Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Tery1948: děkuji, to jsou takvé moje vedlejší produkty

Vikina: Nádhera, nádhera, nádhera.......

A nepřepsala jsem jednu sloku:
Ve vlasech máš noc a já je tiše hladím,
v těch mých je zase slunce a proto s tebou ladím.

babkatapka: děkuji - zase jsem jednou probírala šuple.

Vikina: moc pěkné, něžné i vášnivé ale takové krásné. Krásně jsi slovíčka nakladla, člověk až jihne, když to čte

PŮLNOČNÍ ROMANCE
Na ztichlém nároží půlnoční ulice
svítila výloha na místo měsíce.
Tam jsme se setkali a nejen náhodou,
půlnoční romance pod černou oblohou.
Srdce mě přitlouklo údery k chodníku,
rozum se zastavil, když ztratil logiku.
Z mých snů jsi vystoupil a stvořil přítomnost,
nevěřím, nevěřím, že je to skutečnost.
Pak jsi mi vtisknul svůj polibek na čelo,
z tvých tmavých očí až srdce mě bolelo.
Tvá tichá slovíčka, něžná a mazlivá,
mé srdce na dlani už zase ožívá.
Od tebe pro mne a ode mne pro tebe
lehounké doteky vedoucí do nebe.
Máš něžný prstoklad snad mistra klavíru,
spolu jsme tonuli v divokém přílivu.
Slůvka a slovíčka šeptáš á capella,
odliv mě kolébá, skoro jsem umřela.
Od tebe pro mne a ode mne pro tebe,
barevní motýli dolétli do nebe.
Po mokreé ulici mihl se tanec víl,
na dnešní noc se pro nás čas zastavil.
Na vlasech, na pleti mi tvoje vůně zbyla,
osud mi dárek dal, to abych zase žila.

Co mi hlavou prošlo vlastně?
Byla to skutečnost či sen?
Bylo mi hřejivě a krásně.
Já bdím a toužím. Tedy jsem.

.......když se ráno probudíš
s touhou tvořivě žít,
mít rád lidi,život
a všechno v něm-
tehdy přichází
radost,štěstí. (J.S.)

pokračování:
To jsou ty nevyřízené maličkosti, které by mě rušily, kdybych věděl, že mé dny jsou počítané. Na nervy by mi také šlo, že vím, že se už nemohu sejít s přáteli, které jsem chtěl jednoho "vhodného" dne navštívit. Na nervy by mi také šlo, že vím, že již nenapíši dopisy, které jsem chtěl jednoho "vhodného" dne napsat. Že jsem svým milým dost často neříkal, že je miluji. Teď nepropasu, neodložím a neuložím nic, co mi dělá radost a co přináší smích do mého života. Stále si říkám, že každý den je zvláštní. Každý den, každá minuta, každá vteřina je zvláštní.

