Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

TELEFONUJU s jednou příjemnou paní. Přišla na ní zimní deprese. A velmi vážné nastuzení, které má už od prvního září.
„To vy teda nevíte, co je to deprese, co?“ Sípe do telefonu.
„Já vám povím,“ já na to, „že někdy se ocitnu tak na dně, že by se mi sešel takový ten vysouvací žebřík.“
„A co tedy děláte?“ ptá se ona. „Řekněte mi, co s tím DĚLÁTE?“

Takhle mě ke zdi ještě nikdy nikdo nepřitlačil. Obvykle se mě ptají, co si myslím, že by měli dělat oni.
Mojí útěchou není náboženství, jóga, rum, ba ani pořádný spánek. Je to Beethoven. Ten Ludwig van. On je mým esem v rukávu. Pustím si do sluchátek jeho Devátou symfonii, pořádně si sluchátka přitáhnu k uším a lehnu si na podlahu. Hudba se line jako první den stvoření.

A já si myslím na starého pana B. Ten toho věděl hodně o sklíčenosti a depresích. Pořád se stěhoval a snažil se najít to správné místo. Jeho vztahy k ženám nestály za nic a skoro pořád se hádal s přáteli. Trápil ho rozmazlený synovec, kterého měl moc rád. Pan B. se toužil stát skvělým kytaristou. Také chtěl pěkně zpívat. Jenže začal ztrácet sluch, když byl ještě celkem mladý. Což je pro klavíristy a zpěváky obvykle špatná zpráva. Roku 1818 – v osmačtyřiceti – už byl úplně hluchý. O to fantastičtější je, že pět let na to dokončil svou nádhernou Devátou. On jí vlastně nikdy neslyšel! Jen si jí myslel!
A tak tu ležím se sluchátky a přemýšlím, jestli to Beethoven vůbec někdy mohl cítit tak, jak mi to zní v hlavě. Nastupuje crescendo a já cítím, jak mi vibruje hrudní kost. A když se ozvou ty poslední nádherné údery tympán, já už jsem na nohou a z plna hrdla zpívám klopotnou němčinou s tím ohromným sborem a poskakuju, zatímco legendární Fulhumowski diriguje závěrečné posvátné tóny. KONEC SVĚTA A PŘÍCHOD BOHA A JEHO ANDĚLŮ, HALELUJA, HALELUJA! DUUUUÚÚÚÚM – TADUÚM – BAM- BAÁÁ!!!! Panebože!

Jsem naprosto unesený, rozrušený, ohromený, úplně se vznáším! Nechť žije člověk!
Ze všeho toho žalu a utrpení, zmaru a zklamání, z toho nesmírného a věcného ticha vzešlo něco tak velebného – gejzír radosti a euforie! Vždyť on se s jásotem vzepřel svému osudu!
A já té kráse a pravdě nikdy neodolám. Já prostě tváří v tvář TAKOVÉ HUDBĚ nedokážu dál sedět na své hromadě vychladlého popela, lomit rukama a litovat se! Nejenže ta hudba zahání deprese, ale zřejmě léčí i nachlazení.
Tak proč se pořád brblá o zimě, vlhku, účtech a daních?, říkám si. Kdo vlastně stojí o tyhle řeči o nezdarech, marnosti a zhoubě? K čemu ty věčné dohady, že život a lidi nestojí za nic?
Ve chvílích kdy jsem na dně, nalézám v Beethovenově hudbě přesvědčivý důkaz naděje. V hluboké duševní zimě v sobě nacházím prosluněné léto. A jednou, jednoho neskutečného prosincového večera, až budu moc bohatý, si pronajmu ohromný sál a velký sbor a obrovský symfonický orchestr, postavím se na pódium a budu dirigovat Devátou. A osobně odehraju part tympán až do toho nádherného závěru a zároveň budu z plna hrdla zpívat sebou. A v posvátném tichu, které pak vždy následuje, budu vzývat všechna božstva ve jménu Ludwiga van Beethovena, jako Deváté a světla, které nám dává.

Nečhť žije člověk!

hezké svátky vám všem na borovici...a vlastně všem lidem dobré vůle...

Krásné Vánoce všem a ať se tu po celý příští rok scházíme celá naše bezva parta u pěkného čtení a pěkných obrázků.

Hodně zdraví, lásky a krásných příběhů Vám všem!!

Všem na Borovici šťastné a veselé Vánoční svátky.

na svátky a pro dnešek...

Přátelství

Je jen málo citu mezi lidmi,je jen málo krásného.A přátelství,ne síla zvyku,ukáže ti co je šťastného.Je jen málo Lásky v lidech,je jen málo neděje.A přátelství,když uchráníš si,pro tebe pak svaté je.Ty můžeš milovat celým srdcem,ty můžeš nenávidět až do morku kostí,však znovu přijdeš k příteli,co svým pochopením tě vždy znovu a znovu hostí.Přátelství je pro tebe,co máma pro své dítě,však nesmí stavěné být ze soucitu a upletené z neupřímné nitě.Teď ho máš,leč nevážíš si ho a nechápeš co ti život dává,to teprve až ztratíš,pak poznáš co jsi měl a nemáš,no to už se tak stává........Nesuďme lidi podle zevnějšku.

M A M I

Mami, kde jsi?
Teplo se vytratilo, Tvůj úsměv není jak dřív.
Nic není jak dřív, bolest jež svazuje...
Ztrácíš se před očima a nevíš o slzách,
které zadržuji pod víčky, když se na Tebe dívám.
Zvláštní, slzy jsou slané, ale pro mě
mají příchuť hořkosti...
A temnota jíž procházím je stále hustější
a kroky nejisté.
Mami, už dávno jsem Tě ztratil,
už jenom dýcháš a v té hustotě,
která by se dala krájet, chodíme kolem Tebe
a čekáme nevyhnutelné...
Mami, miloval jsem Tě, jak jenom syn
může milovat svoji matku.
A za všechno, čím jsem Ti ublížil se omlouvám a doufám v odpuštění.
Mami, až navždy usneš, vím, že budeš u Boha
a budeš se na mě dívat shora,
a pak se naše pohledy setkají a já budu vědět,
že jsi pořád se mnou...
A v té jistotě naleznu klid, který v bolesti
a zvyšujícím se tlaku teď nejsem schopen nalézt.
A budu pokračovat v budování života,
neboť teď pouze tápu ve tmě
a všechna světýlka se vytratila a s nimi i Bůh...
Vím, že Bůh tu je, ale ve slepotě ve které se nacházím
nejsem schopen jeho přítomnost vnímat.
A všechny myšlenky se vytratí a už nikdy nebudu mít strach
ze ztráty matky, protože už to budu mít za sebou...
A bezmoc se vytratí, jako noc před svítáním
a v to ráno, které přijde zase začnu volně dýchat...
S Bohem moje nejdražší milovaná maminko...

kubikm: Darila: Čumím jak vůl,že tu není,co jsem vám odpoledne napsalakubikm: Vyslovila jsem představu,jak by bylo veselé kdyby v tu hodinu přirovnala dcerka usměvavé ráno k toběNa dětech je krásná jejich bezprostřednost a to,že vše(včetně kritiky)vysloví jak to cítí.Darila: Řád zlatého moku si musíš vysloužit a zasloužit-přijedu na to osobně dohlédnout.

Ilja Hurník:
Rozjímání o koledách

Koledy jsou jedinečné v jednom smyslu. Ve všech lidových písních zní to, čím lidé žili, láska, nenávist, smutek, vzdor. V koledách je jen jedno: radost, že se narodilo děťátko. Je chudé, možná hladové, honem k něšmu zahřát je peřinkou, nasytit kaší a medem. Ti lidičkové, spěchající k jesličkám, za to nechtějí nic, snad ani požehnání , ani odpuštění hříchů. na posední soud je ještě čas. Chtějí jen dávat. Jdou za svým Pánem, ale nemají z něho strach, je to přece chlapeček. Nikde se nejeví náš člověk tak šťastný jako v betlémě

HOLKY A KLUKU, jsem moc ráda za toto audítko, ráda si sem chodím číst, díky

Darila: o těch dětech je to úžasné
holka mi jednou řekla
ráno je jako motýlek, taky tak usměvavé.....

ona je skřivánek, bylo 1/2 5 ráno, já, sova, jsem na oči neviděla
tím mě tedy fakt dostala

Ve chvíli kdy nechceme být sami,
ten večer voní prskavkami.
A voní také po radosti
láska a štěstí jsou zvanými hosty.
Veselé Vánoce všem

verca: moc pěkné čtení, jsi prostě naše sluníčko!!

ruzovyelf: Holinka: habaděj: kubikm:

ilsa: tedy ty jsi na nás hodná- hele kočinko, ruzovyelf: chce k ježíšku řád myšího kožíšku, tak já k Novému roku- řád "Zlatého moku"

Dětské názory na lásku

Několik profesionálů se na tuto otázku zeptalo skupiny dětí starých
mezi čtyřmi a osmi lety. Jejich odpovědi byly mnohem širší a hlubší, než si
kdo dovedl představit.

