babkatapka:
Chceš zapomenout a nikdy více nevědět, co svět Ti vzal?
Je to však nepravděpodobné velice,
asi jako, že zlaté vejce snese slepice.
Musíš mít přání, aby jsi dokázala veselou být,
sundej si černé brýle a začni šťastně žít.
Za pilulku zapomnění
obětuji celý svět
za soumrak i rozednění
koupím si své nevědět
Sedím a spousta myšlenek se mi hlavou honí.
Zamýšlím se nad smyslem života mého.
Otázku si pokládám: "Proč tu vlastně jsem?"
Jsem tu dnes a byla jsem tu i vloni.
Každý den prožívám něco jiného.
Zamýšlím se nad svými i cizími problémy.
Ty mé se najednou zdají být malichernými.
"Nikdo není dokonalý" známá věta je.
Ať si to každý z nás uvědomuje.
Samota je jen vězení,
které tě zavírá do klece bílé.
Samota je jak pohlazení
a to může býti milé.
Samota je tvojí touhou,
kterou čerpáš z hvězd.
Samota je věcí pouhou,
nachází se na každé z cest.
Samota tě životem provází
a ne vždy je na tebe zlá.
Samota nikomu neschází,
ale stejně jí už každý zná.
Přišel za mnou anděl z Nebe
vlez' si ke mně pod deku
lidská nenávist že zebe
řek' a dal se do breku
Jedním křídlem halí tváře
druhým zimu rozhání
světlo z jeho svatozáře
je půlnoční svítání
Anděli můj z Nebe pane
kde ses vzal v mém pokoji
ať mé srdce láskou plane
tvoji bolest zahojí
Nejsou to jen moje slzy
co se třpytí na tváři
celé Nebe stašně mrzí
když se lidé znesváří
Tak promlouvá mezi vzlyky
nemůžu ho utěšit
věčnost střídá okamžiky
najednou mám prázdný byt
Zmizel náhle nečekaně
možná to byl jenom sen
nenávist zas ostří zbraně
z Nebe slyším slabý sten
habaděj: 
to je tak pěkné, a přitom smutné.
( Shel Silverstein)
Sedni si dnes večer do nějakého klidného koutku a pomoz svému srdci, aby poděkovalo všem” stromům” tvého života. 
Tak budeš moci odjet a budeš šťastné.” A tak dítě uřízlo kmen a udělalo si loďku, aby mohlo odjet. A strom byl šťasten…ale ne úplně.
Za velmi dlouhou dobu se dítě opět vrátilo. “Je mi to moc líto, mé dítě,” pravil strom, “ale už nemám, co bych ti dal… Už nemám žádné plody.” “Mé zuby jsou už špatné a nerozkousaly by tvé plody.” “Nemám už žádné větve,” pokračoval strom,” už tě nemohu pohoupat.” “Jsem už příliš starý na to, abych se houpal ve větvích,” řeklo dítě.” “Jsem bezradný,” povzdechl si strom. “Rád bych ti něco dal… ale už nic nemám. Jsem jen starý pařez. Je mi to tolik líto…” “Já už moc nepotřebuji,” řeklo dítě.” “Jen klidné místečko, kde bych si sedl a odpočinul si. Cítím takovou únavu.” “Pak tedy,” pravil strom a snažil se napřímit, jak jen mohl,” pak tedy, starý pařez je právě to, na co se můžeš posadit a kde si můžeš odpočinout.”
A tak to dítě udělalo. A strom byl šťasten.
Ušlechtilý strom
Byl jeden strom, který miloval jedno dítě. Dítě ho přicházelo každý den navštívit. Sbíralo jeho listy, pletlo si z nich korunu na hlavu a hrálo si na krále lesa. Šplhalo po jeho kmeni a houpalo se na jeho větvích. Jedlo jeho plody a pak si spolu hrály na schovávanou. Když bylo dítě unavené, zdřímlo si ve stínu stromu a větve mu zpívaly ukolébavku. Dítě strom milovalo z celého svého dětského srdce. A strom byl šťasten. Ale čas utíkal a dítě rostlo. Když už bylo dítě velké, zůstával strom často sám.