Zamyšlení
Můj nejlepší přítel otevřel šuplík od komody své manželky a vyňal v hedvábném papíru zabalený balíček. Nebyl to jen tak obyčejný balíček, bylo v něm krásné dámské spodní prádlo. On ten balíček rozbalil a zadíval se na to hedvábí a ty jemné krajky: "To jsem jí koupil, když jsme byli spolu poprvé v New Yorku. To mohlo být asi tak před 8 nebo 9 roky. Nikdy si to neoblékla. Chtěla si to obléci při zvláštní příležitosti. A teď, myslím, že je ten pravý okamžik". Přiblížil se k posteli a položil to hedvábné prádélko k jiným věcem, které byly připraveny pro pohřební službu. Jeho žena totiž zemřela. Pak se ke mě obrátil a řekl: "Neukládej nikdy nic na zvláštní okamžik. Každý den, který žiješ je zvláštní okamžik." A já stále dodnes myslím na jeho slova ........ta změnila můj život. Dnes čtu více a uklízím méně. Sednu si na balkon, kochám se přírodou a ignoruji plevel, který se rozrůstá mezi mými květinami. Trávím více času s rodinou, s mými přáteli a méně v práci. Pochopil jsem, že život je sbírka zkušeností, kterých si máme vážit. Od teď si už nic neschovávám na později. Denně používám své křišťálové sklínky. Když se mi chce, tak si obléknu mou novou koženou bundu i když jdu jen přes ulici do sámošky. I můj nejdražší parfém použiji, když se mi zachce. Slova jako např. "jednou" nebo "při příležitosti" už v mém slovníku neexistují. Když to stojí za to, tak chci dělat, slyšet i vědět vše hned. Nejsem si jistý, co by žena mého přítele udělala, kdyby věděla, že už zítra nebude. "Zítra", které každý z nás bere na lehkou váhu. Myslím, že by určitě ještě zavolala své rodinné příslušníky a své blízké přátele. Třeba by i zavolala pár lidí, s kterými by urovnala pár nedorozumění a nebo by se i pár lidem omluvila za věci, které byly nevyjasněné. Odpustila by možná vše, čím jí kdo ublížil. Ta myšlenka, že by třeba ještě šla do čínské restaurace /její zamilovaná kuchyně/ se mi líbí.

Zase jde zima naším krajem,
jde lesy, poli i ztichlým sadem.
Nad zasněženou plání vítr hvízdá,
hrstě vloček zvedá v prudkém reji
a těžká tmavá mračna sněžná,
vysoko letí na alejí.
To severní vítr zavál všechny stopy
co vedly k našim domovům,
uzavřel hrdla ptákům, uspal stromy i keře
a brání přijít jarním dnům.

habaděj: tak to je super trefa

celina: hezké, ale ještě musím zalistovat v oné krásné knížce, co by, knížečce.
Zatím je u nás takhle.

Kraj ještě pod sněhem a chladný vítr duje
a noční mrazíky poutají bláto cest
a přece jaro již bázlivě nakukuje,
ve vzduchu cítíš ho a brzo spatříš kvést.

U lesa pod strání, kde závěj sněhu ještě leží,
kam slunce nahlíží, jakmile ráno vstane,
tam skromě vyrostly pod lískovými keři,
bělostné sněženky ve sněhu uschované.

Salazarka Zmijozelová: je to těžkej kalibr, ale bohužel musím říci slovy klasika "NETREFA". Snad i tak ti to pomohlo.

celina: Krásné

Tak já tu už dám něco k svátkům

Jarní květy v plné kráse,
brána jara dokořán,
ať příjemné jsou Velikonoce,
jež přijdou opět k nám.

Je to jen takový malý výňatek....

to je ale hodně, hodně depresivní. Tak ať tě to brzo přejde, depku zahoď a zašlapej do bláta

tak moc mas rad kdyz se pod tvym telem vrti
snad nebude se bat az pujde udolim smrti
nevinná nevesta-prokleta behna
dalsiho pustila mezi sva stehna
ve smutku kamoska jen lahev-tequila
kez by se ta devka nebyla zrodila
smala se kroutila, ohnula v pase
zas se na ni ukoji jen dalsi prase
lepsi snad smrt nez tahleta muka
na krku k sevreni lakala ruka
pak uz jen lezela jakoby spala
uz neni nic co by ti vzala
do koupelny jit a pustit si zilou
na zrcadlo nacakat ze byla tvou milou
mel sesjen radovat nebo tise blit
jak moc mas umrit abys mohl zit?

