Kniha mého mládí
Jelikož se na těchto stránkách dost často (a masochisticky ráda) týrám tepáním svých výchovných neúspěchů, dnes se musím pochlubit jedním výrazným úspěchem obrovského významu. Konečně – a byl to běh na sakramentsky dlouhou a obtížnou trať – se mi podařilo, implantovat do svého jedenáctiletého syna lásku ke knihám! Hurrrráááá!
Na tomto místě bych ráda složila svůj obdiv a nehynoucí vděk k nohám mladíka jménem Christopher Paolini. Tento génius nese totiž největší zásluhu na tom, že se mé úsilí nakonec zdařilo, a to napsáním velice krásného a čtivého klukovského eposu Eragon. Můj syn se do něj naprosto a bez výhrad zbláznil. Zatím existují tři pokračování, z nichž každý vázaný exemplář má hřbet silný nejméně šest centimetrů a všechny byly mým synem přelouskány v rekordním čase. Posléze dokonce začal i s jinými knihami (teď čte s chutí druhý díl ságy Hraničářův učeň, v čemž mu vydatně pomáhá neustálý zarach na televizi a počítač z důvodu zapomínání školních pomůcek, chacha). Já jsem v současné době na začátku třetího dílu Eragona a vůbec se synátorovu obdivu nedivím. Takže bych mladému spisovateli Paolinimu ráda vzkázala toto: Milý Chrisi, jestli se k tobě život někdy otočí zády, zajdi k nám, klidně ti dám domov nebo tě s láskou i adoptuji!
Vzpomínám si, jak moc důležité bylo pro mě čtení už odmala. Jako dítě z chudé rodiny jsem byla odkázána na městskou knihovnu, a proto jsem zpočátku byla vcelku vlažný čtenář. Ona taky dětská knihovna té doby oplývala pouze knihami jako Timur a jeho parta nebo Metráček, zatímco ty kvalitnější (třeba Ransomeovky nebo lepší Verneovky) byly věčně a beznadějně rozpůjčovány. Ale jednoho dne mi sestra vnutila ke čtení Tři mušketýry, protože nutně potřebovala parťáka pro své vášnivé blbnutí s fiktivním kordem, a já byla lapena, ztracena a zblázněna během prvních dvou kapitol. Od té doby jsem se nechala lapit už mnohokrát, pročetla jsem se různými žánry a zřídila si knihovnu takových rozměrů, že část musím mít deponovánu v kufrech pod postelí, jelikož se nikam nevejdou ani v našem obrovském 3+1 (částečně také díky inteligentním výrobcům běžného obývákového nábytku, který pro takovou zátěž není uzpůsoben). Nenajdete tam sice Nietzscheho nebo Kafku, ale každý příchozí by si jistě vybral něco podle svého gusta.
Přesto ta první „opravdová“ kniha zůstává jen jedna. U mě jsou to Tři mušketýři, u mé sestry Hrabě Monte Christo, u mé drahé polovičky Egypťan Sinuhet, u synátora Eragon – a co u vás? Co jste četli nejraději v dětství a mládí? A která kniha byla TA PRVNÍ?
12.11.2010 Rubrika: Knižní recenze | Komentářů 155 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,8/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Kniha mého mládí
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Dickie: beru zpět, už jsem se k ní proštrachala, měli by si nějak vylepšit zobrazování výsledků vyhledávání
. Zadám Malý princ a vyjede mi : Malá princezna, Tři malé princezny, Šaty pro princeznu, Malá princezna a stan a Malá princezna a sáňky
. Chytla jsem se až u jména autora
Díky 
Dickie: ten odkaz nefunguje a když si rozkliknu hlavní stránku, tak mi to nabízí je ten komiks
.gif)
majucha: jak já Tě chápu!!!!
