Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Před 25 lety mi zemřela matka a do šesti týdnů pak i otec. Skonal doma u stolu. Čekal na mne až se vrátím z práce. Přijela jsem v 15:00 a v 16:00 zemřel. Veškerou pomoc přivolaných lékařů odmítal, že jde za mou matkou, že už nechce žít.

Lékař, který konstatoval jeho smrt, mi řekl, ať zavolám na pohřební službu. Telefon jsme doma neměli, šla jsem tedy přes ulici do drogerie. A zažila jsem pořádný šok. Na telefonním čísle se mi ozval nějaký muž, který mi po sdělení, že mi zemřel otec a potřebuji zajistit jeho odvoz, odpověděl doslova: „Vyliž si pr*el a přestaň si ze mě dělat srandu. Dej už pokoj!“ Po této odpovědi jsem se doslova složila a tatínkův odvoz pak musel vyřídit vedoucí drogerie.

Nebyla jsem schopná být v bytě s mrtvým otcem, takže jsem celé čtyři hodiny čekala venku před domem. Byla mi zima, ale do toho bytu už jsem nemohla vstoupit, tak tam šel můj manžel, přinesl mi bundu a čekali jsme spolu před barákem, než přijeli. Pán, který přijel, se mi moc omlouval, že prý si myslel, že mluví se svojí sestrou, která si z něj dělá dost často legraci a já měla stejný hlas jako ona.

Pak šli pro mého otce a já šla za nimi se dívat. Asi zvědavost nebo strach, dodnes to nevím, ale byla jsem svědkem něčeho, co vidím dodnes.

Vstoupili do bytu, rakev nechali na chodbě, protože to tam bylo úzké, a vynášeli ho jeden za ruce a jeden za nohy. Do rakve ho dostali houpavým způsobem, že kdyby náhodou ještě žil, tak by mu o hranu rakve zlomili vaz. Přiklopili víko a šli po schodech dolů. Na této smutné cestě, na které jsem je doprovázela, se jim rakev dvakrát otevřela.

Odjeli a já se vrátila do bytu až po tom, co můj manžel uklidil vše, co by bylo vidět. Otci totiž praskla játra a vše bylo po celé kuchyni. Nemohla jsem spát, nemohla jsem chodit na záchod bez doprovodu, protože kuchyň byla středem bytu a přes ní se muselo chodit a já prostě nemohla. Pořád tam seděl na lavici u stolu a já ho tam stále viděla. Děti si k sobě vzala jedna sousedka, která mi tři dny před otcovou smrtí řekla, že tady dlouho nebude, že to s ním vypadá velice špatně. Měla pravdu, aje dobře, že to děti neviděly. Ale viděla jsem já, co se s ním děje, a bylo to děsivé, to se snad ani nedá popsat a trvalo to celou hodinu. Pořád se mi to vracelo.

Nakonec jsem se z toho bytu musela odstěhovat, protože jsem ho pořád viděla u toho stolu sedět, přesně tam, kde zemřel. V té době jsem bydlela v Libochovicích a moji rodiče v Praze, ze které jsem se kvůli otci odstěhovala. Vracela jsem se tedy zpět do Prahy do původního bytu rodičů.

Při vyklízení jejich bytu bylo vše v pořádku. Vyhodila jsem všechny otcovy věci (moc jich nebylo), jenom jsem tam nechala nábytek a to byl právě kámen úrazu. V obývacím pokoji jsem pořád v noci slyšela matku, jak si stěžuje na bolesti (měla rakovinu a nemohla kvůli bolestem spát vleže v posteli, tak spala v obýváku na křesle), takže jsem celý pokoj přestěhovala a chvilku byl klid. Potom zase začal nábytek asi praskat, tak jsem nechala bratra, aby si ho odstěhoval do svého baráku, a pořídila si nábytek nový.

Po čase jsem přišla znovu do jiného stavu a čekala své čtvrté dítě. Byla jsem šťastná a vše bylo v normálních kolejích. Alespoň jsem si to myslela. Jednou jsem něco dělala v obývacím pokoji a najednou mi „něco“ řeklo: „Otoč se!“ Tak jsem se otočila a mezi dveřmi z obýváku do kuchyně stál můj táta. Zůstala jsem stát jako opařená a jenom jsem zírala jako blázen. Jediné, co jsem ze sebe dostala, bylo: „Tati…“ V tom okamžiku zjevení zmizelo. Nic mi neřekl, jen se takhle objevil a zmizel.

Možná, že kdybych nemluvila, tak jsem se něco dozvěděla. To už však nezjistím, protože i z tohoto bytu jsem se kvůli finanční situaci odstěhovala a v novém bytě, kde bydlím už deset let, se mi nic takového nestalo. A asi je to dobře.