Proti jeho vůli jsem vysadila antikoncepci. Je to podraz?
.jpg)
Je mi dvaatřicet let, jsem čtyři roky vdaná, manžel je o šest let starší. Náš dosavadní život byl tak trochu jako v „básníkách“. Můj muž je takový plánovač, všechno má rád přesně dané a naplánované. Už před svatbou jsme se oba dohodli, že rodinu, tedy děti, rozhodně chceme. Ale přivedeme je na svět až ve chvíli, kdy budeme zajištěni.
A tak jsme se oba zakousli do práce, koupili si na hypotéku byt, naštěstí nemusela být nějak vysoká, oběma nám rodiče dali slušnou sumu, kterou jsme do koupě bytu vložili. Splátka hypotéky tedy není zatěžující, nedělá to ani výši nájmu, pokud bychom bydleli v odpovídajícím nájemním bytě.
Manžel se vypracoval na slušně placenou pozici, ani já na tom nejsem finančně špatně. Našetřili jsme si slušnou rezervu, moje práce navíc umožňuje částečně pracovat z domova, dělám v jedné PR agentuře.
Tolik k tomu našemu materiálnímu zabezpečení. Před půl rokem jsem začala mluvit o dítěti. Přece jenom čas mi utíká, po miminku toužím čím dál víc. Manžel nebyl proti, ale projevil přání, že bychom měli ještě radši počkat. Proč, mi nevysvětlil. Podle mne se bojí to dítě mít, má strach z odpovědnosti a z totální změny života. Když jsem se ho přímo zeptala, popřel to. Řekl, že dítě chce, ale ne hned. Vůbec není schopen brát v potaz, že už je mi přes třicet a že se třeba nemusí zadařit hned.
Dala jsem mu pár měsíců na to, aby se s myšlenkou na dítě srovnal a přišla znovu. Jeho odpověď byla stejná. Naštvalo mne to. Je mi jasné, že dítě musí chtít oba dva, ale jeho chování beru jako podraz. Celé roky, co jsme spolu, když přišla na děti řeč, nikdy nebyl proti, naopak, kolikrát sám na toto téma zavedl řeč a bylo evidentní, že si dítě přeje. A teď se najednou, když máme ideální podmínky, začíná zbaběle cukat.
Tak jsem udělala něco, čím jsem ho naštvala. Vysadila jsem antikoncepci. Ne tajně, řekla jsem mu to. Vysvětlila jsem mu, že já si dítě přeju, že máme veškeré zajištění, aby se miminko mohlo narodit, a že nemíním čekat, až se rozhodne on, protože to by taky pro mne už mohlo být pozdě. A že tedy vysazuju antikoncepci a pokud on dítě nechce, ať se chrání sám. Já už do sebe tu chemii cpát nebudu.
Strašně se naštval. Bere to ode mne jako podraz, prý nemám právo ho k dítěti nutit, když se na něj momentálně necítí, proč prý nemůžu ještě tak dva, tři roky počkat. Vysvětlila jsem mu, že to už opravdu čekat nebudu, protože za tři roky mi bude pětatřicet, může se stát, že se budeme klidně dva tři roky snažit, než otěhotním a že rodit ve čtyřiceti opravdu nechci. A taky jsem mu vpálila, že podraz to je, ale nikoli můj, nýbrž jeho.
No, není to teď mezi námi dobré. Už tři týdny jsme spolu nespali, já bych chtěla, ale on trucuje. Prý jsem z něho udělala idiota. Jsem z něj zklamaná, najednou vidím, že je to vlastně sobec. Začínám ho podezírat, že možná žádné dítě nikdy nechtěl, ale protože viděl, že já ano, tak aby si mne udržel, tvářil se, že ano. A teď, když by mělo dojít na věc, začíná brát zpátečku.
Proč to sem celé píšu. Chtěla bych vědět, jak probíhala domluva o budoucím dítěti u vás. Měli jste to nějak naplánované a dodrželi jste to? Nebo došlo k početí spíš náhodně a prostě jsme se s tím smířili? A taky by mne zajímal váš názor na to mé vysazení antikoncepce. Myslíte, že jsem ho tím opravdu podrazila?
29.4.2013 Rubrika: Partnerské problémy | Komentářů 166 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,8/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Proti jeho vůli jsem vysadila antikoncepci. Je to podraz?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..jpg)
...ježiš .."miluju" muže, kteří se v 35ti letech necítí na potomka s manželkou, jen aby si je o pár let později upletli s nějakou dvacítkou ...
Máš pravdu - dost dlouho si se cpala chemií ... pokud děti nechce on, je řada na něm, aby se chránil ,ale měl by si uvědomit, že přirodu neobčuráme a plodnost po třicítce rapidně klesá. Promluv sis ním - a pokud dítě definitivně nechce ,budeš se asi muset rozhodnout, co vlastně dál .
první dítě jsem měla v 26 ,muži bylo 31. nechala jsem se "ukecat" manželem, take jsem brala ant. On první dítě chtěl více než já. Na mé přání bylo druhé, aby nebyl jedináček. Nyní je"dětem"18 a 15. Můj muž měl možná pravdu, že čím dřív tím líp. Jeho vrstevníci už tenkrát vodili děti do školy, když my měli mimina. S odstupem času jsem ráda. Je mi 44 asi by mě to dnes stálo více sil. Navíc nyní mají a ještě buou mít největší finanční nároky. Zatím práci máme oba, tak si říkám, ještě 5 roků,než odmaturuje mladší, a budu z nejhoršího venku.
