„Chci mít aspoň jedno vnouče.“ Maminka mne citově vydírá.
Je mi třiatřicet let a čím dál víc jsem pod nátlakem mé maminky, která velmi trpí tím, že jsem bezdětná. Jiné dítě než mne neměla, a tak je to jen na mně, abych jí její přání splnila. Jenže já se do mateřství nehrnu, spíš naopak. Sice jsem vdaná, ale o potomcích s manželem neuvažujeme. Před asi dvěma lety mne sice něco jako mateřské pudy přepadly, ale po nějaké době to odeznělo.
Po dětech prostě netoužíme, ačkoli vůči nim samozřejmě nic nemám. Nepatřím k takovým těm ženám, které svůj odpor k mateřství stavějí na odiv, a těm, které děti mají se vysmívají a všelijak je znevažují. To rozhodně ne. Mám spoustu „dětných“ kamarádek, se kterými se ráda vídám, a nevadí mi, když se téma hovoru stočí na to, jak jejich ratolesti prospívají.
Jsem na tom tak, že mne představa, že bych měla mít dítě, být za něj odpovědná atd. jednoduše neláká. S manželem žijeme velmi aktivním, společenským a sportovním životem, nenudíme se. Máme se rádi, rozumíme si, vyhovuje nám, že jsme pány svých životů a svého času. Ani jeden z nás netouží přizpůsobit vše, čím dosud žijeme, malému dítěti, kolem kterého by se logicky všechno točilo.
Moje maminka (a nejen ona, i otec, ale ten se drží spíš zpátky) to však vidí jinak. Téměř při každé návštěvě si posteskne, jak ráda by měla vnoučátko, je jí líto, že všechny její přítelkyně už jsou babičkami a ona stále ne. Někdy je její naléhání až neúnosné a stane se, že skončí hádkou. Pak je chvíli klid, ale jakmile je vše už zase ve starých kolejích, pomaloučku polehoučku začne s vnoučaty znovu.
Naše argumenty a rozhodnutí, proč dítě nechceme, považuje za sobecké a krátkozraké. Tvrdí, že nebudeme pořád jen mladí a jednou nám ty děti budou chybět. Vyloženě útočí na city, mistrně argumentuje a vydatně to prokládá i slzami, kterými, jak doufá, nás obměkčí.
Jenže my máme v tomto ohledu jasno. Dítě prostě ne. Teď jsme si pořídili kotě, ze kterého jsme úplně nadšení, a opět máme na krku starou známou písničku o sobeckosti a vnoučatech. Už si nevím rady. Mám maminku ráda, samozřejmě, že mi není jedno, že se trápí. Ale přece jenom kvůli tomu neotěhotním, jen abych jí udělala radost. To mi připadá jako totální nesmysl.
Vím, že sem chodí většinou ženy, které matkami jsou, ale možná je tu i některá v podobné situaci jako já. Poradí mi někdo, jak to s mou maminkou jednou provždy vyřešit, abychom se vzájemně netrápily?
6.12.2010 Rubrika: Problémy s rodiči | Komentářů 160 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Související odkazy:
- Nechce hlídat vlastní vnouče
- Babička chce, abych nechala dcerce propíchnout uši
- Babičce jsou vnoučata na obtíž
Diskuse ke článku - „Chci mít aspoň jedno vnouče.“ Maminka mne citově vydírá.
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..jpg)
Nika1: já to mam zase naopak 
.gif)
TULI: mě by zajímal názor té maminky......
nemam momentalne cas docitat , ale rekni mamince , ze deti NEMUZES MIT !! proste zdrav. problem .... 
Já děti mám ráda - od 2 až 3 let výše. Předtím jsou to stroje na nepříjemnosti: řvaní, kakání, buzení atd. Holt se musí ty první 2-3 roky zatnout zuby. Pak je s nima celkem sranda. Já nevím, ale je pro mě těžký se rozplývat nad miminem kamarádek, co kouká jak puk a nic. Jsem v tomhle asi chlap.
Verera: No samo, do kouta jsme jako děti chodily jen na hanbu.
Stanik: Myslím, že to byl kavalier king charles spaniel, umřel 1997, byl tricolor a obličej spláclý neměl, ale byl čistokrevnej - pohodovej pes, občas myšku chytil a moc hezkej a byl mohutnější než co vidím dnes. Ale jestli to nebylo tím, že mu tak chutnalo.
Jarča*: 13:34....že váháš....
já jsem horší než pávice...jak se pyšním svými pěti vnoučaty...heč !
a....: tomu bych oponovala, že babičky o vnoučata až tak nestojí, jsem ve věku, kdy se stávají babičkami kamarádky i kolegyně, a všechny jsou z vnoučat celé po... Já jsem úplně čerstvá babička od syna, ještě jsem malého neviděla, protože jsou daleko, ale už se na něj moc těším. S fotkou se člověk určitě rád pochlubí, ale určitě je to až na druhém místě.
.JPG){kind=avatar}
mam-ča: Je to tak. Teď jsme přišli o kočičku a novou si už nepořídíme. Bylo to hodně smutné, bylo jí patnáct a půl, na kočku pěkný věk, ale i tak nám chybí.
Linda: Já se obávám, že ony ty babičky o reálné děti až tak nestojí, pro ně jsou ideální takové ty děti virtuální:prostě chtějí mít co nejvíc fotek z různých příležitostí, nechat si o dětech vyprávět atp. a pak to vše předat dál svým známým, aby nebyli sociálně vyřazeni ze společenství těch, kteří ta vnoučata mají a stále o nich mluví.
Linda: Obávám se, že mamince ani tak nejde o to vnouče, ale o to, aby měla to, co mají její kamarádky a známé a nepřipadala si mezi nimi divně. Kdyby byla vysazená na děti, asi by jich měla víc než jedno. Ostatně soudím, že děti nemusí mít každý. (To, že já jsem je chtěla velmi moc a užila jsem si každého období jejich života na tom nic nemění. Jenže moje děti jsou po mně, takže žádné velké horory se v jejich pubertě nekonaly. Naše heslo je žít a nechat žít.)
.jpg)
Nejaká plodná kámoska s detmi ala nerízené strely by se v tvém okolí nenasla? Maminka by si je mohla obcas vypujcit, takový deticky veku 0-6let nejlépe ve 2-3kusech, nespící, neuhlídatelné exempláre, trosku vzteklé neuskodí, na celé odpoledne to by mohlo na "babicku" pusobit antikoncepcne 
.gif)
Verera: to je období, určené rodičům k nabrání sil v dalším boji, ale klid většina rodičů i potomků přežije bez trvalých následků na těle i duši, ač se to místy zdá takřka nemožné.
Verera: No jasně, teď se vyhraňuje, tak komunikuje, v patnácti tě bude považovat za tvora přeživšího nedopatřením z třetihor a bude ti předvádět, o čem ten svět je
a....: To jako je teď krátká pauza mezi obdobím, kdy byl na zabití a kdy bude? No to jsou pěkné vyhlídky. Ovšem střední internátní školy od 15 jsou i u nás, třeba za to budu ještě vděčná
Verera: Chlapci dospívají později, na zabití bude v patnácti