Ale tu si nemáš koupit, ta se má dostat 
Guru mého života:
Malý princ - zcela a naprosto bezkonkurenčně - prvně jsem ho četla ve třetí třídě, půjčen od třídní, podruhé na druhém stupni - půjčen na čtyři roky ze školní knihovny 
v prváku na gymplu mi ho půjčil kamarád, vráceno v druháku na koleji
teď mám doma svoji
a četla jsem ji jen dvakrát, pokaždé v těhotenství 
co jsem porodila druhého syna, má ji půjčenou ségra
Asi na ní vleetim, at ji vrátí
majucha: vůbec si nemůžu vzpomenout kde jsem ji viděla, nebude to tak dlouho, chtěla jsem ji koupit vnučce, ale pak jsem si řekla, že už doma jednu máme. Ale když se dívám na net, vidím, že je všude fakt nedostupná.
majucha: http://www.knihycz.cz/maly-princ -P12143
máša h.: tak já byla modernizovaná a měla jsem knížku 
Vlastně ani nevím, že v mateřídoušce byla, tu jsme nekupovali. U nás byl oblíbenej Čtyřlístek a Ohníček 
Knížky mám ráda od té doby, co jsem se naučila číst! A četla jsem skoro všechno, co mělo písmenka! 
Nejvíc mě zabavil
Kája Mařík, měla jsem ho 7 dílů (z roku 1938). Strýček profesor se chtěl za totality zbavit "brakové" literatury, tak se Kája přestěhoval k nám. Kro mě toho jsem měla oblíbeného Robinsona, všechno od S.Rudolfa, později detektivky z řady Magnet - prostě všechno, co dům a knihovna dali...
Já normálně nevím, která byla "ta první". Uměla jsem číst od čtyř let a hltala jsem všechno, co mělo písmenka včetně obalu od mléka. Vím, že se mi třeba strašně líbily Děti z Bullerbynu, potom Obr Dobráček nebo nějaká detektivka Žluté rukavice. Klasické pohádky typu princezna a princ zachánce popř. chudý rytíř mě nikdy nebraly, to už mi byly bližší ty drsárny od Grimmů nebo aspoň Kostěj nesmrtelnej.
Ale vždycky jsem chtěla a nikdy neměla Malýho prince. Tak jsem si ho chtěla pořídit aspoň teď, ale všude ho mají jen jako komiks! Já chcio NORMÁLNÍ KNÍŽKU! SMRT KOMIKSŮM!
máša h.: tu Pipi svázanou z mateřídoušky mám taky, zrovna nedávno jsme jí s malou četly
A taky Karlíka a továrnu na čokoládu
Florencie: Pipi dlouhou punčochu jsem si vystřihovala z Mateřídoušky a vlastnoručně svázala... ještě ji někde mám
Knížky miluju a milovala jsem je vždycky. K těm prvním a mnohokrát čteným patří Odvážná školačka, Timur a jeho parta, Hanýžka a Martínek, Poplach v Kovářské uličce. O něco později Mayovky ( kromě těch kde byl Kara ben Nemsí), Verneovky ( až na Tajuplný ostrov - tu jsem nepřečetla do dneška), válečné Říkali mi Leni, Šťastná dolina..., pak románky od Rudolfa ( Metráčka jsem milovala) a samozřejmě Dumas a jeho Mušketýři. Těch knížek bylo strašně moc. Dneska mám ráda především detektivky a dobrodružné, ale když je mi smutno tak vyhrává Malinkatý kretén, Robin nebo Pan Kaplan. Momentálně čtu Dan Brown- Ztracený symbol.
Velvet: jo, Ransomeovky jsem si díky Annonci blahého času sehnala úplně všechny a mám i Petra Kachnu, heč! 
Taky jsem je milovala. A nejradši jsem měla Zamrzlou loď kapitána Flinta.
TAŤULA: a jaký žánr máš ráda? 
Začala jsem Čtyřlístkem, Neználkem, Pipi dlouhá punčocha, pak knížky od L.Lanzový, pak Věčná Ambra (tu miluju a četla jsem ji už asi 3x) a teď jsem povětšinou ve starém Egyptě nebo Anglie a Francie 17-18.století.
.gif)
bez knížek si svůj život neumím představit.Od Dášeňky,Honzíkovy cesty jsem pomalu rostla k dívčím románům S.Rudolfa,nebo Pokladu na ostrově,Verneovkám.Miluju historické romány,ale i knihy pro zasmání třeba Kočkodrom.Ale srdeční záležitostí je u mně kniha Když v ráji pršelo od Otčenáška
