Reklama: Základem každé pracovny jsou kvalitní kancelářské židle . Na Hawaj.cz si vyberete tu pravou přesně podle vašeho stylu.  

Přípravy na svatbu, aneb matinka v akci

Přípravy na svatbu, aneb matinka v akci

Čtenářská akce „pomozme si samy“, aneb „píšete samy“ úspěšně pokračuje. Tentokrát příspěvkem čtenářky Sqwela, která se na vás zároveň obrací s otázkou, jak „zvládnout“ svou maminku.

Děkuji za zaslaný článek. Všechny vaše čtenářské příběhy a příspěvky můžete najít v rubrice Píšete sami.

 

Přípravy na svatbu, aneb matinka v akci.

Za pár týdnů mi bude 29 let a tak i já jsem dospěla k tomu, že se budu vdávat. Abych tu první větu trochu vysvětlila, asi tak do 19 let jsem se zapřísahala, že nebudu mít nikdy děti a že chlapy budu používat pouze a jen na to jedno (tedy sex) a že nikomu, nikdy a za žádných okolností nebudu prát zaprděné trenky, ponožky, pokydaná trička, nebudu dělat uklízečku, sundavačku prkýnka na záchodě, sbírat jeho nepořádek po bytě a že nebudu mít vážný vztah, řešit vztahové problémy, nevěry aspol. A už vůbec, VŮBEC NIKDY se nebudu vdávat!. Že já budu vždycky svobodná, budu si život užívat plnými doušky, vařit budu jen, když se mi zachce a to vždy jen nějaké exkluzívní dobroty a budu žít bez jakýchkoliv pravidel.


Hned po maturitě jsem se odstěhovala do sousedního města do podnájmu, našla si práci (pořadí bylo opačné – práce a pak stěhování) a začala „žít svůj sen“. Jenže jak šel čas, začala jsem pomalinku měnit názory, no nebudu vám nic nalhávat, zhruba za 2 měsíce jsem si domů nakvartýrovala chlapa, přeci jen nájem byl drahý a samota pěkně na prd. S ním to sice nemělo nijak moc dlouhé trvání a pár známostí a vztahů jsem pak ještě vystřídala, ovšem nakonec jsem toho pravého našla i já.

A postupně jsem dozrála i k tomu, že svatba není zas tak špatná věc a že i ty děti by asi nebyly úplně od věci – tedy jednou, někdy, v budoucnu. Trenýrky, ponožky, trička aspol. peru bez řečí, vařím ráda, i když ne vždy s absolutním úspěchem, nějaký prkýnko na záchodě neřeším vůbec a vztahové problémy řešíme občas všichni, no ne? Zkrátka jsem dospěla z věčně svobodomyslného stvoření s hlavou v oblacích v dospělou ženu a můj den D se blíží. Nebudu lhát, že mě to nechává úplně chladnou, nebo že jsem typická, zapálená nevěsta, která si od malinka toužila býti princezničkou - nevěstinkou a že se na status vdané paní nějak zvlášť těším, stále ještě mám v sobě více či méně skrytou část mého já, které vyznává svobodu a život na psí knížku, ale to druhé, zodpovědnější já, ho prostě vždycky utluče.

A tak přípravy na svatbu, která se bude konat v květnu, pomalu vrcholí a já zažívám hotová muka se svou drahou máti. Naproti tomu moje budoucí tchyně se mi zprvu jevila jako totální ježibaba, o které můžu říct dobrého jen to, že bydlí pěkně daleko a tudíž ji moc často neuvidím. Ale jakmile jsme oznámili tu príma novinu, že se budeme brát, tak se z ježibaby stala fajn ženská, která se do ničeho moc nemontuje, občas nabídne pomoc i tu finanční, občas řekne nenásilně svůj názor a tím to pro ni celkem končí. Prostě dětičky, já se vám do toho plést nebudu, když něco budete potřebovat, tak tady jsem, jinak „sejdeme se na svatbě“.. Úžasný přístup, jsem nadšená!


