Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Je mi čtyřiačtyřicet let a před sedmi roky jsme se s manželem rozvedli. Důvodem nebyl nikdo třetí. Na rozchodu jsme se domluvili, protože nám to neklapalo. On si v podstatě stále žil svým vlastním životem a já byla takový domácí pilíř. Starala jsem se o děti, o domácnost, chodila do práce. Manžel se doma moc nezdržoval, měl spoustu koníčků, kterým se věnoval a na rodinu si vyhradil sotva jeden den o víkendu, často ani to ne. Po pár letech marného domlouvání proseb jsem mu řekla, že takový život mne nebaví a pokud je mu víc než rodina cennější jeho svoboda, tak mu ji dám.

Rozvod proběhl v rámci možností slušně, na všem jsme se dohodli. Ačkoli jsem původně měla výčitky hlavně kvůli dětem, že jim rozbíjím rodinu, paradoxně to pro ně pak bylo snad i lepší. Se svým otcem trávily po rozvodu vlastně více času, než předtím. Bral si je každý druhý víkend od pátku do neděle a věnoval s jim. Musel.

Já jsem si nikoho nového nenašla, pořád jsem s dětmi sama. Ty už jsou velké a tolik mne nepotřebují. Synovi je osmnáct a dceři šestnáct. Zprávy o životě bývalého manžela jsem až do nedávna měla jen od dětí, co mi řekly. Tak jsem věděla, že ani on nemá žádnou stálou známost, co vím, tak žil sám. Asi měl jen nějaké nezávazné avantýry. Ale nikdy jsem po tom nepídila.

Před dvěma týdny mne bývalý manžel požádal o schůzku, pozval mne na kafe, že by se mnou rád mluvil. Šla jsem, neviděla jsem na tom nic špatného. A on mi řekl, tedy ne hned, až po předchozím poměrně dlouhém mluvení o všem možném, že o nás v poslední době stále častěji přemýšlí a došlo mu, že jsem jediná žena, se kterou si dovede představit svůj život. Uznal, že v době, kdy jsme byli spolu jako manžel a otec moc nefungoval, řádně si posypal hlavu popelem a projevil přání, zda bychom to spolu neměli znovu zkusit. Ne se hned k sobě stěhovat, ale začít spolu za se chodit. Od dětí prý ví, že jsem sama a nikoho nemám.

Docela mne tím zaskočil. Naše manželství jsem brala jako uzavřenou věc a o něčem takovém jsem nikdy nepřemýšlela. Nicméně od té doby, co jsem s ním mluvila, na to hodně myslím a zvažuji pro a proti. Musím říct, že když odhlédnu od jeho dřívějšího laxního přístupu k rodině, tak jinak je to inteligentní a slušný muž. Nikdy na mne ani na děti nebyl hrubý, dokud s námi byl, finančně rodinu zabezpečil a i po rozvodu se i nad rámec vyměřených alimentů podílel na zajišťování všeho, co děti potřebovaly včetně různých kroužků, škol v přírodě, sportovního vybavení apod. Zkrátka až na to, že se choval sobecky ohledně trávení vlastního času a kašlal na nás, byl jinak vlastně v pohodě.

A já teď nevím. Docela mne láká to s ním znovu zkusit, ale zároveň si při té myšlence připadám tak nějak hloupě. Jenže okolnosti se změnily, děti už nejsou malé a začínají si žít svým samostatnějším životem, my jsme taky o nějaký ten rok moudřejší a poučenější. Kdo ví, třeba by nám to na druhý pokus klapalo.

Chtěla bych se vás zeptat, co si o tom myslíte. Má podle vás takovýhle slepovaný vztah šanci? Nebo by to byl jen marný pokus a obnovení něčeho, co je dávno pryč a po nějaké době by se naše původní rozpory zase objevily? Budu moc ráda, když mi napíšete váš pohled, případně zkušenosti. Třeba se pak sama lépe zorientuji ve svých vlastních pocitech. Předem vám moc děkuji.