Můj tatínek a manželova maminka. Jak se o ně postarat?
.jpg)
Dostali jsme se s manželem do docela zapeklité situace a snažíme se najít nějaké přijatelné řešení. Jde o naše rodiče, respektive o mého tatínka a manželovu maminku.
Mně je 57 let, manželovi 62. Já už mám jenom tatínka, kterému je pětaosmdesát, manžel má téměř devadesátiletou maminku. Já jsem navíc jedináček, manžel má staršího bratra, který kdysi emigroval do Kanady. Takže péče o naše rodiče leží zcela na našich bedrech.
A teď v čem je problém. Dosud byli jak můj tatínek, tak manželova maminka, jakž takž soběstační, i když s naší pomocí. V posledních měsících se však situace u obou dost zhoršila. Mamince se rapidně zhoršil zrak a začíná být téměř nevidomá, tatínkovi se zase začala projevovat stařecká demence a už je pomalu sám sobě nebezpečný. Do ústavu je dávat nechceme, i když se přiznám, že vůbec nevím, jak máme celou situaci vyřešit.
Bydlíme s manželem ve dva plus jedna, koupili jsme tento byt poté, co naše děti vylétly z hnízda a nám stačí. Bohužel nám tehdy nedošlo, že jednou by se náš původní čtyřpokoják hodil. S tím už nic nenaděláme. Teď přes Vánoce u nás jak maminka tak tatínek byli, spali jsme tak, že já s tatínkem v naší ložnici a manžel s maminkou v obýváku. Bylo to dost šílené. Trvale by to takto nešlo.
Oba dva s manželem jsme zajedno, chceme se o naše rodiče postarat. Jsou staří, nemohoucí, nezaslouží si, abychom je odložili někam do „eldéenky“ apod. Navíc na nás citově hodně lpí. Kdybychom je vzali k nám, bylo by to ve stávajících podmínkách nemožné. Ještě pokud by se jednalo o jeden manželský pár, to by zas takový problém nebyl, uvolnili bychom ložnici a spali v obýváku. Ale v tomto případě není možné dát je spolu do jednoho pokoje. Jsou si v podstatě cizí lidé, nikdy se moc nestýkali, pouze občas při hromadných rodinných oslavách. A jsou rozdílného pohlaví, soužití v jednom pokoji by pro ně bylo asi nemožné.
Byty, ve kterých žijí, jsou nájemní, takže prodat je nemůžeme. Úspory nemají nijak velké, co vím, tak tatínek má asi padesát tisíc a maminka ani tolik. My s manželem máme naspořenou finanční rezervu pro všechny případy, kdyby jeden z nás zůstal bez práce, tak abychom zvládli platit účty. Když prodáme náš byt a i kdybychom k tomu přidali všechny úspory, na čtyřpokojový, nebo alespoň třípokojový byt to stačit nebude a nám v našem věku už hypotéku žádná banka nedá. A i kdyby se taková našla, nejsem si jistá, že bychom měli odvahu toto riziko podstoupit. Naše děti nám pomoci nemohou, samy mají co dělat. Dcera i snacha jsou na mateřské, platí hypotéku.
Jsme v koncích. Vůbec nevíme, jak máme naši situaci řešit. O rodiče se postarat chceme, ale naše možnosti jsou prostě omezené. Samozřejmě, že v nejhorším případě je budeme muset nastěhovat do jednoho pokoje, ale tuto variantu necháváme jako poslední možnost. Jde nám o to, abychom mohli všichni žít nějak důstojně a ne v nějakém doživotním provizoriu.
Neřešila někdy některá z vás podobnou situaci? Nebo nemáte nějaký nápad, jak to vše pořešit? My o tom přemýšlíme pořád dokola a zatím jsme se k nějaké přijatelné variantě nedopracovali.
2.1.2013 Rubrika: Problémy s rodiči | Komentářů 21 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,7/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Můj tatínek a manželova maminka. Jak se o ně postarat?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..gif)
monja: mě kdysi mámina lékařka řekla že se s tím nedá nic dělat a nejsou na to léky a mámu cpala Ibalginem..
psávala jí stovková balení.....ke konci už byla maminka hodně popletená a tak místo Ibalginu polykala růžové lentilky které jsme jí tam přimíchaly.......