Ale zpět k mojí mámě. Moje máma se proměnila z generála, kterým byla celý život, v super generála, ministra financí, organizátora, poradkyni, udělovačku nikdy nekončících, nevyžádaných rad, která musí mít vše pevně ve svých rukách.

A tak se budu vdávat v šatech, které bych si normálně nevybrala, místo venku budeme mít akci vevnitř, místo rautu budeme mít klasickou hostinu a tak bych mohla pokračovat dál. Jen to svatební menu jsem si s oroseným čelem dokázala prosadit, byť mi ho nakonec připraví restaurace, kterou vybrala naše maminka, ale jíst budeme to, co chceme my, naštěstí. A kapelu jsem jí odkývala tu, kterou nám doporučila a nakonec jsem jí suše oznámila, že budeme mít jednu zadarmo, kdežto za tu její bychom museli platit (což není pravda, platit budeme i za tu naši, ale ona na peníze slyší) a tak nám tam bude hrát rocková kapela z New Orleans, což jsou přátelé mého drahého nastávajícího, takže druhá, námi prosazená věc, byť prosazená tím nejstupidnějším způsobem, jaký znám. Dokonce ani cukroví a zákusky jsem si nemohla vybrat sama – resp. mě prostě převálcovala sdělením, že to cukroví se nedělá pro mě, ale pro hosty, a že tedy nebudeme mít to, co chutná mně, ale co „chutná všem“ (pro představu, chtěla jsem punčové řezy, koňakové špičky, ovocné košíčky a větrníčky + svatební koláčky) a tak na stolech bude svatební cukroví na způsob toho vánočního a makové koláčky. Celou dobu mám pocit, že tady se nevdávám já, ale ona.

A já už toho mám plné zuby, platíme si to sami s mým skorochotěm, a chceme si to taky sami zařídit, jenže máma je prostě ostřejší, než já a otec je ze strachu vždy a jen na její straně, i když mi kolikrát za jejími zády řekl, že s ní nesouhlasí, ale že ji mám radši poslechnout, že to myslí dobře a ať prostě nedělám dusno, že to přežijeme a že ono to nějak dopadne. A já se strašně nerada hádám, ale strašně! A s ní to jinak nejde.  

A tak si čím dál více uvědomuji, že tady nejde jen o tu svatbu, tady jde o můj život jako takový. Jde o to, že se svojí mámou nechávám vždycky převálcovat, nakonec vždy udělám to, co chce a když kladu odpor, tak vzniká takové dusno po celé rodině, ona to totiž neváhá řešit se všemi příbuznými, že mě opět nakonec přitlačí do kouta a já zase udělám to, co ona chce.

Jenže já už nechci, ráda bych našla nějaký způsob, jak se vymanit z jejího vlivu, abych si mohla žít svůj život sama za sebe, a aby jediný, kdo mi bude kecat do života, byl můj muž a aby pochopila, že ona mě vychovala, přivedla do života, ale že tím její péče prostě končí. Domluvy a rozpravy nepomůžou, ona totiž často a ráda říkává – a snad tomu i věří - že je dokonalá matka, která svým dětem zásadně nemluví do života, zásadně nás nechává žít si svůj život a že kdyby měli všechny děti takovou mámu, tak by se měli všichni lidi na světě dobře. Občas mi z toho jde hlava kolem.

A tak jí raději nic neříkáme, bavíme se jen o počasí a o psech, jelikož na tom není, co zkazit a i o našem budoucím bydlení, které dostává konkrétní rozměry, jí radši neříkáme nic, aby se nakonec nestalo, že kachlíky v koupelně budou takové, jaké chce naše maminka, vymalované bude dle dobré rady naší mámy a tak dále. Ale já říkám dost, tohle je naprosto dětinské jednání, které nikam nevede, já už nechci nic skrývat a tajit, chci se jí postavit a vytrvat a nenechat se ovlivňovat.

