Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Jsem pod šíleným tlakem nejen mého manžela, ale v podstatě celé rodiny. Všichni mne totiž vehementně přemlouvají, abych měla druhé dítě. A já se tomu bráním.

Máme pětiletou holčičku a dodnes mám v živé paměti, jak těžký porod jsem prožila. Bylo to skutečně hodně zlé, nakonec musely být použity kleště a strašně dlouho jsem se z toho vzpamatovávala. Kdykoli se mě někdo zeptal na druhé dítě, okamžitě jsem odpovídala, že nikdy. Říká se, že na porodní bolesti žena časem zapomene, ale v mém případě to neplatí. Já vím, že už nikdy nechci nic podobného zažít.

Manžel však začal před časem naléhat, abychom ještě jedno dítě měli. Vím, že touží po synovi. Vydatně ho podporují jeho rodiče, i oni by měli rádi ještě vnoučka a hlavně, jak jsem pochopila, nositele a pokračovatele jejich jména. On je totiž jejich jediný syn, kromě něho mají ještě dvě dcery.

Mé důvody, proč druhé dítě nechci, vůbec neberou v potaz, prý jsem přehnaně přecitlivělá a nebyla bych jediná žena na světě, která porodí víc než jedno dítě.

Pochopení a podpory jsem se nedočkala ani u svých rodičů, oba dva mne přesvědčují, že se mám vzchopit a přestat se litovat. Mám prý přestat myslet jen na sebe a brát ohled na manžela a také na Nikolku, která by sourozence potřebovala.

Připadám si jako černá ovce. Ten nátlak je opravdu hodně velký a já nevím, jak se mu mám bránit. Všichni mne v podstatě obviňují z pohodlnosti a zbytečné hysterie. Jenže nikdo neví, co se ve mně odehrává. Nejhorší je, že nejvíc na mne naléhá manžel, z jeho strany už to hraničí s citovým vydíráním.

Co byste dělaly na mém místě? Jsem povinna se v tomto případě manželovi a vlastně celé rodině podřídit? Nebo mám právo stát si za svým a řídit se vlastními pocity a důvody? Jsem z toho dost nešťastná.