Ahoj všem.....mám značnou deprézy tak vám sem hodim jednu moje depresivní báseň...bo neni nic lepšího než to taky na někoho hodit

moc krásné a dojemné

Probudil jsem se. Stála u mé postele a mlčky se na mě dívala. Z její tváře vyzařoval klid. Lehce se na mě usmívala. Vztáhla ke mně ruku. Kam mám jít? Proč mě chce? Mám vstát? Mám odejít? Posadil jsem se a přijal nabízenou ruku. Byla chladná V duši se mi rozléval klid. Rozbouřené srdce se pomalu uklidňovalo. Jako by zpomalovalo. Bylo mi moc hezky. Podíval jsem se na vedlejší postel. Nee,nikam nepůjdu. Pustil jsem ruku,ulehl a trochu unaven jsem usnul. Den jsem prožil ve starostech,smutku a bolestech.
Zase stojí u mé postele. Lehce se usmívá. Nabízí obě ruce. Opatrně je beru do svých. Jsou chladné. Jsem klidný,bez starostí,bez smutku,bez bolesti. Je mi hezky. Srdce se uklidnilo a jako by přestávalo tlouci. Uslyším zavrnění,podívám se vedle,pouštím ruce a unaven uléhám.
Zase všední obyčejný den plný všeho. Jako včera. Večer brzo uléhám. Proč? Těším se? Nemohu se dočkat? Čeho? Ano,je tu. Její klidná tvář,utišující tvář. Nabízené ruce. Nejen ruce,nabízí náruč. Držím se nabízených rukou. Jsou chladné. Srdce se zpomaluje. Mám se stulit do náruče? Už vím. Už je mi to jasné. Přemýšlím,láká mě to. Už se blížím do náruče. Je mi moc hezky. Ještě se ohlédnu. Slyším zrychlený dech. Z pod přikrývky zaslechnu slabé ne,ne,ne. Ano,už vím. Mně by bylo hezky,ale způsobil bych větší bolest. Opouštím nabízenou náruč,upadám zpět do přikrývek,do teplé náruče.
Ano,je mi to jasné. Vím. Už vím.

Ráno se probudím zase do obyčejného všedního dne,
plného………,……,……..,ale věnoval jsem radost a štěstí.
A to za tu starost,smutek a bolest asi stojí.

babkatapka:
Máš noční zamyšlení?
Někdo má sny....
Co je sen a co je snění,
co je pravda a co není?
Kde se to mám dovědět?
Poradíš? Posoudíš?
Budu Ti to vyprávět.

Skvělá životní moudra-ještě aby se jich člověk dokázal držet.

Životéé zpomáááál-nestííháááám


Hlad naučil lidi vymýšlet nové pokrmy.
Rozdávat rady je zbytečné. Moudrý si poradí sám a hlupák stejně neposlechne.
Jedna ženská vidí někdy dál než pět mužských s dalekohledem

Jsem něžný, jsem krutý, ale jsem život. Pláčeš? I v slzách je síla. Tak jdi a žij..

Usmívejte se za všech okolností. Vaši protivníci tak budou muset přemýšlet, co asi přehlédli.
Dej věci jméno a ona se stane!

noční zamyšlení
Budím se často v hodině předjitřní
kdy bolest mě nenechá spát
otvírám okno a poslouchám
koncert co právě začíná.

Všude je tma, všechno spí,
kosové snad ráno už mají
a nový den co právě se rodí
vítá to něžné cvrlikání

habaděj: tak tě vítám z ¨dalekých hvozdů, a jak je vidět, ani jsi se nenudil.
Hlavně že jsi se nám v pořádku vrátil
Zřejmě tě tam i můzy políbily, protože to veršování ti jde načisto samo a moooc pěkně!!!!
A díky za krásné jarní obrázky!!! Už aby tady to jaro bylo

Tery1948: babkatapka: celina: - ahojky a hezký den přeju.

Já v hlubokých hvozdech byl,
já bych tam snad i zabloudil,
ale dvě víly se mě tam ujaly
a víno i chléb mi podaly.

Byl jsem potom jak opilí,
nebo jsem tam usnul na chvíli,
probudím se a hledím…

Jsem někde mezi zahradami,
mezi zelenými křovinami,
nevím, jestli večer či ráno,
hlavně že viděl jsem jaro.

Ach jo…musím si povzdychnout,
zítra uvítá mě můj kout,
tam slunce vykoukne jen na chvíli,
tam vlašťovky se ještě nenavrátily.

