Ateista versus věřící. Může to klapat?
.jpg)
Pocházím z ateistické rodiny. U nás nikdy nikdo nebyl věřící, nechodil do kostela. Dokonce ani moje babička a prababička, které ještě vyrůstaly v době, kdy měly náboženství ve škole. Od babičky jsem dokonce slyšela i nějaké posměšné „náboženské“ říkánky, kterými se jako děti bavily.
Co se týká víry, mám v sobě jasno. Sice moc nerozumím tomu, co ty, kteří v Boha věří, vede k té poslušnosti a respektování něčeho, co podle mne vůbec neexistuje, ale myslím, že je to každého věc. A pokud někdo k životu berličku v podobě nějaké nadpřirozené existence potřebuje a žije se mu tak líp, proč ne? Nikomu to neberu, ač mám na různá náboženství jasně vyhraněný názor a považuju je za strůjce mnoha špatného, co se na světě kdy událo. Ať je to násilné obracení na svou víru, války, inkvizice a v poslední době i tolik diskutované zneužívání malých dětí ze strany duchovních.
Je mi šestatřicet a dosud jsem svobodná a bezdětná. Nijak mne to netrápí, po vlastních dětech zatím moc netoužím a své „mateřské pudy“ si vybíjím na neteři, kterou mám moc ráda.
Před časem jsem poznala muže, se kterým jsme si hned padli do oka. Pomalu se mezi námi začal rozvíjet vztah, chodili jsme spolu na večeře, do divadla, kina, o víkendu vyjeli na výlet. Po nějaké době vyšlo při jednom hovoru najevo, že je silně věřící. Od dětství. Jejich rodina je v tomto ohledu pravděpodobně pravý opak té naší. Oni chodí do kostela, ke zpovědi a dělají všechny ty věci, které věřící dělají.
Zavedli jsem na téma víra dlouhý hovor, každý z toho svého pohledu a já zjistila, že v tomto ohledu si nikdy nemůžeme porozumět. Já nechápu, jak on může věřit a on zase, že já nevěřím. Jenže zatímco já nemám potřebu ho předělávat a nutit ho, aby svou víru opustil, on mi řekl, že za svůj největší životní úspěch by považoval, kdyby se mu mne, zapřisáhlou ateistku, podařilo na jeho víru obrátit. Tím mě dost vyděsil, představa, že do mě hustí nějaké náboženské řeči, je mi silně proti srsti.
Jenže jinak je mi s ním fajn. Jen nesmí přijít řeč na Boha apod. V tom se opravdu diametrálně rozcházíme. A já teď přemýšlím, jestli má vůbec cenu v takovém vztahu pokračovat. Nikdy jsem se s nikým takovým nesetkala, tedy v takové blízkosti. Jeho příslušnost k víře mne svým způsobem děsí, ale zase si říkám, že to v praxi moc „nežere“, vzhledem k tomu, že spolu, ač nesezdaní, normálně spíme. To by, kdyby byl opravdu silně věřící, neměl.
Myslíte, že může takový vztah fungovat? Já ani nikoho, kdo by v podobně „smíšeném“ páru žil, neznám.
13.9.2013 Rubrika: Partnerské problémy | Komentářů 154 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Ateista versus věřící. Může to klapat?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Jarča*: 
, tys to pochopit chtěla, tak jsi to pochopila
Nessie: no já bych si ho totiž jinak nevzala, hledala bych si buď věřícího, nebo někoho, kdo to bude respektovat, holt nejsem fanatik, ale vychovávat ve víře děti pro mě byla jasná volba
Asi jsem mu stála za to, že si mě vzal a nemáme v tom problém
Nessie:A proč ne?. Našla jsem si příspěvek Santé z rána a tam píše, že si to vyjasnili hned na začátku a manžel souhlasil a problém s tím nemají. Neslíbil to pro klid v rodině, ale ženě, kterou si chtěl vzít. Určitě ho nikdo násilím nenutil. Jestli je pro někoho něco důležité a ten druhý o tom ví od začátku a respektuje to, připadá mi to fér.