Jednoho dne se dítě přišlo podívat na strom a strom mu pravil: “Pojď ke mně, dítě moje, vyšplhej se na můj kmen a udělej si houpačku v mých větvích, ochutnej mé plody, pohraj si v mém stínu a buď šťastné.” “Nemám už věk na lezení po stromech, už si nehraju,”odpovědělo dítě. “Chci si koupit nějaké věci a chci se bavit. Chci peníze. Můžeš mi dát peníze?” “Bohužel,” odpověděl strom, “já nemám peníze. Mám jen listy a plody. Vezmi si mé plody, dítě moje, jdi a prodej je ve městě. Tak budeš mít peníze a budeš šťastné.”
A tak se dítě vyšplhalo na strom, sklidilo všechny plody a odneslo je pryč.
A strom byl šťasten. Ale “jeho dítě” se dlouho nevracelo…A strom zesmutněl.
Pak se jednou dítě vrátilo. Strom se zachvěl radostí a zašuměl: “Pojď ke mně, dítě moje, vyšplhej se na můj kmen, udělej si houpačku v mých větvích a buď šťastné.”
“Mám moc práce a nemám čas lézt po stromech,” odpovědělo dítě. “Chci dům, který by mě chránil,” pokračovalo . “Chci ženu a chci děti, proto potřebuji dům. Můžeš mi dát dům ? “ Já nemám dům,” pravil strom. Ale můžeš uřezat mé větve a dům si z nich postavit. Pak budeš šťastný.”
Dítě uřezalo všechny větve a odvezlo je pryč, aby si postavilo dům. A strom byl šťasten.
Pak dlouhou dobu dítě nepřišlo. Když se vrátilo, strom byl tak šťasten, že nemohl ani promluvit. “Pojď ke mně , mé dítě,” zašuměl, “ “pojď si hrát.” “Jsem příliš starý a příliš smutný na to, abych si mohl hrát,” odpovědělo mu dítě. “Potřeboval bych loď, abych odjel daleko odtud, pryč. Můžeš mi dát loďku?” “Uřízni můj kmen a udělej si loďku,” nabídl mu strom. “
habaděj: to je milé, až dojemné
Každý večer, jakmile se setmí a vše utichne, stará lípa v koutku zahrady vypráví příběhy ze svého dlouhého života ostatním stromům. Dnes jim poví o tom, jak se dostala do zdejší rozlehlé upravené zahrady.
"Před mnoha lety jsem s jinými malými stromky byla opřena o ohradu. No a kolem té ohrady chodilo stále plno lidí. Většina z nich si nás stromky prohlížela, tedy hlavně mé kamarády, mě si nevšímal skoro nikdo. Asi proto, že jsem byla oproti ostatním menší a slabší. Někdy se ke mně za celý den vůbec nikdo nepřiblížil. Jen občas se na mě upřel zrak nějaké osoby, ale jak říkám, hned se stočil k jinému, mnohem hezčímu stromku. A tak jsem se stále krčila v koutku a už ani nedoufala, že si mě odsud někdy odnese člověk, kterému bych mohla dělat radost. Bylo mi to opravdu moc líto, přeci jsem nemohla za to, že nejsem silná a vysoká.
Uplynulo mnoho dní a najednou ke mně přistoupil mladý muž. Úplně jsem zajásala ! Snažila jsem se co nejvíce se vypnout, abych byla o kousíček vyšší. Muž mě ze všech stran zkoumal, nic neříkal a za okamžik odešel za prodavačem. A než jsem se stačila pořádně vzpamatovat, vezla jsem se v igelitovém obalu na střeše modrého auta. Cesta byla dlouhá a v igelitu se mi špatně dýchalo. Neustále jsem si říkala, co se mnou bude, kde skončím, proč mě raději nenechali tam, kde jsem stála doposud. Hlavou se mi honily myšlenky, že asi skončím někde na skládce, kde budu pomalu a osamocena umírat. A představte si, zastavili jsme u krásné vily s ještě krásnější zahradou. Muž mě opatrně sundal ze střechy svého auta, vysvobodil mě z igelitové kazajky a položil na trávník. Sám odešel kamsi do domu a než jsem se stačila pořádně porozhlédnout, kde vlastně jsem, opět vyšel a nesl si s sebou nějaké nářadí. V koutku zahrady vykopal jámu, do které mě zasadil. Od té doby tady rostu a rostu a jsem velmi šťastná při každém pohledu na děti, které si hrají pod mojí korunou."
