později vydal"Viatorium"týkající se hledání-prima materia-výchozí alchymistické suroviny."Symbola aurea"(Symboly zlata)vyšla v roce 1617 a v dalším roce pak jeho nejslavnější dílo"Atalanta Fugiens"(Prchající Atalanta),která je trojkombinací hudby,textu a obrazu odhalující tajemství výroby alchymistického kamene mudrců.Maier zemřel během okupace Magdeburku na samém počátku třicetileté války.

Z Ludanic,Kateřina...Kateřina pocházela ze starého moravského rodu,úzce spjatého s jednotou bratrskou.Východiskem z její neutěšené pozice chudnoucího sirotka ae stal aňatek s o šestnáct let starším Petrem Vokem z Rožmberka.Přes vzájemnou lásku nebyl sňatek patnáctileté Kateřiny s rožmberským vladařem nejšťastnější.Její zdraví fyzické i duševní bylo labilní a manželství zůstalo bezdětné.Tak s její předčasnou smrtí vymřely dva významné rody Čech a Moravy.

A je tu loučení s Rudolfem...Löw,Jehúda Ben Bezalel...Jehúda,syn Bezalelův,studoval v Praze a Poznani.Od roku 1553 byl zemským rabbim a správcem židovských škol na Moravě a později správce školy talmudu v Praze.V roce 1592 a 1599 působil jako polský zemský rabbi v Poznani,po návratu do Prahy se stal vrchním zemským rabbim Českého království.Jeho náhrobek na starém pražském Židovském hřbitově je dodnes cílem tisíců návštěvníků.Proslul jako velký znalec talmudu a kabaly,vynikal i v astronomii a matematice a udržoval přátelské styky s Tychonem Brahem.Jeho jméno dodnes nese jeden z útvarů na Měsíci.Rabbiho setkání s císařem Rudolfem jsou popisována v mnoha legendách,i když nejsou historicky doložena.Nejznámější legenda s ním spojená se týká pražského golema;ta ale pravděpodobně vznikla až dlouho po jeho smrti.

prima

našly se konečně základy juditina mosta...tak se těším, co dál vyzkoumají...

Zítra dopíšu Rudolfa,slibuju...Už jsem u posledních osobností a pak je chronologická tabulka,co,kdy,kde...Pokud ji budete chtít,ráda ji opíšu,ale soudím podle sebe,že příliš dat a letopočtů nemusím.

máša h.:

ilsa:

verca: TADY SE OPRAVDU CLOVEK POBAVI, PRECTE SI RUZNE ZAJIMAVE CLANKY.....NO PROSTE SUPER!

Holinka:

Holinka: Ty zlatíčko,tolik práce sis s tím dala-patří ti velký dík a obdiv.

Tak jsem se konečně dokopala přepsat další díl o pubertě

Nejdříve se puberta projevilo na vlasech. Anka měla světlé měděné vlnité vlasy, vždycky zářivě čisté a splývající na ramena. Janka Měla světle plavé vlnité vlasy – zářivě čisté, pokud jsem jí chytila a donutila, aby si je umyla, dlouhé až na ramena. Jeden večer si začala Anka kroutit vlasy do malých mokrých žížal – asi po šesti vlasech na jednu žížalu – a připínala to sponkami překříženými jako dýky.
„Co to provádíš s těmi vlasy?“ tázala jsem se.
S hlubokým povzdechem a s ústy plnými sponek zamumlala: „To bys nepochopila“.
„A proč ne?“
„Protože nevíš nic o módě a kromě toho chceš, abych byla ošklivá.“
„Tvoje vlasy jsou moc hezké, tak jak jsou,“ pravila jsem nemodře.“
„To jsem věděla,“ začala Anka vzlykat. „Já věděla, že se takhle zachováš, že se budeš vztekat. „Já věděla, že se takhle zachováš, že se budeš vztekat, když se upravím, abych k něčemu vypadala, jako ostatní holky.“
Janka řekla: „To je pravda, maminko. Všechny holky si natáčejí vlasy. A všechny říkají, že vypadáme jako čarodějnice.“
„A pytle.“
„A mrňata.“
„Já nemám vztek,“ pravila jsem, dostávajíc vztek. „Ale nechápu, jaký mý smysl natáčet si vlnité vlasy.“
„Ty nechápeš nikdy nic!“ vzlykala Anka. „Ty nevíš nic o ničem! A dokonce se ti líbí i bydlet na tomhle zapadlém ostrově, kde dávají lišky dobrou noc.“

