Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Čtenářka Lisa poslala svůj vlasový příběh ke včerejšímu tématu. Děkujeme.

Můj vlasový horor probíhal v několika zásadních etapách:

Školka - období ET. Ostatní holčičky chodily buď na krátko, nebo měly krásné dlouhé vlasy. V té době jsem si strašně přála mít cop. To, co mi babička každé ráno na mém blonďatém chmýří vyrvořila, ho nepřipomínalo ani trochu. Vlasy jsem měla trošku delší a tak mi nahoře na hlavě udělala culík, aby mi to nepadalo do očí. Zbylých pár vlásků vlálo volně vzadu. Na fotkách vypadám jak mimozemšťan s anténkou.

Škola - období Hurvínek. Spolužačky chodily buď na krátko, nebo měly krásné dlouhé vlasy. V té době jsem si strašně přála nosit ofinu. Babička trvala na tom, že vlasy (v té době již o trošku delší) musím nosit z čela, aby se mi nedělaly pupínky na čele a abych si kvůli vlasům vlasy padajícím do obličeje (ofinu v to počítala taky) nekazila oči. Ještě dnes se stydím za fotky, na krerých mám všechny vlasy stažené čelenkou dozadu, takže moje více než lehce odstávající uši a pupínky na čele dominují celému snímku.

Střední škola, taneční - období ovce. Spolužačky chodily buď na krátko, nebo měly krásné dlouhé vlasy. Babička trvala na tom, že moje jemné chmýří potřebuje vzpruhu. První trvalá. Děs. Do tanečních jsem měla vlasy podtočené do tvaru kulatého hrnce nebo helmy. Všichni kluci na mě koukali s neskrývaným úžasem (měla jsem účes jako některé jejich matky) a velkým obloukem se vyhnuli.

Vysoká škola - období normalizace účesu. Babička umřela, dodnes mi moc chybí. Úcesy spolužaček mi byly fuk. Začala jsem si polodlouhé vlasy barvy počůraná sláma lehce zesvětlovat, natáčet na velké natáčky a nechala jsem si ostříhat ofinu, na fotkách vypadám skoro normálně.

A pak mi totálně přeskočilo.

Když jsem se měla vdávat, objednala jsem si svatební účes a ráno se vypravila ke kadeřnici. Moje představa, že odejdu s velkými romantickými kudrlinkami, vzala za své hned na začátku. "Musíme ty cípaté konce trochu přistřihnout, aby ten účes k něčemu vypadal a pak trochu zregenerujeme a osvěžíme barvu." byla první hláška kadeřnice. Souhlasila jsem. Umýt, přeliv, regenerace (nebo naopak) přistřihnout, natočit, nalakovat, natupírovat, nalakovat. Pak hromada sponek. Podívala jsem se do zrcadla - nevěřila jsem svým očím - na hlavě jsem měla klobouk! "To bude ženich koukat!" ohodnotila svůj výtvor kadeřnice. Nekoukal. Vdala jsem se jen díky tomu, že ženich nesmí nevěstu před svatbou vidět a já měla na hlavě a vlasech závoj.

Happy end. Problémy s chmýřím barvy (teď už prošedivělé) počůrané slámy mám pořád, jen už jsem se smířila s tím že nikdy nebudu mít nádhernou hřívu do půli zad. Lehce vlasy do(od)barvuji a mám dobře stříhající kadeřnici, která dokáže zamaskovat moje ušiska tak, že nikdo netuší, jaké mám problémy, když je protivítr.