Kniha mého mládí
Jelikož se na těchto stránkách dost často (a masochisticky ráda) týrám tepáním svých výchovných neúspěchů, dnes se musím pochlubit jedním výrazným úspěchem obrovského významu. Konečně – a byl to běh na sakramentsky dlouhou a obtížnou trať – se mi podařilo, implantovat do svého jedenáctiletého syna lásku ke knihám! Hurrrráááá!
Na tomto místě bych ráda složila svůj obdiv a nehynoucí vděk k nohám mladíka jménem Christopher Paolini. Tento génius nese totiž největší zásluhu na tom, že se mé úsilí nakonec zdařilo, a to napsáním velice krásného a čtivého klukovského eposu Eragon. Můj syn se do něj naprosto a bez výhrad zbláznil. Zatím existují tři pokračování, z nichž každý vázaný exemplář má hřbet silný nejméně šest centimetrů a všechny byly mým synem přelouskány v rekordním čase. Posléze dokonce začal i s jinými knihami (teď čte s chutí druhý díl ságy Hraničářův učeň, v čemž mu vydatně pomáhá neustálý zarach na televizi a počítač z důvodu zapomínání školních pomůcek, chacha). Já jsem v současné době na začátku třetího dílu Eragona a vůbec se synátorovu obdivu nedivím. Takže bych mladému spisovateli Paolinimu ráda vzkázala toto: Milý Chrisi, jestli se k tobě život někdy otočí zády, zajdi k nám, klidně ti dám domov nebo tě s láskou i adoptuji!
Vzpomínám si, jak moc důležité bylo pro mě čtení už odmala. Jako dítě z chudé rodiny jsem byla odkázána na městskou knihovnu, a proto jsem zpočátku byla vcelku vlažný čtenář. Ona taky dětská knihovna té doby oplývala pouze knihami jako Timur a jeho parta nebo Metráček, zatímco ty kvalitnější (třeba Ransomeovky nebo lepší Verneovky) byly věčně a beznadějně rozpůjčovány. Ale jednoho dne mi sestra vnutila ke čtení Tři mušketýry, protože nutně potřebovala parťáka pro své vášnivé blbnutí s fiktivním kordem, a já byla lapena, ztracena a zblázněna během prvních dvou kapitol. Od té doby jsem se nechala lapit už mnohokrát, pročetla jsem se různými žánry a zřídila si knihovnu takových rozměrů, že část musím mít deponovánu v kufrech pod postelí, jelikož se nikam nevejdou ani v našem obrovském 3+1 (částečně také díky inteligentním výrobcům běžného obývákového nábytku, který pro takovou zátěž není uzpůsoben). Nenajdete tam sice Nietzscheho nebo Kafku, ale každý příchozí by si jistě vybral něco podle svého gusta.
Přesto ta první „opravdová“ kniha zůstává jen jedna. U mě jsou to Tři mušketýři, u mé sestry Hrabě Monte Christo, u mé drahé polovičky Egypťan Sinuhet, u synátora Eragon – a co u vás? Co jste četli nejraději v dětství a mládí? A která kniha byla TA PRVNÍ?
12.11.2010 Rubrika: Knižní recenze | Komentářů 155 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,8/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Kniha mého mládí
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
jinak obdivovatelům Eragona.... on dost věcí (co se draků týče) vykradl od Anne McCaffrey
Verera: od Westlake jsme měli doma "jak neulopit smaragd" - těď po třiceti letech se u toho válím pod stolem... překladatelské perly typu "úvěrová průkazka" nebo "vývar z mušlí" mě dostávají do kolen.... 
Ota: To jako že tu knížku mám nosit před ní? 
Teď to dočítám a vybavují se mi moji oblíbení autoři- Štorch, toho jsme přečetla snad celého, Ransome, Verne, May- taktéž, pak Lovce orchidejí od Flose, Ivanhoe, knihovna u babičky skrývala spoustu pokladů z předválečné doby, kdy se v dobrodružných knížkách ještě říkalo kamarádům soudruzi, to mě připadalo hrozně legrační.