… A od toho dne strávily Anka a Janka a všechny jejich malé dámské přítelkyně přinejmenším třetinu svých životů rolujíce si vlasy do malých žížal. Přes žížaly ovázal barevné turbany, a to různé – jeden rok to byly útěrky, druhý pánské kapesníky, pak zase vlněné šátky nebo ohromné kusy hedvábí., páteční večírky, Sqvígi večírky a školní večírky, jsme ty kudrlinky nikdy neviděli rozmotané. Měly natočené vlasy, když šly do školy, a vteřinu poté, kdy se ze školy vrátily.
Předminulou sobotu k nám přijela druhorozená dcera mé sestry Mary. Rozhodla jsem se, že se zeptám Sally, která není mou dcerou, a proto necítí potřebu hledět na mě „jako na příšeru lochneskou“ nebo považovat každou otázku za osobní útok- proč má dospívající mládež vlasy neustále našpendlené do sponek. Zeptala jsem se našlapujíc tiše a opatrně: „Smím se tě něco zeptat, Sally?“ Dívky se okamžitě na sebe podívaly a shlukly se.
„A co chceš vědět?“ zeptala se podezřívavě.
„Proč si pořád vyšpendluješ ty svoje světlé vlasy? Za uplynulé dva roky jsem tě viděla jenom dvakrát učesanou.“
„No přece, aby se mi vlnily.“
„Kdy?“ tázala jsem se.
„Ve škole,“ pravila. „Rozčešu si je okamžitě, když přijdu do školy.“
„A jakmile se vrátíš domů, tak si je zase natočíš?“
„Samozřejmě. Co kdyby někdo přišel,“ pravila Sally.
„A když nepřijde?“
„Tak jsem natočená na večeři?!

„Tatínek nedovolí, abychom chodily ke stolu v natáčkách. Je pořád děsně nabručený – určitě má menopauzu.“
Po večeři si je zase zašpendlíš?“
„Samozřejmě,“
„ Proč?“
„Kdyby někdo přišel.“
„ A pak zase než jdeš spát:“
„ Samozřejmě.“
„Na ráno do školy?“
„Hm.“
„Nebylo by snadnější dát si trvalou?“
„Kdepak trvalá je staromódní.“
„A to jezdíte lodí sem a tam s těma mokrýma žížalama na hlavě?“
„Kdepak, rozčešeme se, když stojíme ve frontě.“
„A když to zase natočíte? Cesta trvá jenom dvanáct minut,“
„Když čekáme, až loď přirazí ke břehu.“
„A když jedete zpátky, tak se zase rozčešete, než nastoupíte?“
„Jistě. Přece si nemyslíš, že pojedeme v natáčkách na lodi? – pohrdavý smích.

Každý samozřejmě ví, že ačkoliv se dospívající mládež chová odporně sebevědomě, je v podstatě nejistá. Čteme to v knihách. Jsme na to upozorňování v přednáškách. Píše se o tom dokonce v novinách. Ale žijete-li s dospívající mládeží, jste nuceni pochopit, že si ve svém napůl dozrálém, čerstvě vylíhlém, ještě zavlhlém opeření neuvědomuje, že je nejistá. Považují se za moudré, snášenlivé, zodpovědné dospělé. Dospělé, tak dospělé, že mají fobii proti čemukoliv dětskému. Proto také naše příjemná nedělní rána vzala tak náhlý konec.
Anka a Janka teď letěly dolů pro noviny, chvíli se o ně s ječením praly, pak přišly k nám do pokoje, sedly si na postel, vypily nám kávu a kritizovaly: „Bety, ty vypadáš děsně v té noční košili“ – to byla jedna forma ranního pozdravu, po němž rychlé následovalo: „Už zase prší!“
Hluboký vzdech. „Mami, myslíš, že se Tyrone Power ožení s Lnou Turnerovou?“ Obě měly na sobě Donova pyžama, vlasy samozřejmě v natáčkách, obličeje natřené krémem, nehty dlouhé, rubínové a oprýskané, oči smutné. …
Pro jistotu, aby náhodou nepropásly nějaký zcela nový a důležitý krášlící prostředek, studoval Anka a Janka Glamour, Mademioiselle, Charm, Vogue, Harperś Bazaar a všechny filmové časopisy. Okamžitě se dozvěděly, že nejnovější barva rtěnky je „Spálený cukr“, a škemraly a škemraly, až to vyškemraly. A když to vyškemraly, bylo za dvě hodiny po rtěnce, protože se kompletně a dokonale nalíčily, hned jak přišly ze školy (byla to kosmetická příprav na sbírání dřeva), potom před večeří, potom než šly mýt nádobí, protože „by mohl někdo přijít.“ A mezitím občas experimentovaly s různými druhy a způsoby odlíčení a nového nalíčení.