Přesvědčte se sami:
Od té doby, co moje babička onemocněla artrózou, nemůže se už
ohnout anamalovat nehty na nohou. Tak to za ní teď pokaždé dělá můj
dědeček, i když sám má artrózu v rukách. To je podle mě láska.
Rebecca, 8 let

Když vás má někdo rád, vyslovuje vaše jméno tak trochu jinak.
A tak prostě víte, že vaše jméno je v jejich ústech v bezpečí.
Billy, 4 roky

Láska je, když si na sebe dívka nastříká parfém a kluk použije
vodu po holení a pak si spolu vyrazí ven a jeden druhého# # # #
očuchávají.
Karl, 5 let

Láska je, když jdete na jídlo do restaurace a dáte někomu většinu
svých hranolků a nechcete na oplátku žádné z jeho porce.
Chrissy, 6 let

Láska je to, co vás nutí se smát i když jste unavení.
Terri, 4 roky

Láska je, když maminka udělá kávu pro tatínka a usrkne, aby se
přesvědčila, že dobře chutná.
Danny, 7 let

Láska je, když se s někým stále pusinkujete. A až pusinkování
přestane bavit, tak pořád chcete být spolu a víc spolu mluvit.
Moje maminka s tatínkem jsou takoví.
Billy , 7 let

Láska je to, co je s tebou v pokoji na tvé narozeniny, když
přestaneš otvírat dárky a zaposloucháš se.
Bobby, 7 let (Neuvěřitelné!)

Když se chcete naučit někoho lépe milovat, měli byste začít
u kamaráda, kterého nenávidíte.
Nikka, 6 let
(potřebovali bychom o pár milionů více Nikk na této planetě).

Láska je, když řeknete klukovi, že se vám líbí jeho tričko
a on ho pak nosí každý den.
Noelle, 7 let

Láska je, jako když jsou malá stará paní a malý starý pán
stále přátelé, i přes to, že se už tak dobře znají.
Tommy, 6 let

Když jsem hrála na koncertě na piáno, byla jsem na pódiu a hrozně
jsem se bála.
Podívala jsem se na všechny ty lidi, co mě pozorovali a zahlédla
jsem mého tatínka, jak na mě mává a usmívá se. Byl jediný, kdo to
dělal. Pak už jsem se vůbec nebála.
Cindy, 8 let

Láska je, když maminka dá tatínkovi nejlepší kousek kuřete.
Elaine, 5 let

Láska je, když mamka vidí taťku celého smradlavého a upoceného,
ale i tak o něm říká, že je větší fešák než Robert Redford.
Chris, 7 let

Láska je, když vám vaše štěně olíže celý obličej i přes
to,že jste ho nechali doma samotné celý den.
Mary Ann, 4 roky

Když někoho milujete, tak se vaše řasy hýbou nahoru a dolu a
odlétávají z nich malé hvězdičky.
Karen, 7 let (obdivuhodná představivost)

A na závěr –
autor a lektor Leo Buscaglia jednou mluvil o soutěži, kde měl dělat porotce.
Cílem soutěže bylo najít nejstarostlivější dítě. Vítězem se stal čtyřletý chlapec.
Sousedovi od vedle zrovna nedávno zemřela žena.
Když chlapeček viděl muže plakat, vplížil se na jeho dvorek,vlezl mu na klín
a jen tak tam zůstal sedět.
Když se matka zeptala, co sousedovi řekl, chlapec odpověděl:
"Nic, jen jsem mu pomohl brečet."

Buďte dětmi celý život, nestyďte se za své city!!!

ruzovyelf:

Napisu si k Jezisku o Rad mysiho kozisku

ilsa: Prala jsem si Rad mechacky zlate, ale ten mi pri mem - kucharskem umeni - nehrozi, ani ten Rad sunky zlate, pac tu tak leda zbodnu

ilsa: verca: habaděj:
ilsa: Oooo, ja mam radost prevelice, nemela jsem zadny a ted mam Rad zlate borovice

verca: Kdyby byly tři "Řády zlaté Borovice",dostala bys jeden ty,za dlouhé a moc pěkné příspěvky(věnuješ nám všem hodně svého času),Další by dostala Darila a Elfi za příspěvky a hlavně krásné ilustrace

verca:

verca: jo, jo...
Staří ludé z našéj dědiny často zpomínajú na dvúch zlo­dějů, na kerých žádná spravedlnost' nestačila, až jednu sa odsúdili sami — a jaksapatří!

verca: , díky

Všem přeju hezkou neděli.

MASŤ NA ZLODĚJE

Dacanů, lumpů a zlodějů chodí toléj po světě, že sa člověk bojí podívat do zrcadla... Co není přikuté, to ukradu! Snáď už mosí byt konec světa! - zahromovali stařeček Pagáč a kopli do práznéj králíkárně, v keréj krom bobků neostál do rána ani chup...
"Kerá sviňa zlodějská sa to opovážila? Aby mu báchor zbrantovatěl, až ich bude žrát!" - brblali a nahlédali z obúch stran přes ploty, esli tam někde neuhlédnú nekerého ze svých dvanásti králíků. "Éj, nedaj bože, abych ho dostál do ruku, obrátil bych ho jak kožu z králíka! Že sa pámbu može na toto dívat!"
Dyž zahlédli "súseda přes jedno" hrobařa Krumpáča, jak líčijú v zahrádce stromky vápnem, hnedkaj ím zvěstovali, co sa stalo, a ptali sa, esli nekeho neviděli z pytlem.
"Neviděl," pravili hrobař. "Ale proč si nekupíš pořádného psa? Tak ti može chodit po baráku kde chce jak po rynku!"
"Psa? Psa sem už měl - a také ně ho kdosi ukradl... Najlepší by bylo, dybych dostál kupit pořádného tygra, aby takého vandráka hnedkaj zežrál aj z botama!"
"Já, počkaj!" - zpomněli si hrobař. "Víš, kdo by to mohl byt? Dneskaj ráno, ešče za tmy, sa pakovali komedyjanté, co měli "U stávku" střelnicu s kolotočem. Je dosť možné, že si sebú vzali něco na památku."
Stařeček sa buchli do čela: "Já, krúci, vidíš - včílkaj už ně to došlo! Tak ale před třema dňama sem dolezlo také robsko s krúžkama v ušách, krútila zadkem jak kočka v únoru a esli přej neprodáme vajca. Prodal sem jí deset za dvacet grajcarů - šak Kača zrovna nebyla doma - řekl sem si: Bude na gořalku! A co sem ich vybíral v komoře z ječmeňa, tož ta ledačina najisto prozgúňala dvorek aj s králíkama, lebo očiska měla jak kůzelník. Aby jí hrom paprče spálil!"
"Tož vidíš, jak dobře nakupila: za dvacet grajcarů deset vajec a k ternu ešče dvanást králíků! No, prodávat umíš dobře!" - rýpli Krumpáč. "Ale nic si z teho nedělaj, aspoň něco obětováls na oltář kumštu!" - dodali, ale honem zahýbali za šopu. Ešče učuli několik škaredých nadávek a sakrú, keré za němá stařeček poslali.

K večeru ím hrobař donesli párek králíků, aby ím dali "počinek" do práznéj králíkárně a tým si ich zasej udobřili. Pagáč naléli do dvúch štamprlí halúzkovéj a rozvykládali sa, lebo měli "zarazenú lútosť":
"Jožko, lesti chceš byt dobrým - život ťa mosí vychovat. Dyž zme byli ešče také hlúpé ščeňacka, vtlúkali nám do hlavy mórese ve škole pán řídící a doma zasej mamička s tatíčkem. Éj, namúdušu, šak nám ich vtlúkali aj do téj části, co sa na ní sedí... A víš, proč ti to vyprávjám? Podivaj sa kolem sebe, kolej všelijakých ledačin mezi nama chodí. Ty sa vychovat nepodařilo! Víš, že nekeří ludé nedovedu rozpoznat, co je moje a co je tvoje? Víš, jak sa krade? Už sem si kolikrát říkal, že byzme místo kolového honu na zajíce měli udělat taký hon na zloděje - éj, rubal bych do teho jak do festuňgu!"
"Počkaj, Matušku," - zarazili ich hrobař. "Páne u sůdu by temu nechtěli rozumnět!"
"Já vím, na to sú zákony - sú, aj byly! Kdysi prej usekli paprču každému, kdo něco ukradl. Dneskaj to néni možné - víš, kolej ludí by chodilo bez ruky? Lebo prej vozili zloděja v kleci a ukazovali ho jak opícu a švindléřské pekaře namáčali v koši do luže! Dobré to bylo...
Zme rozdělení na zvířacka a ludské plemeno - šak to aj někdy těžko rozpoznáš... Podivaj sa na teho věčně ožralého pastýřa Strožocha: Dyž je mezi dobytkem, je to člověk - doňďa mezi ludí, je to hovado! Co vydělá, to propije! No vidíš - a tací ludé ti závidijú, dyž si kupíš nový kožuch. Ale sú aj tací, že ti závidijú, dyž máš na svém pohřebě pěkné počasí...
Já to dycky říkám: zlodějna a závist' je najvěčí pohroma ludí! Dyž si tak někdy přeříkávám v tých múdrých knížkách, co ně poščáváš, tož bych dál dohromady indyckú děvčicu a Seveřana. A věřím, že by z nich najisto vyšel dobrý člověk - lebo Ind nezávidí a Seveřan nekrade!
No, ale nic sa neboj, šak na ty králíky kdosi doplatí, éj doplatí - já už si na to mast' nandu!"
Vtem pohlédli na věžu kostela a vykřikli:
"Herdek, já tady valím zmaty a mám jet orat. A ty sa běž podivat do téj tvojéj "zahrádky odpočinku", esli ti tam někdo neukradl pomník!"

