Startuju na první našlápnutí. Žádný vztah mi nevydrží.
.jpg)
Je mi sedmatřicet a mám sama se sebou docela problém. Jsem strašně vznětlivá a navíc i žárlivá. Uvědomuju si, že je to vražedná kombinace, snažím se naučit sebeovládání, ale nikdy to dlouho nevydržím. Bohužel, díky této mé povahové vlastnosti jsem ve svém věku už podruhé rozvedená, respektive, teď se podruhé rozvádím. Z obou manželství mám děti, z prvního devítiletou dceru a z druhé čtyřletou.
Manžel mi řekl, že bude usilovat o svěření naší dcery, té čtyřleté, do své péče. Prý nedopustí, abych ji svými nekontrolovatelnými vzteklými výbuchy ničila život. Vím, že má pravdu, já skutečně startuju na první našlápnutí, ječím, nadávám, vyčítám, pak když se uklidním, mě to vždycky mrzí a slibuju si, že už to nikdy nedopustím. Jenže pak se stane něco, co mě vytočí a já ječím zas.
Nevím, co to se mnou je. Vyrůstala jsem v harmonické rodině, naši na nás nikdy nekřičeli, nikdy nás nebili. Neměla jsem v dětství strach z reakcí rodičů na špatnou známku, poznámku, nebo cokoli jiného. Naši uměli všechno řešit v klidu. Oba dva. Po kom mám tak šílenou, nesnesitelnou povahu, opravdu nevím.
Když se mi rozpadlo první manželství – muž se prostě jednoho dne sbalil a odešel s tím, že už na to nemá, hodně jsem se trápila. Tenkrát jsem ještě nedokázala hledat chybu u sebe a měla jsem na něj vztek, že mě nechal s dcerou samotnou. Pak jsem potkala současného manžela a zpočátku, v době, kdy jsem byla hodně zamilovaná, bylo všechno v pohodě. Jančit jsem začala až v těhotenství, což on přičítal hormonům a věřil, že se po porodu zklidním. Jenže já se nezklidnila, naopak, s narozením druhé dcery se moje vzteklost a vznětlivost ještě zvýšila.
Přitom vím, že vyvolávám hádky kvůli úplným nesmyslům. Vůči dětem je to hlavně z důvodu jejich neposlechnutí, nepořádku v pokojíku a tak. Manželovi zase tropím časté žárlivé scény. On je moc pěkný, charismatický chlap, vím, že se ženám líbí. Stačí mi, že se na něj nějaká podívá, nebo se zmíní o nějakém rozhovoru s kolegyní a už je oheň na střeše. Přitom si nemyslím, že by mi někdy skutečně zahnul, je to spíš výplod nějaké mé paranoi.
Jsem ze sebe zoufalá, chtěla bych se změnit. Zničila jsem už dvě rodiny, teď mi navíc hrozí, že přijdu o mladší dceru, hlavně z toho jsem úplně rozhozená. Vůbec si neumím představit, že bych neměla být se svým dítětem a měla ji vídat jen o víkendech dvakrát do měsíce. Manžel je pevně rozhodnutý ji do péče získat, z toho důvodu vlastně ani nemůžu nikam k psychologovi, bojím se, že by to mohl u soudu zneužít.
Chtěla bych se vás zeptat, jestli jste některá taky bojovala se svým sebeovládáním. Dá se nějak naučit, aby to člověk zvládnul? Já zkoušela třeba počítat do deseti, ale nepomohlo mi to. Nechci být taková, vadí mi to, ale nemůžu si pomoct, stačí málo a já mám pocit, že vnitřně vybuchnu a všechny ty emoce musí ven. Ječím pak na každého, koho mám po ruce, což jsou nejčastěji děti a manžel.
22.6.2015 Rubrika: Partnerské problémy | Komentářů 23 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Startuju na první našlápnutí. Žádný vztah mi nevydrží.
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Přetlak jako v papiňáku, to taky znám. A nejsou nic platná žádná předsevzetí o ovládání se, prostě jak to přijde, člověk má pocit, že to musí jít ven, jinak praskne
Chce to na sobě pracovat, jak píšou ostatní. Ale jak konkrétně, to ti neporadím. Nevím, jestli u mě zklidnění přišlo s věkem, nebo pomáhá to, že si chodím zacvičit, občas zobu nějaké potravinové doplňky a nebo jsem se jen naučila nerozčilovat se kvůli blbostem. Ale ten pocit, že bych po někom něco nejraději hodila, stejně ještě občas zažívám
Každopádně bych začala tou návštěvou psychologa, rozhodně si nemyslím, že by to byla přitěžující okolnost, naopak by byla vidět snaha o řešení situace.