Jednou večer, když nám přišly dát dobrou noc a byly úplně zaplácané jakýmsi bílým mazadlem, které páchlo jako dehet, a vypadaly jako sádrové odlitky, jsem řekla docela mírné: „Víte určitě, že to neškodí pleti?“
Anka řekla hlasem zalykajícím se roztrpčením: „A i kdyby to byl smrtelný jed, je to lepší než chodit do školy s obličejem, který je samý mokvavý bolák.“
„A kde máš ty mokvavé boláky?“ tázala jsem se.
Sehnula se tak, aby jí lampa svítila na obličej, a řekla: „Podívej se.“
Dívala jsem se, ale viděla jsem jenom jediný malý červený pupínek na bradě. Řekla jsem jí to a ona oddusala do postele.
Janka řekla: „Podívej se na můj obličej. Mám tak obrovské póry, že vypadám jako cedník.“
Prohlédla jsem jí – pokud jsem mohla skrze to bílé mazadlo – a řekla jsem:“Podle mého názoru máš moc pěknou pleť.“
„Samosebou – co bych od tebe taky mohla jiného čekat. Tobě na nás vůbec nezáleží. Vaříš mastná jídla, protože chceš, abychom měly vyrážku a byly ošklivé.“
Don řekl:“Co to máš ve vlasech?“

„Rovnadlo,“ řekla Janka „Vlnité vlasy se nenosí. Nikdo je nenosí je to venkovské.“
„Bílé mazadlo na obličeji, rovnadlo na vlasech. Kam se chystáte? Do hrobu?“ tázal se Don.
Zdálo se mi to legrační a zasmála jsem se. Janka se vyřítila nahoru do svého pokoje.
Vyholování nohou začalo toho léta, když bylo Ance třináct, a dřív než kterákoliv z obou měla jedinký chloupek na kostnatých lýtkách. Ale patřilo to k bontónu, a tak si škrabaly nohy skoro tak často jako Don bradu, a pokaždé jeho žiletkou.
Po čase jsem se vycvičila, a jakmile jsem zahlédla Anku a Janku, belhající se z koupelny, s nohama ovázanýma zkrvavělými stuhami toaletního papíru, táhnoucího se za nimi jako ocas papírového draka vyběhla jsem jako střela nahoru, opláchla jsem Donův holící aparát a vložila do něho novou žiletku.
A pak šaty. Tak nesmírně důležité. Všechno dlouhé a volné a k uzoufání. Chlapecké kabáty. Pánské svetry. Donovy košile. Chlapecké džínsy a trička. Dřeváky, mokasíny, špinavé lodičky. Přesně určené bílé ponožky s manžetou dlouhou na přesně stanovený počet centimetrů. První vysoké podpadky a zuřivý výbuch v obchodě: „Máš radost, že mám tak veliké nohy, protože víš, že mě to mrzí!“
Ať jsem jim koupila cokoli, nikdy to nebylo „to“ , co měl někdo jiný. Neustále si vyměňovaly šaty se všemi spolužačkami. Šly do školy v jedné výstroji a vrátily se v něčem úplně jiném. Nemohla jsem to pochopit, protože všechny sukně, blůzy a kabáty byly úplně stejné a ve všem vypadala všechna děvčata jako postavy na zažloutlých fotografiích z dávných výletů.

ilsa -
Holinka - tak tuhle knížku MILUJU!!!!!! Četla jsem je všechny snad tisíckrát!