Byl to jen krátký sen,
nebo mě chtěly potrápit jen…
od věhlasné vědmy pak koření mi předaly
a cestu k Vám mi ukázaly.

Tak skončila má pouť
a řeknu Vám toho ještě víc
….že vína, se dotknu až za měsíc.

babkatapka: Ahoj kamarádi, tak já se budu snažit zapojovat.

Tery1948: a proč????? Jen se zapoj, potrap své mozkové závity a taky něco přidej! Když nás tady bude víc,
nebudem se bát vlka víc

babkatapka: nejsem tady navíc?

babkatapka:
Nejen prací je člověk živ,
taky do světa je třeba vyrazit.
Tak si vezmu boty, vestu
a vyrazím na dlouhou cestu.
Ty tu zatím veršuj skládej, ať neztratíš nit,
já se zase brzo vrátím a budu si tu číst.

habaděj:
jenom se moc nevymlouvej,
že jsi se nám lek,
básničky jen dále skládej,
a ne abys utek.

Já nás tady trochu víc
to však není na škodu
stále ještě můžeme mít
veršovací pohodu (nebo náladu?)

babkatapka: děkuji,že si budu moci občas takto uvolnit duši
od toho co mě někdy tíží

babkatapka:

Fuj to jsem se lek,
že se mi prst smek
a tak jsem si řek,
že uvolním flek.

babkatapka: Děkuji za přivítání. Chodím si sem pro náplastičky na duši.

habaděj: To tvoje krásné čtení o stromech samotářích, mě připomělo báseň, kterou mám od školních let v hlavě. Pořád ji znám a pořád má pro mě zvláštní kouzlo. I když je trochu jiného zaměření, ale mě se pořád líbí
Jste tak jak já, slezské lesy, mé lesy.
Smutek se na kmen a koruny věsí,
hledíte teskno a hledíte přísně,
jak moje myšlenky, jak moje písně.
Padá z vás jehličí v noci a v mlze,
porobeného to národa slze.
Padáte sekerou na rozkaz z Vídně,
hynete pomalu, hynete klidně.
Mlčíte, hynete, smrkové moře,
bez konce, bez konce, slezské vy hoře.
Vítám nového človíčka, kterému nejsou verše lhostejné

Jarní úklid srdce

Musíme občas sami sobě vyhlásit jarní úklid,
vymést pocity křivdy

(a proč zrovna mě se to muselo stát,že...)

samovar srdce vycídit říčním pískem smíchu
já vím jak je životem otlučený
a co se zevnitř usadilo kalu,
ale jinak bychom za čas
i sami sobě přestali chutnat
a nikdo promrzlý
a nikdo zpocený
a nikdo ušlý,
by se tu u nás nezastavil,
aby se na cestu posilnil dobrým citrónovým čajem
a bílým cukrem
čistého slova

Dobrá rada do života

Ber to třeba takhle:život je složitej,
proto se každýho slova hned nechytej,
všichni lidi lžou a třeba je to mrzí,
ale zbydou jen hořkoslaný slzy.
Ale nic na světě nevrátí,cos jednou řek,
máš to prostě na triku,jak od kečupu flek.
Když někomu ublížíš,tak se prostě omluv,
ale stejně tě to neušetří zbytečnejch pomluv.
Pomluvy jsou zákeřný,ale většinou lež,
ta se časem rozbije,jak babylonská věž.
Ale jestli tě ty pomluvy vážně tolik berou,
tak si řekni:"stalo se ,tak proč mě vlastně s...."
Jasně vím,že seš v tom nevinně,
proč se tak snažíš zapadnout mezi ně???
Né,není to špatný,chceš někam patřit,
ale svý pravý já bys napřed musel zapřít.
Šmarja,člověče,tak se přece seber,
co říkají blbci,prostě vážně neber,
povznes se nad to a dál zkus prostě žít,
a když chtějí pomlouvat,tak to mají mít!!!

babkatapka:

Dal bych si filé a kaši jako dech,
ale velkou tíhu mám na zádech,
že dnešní jídelníček se změní,
protože v lednici žádné filé není.

