Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Je mi třiatřicet let a čím dál víc jsem pod nátlakem mé maminky, která velmi trpí tím, že jsem bezdětná. Jiné dítě než mne neměla, a tak je to jen na mně, abych jí její přání splnila. Jenže já se do mateřství nehrnu, spíš naopak. Sice jsem vdaná, ale o potomcích s manželem neuvažujeme. Před asi dvěma lety mne sice něco jako mateřské pudy přepadly, ale po nějaké době to odeznělo.

Po dětech prostě netoužíme, ačkoli vůči nim samozřejmě nic nemám. Nepatřím k takovým těm ženám, které svůj odpor k mateřství stavějí na odiv, a těm, které děti mají se vysmívají a všelijak je znevažují. To rozhodně ne. Mám spoustu „dětných“ kamarádek, se kterými se ráda vídám, a nevadí mi, když se téma hovoru stočí na to, jak jejich ratolesti prospívají.

Jsem na tom tak, že mne představa, že bych měla mít dítě, být za něj odpovědná atd. jednoduše neláká. S manželem žijeme velmi aktivním, společenským a sportovním životem, nenudíme se. Máme se rádi, rozumíme si, vyhovuje nám, že jsme pány svých životů a svého času. Ani jeden z nás netouží přizpůsobit vše, čím dosud žijeme, malému dítěti, kolem kterého by se logicky všechno točilo.

Moje maminka (a nejen ona, i otec, ale ten se drží spíš zpátky) to však vidí jinak. Téměř při každé návštěvě si posteskne, jak ráda by měla vnoučátko, je jí líto, že všechny její přítelkyně už jsou babičkami a ona stále ne. Někdy je její naléhání až neúnosné a stane se, že skončí hádkou. Pak je chvíli klid, ale jakmile je vše už zase ve starých kolejích, pomaloučku polehoučku začne s vnoučaty znovu.

Naše argumenty a rozhodnutí, proč dítě nechceme, považuje za sobecké a krátkozraké. Tvrdí, že nebudeme pořád jen mladí a jednou nám ty děti budou chybět. Vyloženě útočí na city, mistrně argumentuje a vydatně to prokládá i slzami, kterými, jak doufá, nás obměkčí.

Jenže my máme v tomto ohledu jasno. Dítě prostě ne. Teď jsme si pořídili kotě, ze kterého jsme úplně nadšení, a opět máme na krku starou známou písničku o sobeckosti a vnoučatech. Už si nevím rady. Mám maminku ráda, samozřejmě, že mi není jedno, že se trápí. Ale přece jenom kvůli tomu neotěhotním, jen abych jí udělala radost. To mi připadá jako totální nesmysl.

Vím, že sem chodí většinou ženy, které matkami jsou, ale možná je tu i některá v podobné situaci jako já. Poradí mi někdo, jak to s mou maminkou jednou provždy vyřešit, abychom se vzájemně netrápily?