Prý jsem špatná babička
Jsem dva roky v důchodu, rozvedená, žiji sama. Mám dospělou dceru, která je rovněž rozvedená a sama vychovává tří a půl letou holčičku. Již delší dobu jsme s dcerou v dost citlivém sporu a chtěla bych požádat čtenářky o tak zvaný „názor zvenčí“. My obě jsme v celém našem problému osobně zainteresované, každá ho vidíme po svém a nedokážeme se dohodnout.
Podle mé dcery jsem prý špatná babička, které je cizí dítě přednější než vlastní vnouče, navíc mne osočuje z toho, že jsem sobecká, dostatečně se nezajímám o její starosti a starám se jen sama o sebe.
A teď v čem je konkrétní problém.
Jak jsem psala v úvodu, jsem už v důchodovém věku. Měla jsem v plánu pracovat i v penzi, ale bohužel, na místě, kde jsem byla, mi to nebylo umožněno. Asi po půl roce, kdy jsem byla doma, jsem se rozhodla situaci řešit. A to především z finančních důvodů, jako osamělá důchodkyně nemám peněz nazbyt.
Sehnat nějakou vyhovující práci nebo brigádu se ukázalo takřka nemožné. Hledala jsem poměrně dlouho, leč bezvýsledně. Pak se mi naskytla zajímavá příležitost: Dcera jedné mé bývalé kolegyně nastupovala po mateřské do práce (má velice lukrativní a zajímavé místo, o které nechtěla přijít) a hledala chůvu ke své tehdy půlroční holčičce. Měla zájem o nějakou zkušenou, časově flexibilní ženu, která by u ní byla zaměstnaná prakticky na plný úvazek.
Bez váhání jsem kývla. Děti mám ráda, péče o ně mi nikdy nečinila potíže. S mladou paní i jejím manželem jsme si padli do oka, dohodli vzájemně vyhovující podmínky. Od pondělí do pátku k nim každé ráno na sedmou 
docházím a přebírám péči o jejich děťátko, která trvá až do pozdních odpoledních hodin, kdy se maminka vrací z práce. Postupně se moje výpomoc tak nějak sama od sebe rozšířila i o drobnou výpomoc v domácnosti: poklidím, vyperu, nakoupím nějaké drobnosti, vyžehlím a občas i uvařím.
Mladá paní je velice spokojená, ví, že je o její holčičku výborně postaráno a navíc se každý den vrací do uklizeného bytu a nečeká ji klasická ženská druhá směna. Spokojená jsem i já, protože tato práce pro mne není nijak vyčerpávající (řekla bych, že mne spíš baví, ani ji jako práci neberu) a jsem velice slušně finančně ohodnocena.
Mohla bych být spokojená, a svým způsobem i jsem, kdyby mi radost nekazila má dcera. Před dvěma roky se rozvedla a zůstala sama se svou holčičkou. Dokud s ní byla doma, nic se nedělo. Vídaly jsme se o víkendech, s vnučkou jsme se užily, občas jsem jí pohlídala večer, aby si mohla někam vyrazit.
Jenže pak dcera nastoupila do zaměstnání a začaly problémy. Vnučka špatně snáší školku a je dost často nemocná, což dceři komplikuje situaci v zaměstnání. Naléhá na mě, abych malou v době, kdy nemůže do školky, hlídala, tvrdí, že dnes je jiná doba a nějaké „paragrafy“ a nemocné děti zaměstnavatele nezajímají.
A v tom je ten problém. Já vlastně pracuji na plný úvazek jako chůva a pomocnice v domácnosti. Příjem z této práce potřebuji, rodina, u které jsem, na mne spoléhá. Hlídat jejich malé dítě společně s nemocnou vnučkou je nemyslitelné. Vzhledem k tomu, že vnučka bývá nemocná skoro každý měsíc, značně bych tím svým zaměstnavatelům zkomplikovala situaci, kdyby si za mne měli hledat záskok. Navíc si myslím, že by je to brzy přestalo bavit a našli by si místo mne někoho nastálo.
Dcera to nechce pochopit, vyčítá mi, že je mi cizí dítě přednější než vlastní vnučka, neberu prý ohled na její těžkou situaci rozvedené zaměstnané matky. Podle ní bych měla, když jsem v důchodu, upínat svou pozornost především na ni a na její dcerku.
Jsem z toho dost nešťastná. Chápu, že to pro ni není lehká situace, se kterou se musí potýkat, ale já se musím o sebe taky postarat, abych zvládla poplatit vše, co musím, a zároveň si něco našetřila na dobu, kdy už nebudu tak vitální jako teď. Dcera peněz nazbyt nemá, i jí se snažím finančně vypomoci alespoň tím, že jí komplet oblékám a obouvám malou. Občas jí i nakoupím, abych jejímu rozpočtu ulehčila.
Jsme obě ve složité situaci. Jako babička mám samozřejmě výčitky, když musím kvůli hlídání cizího dítěte odmítnout péči o vlastní nemocnou vnučku, ale pokud si chci tuto práci udržet, nic jiného mi nezbývá.
Jaký je vás názor na spor, který s dcerou vedeme? Myslíte si, stejně jako ona, že jsem špatná a sobecká babička?