Lucík 23. 04. 2006
Citát Marka Ebena
Možná, že puberta je jeden z nástrojů, jak příroda pečuje o lidský
rod, aby nevyhynul. Protože člověk by asi nikdy dobrovolně neopustil
to bezpečí vlastní rodiny, kde je o něj postaráno milujícími rodiči a
rodiče by asi těžko přenesli přes srdce, že to rozkošné a
bezproblémové dítě najednou odchází. Ale pak přijde spásná puberta a z
toho rozkošného dítěte se stane nesnesitelný jedinec, který opovrhuje
svými rodiči, jejich hudbou, jejich oblečením, jejich životním stylem,
takže nakonec jednou, když praští dveřmi a odejde, rodiče to jakž takž
přežijí. A co je zajímavé, že hned venku na toho nesnesitelného jedince čeká jiný nesnesitelný jedinec, ovšem opačného pohlaví, který také před chvílí někde praštil dveřmi a ti dva nesnesitelní pocítí k sobě tak neuvěřitelnou náklonnost, že spojí své životy a stanou se z nich ti báječní milující rodiče, od kterých by žádné dítě neodešlo, nebýt puberty. Je to podle mě velmi rozumné, a co příroda dělá, dobře dělá. Marek Eben
habaděj: já u té paní načisto zakotvila, má moc krásné verše, a nacházím stále nové a nové. Ona mi tak nějak mluví z duše.
Jako příroda, tak i člověk prochází svým časem,
jarem a létem kráčí k podzimu.
Každý z nás se stane těžkým klasem,
co uložen je pak v sýpce na zimu.
A léta běží ...
Když knihou života listuješ
a jeho stránky letmo obracíš
jsou věci kterých lituješ
a jiné kam rád se navracíš
Tam hledáš staré přátele
nalézáš z dětství vzpomínky
myšlenky smutné - jindy veselé
skládáš je v duchu jako kamínky
Je dobré si takto listovat
občas co bylo někdy poradí
už nemá cenu něčeho litovat
prostě se stalo a nic je nenahradí
Najdeš tam první lásky
najdeš tam první políbení
najdeš tam první vrásky
najdeš tam vnoučat pohlazení
nenajdeš konec
konec ten tam není
jedno tam ale najdi
pro sebe odpuštění
V í š c o v í r a z n a m e n á ?
Co slovo víra představuje?
Mnozí přesně odpověď neznají
snad to, co to slovo zasluhuje
PRAVDU - LÁSKU - ČISTOTU
To, co člověk v sobě mívá
to, co člověk často skrývá
protože za ty roky dlouhé
nemají vlastní významy
to slova jsou dneska pouhé
snad jenom naše představy
Léta učili nás pravdu vlastně trojí
jednu do školy, jednu na doma
a jednu na ulici
člověk si zvykl a stále se bojí
neví co všechno může volně říci
Na ulici nesměla být pravda vidět
za mnohé měl by se člověk stydět
ale ne za pravdu - za tou ať si stojí
ta bezpečně ho s vírou spojí
Nejhůř snad láska dopadla
to slovo znamená dnes tak málo
Pouta mezi lidmi se rozpadla
jako by mezi všemi jen zlo vládlo
Dát něco z lásky a zpátky nic nebrat
přestalo jaksi v módě být
dnes je jednodušší všechno sebrat
a jen sám pro sebe si žít
Čistota neznamená jen čistotu těla
hlavně duše musí čistá být
s falešnou láskou by brzy odumřela
a bez duše se nedá plně žít
Duše a víra k sobě vždycky patří
ať už máš jakékoliv představy
Tak jako slunce s nebem se bratří
tak to vždy bylo - je - a bude před námi
DAR
DOSTALA JSEM DAR
VNÍMAT BOLEST, VNÍMAT ŽAL
CÍTIT ROSU V TRÁVĚ
CÍTIT MOTÝLÍ KŘÍDLA
JEŽ TVÁŘ POHLADILA PRÁVĚ
PŘESTO POCIT MÍVÁM
ŽE MI SPOUSTA VĚCÍ CHYBÍ
KDYŽ NA BOHA VZPOMENU SI
OPĚT SE RADOSTNĚ DÍVÁM
SMÍCH OČISTÍ DUŠI A OČI UŽ NEJSOU RYBÍ
habaděj: i ty jeden filuto
To jsou její Mexické krystaly
babkatapka:
myslíš...........
