Je mi čtyřicet a toužím po dítěti
.jpg)
Nevím, jestli je to, co prožívám, normální a setkalo se s tím vícero žen. Už asi rok a půl velmi intenzivně toužím po dítěti. Asi by na tom nebylo nic divného, kdyby mi už nebylo čtyřicet. Manželovi je skoro padesát a on je vlastně ten hlavní důvod, proč už dítě nemáme. Nepřesvědčila jsem ho.
Mám už dva velké syny, jednomu je dvacet a druhému osmnáct. Když se narodili, byla jsem hodně mladá maminka. Kluci jsou od sebe rok a půl, byla to tehdy pěkná honička. Ale říkala jsem si, že aspoň to budu mít odbyté jedním vrzem. Dlouhé roky jsem si to i pochvalovala.
Kluci vyrostli v podstatě zároveň, takže se oba současně začali zapojovat do našich aktivit. Jsme celkově hodně akční rodina, lyžujeme, chodíme na túry, kluci se v době dospívání vrhli na lezecké stěny, jezdíme na kolech, prostě neumíme jen tak prolelkovat víkend a dovolené máme zásadně nějaké v pohybu.
Tak jsme si to společně užívali, všechno bylo fajn. Jenže pak kluci vyrostli, přišli do puberty, začali se osamostatňovat, už jsme všude nejezdili jako rodina pohromadě, ale oni vyráželi se svými kamarády.
Nevím, co bylo tím spouštěcím motorem, jestli skutečnost, že mě synové už tolik nepotřebují. Opravdu netuším, co způsobilo, že jsem se najednou přistihla, jak nakukuju do kočárků, zasněně koukám do výloh s kojeneckým textilem, dokonce jsem začala navštěvovat jeden web určený převážně maminkám malých dětí. Čtu si tam o jejich radostech i starostech a představuju si, že jsem jedna z nich.
Prostě mě na plné pecky přepadla touha po dítěti. Zpočátku jsem si říkala, že to přejde, ale nepřešlo. Naopak, je to čím dál intenzivnější, a to hlavně z důvodu že vím, že mi roky utíkají a moc času už nemám.
Manžel je zásadně proti, jakékoli rozhovory na toto téma hází rychle do autu, podle něj jsem se zbláznila, když už máme kluky samostatné, znovu se uvázat k miminu. Jenže já si nemůžu pomoct. Připadám si jak posedlá.
Je mi jasné, že se s tím musím nějak srovnat, prostě dítě už nebude. Přežiju to, samozřejmě. Jen by mne zajímalo, jestli jste na tom byla některá podobně. Že vás v pozdějším věku, když vám děti odrostly, přepadla ještě touha po miminku. A pokud ano, měly jste ho, nebo to nějak časem samo vyšumělo?
18.3.2014 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 166 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Je mi čtyřicet a toužím po dítěti
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Nessie: Nic špatného na tom není, ale je možné, že si to Magda zúžila na touhu po dítěti a pokud se víc zamyslí, zjistí, že netouží nutně po dítěti,ale po tom, aby měl její život nějaký podstatný smysl, když už synové péči nepotřebují a že si nemusí nutně pořizovat malé dítě, ale že jsou i jiné věci, které jí ho dají.
Pořizovat si něco jen proto, že to chci a nedomýšlet důsledky, které to bude mít pro ostatní je přinejmenším nerozumné a poněkud sobecké.
Verera: Hm. Jen dotaz teda - co je špatného na tom, pokud by nějaká žena spatřovala svou seberealizaci ve výchově dětí a starání se o domácnost? To už jsme došli skutečně tak daleko, že za jedinou "hodnotnou" formu seberealizace pro ženu je považováno jen zaměstnání, studium, koníčky atd.?
Poku ano, tak je to podle mě teda spíš k pláči.....
kaaj: A možná po seberealizaci.
Zhruba v 54 letech bys měla dítě na prahu puberty. To chceš? ta touha u tebe si myslím není touhou po dítěti,ale po sebevědomí, lásce a uznání...přemýšlej..