.JPG){kind=avatar}
Linda: Shrnulas to hezky
. Ale já si fakt myslím, že si má s manželem popovídat a pak se rozhodnout, co chce ona víc. Zda manželství nebo dítě. A pak si popovídat ještě jednou a dát na vybranou jemu. Jestli ji a dítě nebo nějakou jinou. Kdybych já chtěla dítě a můj manžel ne, bylo by mi to líto, ale začala bych hledat jiného. Pro jedno kvítí slunce nesvítí. Nejsem zase tak náročná, aby se nenašel jiný, se kterým lze žít přijatelně. Tím spíš, že v době, kdy se rozpadá každé druhé manželství je pošetilost spoléhat na to, že spolu zestárneme, když se já zcela podřídím jeho představám.
ona s ním má být a dítě nachtít, ještě se dopovat chemii, pro jeho pohodlí. Možná až bude chtít on a nepůjde to hned, tak co možná udělá????
Kozoroh18: Jak tak kolem sebe koukám, tak holky s nižším vzděláním většinou k tomu přistupují stylem nějak bylo, nějak bude. Nějak se s tím dokáží vyrovnat. A když se nedaří vyžít z jednoho platu, tak se jde na sociálku. To ženy s vyšším vzděláním považují za nepřijatelné (jistě, jsou výjimky).
Za to může HA
Kdyby musel od začátku manželství sám chránit před početím on, tak by škemral o mimino hooodně brzo
.
pippi.dlouha.puncocha
vím, že to není jednoduché, mám jen minimum. Ráda však vzpomínám.
Bellana - 29.4.2013 12:28
tomu nerozumím ????
ana vyučená, nemůže počítat s postupem na místo ředitele,
ale jako matka má určitě také obavy zda s dětma bude vzata zpět do zaměstnání a nebo sežene práci mimo obor. Děti jsou často stejný důvod jako věk pro nepřijetí do práce.
Kozoroh18: jé, díky moc! Zítra jedu odevzdat bakalářku 
Linda: No, taky trochu, že pokud to bude pořád odkládat, tak se VŠ toho dítěte taky nemusí dožít- buď že už to nepůjde vůbec a nebo on nevydrží tak dlouho, aby se toho dočkal.
Pokdu jsou nějaké skutečnosti, které pán jen nepostřehl a opomněl zahrnout do svých kalkulací, tak by to zabrat mohlo. Pokud ne , tak pak tu je ještě rada, která se dá shrnout do otázky na pána:
" Tak se jasně vyjádři, jestli to dítě chceš nebo ne, ať s tebou zbytečně neztrácím čas."
Poté zřejmě pán také buď stáhne kalhoty a nebo vezme nohy na ramena. Jinou možnost asi nemá.
pippi.dlouha.puncocha
přeji hodně 
ve studiju
kdysi byla jiná doba, většinou se děti narodily brzy po svatbě, nebo se holky musely vdávat - kdybych se měla řídit názorem svého zetě, který si vypočetl, že mohou dítě přivést na svět až po našetření sta tisíc /už měli pochopitelně byt bez dluhů i auto/, tak jsem bezdětná ještě i v důchodu
/- před půlstoletím se snad ani nepředepisovaly žádné prášky ani tělíska bezdětným, takže první dcera po dvou letech od svatby /a obývák ještě zel prázdnotou/- další po 6létech a syna jsem měla až v 36 a připadala jsem si mezi mladými maminkami jako exot
-brali jsme se, když manželovi bylo 25, já o 5let mladší, platy byly mizerné - ale už v tomhle věku bylo zřejmé, že bez dětí néééé
-to jsme mohli oba zůstat svobodni, nač se brát a zakládat rodinu /auto i ŘP jsem si pořídila až v padesáti a o nic jsem nepřišla/
.jpg)
pippi.dlouha.puncocha: svuj nazor jsem uz napsala...popatrej trosku
Linda: zapomněla jsi napsat, co bys jí poradila ty? Počkat ty tři roky, jestli si to nezralý osmatřicetiletý (pak už jednačtyřicetiletý) mladík nerozmyslí?
Bellana: to je pravda, vyučení většinou neodkládají dítě kvůli kariéře, ale ani tak nemusí mít chuť rodit ve dvaceti. A neznamená to, že si nemůžou představovat geniální dítě
nevidím podraz, řekla jsi mu to. Zatím si ,,užíval´´ bez rizika ty jsi polikala prášky, nyní pokud ještě mrně nechce ať se snaží on. Asi bych to také tak udělala. Ono kde je to měřítko zajištění a bohatství rodiny,mít dítě. Vím, že peníze jsou až na prvním místě, že pořídit si mimi něco stojí. Já bych asi hodně dlouho čekala na mimčo kdybych takto přemýšlela. Našemu mimi to bylo jedno, chtělo lásku a pobavení. Neměli jsme nic, jen štěstí, že jsme mohli bydlet u rodičů, půjčili nám obyvák a v kuchyni postupně jsme šetřili na nábytek a opravovali si byt, aby to trochu šlo a to bylo 2 měsíce než se narodilo druhé a do toho jsme ještěle studovali. Jak si zvykne člověk na zaběhnutý život, nechce měnit, bojí se.