Žena řekla, že se mnou cítí,
ale že lednička už dlouho svítí
a že v ní mám anděla,
tak mi řízek i kuře udělá.

Tobě za recepis děkuju a velké zdraví vinšuju,
ženě však jdu říct, že se jí nebudu plíst
a že ji rád mám, tak ji návrh dám…
po obědě, když bude chtít…tak mě může mít… (juj).

habaděj:
já si dneska pochutnala,zkusit bys to také moh.
filé posol, kmínem posyp, na másle zlehka osmahni.
do pekáčku naskládej, cibulí hojně zasypej a tatarkou zakápni
navrch ještě strouhanku , a chvíli nechej , ať se peče.
Potom sýrem zasyp a ještě chvilku zapéct dej.
Až sýr zezlátne, však to už znáš,
k obědu výbornou mňamku tak rychle máš.
A k tomu kaši, však víš jakou, našlehanou, jako dech,
nebo radši hranolky, to nechám už na tobě.

Já vím, koprovka je dobrá, i ten špenát, často máš,
ale toto je zas nové, takové jídlo ještě neznáš.
A když oběd na neděli, tak se snaž
a na v týdnu si nechej šišky a mák.

babkatapka:


Píšu Ti jak jsi chtěla,
píšu Ti abys mi poradila,
co k obědu si zítra dát,
kuře, řízek, či šišky a mák?
I koprovku bych si dal
a na špenátu bych si taky pochutnal…

Píšeš, že pár slůvek Ti stačí
a hnedle poznáš, kde mě co tlačí…
tak se prosím do toho dej
a brzo mi sem odpověď naťukej,
já fakt nevím, co si dám,
já už teď z toho hlad mám…

Pár slov někdy stačí,
co nemáš komu říct,
v hlavě jak těžký kámen tlačí,
pak nezbývá ti nic,
než pero vzít a čistý list,
ta slova vepsat do řádků,
báseň, příběh, pohádku.

O blahu i utrpení,
o lásce co v dobro změní
zlobu, zášť a nenávist.
Napiš co tvá duše skrývá,
slova veselá i tklivá,
lehká jako peří, těžká jako kov.

V co tvá duše věří,
prozradí pár slov.

habaděj:

babkatapka:
Až rozplyne se mlha
a párkrát přijdeš sem,
pak temná noc se zjasní
a vše bude jen ošklivý sen.
Noc je pro Tebe ještě moc temná, ale najdi v sobě sílu,
udělej krok a vyjdi z té tmy.

Když začínám psát tyto řádky, necítím se vesele.
Uvědomuji si totiž, že ztrácím své přátele.
V hlavě mi teď zní jenom jedna věta:
Proč odchází mi přátelé do jiného světa?
Pomocnou ruku marně hledám,
vždy když pomalu se ze země zvedám.
Chci zase žít šťastně a vesele.
Tak kde mám sakra všechny své přátele??

nejtěžší jsou chvíle
kdy člověk něco ztrácí
hledá, křičí, prosí
stejně nic nenachází.
Kamarádko moje,
ať je ti země lehká
já sama nevím,
co na mě ještě čeká.

habaděj:

babkatapka:
Vím že na netu plno básní je
a nějaká i mě zaujme
a to že tady recituju,
to Tě jenom pošťuchuju.

habaděj:
Nehledej víc, než pár slov, v tom co jsem psala.
Jen myšlenka ta mě zaujala,
proto jsem ji sem dala.

Radou tvou, i ostatních se už přes rok řídím,
černé brýle sundala jsem ,
však na růžové - ještě nemám
přání však mám na tisíce, i když se to nezdá
a že jednou zase budu šťastná,
to je moje pevná víra.