Později Dumas, Merle, Hugo.. největší rozmach jsme zaznamenal asi tak v 15 letech,pak už ubýval čas, dnes jsem omezila četbu na fantasy. I když je toho teď plno rozličné kvality, tak něco je opravdu skvěle napsané, třeba David Eddings. Nebo Doris Egan, příběhy z Ivory, to je fantasy pohledem hlavní ženské postavy, 3. díl nebyl alepřeložený . A vůbec nejoblíbenější autor Donald Westlake. Někdy v 15 jsem vyštrachala v knihovně rodičů malou brožovanou lehce odrbanou knížečku Jak nevyloupit banku, od té doby jsem ji četla snad 20 krát. A sehnala jsme si většinu jeho dalších knih, i když moc jich přeložených nebylo, tak jsme byla nucena investovat do anglických. Ty dokonalé kriminální zápletky, kdy s e pokazí snad i to, co se pokazit nemůže, a le nakonec z toho nějak jakž takž vybruslí buď s úspěchem, nebo to není vyložená katastrofa, ty mě vždycky dostanou.
.jpg)
Verera: co takhle metoda oslíkova mrkev ?
Dceři je 9 a právě dočítá 2 díl Eragona. tj. Eldesta. Lásku ke knihám jsme do ní nijak neimplantovala, asi ji nasála z prostředí.
Nemáte někdo náhodu recept, jak dítě odnaučit číst? Ona čte totiž víceméně pořád, jde s e převlíknout, za 10 minut přijdu do pokoje, převlečená není, ale čte si. Ráno místo snídaně louská Čtyřlístky, i když je pečlivě odstraňuji z dosahu. Pokud nemá Čtyřlístky, začte s e do novin, když nejsou noviny, čte třeba návod na obsluhu mixéru. Prostě pokud jsou tam písmenka, neodolá.
Pro někoho to možná vypadá lákavě, ale zkuste s takovým dítětem někam přijít včas a nerozčílit se před tím. 
Tak na první knížku si fakt nevzpomínám. Číst jsem se naučila těsně po svých 4. narozeninách o prázdninách u babičky. Tu chvíli si pamatuju docela přesně. Ležela jsem s jakýmisi zažloutlými novinami, babička stála u sporáku, vařil aoběd, já jsme se čas od času zeptala, co je které písmenko a najednou s e mi to spojilo ve slova.
Od té doby jsem četla cokoli co mi přišlo pod ruku a rodiče měli klid, Obzvlášť na schůzích SČSP to bylo výhodné, protože maminka tam musela povinně odsedět své 2 hodiny, mě neměl kdo hlídat, tak vzala knížku a celou dobu o mně nikdo nevěděl.
Jen tedy v první třídě to byla trochu nuda, ale učitelé mi tolerovali čtení pod lavicí, takže jsem do školy chodila vyloženě ráda.
V 6. třídě jsme si měli zapisovat četbu, takže mám evidenci- za 10 měsíců 60 standardně silných knih rozličného žánru.
orinka: Kornela jsem četl , to byla výborná KODovka
jelítko: kocour modroočko má naprosto fantastickou rozhlasovou formu s Markem Ebenem, O.Havelkou,Schmitzerem, Vladykou atd musím říci, že to bývávalo jedno z mála cédéček, které se nechalo poslouchat v autě s dětmi
Sofffie: prvním dílem 
tedy Barvou Kouzel ....
orinka - 12.11.2010 19:08 (odpovědět, poslat vzkaz)
babkatapka: Jo, Daphne du Maurier, to je osvědčená klasika a vrchol čtivosti! Takovou Hospodu Jamajku netrumfne nic.
jeeeej!!! to som citala na lyziarskom na zakladke
uz som aj na tu knihu zabudla, budem ju musiet vyhrabat u rodicov 
ta moja kniha "Anicka" sa vola Pesnicky, hadanky, povedacky a je z roku 1953
orinka: u nas v meste byva raz do roka vypredaj z mestskej kniznice...minuly rok som nakupila klasiku, ledva sa mi zmesti do novej policky...tento rok som bola chora, tak nemam zaidny ulovok...
zistujem, ze pomaly vydavaju znova knihy z klasickymi rozporavkami...Andersena mam v kozi viazaneho 
dnes som nasla na nete celkom fajn zbierku rozpravok a hlavne v nej nie su rozpravky, ktore uz mame
v nasich obchodoch sa zacinaju objavovat rozpravky, na ktorych som vyrastla ja, tak dufam, ze americka komercia nas neprevalcuje
babkatapka: Jo, Daphne du Maurier, to je osvědčená klasika a vrchol čtivosti! Takovou Hospodu Jamajku netrumfne nic.
Jo, a nevěřili byste, jak krásně se čtou Gogolovy Povídky. A jak jsou parádně strašidelné. Čtu si je před spaním a kochám se, přesně jako ten Hrušínský ve Vesničce střediskové. Akorát nezhavaruju, ale mám z toho krásné sny.
