Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Po babičce jsem si toho moc vzít nemohla, nebylo to kam dát, lituji starého šicího stroje, deska vykládaná perletí, nebyl ponořovací, ale s dřevěným krytem. Sestra ho dala za odvoz, škoda.
Já jsem zachránila staré dokumenty, rodné listy, vysvědčení, vysvědčení zachovalosti a pod. A co opatruji jako oko v hlavě je tento krásný babiččin památníček, který dostala od dědy k 17.narozeninám. Je potažený samatem.

A babička promine, toto jí tam děda napsal:

Lizbet:

tak já mám v kuchyni starý skleník po babičce a v něm jídelní servis, který babička dostala jako svatební dar, broušené skleněné mísy po babičce a krásný moka servis. U dcery v pokoji je nábytek po babičce a visí jí tam obraz, který od dětsví visel u nás v pokoji a před tím ho měl můj táta od dětsví. Dcera je těhotná, stěhuje se do nového domečku, tak se obraz postěhuje nad novou postýlku

Kouzlo starých věcí? To by nesměly být povodně v roce 97. Čert vem staré věci, včetně fotografií! Přišla jsem o to nejcennější - o maminku.

když mi bylo 11 let,zemřela mi prateta,k níž jsem jezdila na prázdniny.Líbily se mi u ní vždy velká stará alba s pohlednicemi a starými fotografiemi.Tak jsem si je hned vzala a mám je dodneška.Lituji,že jsem nebyla starší,bylo tam spousta zajímavých věcí,co se mi líbily,ale takhle jako dítě jsem si ani netroufla něco ještě chtít,třeba krásné hrnečky,co visely v kuchyni,se švestkami,třešněmi,obrázky,mohla jsem si ke snídani vždy jiný vybrat.Nebo se mi líbil vycpaný tetřev vysoko v rohu pokoje visící,a jiné.Na chalupě máme kredenc ještě po Němcích,byl tam už v době koupi,a chci si ho nechat,i když se tam nastěhujeme příští rok už nafurt.Neumím si představit,že bych cpala do té kuchyně nějakou moderní linku...Nemám ráda módní výstřelky,když mi něco vyhovuje a dobře slouží,neměním to za nové,leda že se to rozbije.Tak máme různé talíře,hrnky,nejvýše dva stejné,příbory asi 4 různých vzorů,jen domácí spotřebiče jako lux,lednice,pračka,ty se mění,když se rozbijí,což je asi tak po 10 letech.

Vyhazuji veci az kdyz se rozbiji a jejich oprava se ekonomicky nevyplati a je mi sumak co si kdo mysli.
Na druhou stranu jak se popisuje v clanku - křeslech viděla svého muže, když byl ještě mladý a plný života, jak houpe na klíně své dcerky....pokud clovek neni vyrovnany se ztratou cloveka, tak zrovna tohle pokladam spiz za vlastni tryzneni a zbytecny, milovaneho cloveka mi to zpatky nevrati
Sama mam podedeno neco ceskeho skla a porcelanu, babicka ho dostala k svatbe a dala to me jako svatebni dar -. je to hezky, bylo to babiccino, ale uprimne koupili jsme k vuli tomu sklenenou vitrinu a uz 22 roku se na to usazuje prach. Rucne malovany porcelan z roku 1910, rucne brousené granatove sklo ze Sumavy apod nedam rodine na denni pouzivani, vyhodit to nemuzu kdyz je to po babicce a co s tim???? Proste stoji to ve vitine, uz jsem to asi 5x stehovala a jednou to bude problem pro dcery co s tim

mám doma spoustu takových věcí, které mají to kouzlo - ložnicovou sestavu po babičce, která ji měla po svých rodičích (bohužel není kompletní, ale 3 skříně a noční stolky používáme stále), starou Singrovku v obýváku, starý malovaný lustr po manželově babičce, který jako jediná věc přežil válečné vybombardování jejího domu, několik velmi starých hrnečků ze silného porcelánu a několik dalších ks nádobí (omáčník, hmoždíř...), a několik dalších věcí. Bohužel, když se babička musela odstěhovat ze zdravotních důvodů z jejího statku blíž ke svým dětem, zůstala na půdě hrozná spousta takových pokladů. Mě bylo tenkrát 12 a do dneška mě mrzí, že jsem nebyla starší a nemohla si víc věcí vzít a zachránit je. Brácha si takhle vybavil byt starými skříněmi, kredencí, stolem, židlemi.... a ještě minimálně na 2 byty tam toho zůstalo. Nevím, co se s tím stalo, ale přála bych si toho mít po babičce a jejích předcích víc