Ale milé, šťastné ženy, jak na to? Nechci na ni řvát a hádat se, ačkoli přiznávám, že to její řízení mě vytáčí doběla a já pak strašně vybuchnu a nedělá mi to vůbec radost. A nakonec – kvůli špatnému svědomí z hádky - udělám přesně to co, máma chce. Co s tím?

Sqwela


20.3.2013   Rubrika: Problémy s rodiči   |   Komentářů 213   |   Doporučit článek   |   Vytisknout

Hodnocení článku: 2,9/5   Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1   2   3   4   5  

 

Diskuse ke článku - Přípravy na svatbu, aneb matinka v akci

Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Zvolte stranu: 1-15 | 16-30 | 31-45 | 46-60 | 61-75 | 76-90 | 91-105 | 106-120 | 121-135 | 136-150 | Další strana
orinka
orinka - 20.3.2013 18:07

Speedy: ještě že ti nevybrala ženichasmajlik - 14

 
Křeček
Křeček - 20.3.2013 17:53

Viv :o): smajlik - 47

 
Viv :o)
Viv :o) - 20.3.2013 17:11

Sqwelo, ja uz nic psat nebudu, vse tu zaznelo. Az budes mamce jednou rikat svuj nazor a budes si za nim pevne stat a budes delat veci podle sveho a budes mit pocit, ze potrebujes pomoc a podporu prave ted v tento moment, predstav si jak vsechny tady odsud za tebou stojime, v houfu a drzime ti palce. Az uvidis tatika jak za maminkou vroucne pokyvuje souhlasne hlavou, predstav si, ze my vsechny, co "stojime" ted tady za tebou tou hlavou, kdyz mluvis ty, vroucne souhlasne pokyvujeme taky... hele, oni jsou s tatou jen dva... ty a my za tebou, to uz je velky houf lidi, to je presilovka smajlik - 58 Mozna te ta predstava i rozesmeje. Proste mas nasi podporu, at uz s ni budes mluvit kdekoliv a kdekoliv. Hodne stesti a hodne sil! smajlik - 45

 
Speedy
Speedy - 20.3.2013 16:40

Ach jo, kde se jen tolik zenskych gestapoidnich povah bere? Moje mama je jediny clovek na svete, ktery mne, celkem klidnemu cloveku, dokaze spolehlive privodit hysterak. Unikla jsem na druhy konec sveta, ale i tak si navstevy doma vychutnavam. Vytaci me obcas tak, ze kdyby mi letelo letadlo drive, naskocim a jsem v cudu. S pribyvajicimi lety se to nelepsi, spis naopak a vysperkovala to tim, ze si pamatuje jen to, co chce a co se ji hodi.
Mozna by nebylo od veci dat mamince odkaz na tuhle diskusismajlik - 58
Jeste bych se smirila se zmenou jidla, ale se zmenou satu a vzit si ty, ktere nechci? Tak to tedy ani omylemsmajlik - 11. Kdyz chce maminka a rodina klasicky obed v restauraci, prosim, maji ho mit. Po nem by ale nasledoval presun na zahradu se selatkem a soudkem. Kdo chce, at se dostavi. Kdo ne, at si trhne, vlk by se nazral a koza zustala cela.

 
Nessie
Nessie - 20.3.2013 16:11

sqwela: nějak se mi to nrotisklo celé....tak pokračování

...a v mnoha případech jsem se pak vzdala, jen aby už nebyl smutná nebo aby se mnou mluvila.
jenže teď už vím, že to ne ona, ale JÁ sama jsem si nad hlavou držela ten bič pocitu provinění - provinění za to, že se odvažuju mamince odporovat a hádat se s ní a tím jí ubližuju.
Teď vím,že je to nesmysl celé - já nemám žádnou povinnost chovat se tak, jak chce maminka, nemámk žádnou povinnost mít stejný názor jako ona, nemám žádnou povinnost chovat se k ní slušně a mile, když ona se tak ke mě nechová. A pokud mě z toho někdy přepadnou výčitky, tak je rychle zadupu do země a řeknu si - já mám právo na svůj názor a na svůj život -a ť se to mamince líbí nebo ne.
Zkus o tom přemýšlet - jestli to opravdu nejsi ty, kdo drží v ruce ten bič. smajlik - 56