Bočnica sa už nezmohli ani na slovo a hledá vybúlenýma očima do jedného fleku jak hypnotizovaný, odpočítali peníze a kozu zaplatili...
Stařeček ešče ten den k večeru kupili kozu novů a až za tmy sa s ňú brali dóm.
V jednej dědině sa zastavili v nádražní hospodě na pivo. Kozu uvázali k prvnímu dřevu, keře potmě našmátrali, a šli do šenku. Za chvilku sa vrátili - a koza byla v sakroch... Začali létat kolem hospody, vyřváňali na všecky strany, ale koze nikde. Najednú učuli za keřiskem jakýsi šustot. V naději našpicovali uši a počúvali. Ale to enom nějaký šohaj obíral svoju galánku a šuškál: Dušenko moja sladká, kukulenko malá, holuběnko milučká, dyž sa dívám do tvých očének, tož v nich vidím celý svět... Stařeček v zúfalství strčili hlavu mezi haluzky a zaprosili: "Chlapče, enom co je pravda, si převeliký kůzelník, dyž tak dobře vidíš. Pěkně ťa prosím, podivaj sa ešče jednu do tych očének a lesti v nich uhlédneš kozu ze zlomeným rohem, řekni ně o ní - je moja!"
Nedověděli sa ale nic, lebo vyplašený šohaj ich poslal hledat kozu do takého místa, kde by sa nemohla skovat ani myš...
Vtem ale učuli odkáďsi zvrchu jakési divné zamečání. Zvihli hlavu hoře a ostali jak přibitý. Byla to jejich koza, kerá visala na závorách. Lebo stařeček ju místo k plotu uvázali ke šraňkom a jak vlak odjel - tož ju vytáhly navrch...
Ešče ščestí, že dlúho nevisala. Rychlo ju odřezali, zastrčili jí jazyk zpátky do huby, naléli do ní šestnástku rumu a masírovali jí podlábený krk. Protože ale furt čapala v kolenách, tož si vypoščali tragač a vezli ju dóm jak komtesu...
Jedného dna potkali na stařeček na dědině a ešče ani nedodořekli "Vitaj!", už ně nabízali: Chceš kupit kozu? Dobrá kožená, žere, dojí, ale má jednu vadu - pěšky neudělá ani krok a mosíš ju všady vozit na tragači - aj k ženichovi...


Za nějaký čas zešli sa súsedé při míšání trnek u Cyrila Píščale. Vúňa z lízačky sa míšala ze "smradem" z kvasu, kerého měl Cyril ve štyrech bečkách dobrých deset věder. Mezitým co tetka ze súsedú Frgálkú přidali ze škopka poslední lízačky do kotla, chlape obrátili celu dědinu naruby. Pomluvili mrtvé ze živýma a už bylo málem k půlnoci, dyž sa řeč zavedla kolem zlodějů. Cyril, kerý byl kdysi kapeln&#

A od teho dna to na mňa ležalo jak kameň. Jak teho lumpa zlodějského enom dostat? Šak sa říká: Kdo počká, ten sa dočká!
A dočkál sem sa! Zrovna tehda, dyž sem prodával tu kozu!" "Tu, co chtěla byt tým ajznboňákem a vylezla ti na závory?" - uščúřili sa Peléšek.
"Já ti dám ajznboňáka, až ťa čert zebere, piskořu!" - odsekli stařeček a vykládali dál:
"Ale měl sem na prodaj aj kocúra. A včílkaj došlo k ternu, o čem sem nechtěl mluvit a skrzevá co si sypu popel na hlavu: porušil sem zákon! Ale snáď ně bude odpuščené... Tož, jak už sem říkal, kozu sem prodal. Ešče sem si peníze několikrát přepočítal a potem sem ich tak naschvál ledabylo zastrčil do kapce u kabáta. Kocúra sem měl v míšku pod pažú a co sa tak túlám mezi búdama a dobytkem, abych si obhlédl novů kozu, tož najednú učuju za sebú taký řev, jak dyby nekeho párali. Pravím si: Co zpíváš, kanárku - co sa ti přihodilo nemilého? Pocem, ať ti pofúkám bebinko! Ale ten néenom že potřeboval pofúkat, ale aj vykúpat, lebo mimo zpěvu lúbezného vyluzovál aj "vůňu" podivnú...
A včíl mosíte vědět, co zapříčinilo ten koncert: Tož ten, co řval a smrděl, nebyl nikdo inší než zlodějisko škaredé, kerý ně šel po penězoch. No a potem sem sa dověděl, že to být ten samý raubíř, kerý okradl chudáka Obrúčku! Enomže s tým sem už počítal napřed, že by sa taký ťuhýk mohl přinatrefít. A protože u pořádných ludí bývá zvykem, že dyž donde náščeva, podá sa jí ruka, tož sem mu také narychtovál "přátelské" přivítání: přidrátovál sem si do kapce natahnutú pasť na potkány... No a dyž už sa ně tak pevno držíš - pravil sem si - poď mezi voze! Udělám ti přednášku o slušných móresech! Zakřičál sem: Chlapci, podajte ně lušňu z voza. Mám kocúra, kerý ně chodí na vlaštovky - mosím ho vyplatit!
A včíl ně bude každý advokát naisto rozumět, že sem nic neprovedl proti právu. Vytáhl sem kocúra z míška a strčil ho zlodějovi do gatí... No a včílkaj sem začal vyplácat - teho kocúral Enom z lušně třísky létaly! Šak ani nevím, jak sa to stalo, že sem kocúra lušňú ani jednu netrefil! Mosél sem mět tenkrát nejakú špatnú mušku...
Tož tak - a to je všecko. Čekal sem od sudu pozvá

KAČENA ZA TŘICET TISÍC

Dyž iďa přes dědinu uhlédnete teho čapatého ftáka z rozplésknutým zobákem, najisto by vás nenapadlo, že taký kúšček - ledvá na jedno pojezéní - može aj člověka připravit o chalupu. Ta pěsnička "A ta kačka, bláto mačká..." by sa mohla v těmto případě trochu pozměnit "A ta kačka - groše mačká..." - lebo ich Jurovi Hrotkovi vymačkala toléj, že ešče dneskaj tluče hlavu o klecu, v keréj nebožka kačena za svého bídného života
přebývala.
Tož, jak už to bývá, skoro v každéj chalupě krmili před hodama hus lebo kačenu.
No, a Jurovi Hrotkovi sa jednu do rána tento masný fták z klece "vypaříl". Dyž to zistíl, začal létat po dvoře jak mucha v cylindře. Vlezl pod krmík, za drva, do šopy, na mlatevňu - točil nosem na všecky strany, rozběhl sa k jednému plotu, potem k druhému - a co vidí?
Kačena natahuje krk přes šprlata v kleci u súsedů!
Dvérca vrzly, druhé bácly a Jura lap kačenu za krk! Ani půl slova neutrúsíl a hybaj s ňú dóm. Buchl kačenu do klece, opucoval si ruky, sedl na kladu a zapálil fajku. Čučál do zemi a mrkotál jak koza:
"To vím - kačenku - a překrmenú, no pravdááá! Inší by ti ani nešmakovala, piskořu škaredý! Banda zlodějská! Éj, mám to pěknú žúžel za súsedů!"
Co tak lamentoval, zasej dvérca vrzly, druhé bácly a na dvůr vletěl súsed Matúš Luskačka z řečú:
"Na, počúvaj, Juro - co je s tu kačenu?"
"No, a co by mělo byt? Je moja, ukradls ně ju!" - odsekl Jura.
Matúš načisto klidno vytáhl kačenu z klece, strčil ju pod pažu a vlékl dóm. Ale to tak na Juru! Vyskočil jak čert ze škatulky a hnal sa po kačeně. Začali sa o nu táhat, a dyž protestovala svojím: Gáá - gagagaga, zavrčál Jura: "Drž zobák, ty do teho nemáš co mluvit!" Chytil ju za krk, Matúš za nohy a chvilku sa hráli "Kolo, kolo mlýnské" - lebo sa točili po dvoře jak kočky v díži. Jura řval na Matúša, Matúš na Juru a kačena na oba. Dyž už měla kačenka jazyk vyvalený jak štruplu a polovičku peří oškubaného, zapackovál Matúš o škopek a kačenu pustil. Jura smyk ke špalku, chyt obušek, zatočil s ním nad hlavu jak náčelník Apačů - a kačenka sa odebrala do kačeního rája... Hodil ju k plotu, kde sa natáhla jak po dobrém obědě, a klidno si zapálil fajku.

