Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Strašně jsem se naštvala na tchyni, až tak, že jsem manželovi zakázala, aby k ní vodil našeho syna. Podle nich obou (manžela a tchyně) jsem hysterka a měla bych se rychle uklidnit.

Jenže já nemůžu. Ona totiž vztáhla ruku na naše dítě a podle mne je to už opravdu moc. Něco takového si přece nemůže dovolit? Pravda je, že naše vztahy nebyly nijak srdečné nikdy. Ale tak nějak jsme se vzájemně respektovaly. Po narození Davídka se napětí mezi námi stupňovalo. Tchyně je z těch, které všude byly nejméně dvakrát t a od všeho mají klíče. Bydlí nedaleko od nás a vzájemný kontakt byl tedy velmi častý.

Kecala mi do všeho. Jak často krmím, proč mu už nedávám tohle nebo tamto, jak to, že ještě nechodí na nočník. Zpočátku jsem se s ní i hádala, pak jsem se naučila pouštět to jedním uchem dovnitř a druhým hned ven.

Teď jsou Davídkovi čtyři roky a tchyně patrně dospěla k názoru, že naše výchova je nedostatečná, že ho špatně vedeme a začala se snažit působit na něj dle svých vlastních výchovných zásad. Pokud jsme u toho byli i my s manželem, držela se zpátky a omezila se pouze na připomínky. Vyvrcholilo to až minulý víkend.

Byla jsem pozvána za svědka na svatbu své kamarádce, takže jsme syna dali k tchyni na celý víkend (poprvé) a s manželem odjeli. Celý víkend proto, že svatba se konala na druhém konci republiky.

V životě by mě nenapadlo, že tchyně udělá to, co udělala. Hned jak jsme si pro Davídka přijeli, našli jsme je oba v podivném rozpoložení. Malý se tvářil nafouknutě a tchyně byla hodně naštvaná a odměřená. Zeptala jsem se, co se stalo a Davídek mi řekl, že ho babička seřezala vařečkou. Vařečkou! Chápete to? Když jsem se zeptala, proč, řekl mi, že nechtěl jíst oběd.

Pěkně se ve mně uvařila krev a hned jsem se šla zeptat tchyně, zda je pravda, co syn říkal. Naprosto bez jakéhokoli uzardění řekla, že ano, že si to zasloužil. Prý ho několikrát volala ke stolu a když konečně přišel, začal se ošklíbat, že to jíst nebude a plival jídlo zpátky do talíře. Tchyně ho prý několikrát upozornila, ať to nedělá, pohrozila mu vařečkou a když neposlechl, skutečně mu nařezala.

Hodně jsem se na ni naštvala. Samozřejmě, že Davídek z toho byl v šoku, protože my tělesné tresty vůbec nepoužíváme a ona to ví. Vůbec nechápu, jak si mohla něco takového dovolit. Tak když nechtěl jíst, měla ho poslat od stolu a nechat ho vyhládnout až do svačiny. Ale řešit to výpraskem?

No, pohádaly jsme se. Jen my dvě, manžel mlčel a vůbec do tohohle sporu nezasahoval. Tím mě pěkně naštval, jakoby se své mámy bál. Naše hádka neskončila vůbec dobře, kluka jsem sbalila a odjeli jsme s tím, že už ho nikdy neuvidí, když neví, jak se má babička chovat ke svému vnoučeti.

Doma pak následovala hádka s manželem, vyčetla jsem mu, že nebyl schopen zaujmout nějaké stanovisko a zachoval se jako bačkora. A on mi zase řekl, že jsem hysterka, že jsem z komára udělala velblouda a to mé prohlášení, že babička už vnuka nikdy neuvidí, jsem hodně přehnala. Vůbec není schopen pochopit, že první, kdo něco přehnal, byla ona.

Já vím, že tomu kontaktu mezi synem a jeho babičkou ve skutečnosti stejně nezabráním a až to trochu „zapadne“, patrně se zase začneme stýkat. Ale zajímalo by mne, jak se na to díváte vy z pohledu jak maminek, tak babiček. Je podle vás normální, když babička seřeže vnouče vařečkou? A ještě kvůli takové pitomině?