 
Nessie
Nessie - 20.3.2013 16:07

sqwela: Nemám moc čas přispívat, takže jsem nečetla všechny příspěvky a snad nebudu někoho opakovat. Matku, jakou máš ty, znám jako svoje boty - moje je úplně stejná. Diktátor je slabé slovo smajlik - 68 Nejradši by řídila život všem lidem okolo sebe, protože jen ona ví, co je správné. Mě deptala dlooouhá léta - respektive, zkoušela to odvždycky- jenže já jsem byla vzteklé a vzdorovité dítě, takže se jí to nedařilo až tak podle jejích představ. Přesto mi svým způsobem zničila kus života - jako dítě jsem byla rozhodně psychicky týraná, dneska by jí to asi jen tak neprošlo.
Radu ale mám - mýlíš se, když si myslíš, že tě ovládá tvoje matka. Ne, ne - to ty sama se ovládáš a skáčeš, jak ona píská. To ty sama si držíš nad hlavou ten bič - kdepak ona!
Protože - řekni mi, co by se stalo, kdyby ses jí vzepřela? kdybys jí rázně utnula a řekla, že je to TVOJE svatba a TVŮJ život a ty si to budeš řídit sama - i s tím, že poneseš případně důsledky svých chyb. Co by se stalo? Co by se stalo tak hrozného? Zbila by tě? Nechala by tě zavřít? Zbavila by tě svéprávnosti??
Asi ne, že? tak co by se stalo? Možnost je, že by křičela jak zjednaná - na to se dá lehce odpovědět tím, že položím telefon, zvednu se a odejdu atd. Když by se toto stalo a tys neustoupila, co by následovalo? Byla by uražená? Nemluvila by? nebo by ti vyčítala, dovolávala se tvého vděku ("potom všem, co jsem pro tebe udělala!"), vyhrožovala by, vydíŕala?? Nebo by by naopak lítostivě propukla v pláč a vydírala tě svým zoufalstvím?
Tohle všechno je z její strany jen a jen manipulace a snaha dostat tě zpět pod kontrolu. Když si toto uvědomíš a dokážeš s tím nějak pracovat - máš způlky vyhráno.
Protože pro mě osobně nebyl nikdy problém se matce postavit, vzepřít se jí - jsem vzpurná a nevadí mi konflikty a hádky. Problém nastal vždy až potom, co jsem jí to "vytmavila". A ten problém nastal v mé hlavě - postupně to ve mě začalo hlodat, vrtalo mi v hlavě, jestli jsem to nepřehnala, jestli ona nemá přece jen pravdu, jestli to její řešení není lepší - a taky mi jí začlo být samozřejmě strašně líto - trpěla jsem hroznými pocity viny, co jsem to za dceru, jak jsem nevděčná, vždyť ona toho pro mě tolik dělá....atd. A ona tyto pocity smaosebou dále podporovala cílenou manipulací - chovala se stylem "podívej se, jak jsi mi hrozně ublížila"

 
Almega
Almega - 20.3.2013 15:46

Být vámi,tak si udělám svatbu podle sebe jen pro malý okruh známých,ty nesmysly,co prosazuje matka,bych nazvala "rodinnou sešlostí" a to ať si klidně tam vymyslí,co bude chtít...Šaty samozřejmě bych si vzala,jaké chci já,jiné odmítla.Copak ta vaše matka dělá za povolání?? Nepřipadá mi to její jednání moc normální.Dospělé děti,které bydlí samy,si žijí dle svého.Mě by ani nenapadlo jim do něčeho kecat,je to jejich život.Kdyby chtěli konkrétní pomoc,ano,pokusím se,přispět penězi,ale jinak nic!Já ani nestojím o to,aby vyhazovali zbytečně peníze na to,aby se nějací příbuzní,které člověk skoro ani nezná,přežrali a ožrali!Raději ať si jedou mladí někam užít,nebo si pořídí nějakou hodnotnou věc...Moji rodiče byli příklad těch,kteří se nám do ničeho nevrtali,spíš je to skoro nezajímalo.Peníze taky neměli...Moji svatbu jsem si zaplatila sama,potřebovali jsme mít "papír",spíš mě to otravovalo,ty komedie okolo,ale přežila jsem to....Neslavíme nikdy výročí,i když to letos bude už 30 let...

