Kniha mého mládí
Jelikož se na těchto stránkách dost často (a masochisticky ráda) týrám tepáním svých výchovných neúspěchů, dnes se musím pochlubit jedním výrazným úspěchem obrovského významu. Konečně – a byl to běh na sakramentsky dlouhou a obtížnou trať – se mi podařilo, implantovat do svého jedenáctiletého syna lásku ke knihám! Hurrrráááá!
Na tomto místě bych ráda složila svůj obdiv a nehynoucí vděk k nohám mladíka jménem Christopher Paolini. Tento génius nese totiž největší zásluhu na tom, že se mé úsilí nakonec zdařilo, a to napsáním velice krásného a čtivého klukovského eposu Eragon. Můj syn se do něj naprosto a bez výhrad zbláznil. Zatím existují tři pokračování, z nichž každý vázaný exemplář má hřbet silný nejméně šest centimetrů a všechny byly mým synem přelouskány v rekordním čase. Posléze dokonce začal i s jinými knihami (teď čte s chutí druhý díl ságy Hraničářův učeň, v čemž mu vydatně pomáhá neustálý zarach na televizi a počítač z důvodu zapomínání školních pomůcek, chacha). Já jsem v současné době na začátku třetího dílu Eragona a vůbec se synátorovu obdivu nedivím. Takže bych mladému spisovateli Paolinimu ráda vzkázala toto: Milý Chrisi, jestli se k tobě život někdy otočí zády, zajdi k nám, klidně ti dám domov nebo tě s láskou i adoptuji!
Vzpomínám si, jak moc důležité bylo pro mě čtení už odmala. Jako dítě z chudé rodiny jsem byla odkázána na městskou knihovnu, a proto jsem zpočátku byla vcelku vlažný čtenář. Ona taky dětská knihovna té doby oplývala pouze knihami jako Timur a jeho parta nebo Metráček, zatímco ty kvalitnější (třeba Ransomeovky nebo lepší Verneovky) byly věčně a beznadějně rozpůjčovány. Ale jednoho dne mi sestra vnutila ke čtení Tři mušketýry, protože nutně potřebovala parťáka pro své vášnivé blbnutí s fiktivním kordem, a já byla lapena, ztracena a zblázněna během prvních dvou kapitol. Od té doby jsem se nechala lapit už mnohokrát, pročetla jsem se různými žánry a zřídila si knihovnu takových rozměrů, že část musím mít deponovánu v kufrech pod postelí, jelikož se nikam nevejdou ani v našem obrovském 3+1 (částečně také díky inteligentním výrobcům běžného obývákového nábytku, který pro takovou zátěž není uzpůsoben). Nenajdete tam sice Nietzscheho nebo Kafku, ale každý příchozí by si jistě vybral něco podle svého gusta.
Přesto ta první „opravdová“ kniha zůstává jen jedna. U mě jsou to Tři mušketýři, u mé sestry Hrabě Monte Christo, u mé drahé polovičky Egypťan Sinuhet, u synátora Eragon – a co u vás? Co jste četli nejraději v dětství a mládí? A která kniha byla TA PRVNÍ?
12.11.2010 Rubrika: Knižní recenze | Komentářů 155 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,8/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Kniha mého mládí
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
PEGG: melda: přidávám se do klubu, Babičku jsem taky nesnášela 
.
Zato třeba Čapek se mi líbil moc i jako malý holce. Takový povídky z jedný a druhý kapsy jsem vyloženě zbožňovala.
Dickie: Ty původní.
Maly princ je uzasna kniha, clovek v nej vzdy najde nieco nove...ale taku istu skusenost mam s inou knihou od Exuperyho Citadela 
skvela kniha je aj Portret damy, Saga Forsaytovcov, Tajpan a pokracovanie Gaidzin.......
jeeeeej, ked ja vsetky knihy lubim 
.gif)
jakožto osoba pohlaví mužského jsem to měl trochu jinak ... rychlé šípy a obecně všechny foglarovky, pak vše, co se dalo sehnat z junáckého prostředí, ještě boříkovy lapálie, mikulášovy patálie ... a všechny verneovky a mayovky
PEGG: ano, konkrétně babičku a filozofskou historii jsem přímo nenáviděl 
som prekvapena, nikto z vas nespomenul Toma Sawyera od Marka Twaina, alebo Annu zo zeleneho domu od Lucy Maud Montgomery...to boli knihy, ktore som citala dookola asi tak do 10 - 12 rokov
subezne som sa vrtala v Mayovkach, Verneoyvkach, alebo hocico co bolo v edicii STOPY, plynuly prechod na Musketierov a Hrbaca a sup k Angelike - dodnes si pamatam ako ma na zakladke ucitelka vykazala z tiredy, ked som namiesto citania prirodovedy citala Angeliku
ale prva kniha co mi skutocne ucarovala bola basnickova, stare, ktoru dostala moja mama, ked bola mala, teraz presny nazov neviem, pozriem doma 
ale na obalke bola nakreslena taka "anicka" dievca v satke a od vtedy sa kniha volala Anicka , obal je z tvrdeho papiera
z rozpravkovych som mala rada knihu francuzskych rozpravok Pavi kral od D´Aulnoy - asi preto, ze vsetky pribehy boli o princeznach a vilach
Kadla: Jé, Janu Eyrovou, tu jsem taky měla moc ráda zhruba kolem těch deseti. Když jsem ji četla znovu před pár lety, tak už to nějak nebylo úplně ono. Na Austenovou se chystám už dlouho, ale pořád to nějak odkládám.
