Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Strašně moc se trápím, vůbec nevím, jak se vyrovnat s tím, co mi přinesl život. Měla jsem přítele, byli jsme spolu čtyři roky a otěhotněla jsem. Už předtím jsme se dohodli, že se o miminko pokusíme a necháme tomu volný průběh. Vysadila jsem antikoncepci a podařilo se, jak se říká, na první dobrou.

První měsíce bylo vše fajn, těšili jsme se oba. Když jsem byla v pátém měsíci, začal se mi přítel nějak vzdalovat, byl stálé méně a méně doma, a když už přišel, seděl u PC. Komunikace vázla a já nevěděla, proč. Když už jsem to nemohla vydržet, přímo jsem se ho zeptala. Bylo na něm vidět, že jsem ho tou otázkou zaskočila, ale zároveň jako by se mu i ulevilo. Řekl mi, že se cítí hrozně, že doufal, že ho to nějak přijde, ale nepřešlo. Prý se zamiloval do jiné ženy a zjistil, že ona je ta pravá. Mně má rád, ublížit mi nechce, ale citům prý poručit nedokáže. Ale že má zároveň strašné výčitky svědomí kvůli tomu, že jsem těhotná.

Nebudu zastírat, srazilo mne to do kolen. Následující dny byly jako ve zlém snu, nakonec to dopadlo tak, že se odstěhoval. Já zůstala sama se svým nenarozeným děťátkem. Bylo mi strašně, ale hlavně kvůli malému jsem se snažila zmobilizovat a snad se mi to v rámci možností podařilo. Přítel, již teda bývalý, mne po zbytek těhotenství vymazal ze svého života. Ani jednou nezavolal, nenapsal, nezajímal se, jak mi je, jestli zvládám, jestli něco nepotřebuju.

Před dvěma měsíci jsem porodila krásnou holčičku. Ještě z porodního sálu jsem mu napsala, že má dceru a může se přijít následující den podívat. Odpověděl smskou jednoslovně: Gratuluju. Do porodnice nepřišel, ozval se až po třech týdnech, jestli se může přijít na malou podívat. Souhlasila jsem. Z malé byl evidentně úplně paf, nemohl z ní odtrhnout oči. Co jsem však nedokázala skousnout bylo, že s sebou přivedl i svou novou přítelkyni.  Doslova mne to šokovalo a jak jsem ji ve dveřích uviděla, muselo to na mně být znát. Zeptala jsem se jich, jestli to myslí vážně, že přišli takhle oba dva, že mi to připadá krajně nevhodné a ať se nezlobí, ale ji dál nepozvu. Obou se jich to velmi dotklo, proč prý hysterčím, že ona k němu patří a je jasné, že ji jeho dítě zajímá.

Zkrátím to. Dovnitř šel jen on, jak jsem psala, z malé byl úplně vedle, ale zdržel se jen chvilku, aby ona nemusela před barákem dlouho čekat. Já jsem to neřešila, hodně mě tím, že ji bez předchozí domluvy přivedl, vytočil a když se měl po pár minutách k odchodu, vyhovovalo mi to. Jen jsem mu sdělila, že jsem kontaktovala sociálku, abychom vyřešili všechny náležitosti a že bychom se měli alespoň předběžně dohodnout na alimentech. S tím neměl problém.

Dva dny na to přišel tedy už sám, s návrhem poměrně slušné částky, kterou bude přispívat. A také s požadavkem na pravidelný kontakt s dcerou, ideálně každý víkend oba dva dny že by si ji bral na celé odpoledne. S tím jsem samozřejmě nesouhlasila, malá je opravdu maličká, navíc je kojená a jeho rada, že mu tedy odstříkám mlíko, mi připadá úplně zcestná. Řekla jsem mu, že malou může vidět kdy bude chtít, stačí když předem zavolá a domluvíme se, ovšem s tím, že přijde sám a návštěvu stráví u mě doma, případně na procházce, ale se mnou.

Urazil se, prý má na dceru stejné právo jako já, navíc nechce z kontaktu s ní od malička vynechávat ani svou přítelkyni a já mu nemám dělat naschvály. Docela dost jsme se pohádali a skončilo to tím, že já mu malou na celé odpoledne prostě nedám, aby ji vzal někam pryč a necháme rozhodnout patřičné úřady.

Tohle se odehrálo zhruba před měsícem a on od té doby dceru navštívil jednou na půl hodiny, prý si připadá jako nějaký kriminálník, který nemůže být se svým dítětem sám, ale jen pod dohledem. Na sociálce jsem v kontaktu, snad bude vše brzy už vyřešené. Podle soc. pracovnice nemusím mít strach, že by on se svým požadavkem uspěl, u takhle malého dítěte, navíc plně kojeného, se to opravdu nedělá.

Jenže já už myslím dopředu, dcerka poroste, kojit nebudu věčně a jednou na to dojde, že si ji bude brát, klidně i na celý víkend a s tím asi nic nezmůžu. A to je problém, který mne trápí, že kvůli němu nemůžu ani spát. On mne opustil, když jsem ho nejvíc potřebovala, ta jeho nová věděla, že on odchází od těhotné ženy a přesto jí nevadilo do takového vztahu jít. A těmhle dvěma lidem mám svěřovat svoje dítě. Ano, já vím, on je otec. Rozumově to chápu, ale citově ne. Mám pocit, že se s tím nikdy nedokážu vyrovnat.

Zajímalo by mne, jak takovou situaci zvládají jiné rozvedené nebo osamělé maminky. Jaké mají pocity, když si jejich bývalý partner i s novou ženou berou pravidelně jejich dítě. Pro mne je to nepředstavitelné.