První samostatné bydlení má své kouzlo. Jaké bylo to vaše?
Vzpomínáte si na dokumentární cyklus Manželské etudy, ve kterém autorka projektu paní Třeštíková po několik let sledovala šest manželských párů od jejich svatby na počátku osmdesátých let?
Ačkoli byly všechny páry od sebe odlišné, jedno měly téměř všechny společné. Bydlení. Většina z nich (stejně jako mnoho ostatních mladých manželství v té době), bydlela u rodičů a zoufale toužila po svém vlastním hnízdečku, kde by měli své soukromí. Dalším společným jmenovatelem všech párů byla svatba z důvodu těhotenství partnerky. I to bylo pro tehdejší dobu příznačné.
Na ty šťastnější se usmálo štěstí v podobě přidělení družstevního či státního bytu, případě dostali k dispozici nějaký straší byt, který bylo potřeba zrekonstruovat. Jakákoli z těchto variant byla pro mladé páry něco jako výhra v loterii. A s vervou se vrhali do rekonstrukcí, zabydlování, zařizování…
Ovšem taková rekonstrukce bytu nebyla tehdy žádná selanka. Přetvořit zanedbaný příbytek čtvrté kategorie se záchodem na pavlači v alespoň trochu obstojné a důstojné bydlení, to byl úkol doslova nadlidský a vyžadoval nejenom všestrannou manuální zručnost, ale především trpělivost. Někteří z vás si jistě pamatují, že sehnat i jen obyčejné hřebíky v potřebné délce byl často běh na dlouho trať. A co potom dlaždičky, palubky, sanitární vybavení, koberce, nábytek…
A tak jsme v průběhu času mohli sledovat, jak jednotlivé rekonstrukce bytů hlavních aktérů pokračují. Zatímco mladá maminka kojila a přebalovala právě narozeného potomka pod ostřížím dohledem přísné tchyně, novomanžel trávil čas v montérkách, zavřen v útrobách staveniště, ze kterého se zoufale snažil vytvořit útulné bydlení pro svou rodinu. Když se mu to podařilo dříve, než byly jejich dítěti dva roky, mohl si gratulovat.
Dnes je situace s bydlením diametrálně odlišná. Pronájmy, podnájmy, hypotéky, půjčky a stavby vlastních domů jsou zcela běžné. A když jsou peníze, nemusí se mladí zatěžovat úmorným sháněním a nedůstojným podplácením vedoucích prodejen, aby se na ně dostalo nějaké potřebné „úzkoprofilové“ zboží. Kompletní rekonstrukce třípokojového bytu se dá sfouknout za pár týdnů a s využitím služeb profesionálních firem, stavba domu není dnes záležitostí deseti let.
Přesto si nemyslím, že by to dnes mladí měli jednodušší. Možná jsou ušetřeni nutnosti společného bydlení s jedněmi z rodičů v panelákovém 3+1, avšak finanční zátěž, kterou od svého mládí za svou samostatnost platí, je opravdu vysoká. Přece jenom – vzít si hypotéku na několik miliónů, to není jen tak.
Ano, každá doba má své, všude najdeme výhody a nevýhody. Jedno však mají společná bydlení mladých párů společné: zařizování s láskou, těšení se z každé maličkosti, vybírání nábytku, vybavení… Dodnes si vzpomínám na ten slastný pocit, kdy jsem stála v našem prvním společném bytě. Až v tu chvíli jsem si připadala skutečně dospělá.
Jaké byly vaše začátky společného bydlení? Patříte k těm, kteří zakusili sdílenou domácnost s rodiči či tchánovci, nebo jste měli štěstí a už od počátku svého soužití jste si budovali vlastní hnízdečko?
29.6.2012 Rubrika: Náš domov | Komentářů 29 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - První samostatné bydlení má své kouzlo. Jaké bylo to vaše?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..jpg)
tím myslím že když rodiče chtějí a tu možnost dětem dají, tak proč ne. Ale na druhou stranu, pokud rodiče povedou děti k tomu, aby nic neničily, tak by neměl být problém s ničením nábytku, zdí apod...
Almega: protože jste chtěli...
Petruša: My jsme nechali dětem celou zeď v kuchyni,ať si to počmárají...
