Kniha mého mládí
Jelikož se na těchto stránkách dost často (a masochisticky ráda) týrám tepáním svých výchovných neúspěchů, dnes se musím pochlubit jedním výrazným úspěchem obrovského významu. Konečně – a byl to běh na sakramentsky dlouhou a obtížnou trať – se mi podařilo, implantovat do svého jedenáctiletého syna lásku ke knihám! Hurrrráááá!
Na tomto místě bych ráda složila svůj obdiv a nehynoucí vděk k nohám mladíka jménem Christopher Paolini. Tento génius nese totiž největší zásluhu na tom, že se mé úsilí nakonec zdařilo, a to napsáním velice krásného a čtivého klukovského eposu Eragon. Můj syn se do něj naprosto a bez výhrad zbláznil. Zatím existují tři pokračování, z nichž každý vázaný exemplář má hřbet silný nejméně šest centimetrů a všechny byly mým synem přelouskány v rekordním čase. Posléze dokonce začal i s jinými knihami (teď čte s chutí druhý díl ságy Hraničářův učeň, v čemž mu vydatně pomáhá neustálý zarach na televizi a počítač z důvodu zapomínání školních pomůcek, chacha). Já jsem v současné době na začátku třetího dílu Eragona a vůbec se synátorovu obdivu nedivím. Takže bych mladému spisovateli Paolinimu ráda vzkázala toto: Milý Chrisi, jestli se k tobě život někdy otočí zády, zajdi k nám, klidně ti dám domov nebo tě s láskou i adoptuji!
Vzpomínám si, jak moc důležité bylo pro mě čtení už odmala. Jako dítě z chudé rodiny jsem byla odkázána na městskou knihovnu, a proto jsem zpočátku byla vcelku vlažný čtenář. Ona taky dětská knihovna té doby oplývala pouze knihami jako Timur a jeho parta nebo Metráček, zatímco ty kvalitnější (třeba Ransomeovky nebo lepší Verneovky) byly věčně a beznadějně rozpůjčovány. Ale jednoho dne mi sestra vnutila ke čtení Tři mušketýry, protože nutně potřebovala parťáka pro své vášnivé blbnutí s fiktivním kordem, a já byla lapena, ztracena a zblázněna během prvních dvou kapitol. Od té doby jsem se nechala lapit už mnohokrát, pročetla jsem se různými žánry a zřídila si knihovnu takových rozměrů, že část musím mít deponovánu v kufrech pod postelí, jelikož se nikam nevejdou ani v našem obrovském 3+1 (částečně také díky inteligentním výrobcům běžného obývákového nábytku, který pro takovou zátěž není uzpůsoben). Nenajdete tam sice Nietzscheho nebo Kafku, ale každý příchozí by si jistě vybral něco podle svého gusta.
Přesto ta první „opravdová“ kniha zůstává jen jedna. U mě jsou to Tři mušketýři, u mé sestry Hrabě Monte Christo, u mé drahé polovičky Egypťan Sinuhet, u synátora Eragon – a co u vás? Co jste četli nejraději v dětství a mládí? A která kniha byla TA PRVNÍ?
12.11.2010 Rubrika: Knižní recenze | Komentářů 155 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,8/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Kniha mého mládí
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Zrzečka a Modroočko
první dětská, kterou jsem milovala - Dobrodružství veverky zrzečky 
a Příběhy kocourka modroočka - už je sháním pro vnučku, co se narodí v prosinci
Později mě fascinovaly historické romány, např. Loukotková - Není římského lidu, Sienkiewicz - Quo vadis...
No, moje stálice... ráda se vracím k Saturninovi, a když je mi hodně ouvej, šáhnu po povídkách Šimka a Grossmana. Mám taky ráda Šabacha a P. G. Woodhouse. No a na vejšce jsem strašně snila o knížce Marketing od Kotlera (jenže mi na něj nějak nikdy nezbylo těch 1200,- Kč ). Jinak jsem milovala knížky už jako dítě (ke škodě těch knížek... dneska je mi jich líto, jak jsou zničený 
).
jinak teda Eragon mi přijde taková slátanina.... 
... druhej díl ještě šel, ale Brisinger mě dost zklamal...
no u mě Kocour Mikeš.... omlouvá mě, že mi bylo cca pět?
Ó, knížky, láska mého života! Četla jsem vždycky, všude a všechno za všech okolností. Pod peřinou s baterkou jako dítě, na záchodě jsem měla uschovánu nejméně jednu knihu, v autobuse bylo taky třeba využívat čas... V knihovně pracovaly ženy, které mě měly rády, takže mi schovávaly bestsellery, historické romány, poezii..., které jsem v rekordním čase vracela. Nebyl žánr, kterému bych se vyhnula. Dnes už je situace trochu jiná, není tolik času na čtení, určitě bylo lepší jezdit autobusem. V autě mohu číst jen na červené a to není ono. Dokonce už zase začínám chodit do knihovny, trochu jsem si časově polepšila, děti povyrostly... život bez knihy je nemožný.
Poslední dobou jsem hodně četla paranormální literaturu, velice zajímavé studium.