PEGG: Babičku jsem nečetla nikdy, prostě jsem to nedokázala a pochybuju, že někdy dokážu. Podobně Malého prince. Když jsem se o to pokoušela někdy v páté třídě, kdy jsme ho měli "doporučeného", vůbec mi to nešlo číst. Teď už se několik let odhodlávám, že si ho přečtu, třeba už to dnes pochopím, ale pořád nějak nemůžu sebrat odvahu. Hrozně nerada odkládám nedočtené knížky, i když teď zrovna jsem to udělala s jedním románem z období Přemysla Otakara II., který je napsaný tak nemastně neslaně, že číst to je utrpení.
A vidíte, teď mi došlo, že jsem vlastně nikdy nečetla Děti z Bullerbynu. Věděla jsem o nich od spolužáků, ale vždycky mi to přišlo nezajímavé 
.jpeg)
Kassy - 12.11.2010 10:25 - tak s tou povinnou četbou s tebou naprosto souhlasím, spíš to děti odradí, protože to není adekvátní jejich věku. Já si pamatuji jak jsem nenáviděla Babičku, nemohla jsem se skrz ni prokousat a teprve po letech jsem si přečetla,že to román pro dospělé. Ale dala jsem si závazek,že si jednou přečtu
teahot: Ano!!!Šťastnou cestu,Sašo je vynikající knížka!Musela jsem si jí ve svém pokročilém věku ještě několikrát půjčit v dětské knihovně,v antikvariátu mi jí někdo vyfoukl před nosem.
Naučila jsem se číst sama okolo 5 let,na úplně první knihu si nevzpomínám,ale hodně jsem četla staré Mladé čtenáře (z poč.20. století.),pamatuji si na Juráška,Malého Bobše,Říkali mi Leni,a hlavně cca v 8 letech jsem přečetla Čaroděje ze změ OZ,a to mě dostalo,Pipapendi Goroš(aspoň si myslím,že to je z toho,neb tu knihu už jsem nesehnala a nové vydání nechci).Jinak jsem žila s Vlaštovkami a Amazonkami,Neználkem...Malý princ se mi nikdy nelíbil...Jako starší jsem vždy četla všechno od spisovatele,který mne zaujal,takže i nerudu,Světlou,Jiráska(kompletní dílo asi 20 knih...).Za hnusnou knihu považuji Botostroj od T.Svatopluka.Nyní čtu nejraději životopisné a historické knihy,vracím se k Simenonovi,Agátě Christie atd.atd.
.jpg)
Kawa: Jooo! Gabra a Málinka! Tu jsem taky milovala..
Četla jsem od svých čtyř let. Jako první mi na mysli vytanula Děti z Bullerbynu, tu miluji dodnes a minimálně jednou ročně ji znovu otevřu. Pak to šlo rychle za sebou - Báječný trest, Pan Auťák a Templáři, všechny Ransomeovky, Královská dcera z Erinu (nádherná věc), Jana Eyrová (tu jsem četla poprvé v deseti letech), Pýcha a předsudek od Austenové... a od té doby tisíce dalších...
.JPG)
Jako první si vybavuju Bobša, pak Lovce mamutů a od puberty miluju Sextánku, tu můžu furt dokola...Farmaceutka, Gabra a Málinka a vůbec takové ty holčičí...(ale nepohrdla sem ani těžším kalibrem Lady Fuckingham či jak se to psalo 
)... Jinak sem ale vyloženě válečná, takže cokoli o koncentrákách, průběhu 2. světové atd...
Egypťana jsem nečetla , ale připomnělo mi to W. Smitha a jeho Posla Slunce a Řeku Bohů. Ještě Jaromíra Kolárová a její Naděje má hluboké dno, nebo Můj chlapec a já.
KÁJA MAŘÍK
Já čtu taky od pěti prakticky nepřetržitě. Chodím do knihovny, protože domů se nám knížky nevejdou. Ale to nevadí. V dětství jsem si půjčovala třeba 12 knih na měsíc:))) No a oblíbené? Děti z Bullerbynu, to je naprostá klasika, Ransome (nečetla jsem jen toho zmíněného Petra Kachnu), Stanislav Rudolf, Mayovky... Myslím, že tady zatím nikdo nezmínil Zbigniewa Nienackiho a jeho Pan Auťák a pražské tajemství, PA a Templáři, PA a Vinnetou. Pak jsem taky měla ráda Kluci, holky a Stodůlky. Dnes ve Stodůlkách bydlím. Kdo by to byl řek...