Matúš si také zapálil fajku a pravil:
"Juro, ty sas ale zatrackaně opasíl! Jak ta mohlo napadnut, že je to tvoja kačena? Kačena jak kačena! No, zapomeňme na to - zme ludé chybující. Dáš ně padesát korun a budem kvit!"
Cóóó - a pár liskanců po téj hubě plechovéj bys nechtěl, ty zlodějů? A už sa pakuj, lebo dostaneš taký virgajs, že Jura mlaždíl jazyčiskem o podnebjá, jak dyž švába dřevákem na stěně zabije, a vybřéskl:
ti ho žádná rajfajzénka nepromění, lunte švindléřský!"
Matúš věděl, že je Jura divočák, tož sa dlúho nebavil a odešel.
Za nějaký čas dostál Hrotek upomínku od advokáta o zaplatění kačeny. Nedál nic! Dostál druhů, třetí - a zas nic! Tož žaloba.
Súd - odvolání, sud a furt dokola. Súdili sa skorém půl roku a dopadlo to tak, že Jurovi prodali rolí za třicet tisíc korun v exekuci.
Ale najvěčí neščestí bylo, že ho kupil Matúš Luskačka...
Dyž jel jedného dna na kupené rolí orat, ostál u póla zaražený jak slupek v plotě, lebo tam čekal Jura s flintu a přivítal Matúša:
"Kruci, enom sa opovaž na tu rolí stúpnút, tož ťa rozstřílám na lunty! A už sa pakuj, lebo ti stará bude vybírat broky ze zadku štrnást dní!"
Matúš, kerému strachy naskočila husí koza a zuby sa mu rozklepaly jak lúkotě ve vyschlém tragači, práskl do koní a jel do dědiny pro policajta.
Za chvilku byli zpátky a po úředním vyzvání policajta Šable sa stalo něco, co sa dovíme až u sudu...
Pán súcí přečtli protokol a z policajtového notesa záznam o činu tehoto znění:
Dna tolikátého a tolikátého vyzval mna občan Matúš Luskačka, abych použil svéj úřední moci a zakročil proti občanovi Jurovi Hrotkovi, kerý přej ho ohrožoval na těle flintu. Že tady šlo o rušení držby a občan Matúš Luskačka měl strachy plné gatě, dostavil sem sa na místo činu a žádal menovaného Juru Hrotka, aby pole opustil. On ně řekl, abych ho polúbíl v řit! Dyž sa tak stalo - chtěl sem použit svéj úřední moci a zavést ho do obecní šatlavy. Menovaný Jura Hrotek na mna - jako na úřední osobu - položil ruku, uškubl ně z blůze kapcu aj z metálama, čepku ně vrazil na uši a pendrek ně hodil do turkyně s prohlášením, že takových veteránů jak su já, zežere při špatnéj chuti aj patnást.
P

Holinka,ruzovyelf,Darila,habaděj,ilsa:Děkuju,dali jste sem krásné čtení.

Všechny zdravím, zase mám co dočítat
Darila: včera to bylo smutnější (ale jak tu zaznělo, i takový je život), zato dneska jsi mě pobavila
ruzovyelf: ta koleda mi připoměla, jak ji malá hrála ve čtvrtek na besídce na flétničku

Královská Obora...Největší a nejstarší ze všech pražských sadů a parků byl založen pravděpodobně již za dob Přemyslovců v polovině 13.století.Jako oboru ji nechal upravit otec císaře Karla IV.český král Jan Lucemburský.Byla často využívána jako loviště.Později,když byla ohrazena,se zde chovaly různé druhy mnohdy vzácné zvěře včetně losa a zubra.Byly zde zřízeny i rybníky osazené rybami.K největšímu zvelebení Královské Obory došlo za vlády Rudolfa II.,který ji měl ve velké oblibě.Renesančně přestavěl zde stojící Královský Letohrádek,nechal zřídit romantické pavilónky,jezírka,ostrůvky a můstky.

Letohrádek Hvězda...Podle legendy jámu pro základní kámen této výjimečné stavby vykopal dne 25.nebo 27.června 1555 sám arcikníže Ferdinand Tyrolský,syn císaře Ferdinanda I.,podle jehožnávrhu stavbu realizovali hradní stavitelé G.M.Aostali a B.Wolmut.Je postavena na půdorysu dvou prolínajících se trojúhelníků(takzvané Šalamounovy pečetě).Vnitřní dispozice objektu je členěna na podzemí,přízemí a dvě patra,patrně korespondující se čtyřmi stupni alchymistického díla:černým,bílým,žlutým a červeným.Stavba má mimořádně silnou pozitivní energii.V přízemí vznikla ústřední síň a kolem ní paprskovitě rozložených šest chodeb,pět místností a schodiště.Na Klenbě středního sálu v přízemí je v 334 polích výzdoba z jemných štukatur představujících výjevy z řecké mytologie,z řeckých a římských dějin.Střecha letohrádku byla původně mnohem vyšší a měla tvar šestibokého jehlanu.Její snížení způsobilo zhoršení akustické kvality třetího patra.Legenda tvrdí,že tohle bylo místo,kde arcikníže Ferdinand prožíval romanci se svou tajnou manželkou,krásnou dcerou augsburského kupce Filipínou Welserovou.

Zajímavé je,že podle očitých svědků skutečně Bílou Horu ten den hustá mlha pokrývala.Dále se říká,že sám papež poslal z Říma veliteli císařských vojsk meč s magickou formulí,která měla zaručit zdrcující porážku povstalců žádajících náboženskou svobodu.Ať už se na Bílé Hoře stalo cokoliv,výsledek této události předznamenal příští osud českých zemí.Katolický svět přirozeně nad výsledkem jásal,avšak i sem dopadl stín.Stařičký papež Pavel nastydl v Římě,a to snad přímo při slavnostním procesí na počest vítězství.Záchvat mrtvice,který ho pak sklátil do hrobu,připisovali současníci mimo jiné právě temným magickým silám,jimž musel papež za jejich služby zaplatit daň nejvyšší.

Opustíme Pražský hrad a vydáme se s Rudolfem na Bílou Horu...Dne 8.listopadu 1620,na samém počátku třicetileté války,se zde odehrála bitva,která rozhodla osud Českého království na tři století-přesně po třech stech letech od stavovského povstání,v roce 1918,se české země zbavily závislosti na habsburské monarchii.Tato významná událost českých dějin náleží délkou trvání,urputností zápasu a počtem padlých spíše do kategorie šarvátek než skutečných bitev.Osud zemí koruny české byl na tomto místě rozhodnut za necelé dvě hodiny.Většina vojáků proti sobě stojících armád,stavovské a císařské,ani nepřišla do přímého kontaktu.Střet začal výpadem průzkumného oddílu vyslaného císařským generálem Buquoyem.Pěší regiment jednoho z vůdců stavovského povstání,Jindřicha Matyáše Thurma,začal prchat,sotva se nepřítel dostal na dostřel.Panika pak zachvátila celé stavovské vojsko.Na odpor se postavili pouze jezdci Kristiána z Anhaltu mladšího,syna vrchního velitele,to však nebylo dostačující.K této epizodě se váže legenda o statečných moravských vojácích,kteří bojovali do posledního muže u zdi obory.Ve skutečnosti to byli Moravany najatí žoldnéři z Německa,Bavorska a Vlach,kteří ve zdi neprobourali únikovou cestua tak neměli kudy prchnout a nezbývalo než bojovat.Hlavní příčinou nezdaru povstalců byly pravděpodobně neproplacené žoldy a nízká morálka mužstva.Existují však i jiné legendy vážící se k bitvě na Bílé Hoře.Podle jedné z nich císařské vojsko zvítězilo za pomoci magie.Měli to být jezuité ,kteří magickým rituálem vytvořili hustou mlhovou clonu činící císařské vojsko až do posledního okamžiku neviditelným.

máša h.:

ruzovyelf:

Hupky dupky z pelechu, pojdte delat neplechuuuuu

Darila:

Moji rodiče

(slohová práce žáka ZŠ)

Rodiče se dělí na dvě části: matku a otce.

Matka se rozděluje na ženu v domácnosti a v zaměstnání.