Čas není náš nepřítel...Znáte to,honíte se,běháte abyste stihli vše,ale čím víc se snažíte něco dohnat,tím větší máte zpoždění.Říká se:"Čas je náš nepřítel",ale kdeže!Vždyť každý z nás je pánem svého času,ale je pravda,že subjektivně jako by ho bylo stále méně.Řada odborníků na transpersonální otázky nabízí vysvětlení ve fungování spirály času.Jak běží čas,události se točí v kruhu,který postupně směřuje do svého středu-pohybuje se ve spirále.A tak se jisté historické okolnosti a dějiny jakoby opakují ve stále se zkracujících obdobích.To má za následek subjektivní vnímání stále se krátícího času-čas nám běží rychleji.A my se stále snažíme stíhat jakoby víc a víc věcí.Občas dojíždím do práce na místo vzdálené 60km.Mám na dojetí autem hodinu,ale ne vždycky jsem schopná vyjet hodinu před začátkem pracovní povinnosti a pak přišlápnu plyn a předjíždím kde se dá.Občas jedu rychleji než je povoleno a dojedu to za 47 minut.Ale jednou jsem vyjela mnohem dřív a užívala jsem si volnou vozovku.Jela jsem podle předpisů,pouštěla chodce na přechodech,nepředjížděla nákláďáky a ještě jsem stihla pokochání okolní přírodou.A světe div se-dorazila jsem za 42 minut!A to mě nutilo zapřemýšlet.Jak radí moudří-se zlem bojuj čistotou myšlenky a láskou srdce.Tedy ne zlem proti zlu,ale přesně tím opačným.Co když to v případech spirály času platí rovněž?A tak od té doby,když mám právě nejvíc na spěch,nestresuji ale vydechnu,zklidním mysl a dělám vše vědomě s láskou a úsměvem-s myšlenkou že mám právě tolik času,kolik mám mít....A funguje to,věřte mi.

Pro všechny,co stejně jako já,mají pořád pocit že jak stárnem a zpomalujem,čas běží o to rychleji.Opisuju z novin"Po kapkách"-bývají zdarma v některých lékárnách a v krámcích s čajem,svíčkama,solnýma lampama a podobným zbožím.

verca -

verca:

Ahoj všichni na Borovici,posílám zase trošku humorného čtení pro pobavení.
TRAGÉDYJA "ŠKRK DO RŽI"
Už je temu hromadu roků, co v jednej dědině měli divadelníckú partyju zvánu spolek "Opona". Tento tyátr byl dlúho pohromadě a vnášál do duší místního publika "vysokú kultůru", jak sa ím ale vdala "subreta" Kača Obdržálková, tož sa rozpadli.
Hrávali skoro každých štrnást dní při vyprodanéj hospodě a měli taký "lepertoár" - jak říkal režizér Cyril Hřebík, že sa mu nemohla rovnat ani talijánská opera.
Dávali samé dobré kuse, keré táhly, taják Krev na vidlách, Drcla loktem o kredenc, Vražda mladéj dívky v jatelině, Králík zežrál viks, Obrátil sa až v hrobě a dedektívka Tajemný výbuch pod peřinu byly hry, kerých byl autorem místní kostelník Matěj Zhašák. V operetě Pásla voly u stodoly měl s ohromným úspěchem sólo na buben kovář Obrúčka. Ludé řvali - o vstupné - ešče měsíc po tem.
Jednu po dluhem bubnování, jak dyby Zulukafři vyhlašovali válku, policajt Šabla důležito oznamoval:
"Na vědomost' sa dává - aby občanstvo v hojném počtu naščívilo představení, keré sa pořádá na oslavu zlatéj svajby našeho milovaného pana starosty. Hraje sa tragédyja "Škrk do rži" a co sa vybere, bude na zakúpení obecního kozla, protože po tem starém už nic néni. Doňděte všecí, abyste uctili zásluhy a památku našeho milovaného pana starosty - bum - bum!"
("Nehleďte ně do huby, osle!" - to patřilo dečkám, keře kolem policajta poskakovaly.)
A koktavý Matúš Pleskačka dodal:
"A - a - a - za-zakazuje sa do potoka dě-dělat svinstvo, sta-starosta sa budu kúpat. No a - a - zá-zásluhy o obec májů - to-to-to je vidět na jejich břuchu, na-na-narústl ím po-pořádný mozol!"
"Ne-ééé, už sem odešel!"