Nebylo to tady už? Ale ať, každopádně je chvályhodné, že si - ač pozdě - uvědomuješ svoje chyby a chceš je napravit. Nejde o nic jiného, než o sebeovládání. Jestli chodíš do práce a pracuješ i s lidmi, tak jistě víš, že po prvním takovém projevu bys letěla na hodinu. Proč se neovládáš doma? Je to v podstatě taky pracoviště, nejsi malá holka, abys nevěděla, že to na tebe "jde". Jestli můžu poradit maličkost, stačí, když si v tu chvíli vezmeš do dlaně třeba klíče a mačkáš je. Přeneseš svůj stav do chvilky bolesti. Nebo odejdi z místnosti, rozškubej bokem celé noviny a netýrej rodinu. Rozvod je definitivní? Kdybys zkusila nějaké "pokání" a viditelnou snahu o nápravu, prospělo by to všem. Jinak si po rozvodu pohovoř s psychologem, psychiatrem, je i možné, že máš nedostatek hořčíku, chemie v těle dělá divy.
Jsi prostě cholerik. To je povahový typ a v zásadě změnit nejde. Ale dá se naučit s tím pracovat. Být tebou, vyhledala bych urychleně psychoterapeuta.
Určitě bych zašla za praktickým doktorem, který by doporučil psychiatra nebo psychologa. U soudu by to bylo velké plus, že se svým problémem něco děláš. Zlomenou nohu také počítáním do deseti nevyléčíš, necháš se ošetřit u lékaře.
Linda 
A Ty, Zdenko, pro začátek začni užívat hořčík a třezalku tečkovanou. Obojí je na celkové zklidnění.
Psycholog je dobrá cesta, možná bych ale v Tvém případě navštívila i psychiatra, kvůli předepsání příslušných léků.
Linda: napsala jsi to velmi výstižně....
.jpg)
Kazdy vztah je kompromis - kamaradstvi, manzelstvi rodicovstvi - vzdycky vsude je kompromis, nikdy nemuzes "vyhrat" na plne care. Je dobre ze si uvedomujes svuj problem. Kdyz uz ted jsi shopna si rici, ze problem je na tve strane zacni ho resit. Bojis se ,ze manzel vyuzije psychologa u soudu proti tobe? Mozna jo a mozna ti to naopak pomuze, ze neco s problemem delas - to nikdo dneska nevi. A co, i kdyby soud pridelil dceru jemu, tak tobe to da vic prostoru na sama sebe a naucit se kontrolovat a neni to definitivni. Vzdycky muzes pozadat o zmenu a svereni do sve pece a nebo o stridavku. Pokud budete bydlet kousek od sebe tak neni stridavka problem a porad budes mit kontakt s dcerou pomerne casty.
Jsi si jista, ze by ti manzel nedal druhou sanci pokud uvidi ,ze se sebou NECO delas? Doted jsi jenom vybuchla k vuli kazdy kravine. Kdyz uvidi ,ze jdes po doktorech a hledas pricinu a mozna i najdes, mozna by to slo slepit 
. Zacala bych tim jak pise Sallie - opravdu to muze byt nejaky zdravotni problem, pokud neni tak psychologa.
Ono je sice hezky, ze si ted uvedomujes, ze chyba je na tvoji strane, dalsi krok je reseni. Holky (hlavne ta starsi) bude za chvili v puberte a pokud ti doted tyhle vybuchy tolerovala ,tak prestane. Jedna vec je ztratit k vuli tomu manzela, naprosto jina vec je ztratit dceru!!! A ver v puberte ti nebude tolerovat naprosto nic. Takze ti nezbyva nez se dat dohromady a uvedomit si, ze svet se nebori k vuli bordelu, spatnym znamkam a podobnym kravinam. Evidentne to nezvladnes sama tak supajdi za odborniky dokud jeste mas aspon nekoho. timhle stylem jak radis doted budes za chvili sama. Mladsi dcera ma tatu, kam a ke komu pujde za chvili ta starsi? Pokud to tohle nenakopne tak uz nic!
Něco z toho může být klidně hormonama, dělal ti někdo pořádné vyšetření na hormonální hladiny, štítnou žlázu a podobně? Bereš antikoncepci (mě třeba způsobovala deprese)? PRostě bych mrkla na tyhle příčiny.
Ale hlavně - byla jsi někdy u psychologa? Jako pokud máš fakt problém, tak ho nevyřešíš "počítáním do deseti" 
... takže bych začala jednak důkladným vyšetřením fyzickým, ale i tím psychologem.