.jpg)
sharon: s demencí je to různý ... za prvý bych s ním zašla do specializované poradny, bývá většinou na neurologiích nebo na psychiatrii, jsou tam specifické podmínky ale u někoho se daří, některé funkce, třeba paměť aspoń udržet, když už ne zlepšit ... taky náladu se daří trochu korigovat, ale je to hrozně náročný, právě ta každodenní ošetřovatelská péče ... já bych do toho teda dlouhodobě nešla 
ztotožním se plně s modroočkou , sami to postupem času nezvládnete už třeba s hygienou s dohledem s jídlem......je sice hezké se o rodiče postarat ovšem pokud to jde , jinak ty DD jsou pro lidi a nejsou všude stejné ..........k mojí mamince se po smrti táty nastěhoval synovec - sestry syn --a já jim tam uklízela , prala a žehlila na oba ale dělaal jsem to ráda , chodila jsem tehdy taky do práce a měla jsem jistotu že tam mám a není sama.
monja: a ta stařecká demence se projeví třeba do půl roku , nemám pravdu ? a co pak......
Jitko neřeš LDNku, to je skutečně poslední možnost - ale pozor !!! jenom na tři měsíce, to není řešení sociální situace, je potřeba dojít na krajský úřad na sociální odbor a požádat o domov důchodců, to prostě jinak nejde .. vůbec neřeš váš byt to je nemožný ..., jak píše modroočka, neumíš si představit jak šíleně náročná je péče o dementního člověka... pracuju v PL, kde máme oddělení pro dementní, je to práce na 24 hodin denně.... a upřímně, ty projevy jsou strašné, počítáš s tím, že občas jednu chytneš, že budete trvale žít v pachu moči, že je docela možný, že bude tatínek obtěžovat manželovu matku ? Trochu tě děsím, ale s tím vším jsme se už setkala... pečovatelé o dementní rodiče jsou sami často zralí na psychiatrickou léčbu ... Urychleně si požádejte o domov a naprosto si nepřipouštěj žádný výčitky...
.JPG)
Je moc hezké, že se chcete postarat, ale v podstatě to cítím jako modroočka.
Není vůbec jednoduché mít pod jednou střechou dvě "nové" osoby - kvůli soukromí, ale i ta starost, pokud se jejich stav zhorší - což je pravděpodobné, není žádný med. Je to únavné, vyčerpávající.
Není možnost ty jejich nájemní byty vyměnit za nějaké hned vedle vás? Ovšem i tak asi dojde k tomu, že rodiče budou potřebovat trvalou pomoc. Asi bych našla slušný domov - třeba rodičům připlatit a brala bych si je, jak jen to půjde. Ovšem i na ten domov jsou tak dlouhé čekací lhůty, že nevím, jestli se vůbec dočkají... 
Plně souhlasím s Modroočkou. Není třeba se stydět dát rodiče do nějakého domu s pečovatelskou službou, to vůbec neznamená, že se o ně nechceš starat. Jak jsi popsala, jejich stav se horší a tím, že si je "uvážete na krk" nepomůžete ani sobě ani jim. Budete vyčerpaní, podráždění a může se to podepsat i na vašem zdraví. Když budou rodiče v nějakém domově, budou mít potřebnou 24hod. péči a vy se nebudete muset stresovat, můžete je kdykoliv navštívit nebo vzít k vám, na výlet apod. 
Řešíš tuto situaci a myslíš si, že by starouškové měli být s Vámi. Ale nedochází Ti, že jejich situace se nijak nezlepší, ba právě naopak. Se stařeckou demencí přichází mnoho nového - vyměšovací problémy, dezorientace i prostorová (mohou jít na procházku a nenajít cestu zpět), ztráta paměti a to vše se míchá s naučenými pracovními zvyky a novými "myšlenkovými nežádoucími pochody". Oba jste pracující a tudíž je nezodpovědné staroušky nechat bez dozoru. Stress, který budete oba prožívat po dobu pracovní, si v tuto chvíli neumíš představit. A po návratu z práce zapomeň na odpočinek... toto je práce na 24 hodin denně.
Měla jsem 12,5 roku tuto péči pod jednou střechou spolu s malými dětmi. A po těchto zkušenostech bych neváhala použít slušný domov pro staroušky. Služby, které jsou tu poskytovány, jsou potřebné a skvělé. Pro klid starých i mladších rodinných příslušníků.
Je to to nejlepší řešení, které můžeš udělat. Bez výčitek svědomí, i když se tomu teď oba bráníte.