Doma se ještě skládá z manželky, matky, kuchařky, uklízečky, pradleny, zásobovačky, účetní, vychovatelky… ostatní si nepamatuji, ale máma toho umí vyjmenovat víc, jako na příklad: otrok, služka a jiné.

Matka se vyznačuje tím, že se zázračně nachází na více místech najednou, umí v jedné chvíli myslet na sto věcí, přičemž deset věcí dělá současně. Vidím na vlastní oči, jak po návratu z práce dá vařit vodu na sporák, zatím co zadělává na buchty. Přitom běží pračka, do které chodí vyměňovat prádlo, mně vymýšlí věty oznamovací, tázací a rozkazovací a naší Olinku zkouší z velké násobilky. Ve volném čase stačí i vyžehlit. Že potom přebalí malého Karlíka a udělá mu Sunar s krupicí si ani nevšimnu.

Dvě oči mi na to nestačí. Když potom zasedneme k večeří, všechno je připravené na stole, já mám na teplákách zašité díry, Olina má umyté vlasy a prádlo visí na balkoně. Potají si mámu prohlížím. Máma má opravdu jen dvě ruce a přece, když přijde domu z práce má v v jedné velkou a malou kabelku, v druhé dvě síťovky s nákupem a v třetí ……, ne Vždyť jsem už povídal, že má jen dvě ruce, ale nese i Karlíka ve fusaku.

Otec se neskládá ani nerozděluje.

Nachází se v zaměstnání a doma, ale doma ho najdete málokdy. Kromě snídaní a večeří, když sedí u stolu, vyskytuje se obyčejně v křesle nebo na gauči a bývá zakrytý novinami.

Zanechává po sobě vždy totožné stopy: rozevřené a převrácené noviny a cigaretový popel, někdy i v popelníku. Na rozdíl od mámy, i když má taky dvě ruce, přichází s rukama prázdnýma. Jestli umí násobilku nevím, ale psát asi neumí, protože mi žákovskou knížku nikdy nepodepsal. A ani není prozkoumané, proč patří do skupiny rodičů, když na rodičovské sdružení vůbec nechodí. Jak umýt auto ještě nezkoušel.

Pan učitel povídal, abychom se při psaní tohoto úkolu zamysleli nad prací svých rodičů. Ve škole přiděluji žáka, který řádně nepracuje a neučí se, dobrému a snaživému žákovi, aby se od něj něco naučil. Tak si myslím, že při svatbě přidělují muže ženám, aby je ženy něčemu dobrému naučily a měly na ně dobrý vliv.

Mojí mámě se to zatím bohužel nepodařilo.

(převzato od neznámého žáka ZŠ )

ruzovyelf: krásná koleda, hezounké přáníčko

Holinka: tak u toho bych chtěla být!
Denis: LenkaT: ilsa: JarkaP:

verca: to nemá chybu!

Štěstí, zdraví, pokoj svatý....


Štěstí, zdraví, pokoj svatý vinšujeme vám,
nejprv panu hospodáři pak našim dítkám.
Zdaleka se béřeme, novinu vám neseme,
co jest se nám přihodilo v městě Betlémě.


Narodil se tam synáček, posílá mě k vám,
byste mu koledy dali - však já mu ji dám.
Chlebíčka nechce bráti, nakrmila ho máti,
radš tolárek neb dukátek máte poslati.


Pěkně prosím, odbuďte mě, nemám tu kdy stát,
ještě musím do Betléma dítko kolíbat.
Dítko je to bohatý, v nebi vám to zaplatí,
že se budete po smrti s ním radovati.

verca: ruzovyelf:
Darila:
Holinka:

Holinka:

Tak jsem konečně přepsala další povídku, jednou jsem jí asi 3/4 omylem vymazala. Vzhledem k tomu, že v současné době je to všude samá besídka - tak se bude hodit.


V NAŠEM KOSTELE jsme několik let neměli pořádné vánoční představení. Když nic jiného, tak jsme se začali na svátky dívat velmi věcně a racionálně a stačilo nám, když si to udělali v malém v nedělní škole. A taky jsme si pamatovali, jak jsme posledně vybouchli. Ten týden, kdy bylo vánoční představení, se časově shodoval s epidemií zarděnek, planých neštovic a hongkongské chřipky. A večer , kde se představení mělo konat, byla chumelenice s deštěm, chvilkový výpadek elektřiny způsobil, že se několika lidem zastavily hodiny, a jedna z ovcí, zapůjčená na představení dostala průjem. To ještě nebylo všechno, protože Josef a dva ze Tří králů se během představení poblinkali a dva andílci se rozplakali a taky se jim podařilo počůrat. Vrchol všeho byl, když sbor puberťáků chodil kolem se zapálenými svíčkami tak nedbalek, že místo pocitu, jak na zemi zavládl pokoj, jsme se báli Božího hněvu

a že vypukne požár. Já si nemyslím, že by to bylo až tak hrozné, a možná se to všechno nepřihodilo stejný rok, ale nezanedbatelné množství starších dam z našeho kostela si ten humbuk pamatovalo a jakýkoliv návrh na další představení hodlalo zarazit. Úplně jako by se k nám vrátila cholera a nikdo už tím nechtěl znovu projít.
Ale nostalgie je mocná věc a popletla hlavu těm stejným dámám, když zvažovaly prosby mladších maminek, které tím příšerným obřadem dosud neprošly a nedaly si nic rozmluvit. Nastal čas, aby i jejich děti dostaly příležitost.
A co nevidět lidi kteří pořád říkali, „už bych měl mít rozum“, vyráběli ze starých prostěradel, lepenky a slepičího peří kostýmy pro anděly. Jenom jsme nemohli sehnat ty správné župany pro Tři krále, a tak se několik tatínků sebralo a koupili nové a přejeli po nich dodávkou, aby župany chytly trochu patinu. Jedna mladá maminka byla v jiném stavu a tak jsme jí láskyplně sdělili,že sní počítáme a ať se začátkem prosince dostaví s opravdovým novorozenětem. Slíbila, že se pokusí.

Andělský sbor jsme vycepovali tak, že byl schopný zpěvu. Sehnali jsme opravdové jesličky s opravdovou slámou. A i když jsme se shodli, že živé ovečky tentokrát vynecháme, někdo pro ten večer iniciativně vypůjčil dvě menší kozy. Parádním kouskem pak bylo zapůjčení živého osla, na kterém by přijela Maria. Nikdo z nás ještě nikdy neviděl, že by do presbytáře někdo vyjel na živém oslu, a přitom nám připadalo, že to je báječný nápad.
Udělali jsme jeden ústupek zdravému rozumu – rozhodli jsme, že to celé uspořádáme v neděli dopoledne, za plného světla abychom viděli, co provádíme, a v andělském sboru aby se nikdo nemohl bát tmy a brečet nebo se počůrat. Taky žádné svíčky. A žádná generálka.
Tyhle záležitosti jsou většinou stejně lehce dojímavé a nikdo nestojí o to, prožít to dvakrát.
Konečně přišel ten den a všichni se dostavili do kostela. Přišly i mužské polovičky, o kterých se vědělo, že pravidelně nechodí – nejspíš ze stejného důvodu, jako by se lidi šli podívat, když se kousek od domu vybourá autobus.

A nebylo to vlastně nejhorší. Aspoň ze začátku ne. Kozy utekly na parkovišti a pastýři s nimi předvedli menší rodeo. Ale z plna hrdla jsme odhýkali koledy a sbor andělů přežil své první velké číslo unisono a ani to nebylo moc falešně. Nad jesličkami jsme rozsvítili betlémskou hvězdu a už byl čas, aby se objevil Josef s Marií; s Marií na pronajatém oslu, v náručí s něčím, co se později ukázalo jako rozdrbaná panna (těhotná paní totiž přenášela).
To ten ose se ukázal jako naše zkáza.
Osel dvěma zdráhavými krůčky prošel brankou k presbytáři, obhlédl situaci a zasekl se.
Vzpříčil nohy, celé jeho tělo ztuhlo jako beton – a rozhodně víc než jako mrtvola - a procesí uvízlo. Tedy oslovi se dá někde v ústraní leccos udělat, aby se přiměl k pohybu, ale možnosti, co mu udělat, jsou velmi omezené v kostele v neděli dopoledne, před očima žen a dětí. Škubání za ohlávku a zlostné kopání od Panny Marie nepomáhalo.
Předseda výboru zmocněnců, který seděl ve svátečním obleku v první řadě, přispěchal na pomoc. Podlaha kolem oltáře byla z vyhlazeného betonu. A tak se pan předseda nahrbil za oslovou zadní částí a tlačil ve spolupráci s jiným pánem, který tahal za ohlávku – pomalu a vznešeně sunuli nehybné zvíře po podlaze, centimetr po centimetru. Když vedoucí sboru

viděl,že se věci pohnuly z místa, zapnul magnetofon, z něhož se velebně ozval Mormonský chrámový sbor doprovázený filadelfským orchestrem.
Zrovna když osel a jeho poháněči dorazili doprostřed kostela,magnetofon vyhodil pojistky a nastalo ticho., A v tom tichu se od zadku osla oval podrážděný hlas. „POHNI TOU SVOU PRDELÍ, TY ZMETKU!“ A hned nato hlas odkudsi zezadu, hlas ženy toho tlačiče : „Drž tu svou nevymáchanou hubu, Leone!“ A v tom okamžiku osel zahýkal. Kdybychom uspořádali konkurs, kdo se ten den ukázal jako největší osel, bylo by hned několik kandidátů. A hlasování by bylo velmi vyrovnané.
Když děláme to, co děláme, je na nás pohled k popukání.
A i když uplyne několik let, než kostel uspořádá další vánoční představení, nebylo to představení poslední . Vzpomínka na smích přežívá vzpomínku na všechny těžkosti. A naděje – naděje vždycky způsobí, že uvěříme, že tentokrát, letos se nám všechno povede.