Tolik je krásy na světě
tolik je radosti v dětských očích
proč potom války, řekněte
nechte nás žít a Zem ať se točí
toto jsem našla a moc mě to chytlo:
Mít mobil je štěstí?
Světu je fuk co tenkrát bylo
Všem je to fuk jak se tu žilo
Každý chce být dnes bohatý
I když se narodil nahatý
A pojmy duše - něha - cit
Se skoro podařilo vymýtit
Každý chce dneska mobil mít
Dej a neptá se kde na to vzít
Tenhle má PUMY, tenhle ADIDDAS
Zač koupit chleba nechtěj vědět zas
Učej se že každý sám se stará
A láska přežitkem se stala
Mladí maj všechno a přece něco chybí
Mobilem si můžou posílat i srdíčka
Však oči maj studené skoro rybí
Nikdo je nelíbá na víčka
habaděj:
Nevím jestli jsi narazil někdy na básně paní Hylanové, ale mě se moc líbí
habaděj: radost ze zimy???
Tu bys u mě marně hledal,
však slovíčka, tak krásně poskládaná,
zaujala mě při mém hledání.
A tak jen podělit se o ten pocit,
to jsem chtěla.
I tady vítr ledový mráz provází,
za oknem ale dobře je,když topení ti hřeje
a o jaru si můžeme jen nechat zdát
babkatapka:
Čtu, jak zima radost Tobě dělá,
vím, že i pro mě by jsi to chtěla.
Ale tady mráz a vichr vládne kraji,
ještě je daleko do slunka co bude v máji.
Rampouchy visí, ale z vousů na mé tváři,
protože zimu ledový vítr doprovází,
ale zatím je to jen můj sen,
aby sluncem už byla prohřátá zem.
habaděj:
Rampouchy zářily barvami duhy
Závěje pod strání jak bílé stuhy
Krajina celičká peřinkou přikrytá
Jen šedou silnicí jak nití prošitá
Údolí objímá náručí z lesů
Jsem jako v pohádce- stěží to snesu
Holoubek sedí na špičce smrku
Studeným vzduchem nese se – vrkú
Teď lesy pod námi zakryly mraky
Rampouchy na střeše visí jak háky
Vítr a sluníčko je takto ohýbá
Mou duši tohleto překrásně kolíbá
Býti tak kocourkem tak začnu příst
Protože nejsem jím – dám ti to číst
babkatapka:
Píšeš, že už jaro se strojí,
aby vyrazilo ve své zbroji???
Ještě je čas na pupeny a něžné ptačí hlasy,
kdy náš kraj se ozdobí do jarní krásy.
Zatím sníh padá v tichu lesa
a temná jsou nebesa,
všude je ticho a chlad,
ještě je zimy čas.
Vločky
Padá a padá, bílé pápěří,
dopadlo na zem, roztálo u dveří,
a za vločkou další a ještě jedna,
bude to tím že je třetího ledna.
Dlouze a dlouze padají,
na zemi však roztají,
copak ta druhá to nevidí,
že nemá domov u lidí?
Roztála první, roztála druhá, roztála třetí,
a další už letí.
Zbyla z nich voda,
je mi jich líto,
vloček je škoda,
však nebolí to.
Noc již, a cesta dlouhá jest,
pod temným nebem všecko spalo.
Horečka ze země, chlad šel z hvězd,
tesknou tmou nic se neozvalo.
Mlčela země jak zamčený chrám,
k východu musí daleko býti.
Daleko byli lidé, i musil jsem sám
srdce své zachrániti.
Zpíval jsem mu jak dítěti,
v chůzi když spí a je ukolébáváno.
Ved jsem ho, než bude viděti
svítáním procitlé růžové ráno.
Pamatuj že i ta nejtěžší hodina ve Tvém životě má jen 60 minut
Až umřem, staneme se květinami
Ve dne budem lidem pro radost
a v noci budem sami
Životem jdu a ruku já mám
ta co mi pomáhá, o kterou se opírám.
Za tu tvou děkuji, že tu je vím,
když bude třeba, taky Tě podržím.