 
Verera
Verera - 20.3.2013 15:26

Čím dál víc se utvrzuju v tom, že výchova psa je skvělá škola pro mezilidské vztahy s blízkým okolím.

Pes nic nemaskuje, pokud něco chce ( a on vždycky přesně ví co chce), tak se o to snaží, a pokud mu to dovolíme, tak si to prosadí. Zároveň reaguje hned na naše chyby a využije je ve svůj prospěch. Každá nedůslednost se dlouze napravuje a pokud si nejsme jistí tím, co po něm chceme, je lepší to ani nevyslovit, přesně pozná jak vážně to myslíme a jak moc na tom budeme trvat, když neposlechne.

Tahle matka mi připadá jako vzor psa, který majitelům přerostl přes hlavu, protože dostal nakonec vždycky to, co chtěl.

Takže tam, kde ví, že to zabere cení zuby a vrčí, tam, kde s vrčením dřív narazila hází ublížený psí pohled, a využije každou skulinku, aby se dostala na zakázané křeslo a do skříně s pamlsky, jen co se panička otočí. A když paničce dojdou síly prosadit svou vůli, blaženě se rozvalí na gauči a nechá ji za odměnu, aby ho podrbala za ušima.

Na takovéhoto psa taky nezabírá žádné vysvětlování, moc ho nezajímá, co vlastně si ta panička přeje, ani ten křik dlouhodobě nic neřeší, zabere jedině klid a důslednost a to za všech okolností.

Squelo, zkus si přečíst nějaké knížky o tom, jak převychovat problémového psa, možná ti to pomůže s maminkou smajlik - 68 (Ono tam totiž taky dost jde především o výchovu majitele)

 
sqwela
sqwela - 20.3.2013 15:04

Ala: já sice 10 let žiju samostaně, ale stejně jsem stále ve spárech matky a teď, před svatbou, postě přitvrdila na pro mne již neúnosnou mez, proto se hroutím. dřív jsem byla naštvaná, vyvztekala jsem se a přešlo to, vždycky to nějak dopadlo, ale teď je to první, pro mne velmi důležitá věc, kterou si opravdu chci udělat po svém a tvrdě jsem narazila. dřív mi na samostatnosti taky záleželo, ale dokázala jsem to nakonec skousnout, že je po jejím, jenže teď už cítím, že pohár přetekl.

 
Ala
Ala - 20.3.2013 14:57

Milá Sqwelo, již to zde několikrát zaznělo. Jak je možné, že jsi byla od 19-ti samostatná anyní se hroutíš z mámy... Jestliže to platíte vy dva a ne žádný rodič, tak oco jde? Osobně jsme měli s mužem malou svatbu -11lidí. Muž žádné své širší příbuzné nechtěl. Měl jen mámu, co byla vdova, sourozence nemá, ale zato spousty bratranců, tetiček a jiného příbuzenstva, ze strany jeho zemřelého táty a žijící mámy. A za svědka mu šel kamarád. Tchyně chtěla, aby naše svatba byla v katolickém kostele, ale z mnoha důvodů jsme to nechtěli, a za žádných okolností bychom na to nepřistoupili. Vyhrožovala..., že nepřijde, že ho vydědí, a nakonec byla ráda, že se vůbec oženil.... Mojirodiče nám do toho mluvili pouze na vyžádání a konstruktivním způsobem. Ale je to letos 19 roků, tenkrát (na vesnici) bylo zvykem, že nevěsta platila hostinu a cukroví , ženich prstýnky. Nevím jak je to nyní...No a mě to mí rodiče vše zaplatili, ale žádné podmínky si nekladli.