Řekl bych, že to je to celé kolem vánoc. Je to jako život – jenom že se toho mnohem víc než obvykle přihodí v jednom okamžiku. A my v tom všem zřejmě budeme pokračovat. Budeme šílet, frustrovat se, zmatkovat a dokonce se rozčilovat. A taky ucítíme vzrušení a naději a tichou radost. Budeme se smát, plakat, špulit pusu a rozjímat. Trochu se opijeme a nehorázně nacpeme. Budeme se objímat a líbat a uděláme hrozný nepořádek. Utratíme moc peněz. A někdo se vždycky poblinká nebo počůrá. Jako vždycky budeme zpívat jenom část textu písniček a většinou falešně. A uděláme to znovu a znovu a znovu. To my jsme to vánoční představení, celý ten mumraj.
A já myslím, že nejlepší je to jen tak nechat plynout. Protože aspoň jedna osoba, kterou znám, může dosvědčit, že když se do toho moc tlačí, vznikají potíže.

Darila: to je smutné , ale nejen veselý je a byl život

Darila:

Děvčata našla jsem smutné povídání, ale myslím, že i takovéto povídky je nutné připomenout!

Milý Ježíšku…

Malý sněhový vločky padají na okenní rám vytvářejí studenou peřinu nočního světa. Pozoruji jiskřičky měsíčního svitu a lesk jemného sněhu poletujícího za oknem. I když na Ježíška nevěřím, rozhodla jsem se mu napsat dopis. Možná nesplnitelných přání..Ale co kdyby náhodou..

Milý Ježíšku,
o trochu lásky
něhy
a touhy
bez hranic
chci Tě prosit
v tento
vánoční čas.
Trochu smutku
a štěstí
neboť to
k životu
patří.
A taky
úsměvy a objetí
a život bez války
a touhu žít
a ne zabíjet,
přátelství
a svobodu
a taky rodinu
a sluneční svit
a Ježíšku,
jestli teda jsi,
třeba jo,
co já vím,
tak prosím
dej nám víru
že zase bude
všechno v pořádku
prosím.

Malá holčička odložila kus tužky, složila dopis a pohlédla z okna. Dala se do ní zima. Oblékla si kabátek, kabátek s šesticípou hvězdou na klopě. Pokoušela se otevřít okno, ale bylo pevně zavřené. Povzdechla si a hlava jí únavou spadla a ona usnula.

Zdál se jí krásný sen, byla opět se svou rodinou, maminka držící jí v náručí a táta mile se usmívající. byla šťastná, že se měli dobře.

S trhnutím se vzbudila, to když dovnitř vtrhli dva muži. Vždycky předtím z nich měla strašný strach, ale dnes, se vzpomínkou na krásný sen si pomyslela, že Ježíšek přecejen existuje, že dostal její dopis a že už brzy bude dobře. Tato myšlenka jí neopustila ani v okamžiku, kdy jí odvaděli pryč. Zavřela oči a poddala se krásnému pocitu naděje.

Najednou ucítila zvláštní pach...
...pach plynu..

Nevěděla, že dopis zůstal ležet na stole..

http://www.johnnycash.com/cash.html
Johnny Cash - prostě nezapomenutelné songy!!!
Jeden z nejvýznamnějších představitelů americké country & western.

Počátkem 60. let se v Cashově životě objevují rostoucí problémy s drogami a alkoholem. V r. 1963 začíná zpívat v duu s June Carter (od roku 1968 manželé), ale velký comeback se mu podaří až na konci 60. let, kdy natáčí řadu úspěšných alb, z nichž to první bylo nahráno při koncertě ve věznici.

ruzovyelf: ilsa:verca: máša h.: Děvčata bezva vzpomínky, prostě počteníčko!!! dík!

Zpěvy u jesliček
Pomine jednou tma
z knihy "Vánoce - soubor různých textů"

Básně Václava Renče
z knihy Zpěvy u jesliček


1. Už dávno dudy nedudají

Už dávno dudy nedudají
okolo Betléma.
Jen smutné větry smutně hrají,
smutna je duše má.

Už dávno nikde nečekají,
že ze tmy vzejde jas.
Jen smutné deště smutně hrají
pro nejsmutnější čas.

Naděje dávné vítr žene
okolo Betléma.
Kdo stojí o nás odsouzené?
Smutna je duše má.

2. Mlč, Janku, malověrný Janku

Mlč, Janku, malověrný Janku,
ovečky plaší pláč.
Ty čekej v bdění, čekej v spánku.
Však duše tvá ví nač.

Čekej, jak v Písmě stojí psáno:
Pomine jednou tma,
uprostřed noci vzejde ráno
a hvězda radostná.





5. Vstávají ze sna pastýři

Vstávají ze sna pastýři
a diví se a žasnou.
A bez váhání zamíří,
kde vidí hvězdu jasnou.

Nad holým chlévem z kamení,
co hledí dolů k městu,
hoří to Boží znamení
a osvětluje cestu.

Svolává k chlévu ze všech stran
i anděle i lidi.
A kdo má srdce dokořán,
každý to světlo vidí…

verca: Tak to teda koukam jak auto, ono je tu jeste jedno ranni ptace, dokonce rannejsi, jak ja, v tu dobu jsem se teprva motala z postele

Všem pěkné dobré ráno

HOST DO DOMU - ČAGAN DO RUKY!
Doňděte k nám, poseďte, co máte v kapci pojezte a možete ít dóm! - říkávali tetička Kubáňka, ale už podávali na stůl misu koláčků a vařili kafé. Taká dobrá duša to byla. Uhostili aj z mála - ale od srdca! Šak nadarmo neměli nad futrama pověšený malovaný obrázek z říkáním "Host do domu - Bůh do domu". A dobře sa u tetky Kubaňovéj posedělo a chutno pojedlo, lebo izba byla dycky čisťučká jak kaplička. Duchny na lůžkách bilučké jak snih, narovnané až do stropu, svatých obrázků plná zeď a kachle sa na peci enom ligotaly. Vedle kukačkových hodin nad šifonérem visala "foltegrafija" nebožčíka starého Kubáně, za rámem byly nastrkané metále z Bosny a Hercegoviny a nekeré aj z Netálije. Šak už je to dvanást roků, co sú tetka vdovu a hospodářijú s cérú Poluškú.
Tetka zrovna utírali prach ze skleněného příklopu na Panence Mariji Hostýnskéj a zalévali muškáty za vyšívanýma fírhaňkama, dyž učuli vrznut dvérca. Vyšli do síně a v ústrety sa ím deru z velikú řečú žebračka Frgálka, známá klebetnica a dohazovačka, kerá si "namlúváním" přivydělávali, a hnedkaj začali mlet:
"Pámbu ťá pozďrav, ďušo moja, dobréj pohody a ščestí do vašeho domu přeju. Iďa kolem, zastavuju sa, lebo ně už nohy neslúžijú a ten gycht na trápí, že leďvá lezu. Tož jak žijete obě dvě -v bázni boží? Sté zdravé? A co dobytek - neutrpěly ste úhony? Takých dobrých ludí, jak ste vy, mosí potkat enem požehnání..."
"Pámbu daj aj vám tetičko všecko dobré", - skočili tetka Kubánka Frgálce do řeči, lebo čekali s otevřítú hubu, aby také mohli něco řéct. "Šak pote dál na trochu řeči a sednite si!" Ledvá fjertúškem utřeli lávu, Frgálka si z hlasitým stonáním sedli a roztřasenýma rukama převázali suk na šátku.
Pámbu v tu chvílu najisto rozhrábl obláčky a podíval sa důle, jaký kšeft mu zasej ta stará mrcha Frgálka dohazuje.