Držím se rukou, které tu mám,
přesto životem někdy klopýtám,
ale jsme tu, člověk člověkem
a tak srdce je pozadu, mladé za věkem.
Toto se mi taky moc líbí:
Pojď se mnou životem ruku mi dej,
neplakej svět není zlej.
Musíš ho poznávat, chápat a chtit,
pak možná pochopíš, že smyslem je žit
básnička o zimě
Včera, dnes a zítra
když probudím se z jitra
venku samé bílo
až poskočit se chtělo.
Na stromech už žádné listí
to zima podzim přelstí
a svůj bílý háv lehounce získala z nebe.
Zima baví mě, baví i tebe
a často krásně zebe ...
Vločky dal poklidně si poletují
z nebe nás, tak malé, sledují
je jich tisíce, trilióny, nespočetně mnoho
a ty v čepici křičíš: "Zima, to je ono!
habaděj:
babkatapka:
Jde zima vážně rodným krajem,
jde lesy, poli, ztichlým hájem,
svým dechem uspí stromy, keře,
uzavře hrdla ptáků, zvěře
a stříbrem jinovatky zdobí pak
keře i stromy na zázrak.
Aby moc neprochladla zem
skryje ji bílým příkrovem.
Uvězní vodu šumící
pod pevný krunýř jiskřící
a s severákem po kraji
se na saních prohání.
V doprovodu listopadu
Mráz opíral se o patník,
když zaťukal chlad na dveře.
A hravě toulající sníh,
čekal až dveře otevře..
Bílá paní ..
V tom jak tři kluci malý,
zůstali s otevřenou pusou stát.
Vždyť vedl za ruku si paní,
zimu krásný listopad.
A zima se usmívala..
Mráz odpadl od patníku,
a chlad začal teplem hřát.
A vločka plná ledového smíchu,
začala se těm dvou smát.
Škodolibá ..
A tak chopila se vlády,
v doprovodu měsíce.
Kapky na rampouchy hrály,
když paní usmívajíce ..
Kráčela uličkou k svému trůnu ..
habaděj: to je moc krásný, načisto jsi mě rozbrečel
babkatapka: 
Jsi ztracena v lidském davu
a hlava se Ti z toho točí???
Když dobře zvážíš, komu dáš svůj život,
tak bohužel ze svého štěstí a radosti
zaplatíš daň z lásky proměněnou v slzy.
Tím je smutek, daň ze života, který někdy končí brzy.
Toto mě taky zaujalo:
Jsme dva. Dva na všechno
- na lásku, na život,
na boj a bolest
a na hodiny štěstí.
Dva na výhry a prohry
Na život i na smrt dva.
Jen dodávám, že smutné je ,když na všechno zůstane jen jeden
Milénium
Co stane se až věk se v čísle změní:
až dojedm k obzoru
kde zítřek čeká nás?
Nic velkého jen chvíle zamyšlení
v té zvláštní půlnoci
co láme se v ní čas
Co stane se v té chvíli lidských přání
kdy slíbíme si noví lepší být?
Nic velkého okamžik vyrovnání
se s vlastní slabostí
a s prosbou touhu mít...
Co stane se až věk se v čísle změní
v té noci všech co žili v století?
Nic velkého okamžik přemýšlení
o zlu a dobru
slzy dojetí...
Co čeká nás v té noci velkých přání?
Snad... všechna spojí se a vznikne
velký vír
a možná zlo se změní v milování?
Ach člověče, kéž takový bys byl...
To jsem jen tak náhodou našla a moc se mi to líbí
habaděj: taky moc pěkné, já teď momentálně nic nemám, ale třeba tě překvapím. Kdysi jsem chodila na living a tam se hodně veršovalo. Něco vyhledám a napíšu. Zatím
babkatapka: neznám, ještě bych tu musel strašit dlouho, abych vše hezké poznal. Zase Ti něco přečtu, ano?
Z tisíce dnů právě ten dnešní
měl by nám přinést plnou slast.
Popijem vzácné víno mešní,
oběti bohům budem klást.
Myšlenky, touhy, tělo celé
Afroditě dáš na oltář.
Zasvítí láskou rozjasnělé
a nebude mít svatozář.
A právě proto budeš sličná,
božská i prostá jako vzduch.
V kráse i lásce nebetyčná,
protože v lidech sídlí bůh.
habaděj: ano, ano, ty ji taky znáš????