Jinak věcí, které bych nevyhodila, je spousta - někdy bohužel Ale vím, že bych se nikdy nezbavila dárků od dětí, obzvlášť těch ručně vyráběných. Po tatínkovi uchovávám sbírku amerických nášivek z 2.sv.války, a až si jednou budu chtít schovat něco po mamince, učitě to mimo jiné budou kraslice, které maloval její tatínek, a je na nich letopočet tuším 1927.
Knížky jsou kapitola sama o sobě - sice už jsem je taky musela párkrát zredukovat, ale ty, co jsem měla jako holka nejraději, pohádkové po mamince, a foglarovky po tatínkovi, bych taky nedala.

Odkladám si staré detské knižky, po mne, po rodičoch, také čo som mala veľmi rada.

Jarča*: My to máme na chalupě stejně - v kuchyni. Tam mám taky mycí stůl, kachlová kamna a starou linku a bráním se výměně. Mám pocit, že při modernizaci by to úplně ztratilo duši. Ostatní je nové, ale dřevo a koupené tak, aby nerušilo

Ano, reklamy. Jen otevřu tento článek, už se na mě valí reklama, díky které ani článek nevidím... A ne jen tento a ne jen tady. Jinak reklamy považuji spíš za varování, když ne rovnou za odpuzovač.

Jarča*: nevyhazovat, do smrti bys litovala a probírala stránky s historickým nábytkem, aby sis ho připomínala. Já, když jedu na návštěvu k tetě, se nikdy nezapomenu podívat na obrazy, které jsem u babičky vídala jako malá holka. Dokonce jsem si sehnala reprodukci Blažíčka a máme ho teď doma, potěší to oko. I hrníček po mamince, talířek...neumím si představit, že někdo všechny takové věci šmahem povyhazuje a nahradí moderními (na chvilku) věcmi bez duše a vzpomínek. Spotřebiče, to neříkám, nelze prát ve staré Vireně a spát na slamníku. Ovšem, takový kachlový sporák...z toho jsou buchty jak peříčko.

Přesně jako v článku mám starý kredenc a vedle vytahovací mycák s dvoudřezem na chalupě. Manžel už několik let mluví o tom, že si tam pořídíme novou kuchyni, dokonce už několik let máme připravené vývody na vodu a odpad. Ale já to pořád oddaluju, mám strach, že už to pak nebude ono, a tak se raději hrbím u toho mycáku a chodím vylévat vodu do záchodu Prostě to tam mám takhle ráda, a taky si myslím, že žádná moderní kuchyně nevydrží tolik desítek let, jako to staré poctivé dřevo.
Já jsem vůbec konzerva - nerada měním věci, které slouží. To raději čas a energii věnuju jiným věcem. Manžel by si zase pořád něco vymýšlel, ale já ho v tom krotím

Když mi na jaře umřela maminka, zůstal po ní třípokojový byt. Jeden pokoj zůstal a zůstane zařízený nábytkem, který maminku i nás provázel celý život. I věci v něm. To se vyhodit nedá, už tak mi bylo líto staré ložnice a veškerého oblečení, ve kterém jsem ji pořád "viděla".

Jarko....zažila jsem něco podobného, když moje maminka zemřela, musela jsem vyklidit její byt v paneláku plný podobných věcí, které zde jmenujete.Pochopitelně vše jsem si vzít nemohla a tak jsem si vybrala pár kousků, které jsem měla ráda již s dětství.....zbytek mi bylo líto vyhodit a tak jsem vyvěsila nabídku různých věcí na vchodové dveře u jejího paneláku. Tyto věci jsem darovala zdarma lidem, kteří měli zájem a těší mě, že jich někdo ještě použije a neskončily v kontejnéru alias ve smetišti dějin.