Kniha mého mládí
Jelikož se na těchto stránkách dost často (a masochisticky ráda) týrám tepáním svých výchovných neúspěchů, dnes se musím pochlubit jedním výrazným úspěchem obrovského významu. Konečně – a byl to běh na sakramentsky dlouhou a obtížnou trať – se mi podařilo, implantovat do svého jedenáctiletého syna lásku ke knihám! Hurrrráááá!
Na tomto místě bych ráda složila svůj obdiv a nehynoucí vděk k nohám mladíka jménem Christopher Paolini. Tento génius nese totiž největší zásluhu na tom, že se mé úsilí nakonec zdařilo, a to napsáním velice krásného a čtivého klukovského eposu Eragon. Můj syn se do něj naprosto a bez výhrad zbláznil. Zatím existují tři pokračování, z nichž každý vázaný exemplář má hřbet silný nejméně šest centimetrů a všechny byly mým synem přelouskány v rekordním čase. Posléze dokonce začal i s jinými knihami (teď čte s chutí druhý díl ságy Hraničářův učeň, v čemž mu vydatně pomáhá neustálý zarach na televizi a počítač z důvodu zapomínání školních pomůcek, chacha). Já jsem v současné době na začátku třetího dílu Eragona a vůbec se synátorovu obdivu nedivím. Takže bych mladému spisovateli Paolinimu ráda vzkázala toto: Milý Chrisi, jestli se k tobě život někdy otočí zády, zajdi k nám, klidně ti dám domov nebo tě s láskou i adoptuji!
Vzpomínám si, jak moc důležité bylo pro mě čtení už odmala. Jako dítě z chudé rodiny jsem byla odkázána na městskou knihovnu, a proto jsem zpočátku byla vcelku vlažný čtenář. Ona taky dětská knihovna té doby oplývala pouze knihami jako Timur a jeho parta nebo Metráček, zatímco ty kvalitnější (třeba Ransomeovky nebo lepší Verneovky) byly věčně a beznadějně rozpůjčovány. Ale jednoho dne mi sestra vnutila ke čtení Tři mušketýry, protože nutně potřebovala parťáka pro své vášnivé blbnutí s fiktivním kordem, a já byla lapena, ztracena a zblázněna během prvních dvou kapitol. Od té doby jsem se nechala lapit už mnohokrát, pročetla jsem se různými žánry a zřídila si knihovnu takových rozměrů, že část musím mít deponovánu v kufrech pod postelí, jelikož se nikam nevejdou ani v našem obrovském 3+1 (částečně také díky inteligentním výrobcům běžného obývákového nábytku, který pro takovou zátěž není uzpůsoben). Nenajdete tam sice Nietzscheho nebo Kafku, ale každý příchozí by si jistě vybral něco podle svého gusta.
Přesto ta první „opravdová“ kniha zůstává jen jedna. U mě jsou to Tři mušketýři, u mé sestry Hrabě Monte Christo, u mé drahé polovičky Egypťan Sinuhet, u synátora Eragon – a co u vás? Co jste četli nejraději v dětství a mládí? A která kniha byla TA PRVNÍ?
12.11.2010 Rubrika: Knižní recenze | Komentářů 155 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,8/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Kniha mého mládí
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..JPG){kind=avatar}
Sofffie: Těžko říct, čím začít. Ony ty knihy na sebe sice trochu navazují, ale každá je jiná a ne každá se líbí všem. Já jsem jako první četla Pohyblivé obrázky (není to ale první kniha celé série) a byla jsem jeho poetikou okouzlena natolik, že jsem pak četla vše, co se mi dostalo do ruky. Ale nemůžu říci, že se mi úplně vše líbilo celé, v některých knihách to byly jen úryvky a jeho skvělý suchý humor a dokonalý překlad pana Kantůrka.
Sofffie: simtě, já jsem ji nakousla Maškarádou a nelituju toho 
Ota: dík za tip. 
Mimochodem, nevíte někdo, s čím začít, kdybych chtěla zkusit Zeměplochu?
ruzenka: a co teprve ta pohádka o vánočním smrčku. To jsem brečeli všichni a já už potom ani číst nemohla.
četl někdo Podivuhodné příhody a dobrodružství Jana Kornela od Kratochvíla? Dostala jsem to jako dítě pod stromeček a pak to četla pořád dokola. To mě bavilo skoro jako Robinson.
majucha: Určitě i ovoce, kamarádem Cibulky byl Třešnička
Kassy: jé, s tím deníkem jsi mi připomněla, že moje první, o které jsem psala, byla O statečném Cibulkovi 
. Tam byly hlavní postavy zelenina (a možná i ovoce), ale bylo to pěkně napsaný
ruzenka: Mezi moje nejoblíbenější knihy v děctví patřily knížky Co ještě nevím?, Zázraky a tajemství přírody a Velká kniha o pravěku. Všechno vpodstatě dětské encyklopedie, psané chytlavou formou a se spoustou obrázků (Velkou knihu o pravěku ilustroval Zdeněk Burian, já ty obrázky milovala). Zázraky a tajemství přírody mě dokonce chytly natolik, že si vysloužily tu čest stát se úplně prvním zápisem v mém úplně prvním čtenářském deníku někdy ve třetí třídě.
teahot: ja vzdy hovorim, ze moje dieta necita naucne knihy o vyvoi dietata a ide vlastnym tempom...pozerame ine filmy a rozpravky ako deti v jej veku a to iste sa tyka aj knih 
klasicke hrane rozpravky ako Pysna princezna, Princezna so zlatou hviezdou na cele - to zacala pozerat tri mesiace pred 2.narodeninami 
uz to neriesim, beriem to ako sa to vyvinie
Ruzenka: když bylo staršímu pět tak chodil do postele s atlasem. Byl jednou jeden život sledujeme jen občas a prcek si dost vybírá i večerníčky, vyhrávají ty starší moderní ho moc nelákají.
teahot: tak my citame na dobru noc Detsku encyklopediu a vcera cely den sedela pri Byl jednou zivot 
Sofffie: Petra Kachnu mám taky 
Ale nemám, a ani jsem nečetla Piktové a mučedníci 
a připadám si kvůli tomu hrubě zanedbaná
D. L. Sayersová je prostě vynikající.
Mám doma tříletého špunta a od Včelky Máji taky odchází. Čtu mu každý večer a snažím se to dost střídat . Takže čteme Lokomotivu Tomáška, pak Honzíkovu cestu, pak je Medvídek Pú, potom Letadélko Káně a teď čteme Krtka a máme připraveného Buráka.
Ota: Švýcarský Robinson se mi taky líbil, ještě jsem si vzpomněla na Černého Korzára, nebo knížku od F. Běhounka ( nepamatuji si název ) o ztroskotání vzducholodi Nobile. Babičku jsem přečetla, ale jen z donucení a Malý princ mě nikdy nic neříkal a nedokázala jsem ho přelouskat.
PEGG: Andersen je prilis "obycajny" dcera sa pri cinovom vojacikovi rozplakala...jedine snehovu kralovnu a cisarove nove saty zboznuje