Byl to najisto hlas lidu, o kerém by sa mohlo uvažovat, ale protože sa slúbilo jídlo, pití a tancovačka, tož "hojný počet" občanstva byl při divadle taký, že každý fučál jak hus v třetím týdni krmení.
"Harvaník" Francek Píščala zahájil představení proslovem, v kerém pana starostu vynesl až do nebe. Mlel furt dokola o jeho zásluhách - o kerých v dědině nikdo nic nevěděl - a nakonec mu popřál "lehké odpočinutí a ať je mu zem lehká" - to sa mu ale, chudákovi, připletlo do řeči, lebo den před tým mluvil na pohřebě...
Pán starosta v naškrobenéj košuli a v novém lajbli sa uklonili, poděkovali a divadlo začalo.
Sotva sa zvihla opona, spadl padací most, kerý měl podle réžije spadnut až na konci třetího jednání. Hnedkaj nato sa strhla strašná bitka - ale za kulisama - mezi režižérem Hřebíkem a stolářem Hoblíkem, kerý podepřel most zhnilú desku.
Držali sa pod krkama a jeden druhého nechtěl pustit, ale po strašnéj raně, kerá zatřásla celu chalupu, od sebe hépli, jak dyby ich zmija uščípila.
Režižér enom zúfalo zařval:
"Kdo to vystřelil?"
Odpovědi sa mu nedostalo, lebo nikdo nevěděl, že hospockému Pipovi vybuchly pilinové kamna...
V půlce prvního jednání ostalo podyjum prázné. Vtem tam vletěla princezna Esmeralda a zapiskotala:
"Princů Izidóre, ty si tady?"
Izidór to nějak popletl, lebo odešel spíš a tož sa ozvalo za kulisama:

Aby neměla princezna na jevišču dluhů chvílu, tož ju šel princ přivítat. Měl na sobě brnění, keré na něm brkalo, jak dyž dva kostlivci zápasijú na plechovéj střeše. Esmeralda mu z bečem padla do náručí a Izidór jí zašuškál do ucha:
"Kruci, Kačo, nebeč doopravdy, lebo ně brnění zrezaví a budem to moset zaplatit!"
Roztúžení sa obtúlali pod dubem a do jejich lásky měl "ťukat" slavík, kerého dělal pastýřůj Janek.
Nedočkavo žmúlál v hubě plechového "slavíka" a čekal na znamení režižéra. Už zahlédl mávnutí ruku, ale pískl enom jednu, lebo stačilo, aby sa jeden ze zbrojnošů za kulisama otočil a buchl Janka halapartnú po chrbtě.
Plechový slavík už z Jánka krkem nevyšel...
Zúfalý režižér enom zavrčál:
"Mordyje, tož mosíš včíl dělat aspoň kukačku!"
Janek teda začal kukat, ale chyba byla, "ze si slapal na jazyk - seplál", tož sa každú chvilku ozvalo: kuku-c, kuku-c!
Dyž byli v najlepším, tož Izidórovi sklaplo hledí a přivřelo princezně nos. Jak zařvala - to si možete myslet!
V druhém jednání umřel král. Dali "mrtvolu" do kysně, v keréj oponář zapomněl kléšče aj s kladivem a z jednej desky trčál hřebík, kerý furt lezl královi - do, tento, no... A umřel by málem doopravdy, lebo byl štvrť hodiny prohnutý jak itrnica, kňučál jak Alík a nemohl sa dočkat konca.