18.11.2010 Rubrika: Čtenářské příběhy | Komentářů 217 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,8/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Související odkazy:
- Babička chce ještě naposledy vidět svá vnoučata
- Takovou bych chtěl mít dovolenou, jakou ty máš práci
- Máma se chce odstěhovat do Kanady
- Další příběhy našich čtenářek
Diskuse ke článku - Prý jsem špatná babička
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Nějak mi to připomnělo situaci v rodině mého manžela. Jeho babička hlídala za peníze cizí děti a tchýně zas platila za hlídání svého syna, protože si taky nemohla dovolit chybět v práci. Ovšem prarodiče se pak hrozně divili, že k nim manžel jako malý neměl správný vnoučkovský vztah.... Mluvím o 60. letech minulého století.
chytrájakrádio: Nemusí být ve zkušebce, mohla nastoupit po mateřské do stejné práce.
VeronikaNika - myslí sama na sebe, tím, že dceři platí občas nákup a vnučku komplet strojí to jsi přehnala.
Nechápu, proč pisatelka chce vůbec poradit, když sama ví, že bude hlídat cizí dítě a vlastní vnouče ne. Nechce, je to cítit z jejího psaní. Samozřejmě, že to není její povinnost, ale v rodině by si měli pomáhat a nevěřím, že pisatelka je na tom finančně tak špatně, že nemá na jídlo. Z příběhu a reakcí pisatelky je patrné, že myslí jen sama na sebe a nechce nic měnit...
Klidně mě ukamenujte.
Nika1: jo! raději bych přišla o práci
Já si děti pořizovala, protože jsem je chtěla a ne abych splnila vlasteneckou povinnost, ze zaměstnaneckého poměru jsem odešla, i když mne tam chtěli a říkali, abych si to rozmyslela...jenže dětství uteče jakjo nic...a koneckonců- OSVČ mi v tomto vyhovuje.
Nika1: no ale právě proto, že nikdy neví, kdy to přijde, tak musí být k dispozici pořád. To by znamenalo vzdát se práce, která jí finančně pomáhá a asi i naplňuje. Vždyť je to tu pořád dokola
Nika1: typicky ženský názor :))) POMSTÍME SE!!! 
hele, když nad tím tak přemýšlím.... tý vnučce je tři a půl, to znamená, že do školky mohla nastoupit nejdřív letos v září. to znamená, že nemocná byla celkem třikrát - tedy pokud si to už stihla vybrat i za listopad 
a taky to bohužel znamená, že je dcera ve zkušebce. tak to docela chápu, že je nervózní 
Lubar: No já myslela spíš "Stanika" a "karetu", i když s nima většinou souhlasím, tak mi příjde, že mají radikální názor. Prostě babička pracuje, ale jako dceru by mě to štvalo, ale musela bych se zařídit sama. Cítila bych se ukřivděně a nechala se tedy babičku se naprosto zajistit do budoucna, když jí o to jde. Alespoň bych pak měla o starosti míň.
máte obě svojí část pravdy... být líbou, práce bych se nevzdávala. vnučce jsou tři a půl, to znamená, že do školky chodí půl roku. časem si ta imunita zvykne a každej sopel nebude problém 
Jarča: Ale ona chce taky hlídat jen někdy. Když třeba řekne, na dceru něco leze, mohla bys jí zítra nebo pozítří pohlídat? To ale říct nemůže. Já ale nevěřím, že tohle nikdy většina žen tady nikdy neřekla.
.jpg)
mě hlídají naši jedenkrát za 3 týdny dopoledne na hodinu a půl mladšího syna. Ale je fakt že starší tam často je, ale ne že bych ho potřebovala hlídat, ale že tam být chce a oni s tím nemají problém
ovšem až půjdu po mateřské do práce, tak mam liché (zatím) 4 měsíce kdy musím už do práce a ještě nebudu mít školku a řešim to už teď,bude to děs. Mamka si ho teda asi k sobě veme, ale je mi to trapný. Naštěstí mam super zaměstnavatele, tak doufám že se dohodneme na nějakým zkráceným úvazku aby ho mamka měla denně třeba "jen" 4 hodiny
kareta: jo a radši bys přišla o práci, to povídej holubům.
kareta - 18.11.2010 14:45 (odpovědět, poslat vzkaz)
medved: takže- nemocné dítě potřebuje u sebe hlavně rodiče! Ti jsou totiž právně zodpovědní! Nemocné dítě bych NESVĚŘILA babičkám ani dědečkům ani chůvě!
.gif)
Nika1: Mně ne ... obě babičky umřely 14 let před narozením našeho prvního dítěte, jeden dědeček je neznámého pobytu a ten druhý... no, ten taky nikdy nehlídal.
A vím, že když člověk řekne "mně babička nehlídá", většina lidí na to reaguje "no to mně taky moc ne" a až když dodám to, co je v úvodu, tak sklapnou, že to je fakt hodně jiný... že to většinové "nikdy" je dost často "hlídala výrazně míň, než bych chtěla nebo potřebovala"
A taky proto si cením manželovy velké rodiny, cením si svého bráchy, protože tam nám rodinná solidarita funguje, ale zdaleka není tak nároková, jako je ve vztahu "dcera-babička", je to prostě proto, že se ví, že teď potřebuje jeden a příště bude potřebovat druhý. Ale i tak, za šest let, co máme děti, nám zadarmo někdo hlídal tak dvacetkrát? A to ještě zejména v nějakých krizích - jedno dítě v nemocnici, co s druhým? Manželská krize a podobně...
Nika1: jenže mezi tím nikdy nehlídat a být na hlídání k dispozici neustále je celá řada rozumnějších variant