PEGG: ono to není vždycky k milující rodině, občas je asi člověk donucen dělat věci, se kterými vnitřně nesouhlasí, ale právně to tak je.
A ty děti nejsou zlatíčka vděčná za každé pohlazení , vlídné slovo, péči, ale občas dělají naschvály, odmítají, ubližují, chovají se nepochopitelně. A přitom zrovna tyhle potřebují tu lásku a trpělivost nejvíc. To fakt není pro každého, pokud se to má dělat tak, aby to těm dětem skutečně prospělo. Netroufala bych si na to.
.jpg)
PEGG: díky. Myslim že finančně by se to dalo, za předpokladu že si manžel udrží tuto práci co má (vim, vždycky je tahle stránka nejistá a ohlížet se jen na to, tak moc lidí asi děti nemá), a při nějakém trochu omezení se, např. tím že děti nebudou mít vše a nebude sejezdit na drahý dovlený apod (což by u nás změna nebyla, stejně nikam nejezdíme)... ale manžel nechce. I když nikdy neříkej nikdy, a kdyby se "to stalo", máme jasno, že by jsme měli tři, nic jinýho by nepřicházelo v úvahu...
sharon: naši kluci ještě sourozence chtějí, oba chtějí ségru 
Také jsem tohle zažila když mi oba kluci odešli z domova.Svého muže jsem přesvědčila a těšili jsme se,že zase budeme mít veselo v domě.
Bohužel,snažili jsme se rok a nic.Ted v únoru mi bylo 43l a tu možnost jsem vzdala.Už mám strach,že by miminko nebylo zdravé.A snažím se si ten život obohatit jinak.
.jpg)
A nemohla bys třeba chodit číst do nemocnic dětem pohádky? Abys tu touhu ukojila a časem se zklidnila? Mám poslední dítě narozené v mých skoro 41 letech a je to dost záhul 
. Chlapec je tak akční, že občas sotva funím.... 
.jpeg)
lippia - 19.3.2014 15:16 no to máš bohužel pravdu, znám lidi, kteří to dělají jen kvůli penězům. Ne že by těm dětem ubližovali fyzicky, ale není v tom žádný osobní vztah. Ale možná to jen jejich obrana, nezamilovat si to dítě
PEGG: ano, vidím to stejně... vždycky nejdou k milující rodině, některé se vracejí té původnim...je to opravdu složité, myslím, že celá myšlenka je skvělá, ale systém nedomyšlený, může to dělat každý
lippia - 19.3.2014 14:57 člověk by to musel vzít tak, že prostě teď pomáhá a předá ho milující rodině, kde o něj bude dobře postaráno. Ale nejsem si jistá, že bych to zvládla, chtěla bych mít o těch dětech nějaké informace, ale to možná nejde.
PEGG: no právě, máme doma o prof. pěstounské péči už asi všechny dostupné informace a žádosti na vyplnění... už víc jak rok, stejně jako si nejsem jistá dalším těhotenstvím, nejsem si jistá sebou právě v ohledu na vztah k dítěti( dětem ), které by tu bylo na chvíli, myslím, že to chce mnohem víc odvahy a chladnou hlavu, než rozhodnout se otěhotnět
Tím spíš, když se jedná o člověka s citem, dítě se v běžné rodině narodí očekávané, milované.... jak nepřilnout k dítěti, které je nechtěné, odložené...
lippia - 19.3.2014 14:34 no to bylo asi dost těžké, nezamilovat si ho
PEGG: ano, cesta, o které mluví i můj muž, když prý nechci vlastní...jenže nevím, jak dalece bych byla schopná nepřilnout k dítěti a žít s vědomím, že ho mám jen na chvíli? Možná to vidím jako sobec, děti mijuju a baví mě v každém věku. Asi se to jinak posuzuje z venčí a jinak, když v tom člověk žije 
Nessie - 19.3.2014 14:11 taky bych jakoukoliv práci klidně vyměnila za péči o děti. Bohužel, z něčeho se žít musí
Ale už jsem uvažovala o tom, kdybych náhodou přišla o práci, že bych zkusila profesionální pěstounskou péči. Sice nevím jak to přesně funguje, ale pro mě by to byla cesta.