Když duše tvá se tiše blížila po prvé ke mně,
tu můj celý svět se náhle změnil..............
Tak ještě něco od Elizabeth Browningové, tu mám moc ráda.
Když prvně políbil mne, líbal jen
prsty té ruky, kterou nyní píši.
Je od té doby bílá, čistá - tišší
k pozdravům světa, rychlá v spěchu svém,
když anděl mluví. Prsten s kamenem
ametystovým víc ji neodliší
než tento polibek. A druhý, vyšší,
kles na můj vlas a zpola zmizel v něm,
zpola se ztratil kdesi nad mé čelo.
Takto tvé lásky svaté pomazání
korunu lásky sladce předcházelo.
Třetí byl složen v čistém rudém plání
na moje rty. A tehdy pyšně znělo
z nich po prvé: Jsi můj, ty milovaný..gif)
babkatapka: krásné, no a uvidíš, za chvilku tady bude zase několik lidí a bude i co hezkého číst.
Aby náš život nebyl plytký,
po lásce touží každý z nás
a nosí každodenně kytky
ladí si tenor nebo bas
pro tklivou píseň podvečerní
jak v operetním duetu
pak uvízneme v omámení
v tom doživotním námětu.
a budujeme zdi a zídky,
ne pro dva, pro tři - der die das
až v očích dělají se mžitky
a potí se nám zvlhlý vlas
Pak přijde láskyplné klení:
"má plnoštíhlá v korzetu!"
život je také každodenní
v tom doživotním námětu.
Kéž popíšeme všechny svitky,
tou láskou , kterí hoří v nás!
Jen žádné bitky na bambitky!
a příliš nezvyšovat hlas!
Láska buď je, anebo není.
A když už je, tak ať je tu!
Láska nás občas také plení,
v tom doživotním námětu.
Jen žádné brýle pro mámení,
Jen pravdu z věty na větu.
Nesměnit lásku jako jmění
v tom doživotním námětu!
???????
babkatapka: taky mi něco, teda i ostatním něco přečti, ano?
Já Ti přečtu "Překvapení"
Neminulo mě překvapení.
Těch, ale život je vždy pln.
Bez nich snad vlastně ani není.
Je jako moře plný vln.
Ty jsi se také objevila.
Nepřekonatelně žádoucí.
Podivuhodná lásky víla,
přítomná teď i budoucí.
Životní vlny duši myjí,
vábivé jako polibky.
Jen ať mne ničím nepomíjí.
Ať to jsou vždycky Tvoje rty..jpg)
habaděj: načisto jsi mě rozněžnil, díky, taková slovíčka přímo chytnou za srdíčko.
Noc jako náhrdelník zlatý,
noc voňavá a plná světla.
Bděl jsem a přesto odpočatý
i starost má se rozutekla.
Noc doteků a něžných hlásek,
noc pohledů, jež míří zpříma.
Noc jako louka sedmikrásek,
jež nekončí a nezačíná.
Noc plná něžných pohlazení,
noc vzrušivá a plná tvarů,
pokladů, jež jsou k nalezení,
skrytých jak ráno do oparu.
Nebe si o mráz tiše řeklo
s měsícem na stříbrné niti.
Mně tu noc bylo krásně teplo
se štěstím polapeným v síti.
Moc pěkné, moooc
Tady je teplo a tichoučko, tak si přečteme PROSTUPOVÁNÍ , ano?
Stalo se. Vstoupila jsi do mého světa.
Je to víc než potkávání,
které se děje všude, neustále.
Tvá přitažlivost je nádherná a velká.
Vykročil jsem o jeden život dále.
Prostupuješ mne jako paprsek léta.
Zářivě, teple, laskavě.
Prosvěcuješ zákoutí mého nitra,
kde přebývá má touha dlouholetá
upínající se k slovu zítra.
Vstupuješ do mne jako vůně poznání,
které nás žene dopředu.
Teď stojím v řadě obdarovávaných,
plnými doušky piji z Tvého pohledu
se snahou držet světlo v dlaních.
Provoňuješ mne jako louku květiny.
Barvami sytíš moje oči,
jež lačně slídí po všem co je krásné.
Snažím se odhánět ten den jediný,
v němž duše umdlévá a srdce hasne.
