Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Poraďte mi, jak se mám zachovat, abych si přestala připadat jako nesvéprávný idiotek. Připadá mi, že nám tchyně přespříliš zasahuje do našeho života, bohužel, když se ozvu, okamžitě mě jak ona, tak manžel, doslova spláchnou. A já pak už radši mlčím, protože nemám ráda konflikty.

Je mi šestadvacet, máme s manželem tříměsíční holčičku. Bydlíme spolu asi dva roky, před rokem jsme se brali. Hned jak jsme se sestěhovali, vadilo mi, že se k nám tchyně často zvala na návštěvy, chodila i neohlášená. Můj muž, tehdy ještě přítel, jí dal dokonce bez mého vědomí i klíč od našeho bytu. Zjistila jsem to až ve chvíli, kdy jsem byla sama doma a odpočívala u televize a zaslechla jsem klíč v zámku. Myslela jsem, že je to partner, ale jaké bylo moje překvapení, když se ve dveřích objevila jeho matka.

Byla jsem z toho hodně překvapená, zeptala jsem se jí, jak to, že má klíče a ona mi s naprostým klidem odpověděla, že přece od svého syna. A že je to normální, však jsme rodina. Já zůstala koukat jako puk. Když zjistila, že není její syn doma, rozhodla se, že na něj počká, že mu přinesla jeho oblíbené jídlo. Vytáhla kastrůlek se svíčkovou a bez jakéhokoli ostychu se hrnula do kuchyně a otvírala lednici.

Večer jsem o tom s přítelem mluvila a řekla mu, že se mi to nelíbí. On to však postavil a vyargumentoval tak, že jsem se nakonec cítila jako ta největší kr*va, která dělá zbytečné konflikty v rodině. Tak jsem to nechala být a doufala, že to tchyni časem přestane bavit a dojde jí, že časté a neohlášené návštěvy, na které chodí a sama si odemyká, nejsou vhodné.

Pak jsem otěhotněla, následovala svatba a já byla od šestého měsíce doma na neschopence. Měla jsem nařízený klid, tak jsem se snažila co nejvíce polehávat a odpočívat. Tchyně k nám chodila snad denně, přepadávala mne zcela neohlášeně třeba v ložnici, když jsem spala a měla poznámky, že těhotenství není nemoc a jaktože ve dne spím. A samozřejmě nosila pro svého syna pokaždé kastrůlek. Podotýkám, že skutečně vždy jen porci pro něj, jen výjimečně i pro mne.

Po dvou měsících jsem toho měla dost a manželovi jsem řekla, ať svou matku nějak ukázní, že mi není příjemné, aby mi neohlášeně kdykoli lezla až do bytu a do ložnice, že jasně, jsme rodina, ale nějaké hranice snad musí být. Opět se důrazně ohradil, že dělám zbytečné scény, tak jsem mu řekla, ať mi dá klíč od jejího bytu, když jsme tedy rodina a já si k ní budu taky chodit jako domů. Schválně, jak dlouho by se jí to líbilo. To samozřejmě nepřipustil, protože „to“ je něco jiného.

Situace je pořád stejná. Tchyně je v důchodu, bydlí od nás dvě stanice autobusem, takže její každodenní návštěvy jsou na denním pořádku. Od té doby, co máme malou, jsou navíc i hodně dlouhé, aby si vnučku užila. A samozřejmě kastrůlky pro manžela. Už jsem se zařídila a prostě nevařím, maximálně si udělám něco rychlého pro sebe.

Jsem z toho totálně otrávená, pořád v napětí, nevím, kdy zachrastí klíče. Párkrát jsem udělala, že jsem dopoledne odešla a vrátila se až večer, celý den jsem s kočárkem byla venku. Kojím, je hezky, tak to nebyl problém. A pokaždé mi volala, kde jsem, že přišla a já tam nejsem, že jí přece musím říkat, když mám v plánu někam jít. Tak jsem jí řekla, že by to snad mělo být naopak, že by ona měla dát vědět a hlavně se zeptat, jestli může přijít. Strašně na mě do toho telefonu křičela, co si to prý k ní dovoluju, že jsem proti ní ještě mladej smrad. A hned si stěžovala svému synovi. Večer jsme se kvůli tomu samozřejmě pohádali.

Tchyně pak pár dní trucovala, ale nakonec začala zase chodit jako dřív. Už jsem z toho úplně nešťastná, strašně mne to omezuje, narušuje soukromí, chtěla bych si užívat mateřskou a své miminko a místo toho jsem pořád v napětí. Nevím, jestli mi dokážete poradit, co s tím. Oni dva drží při sobě a kdykoli jsem se ozvala, vždycky mě udolali. Věřte mi, že kvůli tomu už skoro nesnáším svého manžela, protože to, že není schopen mne respektovat jako svou ženu a preferuje maminku, je pro mne hrozné.