Kassy: mě děti to co popisuješ nikdy nedělaly 
sharon: přesně takhle to měli naši (akorát ten byt snad nebyl služební a už vůbec ne velký)
Já jsem měla byt po babičce už za svobodna, takže jsem s nastávajícím bydlela tak trochu před svatbou, což bylo před 25 lety ne tak běžné jako dneska. Byt jsme po svatbě do roka zrekonstruovali a zařídili, protože naše matky byli tak prozřetelné a spořily nám prémiové spoření mladých a něco jsem ještě podědila po babičce. A protože manželovo maminka tenkrát dělala na MNV, který musel maloobchodním prodejnám vždycky povolit uzavření prodejny byť za účelem přejímky zboží (vzpomínáte?), tak měla všude známé a my jsme měli hned i BTV, automatku. Ráda na dobu zařizování vzpomínám.
My jsme nejdřív bydleli v podnájmu v bytě mého strýce, sami, ovšem byt byl zařízený po pratetě a my tam nemohli nic měnit, protože nám to nepatřilo. Jen jsme přeskládali nábytek a koupili si dvoulůžko. Byl to starý panelákový byt, žádný luxus, ale krásné prostředí, jedna z nejzelenějších čtvrtí ve městě.
Před dvěma lety jsme si vzali hypotéku a koupili rekonstruovaný řadový domek. Na nábytek už nám ovšem nezbylo, takže máme všehochuť posbíranou po příbuzných, kamarádech a bazarech a postupně dozařizujeme a doděláváme drobnosti na domě podle toho, jak jsou zrovna peníze. Není to můj ideál, radši bych zařídila všechno v jednotném stylu najednou, myslím, že z předchozího podnájmu už máme dost jasnou představu, co jak chceme a co nám vyhovuje, ale holt není tolik peněz. Snažíme se vždycky aspoň vymyslet celkový koncept a styl a pak ho jen postupně realizovat, aby výsledek nebyl každý pes jiná ves. A stejně mi všichni říkají, že se starým nábytkem aspoň nebudu tak úzkostná, až mi ho děti budou ožužlávat, zapatlávat a čmárat po něm voskovkama 
Takže předpokládám, že na nový obývák opravdu podle našich představ dojde tak za 15 let
.gif)
PEGG: to máš svatou pravdu......dříve opravdu nebylo z čeho vybírat ale byla jistota že jsem byli schopni třeba tu novomanželskou půjčku 30.000 splatit bez problémů a zařídil se za ni celý byt.....tak jsem to řešila v roce 1973 kdy muž dostal velký služební byt......
.JPG){kind=avatar}
Nejprve jsme bydleli u manželových rodičů. První rok byl manžel na vojně, to ještě šlo. Pak se vrátil a začaly problémy. A tak jsme šli na ubytovnu. Nebylo to tak zlé. Hlavně jsme měli klid od dobrých rad, jak se správně má chovat inženýr a jak má chodit inženýrka oblečená a kdy mají chodit domů. Po půl roce jsme dostali od manželova podniku dvoupokojový byt. Ten jsme se zařizovali skoro jako v té staré písni "Dáme si do bytu, dáme si vázu, do vázy kytici, pod vázu stůl. Ke stolu židli, kdo židli má, bydlí a ten kdo bydlí má starostí půl." Rodiče nám půjčili stůl, židle jsme si koupili, na spaní jsme si pořídili molitany a byli jsme šťastní. A pak nastalo to obíhání obchodů, výstav, krásných sporů o barvu kbelíků a tvar skleniček. Teď na stará kolena si to trochu opakujeme při zařizování domečku. Ale už to nemá tu šťávu. Už se příliš známe a náš vkus se příliš sblížil. Nebo už manžel není tak tvrdohlavý. 