Mezitýmco Kubáňka podávali na stůl vdolky a volali na Poluškú, aby uvařila kafé, řečnovali Frgálka dál, lebo hubu unavenu neměli:
"Ale děvčico, nedělaj si se mnu vydání! Dyť já chuděra nebohá ti to nemožu nikdá oplatit..." - ale už si vzali ten najvěčí vdolek a cpali sa jak Prajz, aj dyž při tem řeč nezastavili:
"Nále bóženku, ty si, Terezko, čím dál mlačí a fešnější - aj vdát by sas ešče mohla - néni dobře, abys ostala sama" - huhňali tetka přes buchtu. "Šak Poluška sa ti už také brzo vdá a co potem budeš v téj chalupě enem tak...
Šak ně totkaj říkali vdovec Lízačka, že sa ím lúbíš a že by jako tento..."
Tetka Kubáňka sa začervenali jak družka a pravili:
"Na, tetičko, co vás vede - já, stará roba - ale dite - tak růženec a ne chlapa! Já už to dožiju sama. Takého jak nebožčík Jura už nenandu a darmo sa zlobit z jakýmsi..."
Vtem už Poluška donesla kafé a Frgálka, kerá zhltli poslední kúsek vdolka, až ím ohryzek poskočil, spustili:
"Nále Poluško, dyť ty si děvčica jak brusek - chutná a lúbná jak kfítko - enem krev a mléko! No včíl sa už nedivím, že sa o tebe šohajé bijú! No a vdávat sa nebudeš? Ženicha bych pro tebe měla - a jakého! Šecky by ti záviděly! Šohaj urostený jak linda, pracovitý a bohatý, do hospody nechodí, karty nehraje - no co ti mám vyprávjat?
Ščestí bys udělala veliké - enem co je pravda!"
Poluška sa zatočila jak pérečko ve větře a ze smíchem vykřikla: "Tetičko, nechcu nikeho! Už mám chlapca, pěkného jak obrázek - Janečka Vrbového! Je chudobný, ale má mna rád - a jak! - dybyste věděli!" A červená jak růžička vyběhla z izby. A aby Frgálce dokázala, jak má srdénko rozezpívané, bylo čut ze dvora pěsničku:

Okolo Hradišča voděnka teče,
ide k nám šohajek, cosi ně nese;
nese ně lásku svázánu v šátku,
milovala sem ta, zlatý obrázku...

Frgálka sa zašklebili a zamrčali:
"Cóóó, takú žebrotu? Ty si ale hlúpá roba! Taký lunt je to a u muziky čut enem jeho, jak vyřváňá! Co poledačem - na Terezo, přeca jí nenecháš zkazit život!?"

Kubáňka enom pokrčili ramenama a pravili :
"Na, co bych jí bránila - šak vdávat sa bude ona, ne já! A dyž sa májů rádi, tož pámbu ščestí přinese. A pracovití sú oba - tož co?"
Tetka dojedli a dyž sa Kubánka nedívali, strčili ešče dva vdolky do sukně a z napučenú hubu zamračená jak čert sa "spánembohem" vyšúrali z izby.
A protože nepochodili, tož začali dělat "dobrú pohodu". Po dědině roznášali o tetce Kubaňovéj, že sa slézajú s tým "olezeným vdovčiskem" Lízačku, a šli aj k Vrbom, kde pomluvili Polušku, že vyprávjá o Janečkovi, že takú žebrotu do chalupy nechce a že ho má enom tak - na chvílu...
"Šak byste byli hlúpí, abyste si s takú lůzu něco začínali. Taká hladká pýcha je to a špina na vás hledí ze všeckých kutů. A jak je lakomá ta ohava Kubaňova - darmo mluvit - nos mezi očima by si užrála!" A na odchodu mezi dvércama ešče vyhodili poslední trumf: "A pro Janečka mám děvčicu z gruntu a ne takú žebrotu!!!"
Ten den večer už Janeček za Polušku nedošel...
Dyž Janeček nedošel ani druhého dna, začali Kubáňka pátrat po příčině. Dlúho hledat nemoseli, enom co sa zavrtěli po dědině, věděli všecko. Dyž zistili, kdo to peklo udělal, vyřváňali po chalupě, jak dyby ich břed chytil.
Poluška bědovala a naříkala tak bolestno, že jí mohlo srdénko puknut. Do zpěvu už jí nebylo...
Klidňúčká nátura tetky Kubánky sa změnila v uragan, kerý Frgálku tak roztočil, že sa zastavily až u sudu.
Protože si trochu divočéj "vyměnily názory" - dostali Frgálka tři dni podmínečně a Kubáňka sto korun na sirotky.
No a dyž sa všecko porovnalo, došel Janeček zaséj a chystala sa svajba. Ale svadební matka Kubáňka udělali v izbě menší změnu: zdělali malovaný obrázek nad futrama a dali tam nový:

"Host do domu - čagan do ruky!"

JarkaP: Určitě to seženeš,vyšlo to dnes,ale neberou to všechny trafiky,tak to nevzdávej a oběhni nějaké stánky i trafiky.Vychází to ob týden,to kdybys chtěla přikoupit.To víš,že už jsem to zhlédla a užila jsem si to....

ruzovyelf: Tak jsme si s malou před spaním přečetli o Rumcajsovi, moc milé - díky .
ilsa: To je dobrý typ pro mého k vánocům, má rád Johny Cashe i Columba, hned zítra se zeptám, jestli se to ještě sežene . Teď toho vychází tolik, že to člověk ani nestíhá sledovat.

Holinka: To DVD co jsem koupila,je COLUMBO č.24.(Labutí píseň).Je to ve fólii i s časopise,ten se taky jmenuje Columbo a stojí přes 60kč.Začalo to teď vycházet i s novinama AHA,ale já tohle kupuju od začátku a věděla jsem že v tomro čísle to bude.Teď už mi nebude vadit když nějaké číslo propásnu,ale o toto bych přišla nerada.To Vánoční CD už jistě neseženu,ale určitě bych ho ráda měla.Jestli víš o možnosti jak ho získat,budu ráda.

tak ště jednou. JC také patří k mým oblíbencům. Jak se jmenuje to DVD? Víš,, že také nazpíval vánoční CD?

ilsa: JC také patří k mým oblíb

Johnny Casch...Narodil se 26.2.1932 v Kingslandu ve státě Arkansas.Rodiče se nemohli rozhodnout,jak syna pojmenují a nakonec pro něj zvolili jen iniciály J.R.Na Johnnyho jej pokřtili až v hudebním nakladatelství kde nahrával.J.R.musel již od dětství pomáhat rodičům na bavlníkových polích.V roce 1944 ho silně postihla tragická smrt staršího brata(zemřel při obsluze otcova stroje),kterého miloval a který mu byl vzorem.Zpívat toužil od čtyř let,když při poslechu písniček z rádia pocítil že kromě zpěvu a hudby neexistuje nic krásnějšího.Sny o hudební dráze v něm podporovala matka,která hrála na kytaru,klavír,a ráda zpívala.Carrie Caschová přijala druhou práci,aby mohla syna ve 12 letech poslat na lekce zpěvu,ale učitel po třech lekcích prohlásil ať se chlapec zpívat neučí,ať zpívá po svém.Jeho koncerty začínaly:"Ahoj,jmenuju se Johnny Casch"a vyjímkou nebyly ani koncerty v Praze.Jeho první sérii koncertů v roce 1978 vidělo v Praze 50000 diváků,což překonali až téměř po 25 letech Rolling Stones.Johnny Casch zemře12.9.2003

Dnes jsem tu zcela netradičně,bez Rudolfa,ale s mým velkým oblíbencem Johnny Caschem.Koupila jsem si totiž DVD Columba a zrovna je to díl,kde J.Casch hraje a zpívá.A protože to DVD vychází s časopisem,dovolím si vám J.Casche připomenout a opsat co o něm píšou.Jestli máte CD s jeho písničkama,můžete si je k tomu pustit.

ruzovyelf: to je pěkné povídání

Vánoce u Rumcajsů
(Václav Čtvrtek)
(Václav Frolec a kolektiv)
z knihy "Vánoce v české kultuře" , vydal(o): Vyšehrad

A bylo o Vánocích na třetí rok. Hned ráno zaslechli Rumcajs s Mankou od Jičína velké tlučení. "V Jičíně už zabíjejí kapry," povídá Manka. "To aby ses, Rumcajsi, taky vypravil pro rybu."

Rumcajs ale zavrtěl hlavou: "Já bych letos radši černého kubu. To je pravé loupežnické jídlo na štědrou večeři. Loni si ho nemohl dopřát ani knížepán." Manku jako by v tu chvíli posedla jiná chuť.

"Rumcajsi, mně se jazyk kroutí do kornoutku zrovna jen na rybu." A tak si Rumcajs vysadil synka Cipíska na rameno a vydali se k vodníku Volšovečkovi pro kapra. Místy bylo holo a kluzko, místy hluboký sníh. A nejhůř u rybníka nad stavidlem. Vítr tam navál závěj na zmrzlou strouhu.