Zbrojnoši měli krála odnést, tož dva a dva chytili máry - a stáli proti sobě! Vypleščili na sebe oči, honem sa všecí obrátili, znova chytili máry a dali sa na pochod. No a protože šli každý na inší stranu, tož máry řízly aj s králem na zem. A tým pádem sa mu "tam" hřebík zarazil... Vyletěl z kysně jak vystřelený, sakroval jak hotař a řval, že mu s takým teátrem možú vlézt na hrb.
Scéna s královnú-vdovú odpadla, lebo na poslední chvilku doletěl malý Francek Peléškůj a oznámil režizérovi, že jejich mamička královnu hrát nemožú, lebo sa ím prčí koza.
Úklady purkrabího zapříčinily kruté rozhodnutí královny-matky: Izidór Esmeraldu nikdá za ženu nedostane!
Poslední výstup teda zakončil tým, že sa měl princ Izidór z neščasnéj lásky zastřelit. Cvakal furt u ucha bambitku a raná ne a ne vyjít. (Přej mu kdosi naplúl na kapslu.) Dyž už cvakl po desátéj a z vyvalených očí publika viděl, že sa nemožú dočkat, aby už byl mrtvý, zastrčil pistulu za řemen a zakňučál:
"Já sa rači zapíchnu!"
Dobrá vůla tady byla, ale už menší vůlu měla šabla, keréj sa nechtělo z pochvy. Izidór s ňú škubal, až mu žile na čele nabíhaly, mlátil do kulis a sekal kolem sebe jak Turek pod Hostýnem, ale všecko marné - šabla tam trčala jak zabetonovaná. Až dyž ju stiskl mezi kolenama a ludé v sáli zařvali: Héj-rup!, tož šablu, zerzavú jak liška, z pochvy vyškubl. Při tem sa praščíl rukojeťú do brady, až mu v sanici ruplo.
A včílkaj honem hledal místo, kde by sa pichl, aby sa nepichl. Našel ho - strčil si šablu pod pažu a řízl sebú o zem jak poleno.

Režizér chtěl tragický moment zachránit a aby "vystřelíl" místo bambitky, tož buchl laťú o kulisu. Ale uščípla sa třísa a praščila pana falářa, kerý seděli v první řadě, po brýlách, hnedkaj ím skélka spadly za vestu. Lampa nad jeviščem sa uškubla a dorazila Izidóra, kerého potem moseli do konca divadla polévat vodu, aby sa mohl ít uklonit.
Princezna Esmeralda bolesťú nad zasebevražděným miláčkem měla skočit s cimbuří. Ve zkúškách byly za jeviščem tři duchny, na keře dycky spadla, ale při představení ich tam zapomněli dat. Ze zúfalým řevem Nemožú bez tebe žit! spadla za kulise jak jelito. Vtem sa ale ozvala raná jak z kanóna a hrozný kvikot, lebo princezna skočila starému Trháčovi do bubna, na kerý dělali hromobití...
Panímáma starostová měli celý fjertúšek promáčaný, jak bečali nad neščasnú lásku, a starosta měli nos utahaný a červený, jak posmrkovali.
Režižér Cyril Hřebík chtěl po pádu princezny situáciju nějak omluvit, tož vletěl na jevišče, že to publiku vysvětlí, ale spadl do nápovědy na slečnu učitelku, praščíl čelem na zvonek a oponář zatáhl...
Ludé byli spokojení a dyby pořadatelé napsali na plagát "komédyja", tož to měli na sto procent.
Nakonec sa herci mezi sebú za kulisama pobili a měl z teho byt esce sud, ale skončilo to dobře, lebo pán starosta to rozdovádaným "kumštýřom" rozmluvili...

taky si vzpomínám na Boží tělo - chodily jsme jako družičky v průvodu po náměstí od oltáře k oltáři a sypaly po cestě z košíčků kytky

dahlia: na Boží tělo a ty krásné průvody moc ráda vzpomínám, Bylo to krásné, na předměstí Brna bývaly krásné poutě, ale pak nám to všechno krásné co šlo od církví, komanči zarazili. Teď se to sice začíná znovu obnovovat, ale ty dnešní děcka pro to nemají už smysl.

LenkaT: Deina66: - to je fakt. tady taky kafco, vodu, nejake piti, cokoladky a susenky!!

u nas v cesku-morave- mamka vzdy napekla, nebo chlebicky....ale ja jsu moravacka! taky pecu!!! moje svagrove nikdy!!! oni litaj jen s hadrem a smetakem.jen uklizi
muj tatka rika me svagrove- SAXANA- divka na kosteti!!!!
CESKOSLOVENSKO- je opravdu pohostinna!!!

já si myslím, že u nás to není zase až tak špatné s tou pohostinností, teda někde u někoho možná ano, ale vesměs asi ne. Od kámošky spolužačka se vdala do Rakouska a ona nemohla pochopit, že když chodili s mužem na návštěvy k příbuzným, dostali jen kávu a sušenky. Ona sama prý vždycky vychystávala, když měl někdo přijít k nim a muž její se na ni zlobil. Pak se časem porakouštila a když přijela k rodičům a šla pak na návštěvu ke kámošce, která ji samozřejmě nachystala pohoštění, tak říkala že už zapomněla, jaké to je a proto se před návštěvou pořádně najedla

