Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Krátce před narozením naší holčičky jsme se s manželem stěhovali do nového bydliště v úplně jiném městě. Nikoho jsem tu neznala a vzhledem k tomu, že jsem byla na mateřské, trvalo poměrně dlouho, než jsem se s pár lidmi spřátelila.

Nevadilo mi to, čas jsem věnovala hlavně své malé Martince, které je právě deset měsíců. V poradně jsem se sblížila s jednou mladou ženou, která má děvčátko ve stejném věku jako já. Začaly jsme spolu chodit na společné procházky a hned to bylo veselejší. Byla jsem ráda, že si mám s kým popovídat. Sice mne trochu zarážel Helenin (tak se má nová kamarádka jmenuje) přístup ke svému dítěti, ale brala jsem to tak, že každý jsme nějaký.

Ona totiž všechno strašně moc prožívá, pořád studuje různé příručky a doporučení, kterými se snaží beze zbytku řídit. Nebylo by na tom nic špatného, ale já mám pocit, že ona to přehání. Navíc v poslední době začala doslova dirigovat i mne, což už přecházet nemůžu.

Helena je zaměřená hlavně na správnou stravu svého dítěte, k čemuž přistupuje až fanaticky. Dosud kojí a k tomu přikrmuje. K příkrmům přistupuje jako k vědecké práci, všechno přesně odvažuje, má napsaný seznam, co dítě smí a co nesmí a proč. Podotýkám, že její holčička je naprosto zdravá, není alergická apod.

Můj přístup je odlišný. Řídím se hlavně svým citem a rozhodně si nemyslím, že bych své dceři něčím škodila. Helena to však vidí jinak a má potřebu komentovat v podstatě všechno, co Martince dávám. Bohužel, začaly jsem se už navštěvovat i doma, takže má můj styl přístupu k dítěti přímo naservírovaný.

Nesouhlasí prakticky s ničím. Martinka už není kojená, mléko jsem ztratila kolem šestého měsíce. Už jen kvůli tomu jsem si vyslechla dost řečí, že kdybych se víc snažila, nemuselo to takhle dopadnout, že jsem svou dceru ošidila o to nejdůležitější a nejlepší, co jsem jí mohla dát. Jakmile mne Helena vidí krmit Martinku, neodpustí si doslova přednášky, častokrát doprovázené zděšeným, teatrálním výstupem.

Podle ní dělám všechno špatně. Jogurt, pribiňák, ale i třeba žervé rozmixované s pomerančovou šťávou je prý špatně a zadělávám tím své dceři na pěkné problémy. Bramborová kaše je podle ní taky nevhodná, zvlášť když je ušlehaná s kravským mlékem. Když Helena vidí, jak si Martinka pochutnává na banánu (který vyloženě miluje), dává si pomalu hadr na hlavu a plácá něco nesrozumitelného o pesticidech. Když nás jednou přišla vyzvednout a přistihla mne, jak honem přihřívám k obědu špenát a brambory, začaly hystericky ječet, že snad jí to ohřívané jídlo nechci dávat, a špenát už vůbec ne, ten se prý v žádném případě ohřívaný jíst nemá.

Bylo by to na dlouho, kdybych měla popsat všechny jednotlivosti. Stejně jako všemožné odborné příručky, které mi Helena vytrvale nosí a podle nichž, jak zjišťuji, by takhle malé dítě nemělo jíst snad vůbec nic z toho, co je v našich končinách považováno za normální. Kdybych se měla podle nich řídit, tak bych Martinku musela krmit jen pohankou, rýží, baklažány apod.

Musím říct, že z tohoto důvodu se snažím kontakt s Helenou postupně omezovat. Nepřipadá mi v tomto ohledu úplně normální. Přesto se neubráním pochybnostem, zda skutečně dělám všechno správně a zda tím své holčičce třeba neubližuji. Snažím se, aby měla všechny potřebné živiny, necpu do ní cokoli bez rozmyslu, ale hlídat každý jogurt, banán, či další, úplně normální a běžná jídla, mi připadá už trochu jako případ pro psychiatra.