 
heligona
heligona - 20.3.2013 14:56

sqwela: to víš že jo, jedna velká vzpoura nemá cenu. bude brána prostě jen jako vzpoura. začala bych postupně, jak už tu někdo psal. nechat maminku vypovídat, pak zcela klidně říct: ano, maminko, děkuji za názor, ale tohle si udělám po svém. (případně: když si nabiju hubu, nabiju si ji JÁ) a dál nediskutovat. bude se rozčilovat, nařizovat, přemlouvat, ale důležité je, že nic nezmůže a postupně si na to zvykne, že všechno nepůjde podle jejího.

 
sqwela
sqwela - 20.3.2013 14:39

mně přijde, že čím víc se člověk staví na zadní, tím víc se ho snaží zkrotit a srovnat do latě.aspoň tak to dělají naši, sice vládne matka, ale kdo ví, jak by to bylo, kdyby otec tiše nenasával a pro klid v rodině by nestál vždy za ní, jakožto její opora. je fakt, že větší oporu od chlapa si neumím představit, než tu, co dokazuje můj otec.ale čím větší akce ode mě, tím větší a urputnější reakce od matky.je čas s tím skončit, resp. začít s tím koncovávat, tohle totiž nebude na jedno bouchnutí do stolu..

 
YXH
YXH - 20.3.2013 14:33

My jsme svatbu delali kvuli manzelovo tete, chteli jsme dva svedky a nic vic (par tydnu pred svatbou mi zemrel tatinek, tak na slavu moc pomysleni nebylo). Ona tvrdila ze kvuli manzelovo babicce svatbu mit "musime", babicka by to neprezila. Tak jsme meli malou (nebyly ani penize ani nalada). Nakonec nam jeho babicka rekla ze jsme to nemeli delat ze to jsou zbytecne vyhozene penize. (jedna z nejrozumnejsich a nejuzasnejsich babicek co znam)

 
Verera
Verera - 20.3.2013 14:25

Říkám si, že snad nejobtížnější na výchově je najít správnou míru odpovědnosti přiměřeně věku dítěte, kterou přenechat za jeho život jemu tak, aby si vypěstovalo zdravé sebevědomí a naučilo se o sebe postarat a přitom bylo dostatečně chráněno před věcmi, které ještě nemůže zvládnout.

Spousta rodičů děti chrání před vším, všechno dělají za ně, jsou v podstatě strašně hodní, ale neví kdy přestat a děti pak mají problém prosadit se v dospělosti nebo naopak dělají radikální kroky, aby mohly žít svůj život.

Pokud se to bere tak, že necháme dětem zodpovědnost za vlastní život až když dokážou, že to zvládnou, budeme je mít na krku pořád a nebo je budeme vídat jen sporadicky. I tohle se děti musí postupně učit a možná víc než matematiku a češtinu.

 
PEGG
PEGG - 20.3.2013 14:22

sqwela - 20.3.2013 14:17 to máš recht, jsou horší věci na světě a uvidíš, jednou se tomu zasměješ. Já mám taky takovou matku, brouk pytlík je proti ní břídil smajlik - 68 Dneska už se jejímu !to bys měla..." směju a říkám, ale ty moje maminko, mě už bylo padesát a vždycky se na ni usměju a vezmu ji kolem krku a ona si to fakt uvědomí a smějeme se spolu. smajlik - 25Ony ty matky to myslí dobře, ale kdo to má vydržetsmajlik - 68

 

Zvolte stranu: 1-15 | 16-30 | 31-45 | 46-60 | 61-75 | 76-90 | 91-105 | 106-120 | 121-135 | 136-150 | Další strana
Sponzori

Prohledej


Výherci v soutěžích

Anketa

Zpívám rád a je to na mě doufám znát...

Zpíváte si občas doma?

Celkem hlasovalo 84181.
Archiv anket.