Santé: Ty jo - píšeš, že všechno je o toleranci - takže tolerance znamená, že i když tvůj manžel má evidentně jiný názor, tak pro klid v rodině slíbí, že se u vás bude žít dle božích přikázání a dětem se to do hlavy bude nalejvat taky.....no proč ne, že ano - když na to přistoupil. Ale je to taklzvaná tolerance podle představ věřících -já jsem věřící a tudíž mám ten jediný správný pohled na svět a tak se samozřejmě bude žít podle něj. 
punh
vidím dobře, že tě vidím
Nessie: jj a ať mu tatínek vysvětlí, proč pro něj to nesmysl není.
Aspoň se kluk naučí používat hlavu a nepodlehnout hned všemu, co mu kdo nakuká.
Kawa: Pokud se to dítěti podá jako že někdo věří, že ano, někdo že ne, tak proč ne? Ať si udělá svůj názor. Jenže k tomu je právě nutná ta tolerance.
Já bych asi ani nechtěla, aby třeba manžel vychovával děti k víře, já jim ani nevnucuje své názory na cokoli jiného, pokud nejde o život a o zdraví, případně zasahování do práv jiného. V podstatě mají i na výběr, jestli se chtějí učit nebo ne, takže je mi dost proti strsti jim předkládat něco jako jedinou pravdu.
Kawa: Tak náš společný syn má teprve 5 let a ještě s tím nepřišel - pochybuji, že slovo Bůh vůbec někdy někde zaregistroval - u nás se o něm rozhodně nemluví. A jinak - až se zeptá - mám v plánu mu říct, že podle mě teda Bůh neexistuje, ale že plno lidí v něj věří a jsou přesvědčeni, že existuje. Tak ať si vybere sám. Nebud mu nic vymlouvat, ale pokud se mě zeptá, proč já nevěřím a táta ano, tak mu otevřeně řeknu, že podle mě je to nesmysl - proto nevěřím.
Kawa: u nás můj muž už při svatbě slíbil, že se u nás bude žít podle Božích přikázání, takže klukům nic nevymlouvá, respektuje, že je vychovávám k víře, všechno je o toleranci
Kawa: z tvého příspěvku je mi na 
, taková zášť 
.JPG)
Nessie: Z lidí kolem mě jsou věřící v boha 4 a všichni proto, že je k tomu natlačili/vychovali/podnítili rodiče... tak by mě zajímalo, jak se řeší takovéhle věci ve "smíšených" rodinách..? jak to zvládá děcko, když na konkretní otázku: existuje bůh..? dostane dvě diametrálně odlišné odpovědi..? jak ste to řešili u vás..? 
Verera: 11:27 Souhlasim. Ted uz bych mozna i nejakou tu msi zvladla.
Driv jsem se kostelum dost vyhybala, protoze me mamka vzala jednou jako dite na pulnocni a pamatuju si jaky to bylo utrpeni. Byla mi strasna zima a pripadalo mi to jako vecnost.
Ted bych klidne i sla, protoze vim, ze muzu kdykoli v prubehu odejit.
Tenkrat to asi bylo moc brzy, mozna jako starsi bych to taky zvladla lip.
A to me mamka na zadnou viru neobracela ani me nenutila modlit a nic takovyho 
On fanatismus neni dobry at se tyka cehokoli. A kdyz navic chybi tolerance, je to spatne.
Kawa: Mám to přesně jako ty - taky jen zírám, kolik je "duchovních" lidiček.....no nevím, dívám se na svět realisticky a klidně to přiznám - materialisticky. Ale jak píšeš - tady aby se to člověk bál přiznat
Jinak můj manžel je věřící, já totální ateista, on si věří tak nějak sám pro sebe, do kostela nechodí ani žádné podobné nesmysly, jeden druhého nepřesvědčujeme a ani se o tom nebavíme - jen tak to může fungovat. Jinak nikdy.
loupák: 11:05 Pravdivy to sice neni, ale dobry to je 
Klapat to může - zpočátku.
Horší je, že časem přibývají třecí plochy s věřícím manželem : děti ( křtít nebo ne, náboženství nebo ne, přijímání jo nebo ne, biřmování ...), svatby dětí ( přece maminka musí ke přijímání), vnoučata ( totéž co děti ).
Mamince konkurovat můžu - vařím líp než ona. Milence bych třeba taky mohla konkurovat - ale proti Bohu nemám šanci . A časem se to zhoršuje, bohužel s Bohem se fakt nedá soutěžit.