TULI: máme známé v Polsku oni jsou také vřelejší líbají 3*-krát ná líčko a jejich podání ruky je příjemné ne chladné no já si myslím že moravané jsou také vstřícnější než češi nechci se nikoho dotknout nejsou všich i stejní ale i ta pohostinost je jiná u nás prostě donesem návštěvě vše najdem doma dobrého nikdy nezůstanem jen u kávy .Když jsem slyšela že ne všude je to samozdřejmostí a nabídnou fakt jen kávu zarazilo mě to,oni zase hleděli na plný stůl.Věděly jste že v Polsku nesnesou aby jste měly prázdný hrnek prostě káva nebo herbatka.čaj musí být pořád dolitý než mi to došlo že to nesmím vyslopat hned tak jsem byla jako rybníkuž vidím ty hlasy ale já si to nevymyslela

JarkaP: jo mafie, pizza a spagety.....
je tu i hodne peknych a pozitivnich veci!!!
a lide jsou k sobe milejsi. hodne lidi je , ze dokazou projevit lasku k druhemu, raduji se z malickosti......nerikam, ze vsichni, to ne!
ale moje mamka rika, ze my cesi jsme chladnejsi- tak nevim????
vzdyt tady se i zdravime tak, zese pritiskne licko na licko z d obou stran....i chlapi!
ty, co neznas, a predstavi ti je, tak hned ti podaji ruku.....
a nebo tady, i kdyz zenska spatne ridi, tak na ni volaji: SIGNOOOOOOORA-PANIII...... JAK RIDIS?? ATD
a v cesku? TY PI....

TULI: krása, škoda, že u nás se už nic takového neslaví, maximálně na poutních místech,ale ve městě ne...

TULI: moc zajímavé

máša h.: JarkaP: no jo, hampejznice.......neco bych vam rada poslala, ale na Borovici to nejde!!!!

Holinka: jo, ten camping tu je, ale je dost daleko od meho bydliste- my na tu stranu k mori nejezdime- nemam ty ostre kameny rada, ale more je tam fantasticke.
chodime na piscitou plaz- tu mam 8. min autem, ale voda tam ma jinou barvu .
ne ne ne

TULI: Dahlia: Díky za všechny ty informace a fotky, připomnělo mi to dětství a průvody Božího Těla. Teď už je to u nás všechno minimalizované, i když proti totalitě je to super. Ale svátek sv.Agáty, to se tu vůbec neslaví. Je krásné, jak se toho účastní všichni - ta tradice tu zoufale chybí, i u klasických nejznámějších svátků. To se teda komunistům povedlo, rozkopali to všechno. Zato Prvních májů jsme si užili bohatě! To už se teda nesmí vrátit!

JarkaP: to bych nevzala do huby, velebnosti

máša h.: To bys pak chtěla to cukroví, viď?

TULI: ještě že to nebyl sv. Agatius a neufikli mu pinďoura

TULI: Je to moc pěkné, že nám přibližuješ místní zvyky, já měla o Itálii v povědomí jenom to, že je tam mafie a jí se tam pizza a špagety . Až bude opět něco zajímavého, prosím prosím, zase nám to napiš!
ilsa: I tobě díky za zajímavé čtení

Tuli: Tak teď jsem se dívala do své vandrovní knížky a v roce 2000 jsem 3x spala v kepmu v Catanii - dle razítka Camping JONIO, tedy koupání hrozný vstup do moře, samé lávové černé kameny, ale jistě jsem byla v kostele, který nám ukazuješ na fotkách, jsem ráda, že vím i něco víc, co nám určitě nebylo řečeno. Též jsme byli v Taormíne v "Teatro Antiko", ráda na ten zájezd vzpomínám, už proto, že těch památek tam máte víc a lépe uchovných než v Itálii, nebo Řecku.

Jeee - TULI - to tvarohové ňadro vypadá odpudivě - asi bych si je nedala, připadala bych si jako kanibal
Ale jinak je to zajímavé - také o něčem takovém slyším poprvé v životě.

TULI: úžasné,moc Ti díky

TULI: úžasné,fotky super,jako bych tam byla,prsíčka vypadají móóóc dobře,sbíhají se mi sliny

TULI: já miluju děsně sladké věci no dvojky by stačily uplně mě honí mlsná du kuknut co doma máme