Vtom Cipísek, protože byl výš, povídá: "Někdo v té závěji leží." Byl to takový kulatý chlapík, převaloval se na břiše jako na kolíbce a ne a ne se zvednout. "Já tě znám," povídá Rumcajs, "ty jsi jičínský krupař Kastl. A co tu děláš?"
"Vyšel jsem si, aby mi v žaludku správně odlehlo před večeří, a teď tohle," heká Kastl.

Rumcajs s Cipískem zvedli Kastla ze závěje a postavili ho rovně na nohy. A krupař už šmejdí po všech kapsách, aby se jim odměnil. Neshledal v kapsách víc než pár hrstí krup, jak mu tam napadaly, když stál u pultu. "Víc u sebe nemám," řekl Kastl.

"Nech tak, stejně bychom nic nevzali," povídá Rumcajs, ale vtom už mu krupař vsypal kroupy do kapsy u kordofánské kazajky. Potom se Kastl hrnul dál směrem k Jičínu.

Rumcajs s Cipískem došli jen k rybníku a zaťukali na stavidlo. Volným očkem v ledu vyjel z vody vodník Volšoveček. "Co byste rádi?"

"Kapříka, Mance na něj přišla chuť, a aby bylo co smažit k štědré večeři," poprosil Rumcajs.

Volšoveček na to neřekl ani slovo, vjel pod led a za chvíli podává Rumcajsovi kapra. "Tumáš.“ A hned zase zpátky pod led, a voda v rybníce jako by o slzu stoupla. Rumcajs si srovnal krasavečka kapra do náruče a nese ho domů.
Cipísek se mu přidal k boku. Ale jak jdou, Rumcajsovi pořád připadá, jako by se za ním někdo díval. Ohlídne se, a na stavidle sedí vodník Volšoveček a tlapkou mává kaprovi na rozloučenou.

"Kruciš, já se neměl ohlížet," povídá Rumcajs.

Když došli k jeskyni, Rumcajs pro tu chvíli usadil kapra do studánky a na stružku přihrábl hrázku z křemílků, aby nemohl uplavat.

"Máš ho ve studánce, Manko," vzkázal po Cipískovi. Ale sám postává nad studánkou, v srdci ho tíží závažíčko, a pořád vidí Volšovečka, jak sedí na stavidle a mává kaprovi na rozloučenou. A bůhví jak se to tak Rumcajs nešikovně otočil na patě! Hrázka z křemílků se rozvalila a kapří krása plyne strouhou pryč do rybníka. "Já nešika!" křikl vesele Rumcajs na celý Řáholec.

Když to doma pověděl Mance, Manka řekla: "Dobré srdce není zadarmo. Nás to stálo štědrou večeři."

"Nevyvedla se nám ta rybí po pansku," usmál se Rumcajs, "tak si uděláme poctivou loupežnickou." . Uhodil rukou o kapsu u kazajky a v kapse se ozvou kroupy od Kastla. Přesypaly se a zacinkaly málem jako zvonky.

"Aleluja," povídá Manka, "k štědré večeři bude kuba z krup." "Glória, maštěný kuba s houbama!" zazpíval Cipísek. Rumcajs vyklopil kroupy z kapsy a hned stavěli hrnec na ohniště. Našla se palička česneku, za nehet pepře, za dva soli i jiskřička jezevčího sádla. Jen houby nebyly. Jen houby pořád chyběly. Nebyl jich v celé domácnosti ani lupínek.

"Jako loni na jičínském zámku," povídá Rumcajs. "A bez hub je kuba jen marnost."

Vtom vběhne do jeskyně veverka. Přichytila se drápkem Mančina kolena a složila jí do klína plnou náruč hub. "Už chvíli se dívám na tu vaši trampotu tamhle z borovice," řekla. "A tak vám něco nesu ze své zimní špajzky. Tuhle jsou hříbky a tuhle křemenáče, aby byl kuba správně dočerna."

Rumcajs, než sáhl pro kudlu, aby to veverčí nadělení pokrájel do rendlíku, ještě povídá: ,,0 to je na tom loupežník líp než knížepán, že má veverku za dobrou přítelkyni."

Potom vařili kubu: z Kastlových krup, soli, pepře, jezevčího sádla a veverčího nadělení. Vonělo to až do jičínského zámku. A když toho černého kubu snědli, zazpívali si stručnou loupežnickou koledu:


Vyletěla na nebesa
vlasatice kometa,
měsíček tam trousí hvězdy,
kometa je zametá.

TULI: jasně, že je prima, že sem píšeš
já zajdu navečer, nebo v noci, když už mám čas a v klidu si tu čtu
je to moc prima audítko
fšem díky

máša h.: ruzovyelf: verca:

toto je foto ze Zebína

dobry vecer.
dik vsem za krasne cteni. fakt se tady dovim hodne veci.-parada.
verca: Slovacko sa sudi mi hrozne davno- tak pred 20.ti lety pujcovala moje teta. hrozne rada jsem to cetla....dik za krasne vzpominani!
existuje i Slov. sa sudi? a nebo to bylo nesudi??? ani nevim! akorat si pamatuju- nemocny chlap je enom na zlobeni!

u nas na vesnici tak nekteri lidi mluvili- spis stari. ja pochazim z vesnice mezi UH.HRAD. a Zlinem. u nas mame i kroje a hody. je to hezke.

Oto, toto foto není ze Zebína, ale z parku

verca: máša h.:

Schwarzenbersky palac

Sternbersky palac

Loreta

Strahovsky klaster

Strahovský klášter-Kostel sv.Rocha...Jeden z nejvýznamnějších počinů rudolfínské architektury je řešen v pozoruhodné kombinaci gotického a renesančního slohu.Kostel byl postaven na půdorysu kříže stavitelem Giovannim Battistou Bussim z Campione v letech 1602-1612 z popudu císaře Rudolfa jako díkuvzdání za odvrácení moru v roce 1599.Dynamický půdorys vytváří protáhlý osmiúhelník,proměněný trojlistem pětibokých kaplí ve formu latinského kříže.V členitém útvaru se váží manýristickým způsobem vertikální gotické formy(lomená okna)s pozdně renesančním tvaroslovím,nejvýrazněji zastoupeným portály,které navrhl G.M.Filippi.

Loreta...Poprvé se zvonkohra rozezněla 15.srpna 1695.Kateřina z Lobkovic dala postavit věž,malostranský občan Ebrhard z Gluchova poskytl peníze na nákup zvonů až v Nizozemsku.Amsterodamský zvonař Claudy Fremy je odlil a staroměstský hodinář Petr Neuman je důmyslným strojem rozezvučel.V roce 1744 byla na ovládacím mechanismu nastavena mariánská píseň "Tisíckrát pozdravujema tebe"která z Lorety zaznívá dodnes.Ve dvoře loretánského areálu spatříme Svatou chýši,zbudovanou v letech 1626-1627 Giovannim Battistou Orsim.

Šternberský palác...Byl postaven okolo roku 1700.Dnes v něm sídlí Národní galerie a můžeme zde nalézt několik málo obrazů dochovaných z rozsáhlých sbírek Rudolfa II.Z nich nejvýznamnější je Růžencová slavnost Albrechta Dürera.je to jeden z největších pokladů výtvarného umění na našem území.Obraz si u Albrechta Dürera objednala německá obchodní mise v Benátkách,kde ho umělec dokončil v roce 1506.Na počátku 17.století ho do svých sbírek získal Rudolf II.za 900 benátských dukátů(devítinásobek původní ceny).Císař si tohoto díla natolik cenil,že ho nenechal převážet kočárem.Dal obraz zabalit do koberců a poručil,aby byl přenášen přes Alpy řadou silných mužů a to ve svislé poloze,aby nebyl nikterak poškozen.Z dalších císařem oblíbených malířů najdeme v galerii Pietra Brueghela staršího,Jana Brueghela a Roelandta Saveryho.

Schwarzenberský palác...Jan z Lobkovic,nejvyšší pražský purkrabí,nechal tento palác zbudovat zhruba v letech 1545-1563.Sgrafita zdobící jeho fasádu nesou letopočet 1567.Tento nejkrásnější renesanční palác Prahy změnil několikrát majitele a tudíž i své jméno:původně Lobkovický,posléze Rožmberský,pak Eggenberský a nakonec Schvarzenberský.Dnes je zde expozice Vojenského historického muzea,která v sobě zahrnuje i krásnou zbroj a zbraně z 16.a 17.století.

Darila: ruzovyelf: ilsa: TULI: Zase musím všem poděkovat za hezké povídání. Jmelí mám vždy poctivě celý rok než koupím další, zrovna se mě malá ptala proč, tak jí to můžu přečíst. Akorát jsem nevěděla, že se má pak spálit.
Babička po ránu potěšila, vůbec není špatné si ji v dnešní hektické době připomenout
Akorát to ořechové cukroví snad radši ani zkoušet nebudu