Dokonce mě nechal, ať sama vyberu obklady do koupelny a vůbec můj výběr nezpochybnil. 
no prvni... nejdriv jsme chvilku bydlkeli se tchyni , kratce po svatbe jsme meli byt. Ted se rozhlizim epo baracku, protoze nam praha uz neskutecne leze krkem... skoda , ze je tu clovek vazany praic, tak to musi byt aspon ve slusne dojezdove vzdalenost ( teda me osobne staci na prvni park and ride ) 
.jpeg)
Ono každá doba má své klady i zápory. Já bych snad ani nechtěla být v kůži těch dnešních mladých, když vidím, že musí mít všechno hned a zadluží se v podstatě na celý život
Chápu, že musí vyřešit bydlení, ale většinou si postaví barák jak hrom, luxusně zařídí, koupí auto nebo dvě a pak se rozvedou, protože jim začne za chvíli lézt na nervy, že nemají jiný smysl života, než živit ten svůj majetek a v podstatě jsou jeho otroky.
Linda: tím, že mají mladí vše hned...se šidí o tu radost postuopného zařizování...a navíc postuponě zjišťují, co by bylo vhodné, co potřebují a co prostě je hloupost
Za mého mlada něco samostatného,např.garsonku sehnat,na to musely být známosti apod.Nebo se upsat u podniku.Já jsem bydlela v podstatě u rodičů až do 29 let,měla jsem svůj pokoj,ale doma byli ještě dva sourozenci.Pak jsem bydlela s manželem v jednom ateliéru malíře,tam jsme zakusili hroznou zimu a zadělali si tam na pozdější nemoci...Ale byli jsme tam spolu a dosti šťastní.Po roce jsme dostali služební byt,začínali jsme s matracemi na zemi,stolem,2- ma židlemi,pokoje byly prázdné a v kuchyni byla plechová linka a nerez dřez a sporák,což máme dodnes,jen sporák již je druhý.Postupně jsme v bazarech a různě sháněli a koupili další věci,na skříně jsme si vzali půjčku od ROHu,kde se splácelo 10 tisíc po asi 200 kč cca 5 let...bez úroků! Postele,knihovny a pod. jsme si sami z prken udělali,máme to taky dodnes...Ještě na nás čeká stěhování v nejbližších letech na chalupu,což bude děs,věcí máme spousty a co s nimi...Mladí to mají dnes lepší než my,můžou si vybrat,my museli vzít,co bylo....
.jpg)
Zacinali jsme u tchána v mokrem maxi baraku kde lisky davali dobrou noc (do slova a do pismene). Ale spis protoze já se nemohla rozhodnout zda zde zustanu ci ne a manzel byl vecne na mori. Nakonec jsme se vzali a do par mesicu vyridili hypoteku, stehovali jsme se mesic pred narozenim dcery. Byt stacilo vymalovat.
Dcerin pritel se letos o velikonocich stehoval od rodicu do prvniho "vlastniho" bydleni - podnájem asi 20m ctvr, ale je to jeho a dela si co chce. Dcera tvrdi, ze spolu neziji, ale vidim ji tak 2x do tydne, kdyz potrebuji vyprat nebo dopnit lednicku (=rozumej: pobydou den, zkonfiskuji vse v lednicce a vyperou si a opet oba dva zmizi 
).
K zarizovani - my zacinali s rozkladacim gaucem od tchána a koupili jsme sedacku a stolek, na vic nám nezbylo. Dokupovali jsem postupne behem let, no z jednoho platu jsme se moc nerozsoupli. Dnesni mladi nakupuji vsechno hned ted a nejlepe znackové a klidne se k hypotece jeste zadluzi i na nabytek - nechápu. Nebo lépe receno chápu ze pak kdyz jde zenska na materskou chlap maka dve zamestnáni 20h denne. 
...
Já dodnes vzpomínám na ten slastný pocit, který jsem měla, když jsem z postele viděla až na novou kuchyň.
Tenkrát se na kuchyně(na všechno) stály fronty, no fronty? Prostě se vzal spacák a jeden odvážlivec si šel lehnout před prodejnu a čekal až ráno začnou brát objednávky, pak se čekalo ještě klidně půl roku než kuchyn přišla. Vybírat moc nebylo z čeho a tak jsme měli všichni prakticky stejně zařízené byty Nejvíc mě dostalo, když jsme si místo bílého kulatého stolu přivezli černý To jsem obrečela. Museli jsme ho odvézt zpátky a čekat na další dodávku. Zato jsme čistě náhodou narazili na stavebniny, kde měli holanská lina a obklady, které byly určené na vývoz. Asi tam byl šikovný člověk
