Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Mlžení, zatajování skutečností, sdělování jen kusých informací, případně úplné zatloukání. S některou formou tohoto chování se občas setkal každý z nás. A to buď jako přímý strůjce, či naopak nevědomá oběť.

Obzvlášť v některých rodinách mají s takovým modelem bohaté zkušenosti. Označit to striktně jako lež a neférovost, by asi nebylo spravedlivé. Ti, kteří mlží, tak často činí z ohledu k ostatním a v dobré víře, že jim ušetří starosti. A také – všechny „lži“ se nedají házet do jednoho pytle a šmahem odsoudit.

Jedna má kolegyně si před více než patnácti lety udělala radost tzv. terapeutickým nákupem. Znáte to, že? Ten pocit, kdy se na nás všechno valí a starosti nás zasypávají měrou více než vrchovatou. V takových chvílích potřebujeme něco jako první pomoc. Něco, co nás potěší a alespoň na malou chvíli způsobí ono příjemné tetelení kolem srdíčka.

Pro zmíněnou kolegyni se tehdy staly oním záchranným kolem obyčejné spodní kalhotky. I když... obyčejné... Byly vyrobeny z pravého hedvábí, vyzdobeny ručně paličkovanou krajkou a stály – na tehdejší dobu obzvlášť nekřesťanských – šest stovek. „Už když jsem je kupovala, mi bylo jasné, že je to totální úlet, dát za spoďáry takový obnos. Ale bylo to silnější než já. Prostě jsem je musela mít a navíc jsem měla pocit, že si je po tom všem opravdu zasloužím.“ Když si pak svůj úlovek doma oblékla a kochala se před zrcadlem, nečekaně přišel domů manžel. Přistihl ji přímo při činu a přes mužskou neinformovanost v oblasti spodního prádla a materiálů mu bylo vše jasné. Hromovým hlasem zaburácel: „Co to máš? Ty sis koupila nový kalhotky? Jak na to koukám, tak ty stály nejmíň dvě stě korun!“

Jistě mi dáte za pravdu, že přiznat skutečnou cenu kalhotek by se rovnalo téměř sebevraždě a že účinek terapeutického nákupu by se okamžitě vytratil. A tak kolegyně jen potichounku špitla: „Stošedesát.“ I tato cifra způsobila jejímu šetřivému manželovi málem infarkt.

Dalo by se říct, že v tomto případě se vlastně jednalo o lež milosrdnou.

Jsou však lži a mlžení, které tak úplně nevinné nejsou. Třeba když prarodiče podstrkávají svému nejoblíbenějšímu vnoučeti „něco na přilepšenou“ a důrazně dodají: „A nikomu, hlavně bráchovi, to neříkej“.

Osobně považuji za jeden z nejhorších nešvarů v této oblasti mlžení o zdravotním stavu. Moje maminka byla v tomto ohledu vždycky ta statečná, která se se vším vypořádá sama a vydávala se za třeskutě zdravou až do chvíle, kdy skončila na JIPce v kritickém stavu. Mrzelo mne, že se se svými potížemi nesvěřila dřív, měla jsem pocit, že jako dcera mám právo vědět, co se s ní děje. Už jenom proto, abych jí mohla nějak vypomoci.

Že ani to není vždy úplně jednoduché, jsem pocítila před několika týdny na vlastní kůži. Zdravotní potíže, o kterých jsem si myslela, že je „nějak“ zvládnu, vyvrcholily nástupem do nemocnice na celkem banální zákrok. Až když jsem ležela na nemocničním lůžku, mi došlo, že bych asi měla informovat své dcery, protože jeden nikdy neví... Vytočila jsem tedy číslo té starší a v dobré víře, abych ji nevyděsila víc, než je nutné, jsem bodrým a optimistickým hlasem zahalekala: „Jani, prosím tě, neděs se, všechno je v pořádku, jen jsem v nemocnici a za chvíli jdu pod narkózu. Ale nic to není, zítra už asi půjdu domů.“

Zkuste hádat, jestli po tomto mém sdělení byla opravdu klidná. Po její reakci jsem svou druhou, mladší dceru, radši nechala v blažené nevědomosti. A později jsem si samozřejmě vyslechla: „No mami, jaktože jsi mi nic neřekla?“

Když tak o tom přemýšlím, musím uznat, že to není vždycky úplně jednoduché, udělat v každé situaci to nejsprávnější.

Přesto si myslím, že v úzkém rodinném kruhu by si lidé měli říkat pokud možno vše na rovinu. I to, co je nepříjemné a přináší starosti. Nejhorší je, když se něco říká jenom někomu a ten další se to v žádném případě nesmí dozvědět. V jedné rodině si takhle vzájemně vytvořili docela akční kovbojku, kdy už nikdo nevěděl, kdo a co smí nebo nesmí vědět a postupně vyplouvaly na povrch dávné skutečnosti, o kterých někteří členové neměli ani tušení. Jak to zámavalo vzájemnou důvěrou, si jistě dovedete představit.

Jak je to u vás? Snažíte se za všech okolností jednat na rovinu, nebo v zájmu klidu či ohledu na ty druhé radši zlehka zamlžujete a upravujete skutečnosti?

Z redakčního archivu