Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Mám starost o svou sestru, připadá mi, že začíná nějak bláznit. Nerada bych jí ublížila, ona se navenek chová úplně normálně, ale v skrytu duše má velký problém. Chtěla bych jí pomoci, ale nevím, jak na to, abych se nezachovala jako slon v porcelánu. Jde o to, že jsem zjistila, že má sestra doma panenku, takové to miminko, které vypadá jako skutečné.

Sestře je šestatřicet let, je svobodná, před časem se rozešla se svým dlouholetým přítelem. Přesný důvod rozchodu neznám, ale myslím, že v tom hraje roli potrat, respektive interrupce, na které sestra před asi dvěma roky byla. Šla na ni z donucení, ona sama si dítě přála, ale partner ji prosil, ať ještě počkají, že ho čeká pracovní postup a pak budou moct dítě dobře zabezpečit. Nevím úplně přesně k čemu a jak mezi nimi došlo, ale výsledkem bylo, že sestra šla skutečně ve svých skoro 34 letech na potrat a vzpomínám si, jak těžce to pak nesla a dlouho se s tím nemohla vyrovnat. Postupně pak vyhasl i jejich vztah, patrně mu zazlívala, že kvůli němu zabila svoje dítě. Takže se asi před půl rokem rozešli.

Od té doby žije sestra sama, pronajala si dvoupokojový byt. Nikdy jsem u ní nebyla na návštěvě, buď chodila ona ke mně, nebo jsme se sešly někde ve vinárně. Máme spolu hezký vztah, takže se poměrně často vídáme.

Minulý týden mi sestra telefonovala z nemocnice. Stala se jí nehoda, naštěstí nic vážného, ale záchranka ji vezla z ulice rovnou do nemocnice, kde jí řekli, že si tam pár dní pobude. Tak mi sestra volala, jestli bych se za ní nezastavila pro klíče nevyzvedla u ní doma nějaké hygienické potřeby a věci, co člověk potřebuje v nemocnici.

Hned jsem za ní jela. Když mi dávala klíče, viděla jsem na ní, že je taková trochu rozpačitá. Popsala mi, kde co najdu a já vyrazila. Když jsem přišla k ní do bytu, šla jsem podle instrukcí do ložnice do prádelníku a tam mě čekal šok. Viděla jsem něco, co by mě nikdy nenapadlo.

Ložnici má sestra krásně zařízenou, bílý nábytek, tapety s jemným vzorem, ladící povlečení i závěsy. Potud v pořádku. Jenže! U postele má dětskou kolíbku s nebesy a v ní takovou tu panenku, co vypadá skoro jako živá. Taky tam má přebalovací pult, respektive komodu, která je jako přebalovák uzpůsobená, na poličce má spoustu takových těch serepetiček pro miminka, dokonce i kojeneckou láhev. V šuplíkách má oblečení pro miminko včetně zimní kombinézky, zavinovaček atd. Dokonce tam má i balík jednorázových plenek.

Koukala jsem na to jako blázen a vůbec nevěděla, co si o tom mám myslet. Bylo mi sestry najednou strašně líto, došlo mi, že přesto, že se snaží působit vesele a pohodově, se strašně trápí a nemůže si odpustit ten potrat.

Sbalila jsem jí věci do nemocnice a jela za ní. Když jsem tam přišla, viděla jsem, jak je napnutá, co budu říkat. Jenže já nevěděla, co říct, tak jsem mlčela. Po chvíli se tedy zeptala, co říkám na to, co jsem v její ložnici viděla. Na rovinu jsem odpověděla, že mě to překvapilo, protože jsem to nečekala, a pak jsem, ani nevím proč, jí tu panenku a všechnu výbavu pochválila. Ji to evidentně hodně potěšilo a svěřila se mi, že si tím řeší ten smutek, že moc touží po dítěti a strašně si vyčítá, že se tenkrát nechala přemluvit k interrupci. A tu prázdnotu řeší tím, že se stará o tu panenku, je to pro ni prý něco jako záchytný bod. Když jede z práce domů, ví, že se nevrací do prázdného bytu, ale že na ni čeká její "miminko", kterému se pak až do večera věnuje. Přebaluje, koupe, krmí, převléká, mazlí se ním, zpívá mu. Prý dokonce uvažovala, že by si pořídila kočárek a jezdila na procházky, ale toho se bojí, že by ji lidi považovali za blázna.

Já jsem ji poslouchala a když budu upřímná, naprosto jsem ji chápala. Ale když o tom teď zpětně přemýšlím, napadá mě, jestli to třeba není počátek nějaké duševní poruchy. Jsem její sestra, mám ji ráda, záleží mi na ní, chci aby byla šťastná a spokojená. A zároveň se o ni bojím, nejsem odborník, nerozpoznám, kdy už by to s ní bylo vážné.

Co myslíte vy? Je to, co sestra dělá, jen takové neškodné řešení nějaké své frustrace, nebo se jedná o něco, co by měl řešit doktor nebo psycholog?