Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Anahir: " to já bořím ty zdi a nevadí mi, že na to někteří neumí reagovat. důležité je, že jsem jim to řekla a nečekala na ,,jednou". " Já tohle neumím, prostě mi to nejde :-(

Jarča*: ale já je neodsuzuju, to bych řekla že jim něco patří a dobře jim tak a to mě ani ve snu nenapadlo. Tím bych vyřkla soud a to jsem neudělala.
Jen si prostě myslím, že je žere špatné svědomí, že si ten čas neudělali.
Je to těžké, ale ne nemožné. A když člověk ví, že je to pro něj důležitý, čas letí a přesto si čas nenajde....

Třeba pro mě znát minulost důležité moc není. Je to minulost a nesnáším se v ní hrabat. Ale co je nedůležité pro mě, může být životně důležité pro jiného.
Pro mě je důležité co je teď. Teď má člověk který je mi blízký vědět, že mi na něm záleží, teď má vědět, že ho mám ráda. A každý den je ,,teď".
K čemu je, že mu to ,,jednou " řeknu. to je k ničemu.
Teď to má vědět. Proto nikdy nedovoluji aby když jeden z nás odchází nebo se loučíme po telefonu a náhodou jsme pohádaní, aby jsme se nerozloučili hezky a s tím že se máme přesto rádi. Nikdy nepouštím svého bratra domů bez toho, abych ho pevně objala a řekla mu, že ho mám ráda a je u mě vždy doma.
Na to abych mě velmi blízkého člověka, objala, byť pro něj nečekaně, a řekla mu kratičkou větu ,,mám tě moc ráda" tak kdo si na tohle nenajde čas, tak co na to mám říct... a u že u nás se city taky nějak moc nepěstovali. to já bořím ty zdi a nevadí mi, že na to někteří neumí reagovat. důležité je, že jsem jim to řekla a nečekala na ,,jednou".
Každý potřebuje slyšet, že někomu na něm záleží. Úplně každý. A stojí to tak minutu z jednoho dne.

já bych vrátila jen to aby zde se mnou byli opět moji milovaní rodiče........................jinak nic, co mělo být bylo..................

TULI: vidíš, všechno bylo tak, jak to mělo být

Anahir: to já si prohlížím fotky z minulosti docela ráda. I když je fakt, že jak z kterého období
A k té tvé poslední větě - víš, já si nemyslím, že to, že někdo něco druhému neřekl, je jenom o tom, že si na to neudělal čas. Je spousta lidí, kteří prostě nejsout tak bezprostřední, aby uměli otevřeně dávat najevo svoje city. Nebo se to naučí až později. Vzpomněla jsem si třebas na svojí maminku. Je to úplně nejzlatější člověk co znám, každému pomůže. Ale sama měla dost přísnou výchovu a nevzpomínám si, když jsem byla malá, že by se u nás nějak projevovaly city, a říkali jsme si, jak se máme rádi. To až teď, na starší kolena, si třebas při loučení dáme pusu, dřív se to u nás nějak nepěstovalo. Taky se pořád chystám, že si jednou sedneme, a že pořádně mami vyzpovídám, jak to u nich chodilo, když byla malá, co ví svých rodičích a taky, co ona pro nás znamená. Sice jsme si toho už spoustu řekly, ale mám pocit, že hodně toho ještě zůstalo nevyřčeno. Vlastně v tom máš pravdu, že člověk by si měl na takové věci udělat čas, dokud není pozdě, ale někdy není jednoduché se k tomu dopracovat, a neodsuzovala bych ty, kteří to nedokázali a zpětně je to mrzí...

Myslím si totéž, co se mělo stát se stalo, prostě to tak mělo být, proč to vracet...

LINDO - dobry clanek - ja ty filmy teda nevidela, ale vim o co jde .. nebot v IT na ten den byla velka reklama .... a vecer vysilala telka vsechny tri dily ....

a moji kluci se taky dobre bavili - co vlastne chteli ve filmu vymyslet ...a co jeste zustalo tak ....atd ....

menit bych nechtela nic .....Mozna jen to , ze kdybych vedela , kde budu v budoucnu zit , mohla jsem se zapsat na stredni - jako svadlena .... a ted bych si mohla privydelat nejake penize ...

ale zase kdybych byla svadlena, nepoznala bych sveho manzu , a asi bych zila nekde kousek od rodne vesnicky na Morave .... tak ze to je vlastne blby napad ...- ta jina skola .....

Já bych moc moc chtěla mluvit se svojí milovanou babičkou, která umřela, když mi bylo 8 let. Tak moc bych chtěla vědět podrobnosti z jejího nelehkého života. Vím, že se narodila svým rodičům, když už jim bylo 44 a 46 let, poslední dítě z devíti, 4 jim zemřely jako malé. Bydleli v domku s udusanou hliněnou podlahou. Rodič jí zemřeli v 9 letech, pak ji vychovávala o 20 let starší sestra a ve 13 letech musela přestat chodit do školy, ačkoliv byla velmi nadaná na matematiku a jít pracovat do továrny na vojenské uniformy, protože vypukla 1. světová válka. Po jejím skončení v 17 letech šla sloužit do židovské rodiny, kde se naučila perfektně německy. V 21 letech si našla místo v Kežmaroku na Slovensku v novém hotelu a když tam jela ve vlaku se seznámila s dědečkem a brzy se museli brát, protože čekali moji maminku. Chtěla bych znát víc podrobností z jejího života, tohle všechno vím od maminky, babička zemřela v době, kdy mě ani nenapadlo se jí na to zeptat. To mě moc mrzí.

Nerada se vracím do minulosti. Ani fotky si z minulosti neprohlížím. Na co a k čemu.
Co bylo, bylo a je to pryč. Těším se na nové věci.
Jediné co je snad na minulosti zajímavé, je to, že na ní člověk roste, učí se, získává zkušenosti. Ale ty stejně používá tady a teď.
Ani nemám pocit, že někomu z minulosti musím říkat nějaké láskyplnosti. Od toho tenkrát byla přítomnost.
A co se týče budoucnosti - snažím se udělat si život tak, abych měla zajištěné nějaké životní záležitosti (spoření, pojištění) a abych dalších 30 let mohla dělat takovou práci, která mě bude aspoň trochu bavit.
A snažím se pečovat o své zdraví, protože až se ozvou první problémy, bude již pozdě bycha honit. A to platí i o vzhledu.
A jinak se snažím žít tak, abych si mohla v každé přítomné chvíli říct, že i přes těžkosti co jsou, mám vlastně nejhezčí období života.
A zbytek je už jen budoucnost a minulost a ty v této chvíli neexistují.

A osobně se domnívám,že ti, co mají potřebu vracet čas aby někomu řekli jak ho mají rádi, jsou ti, co si na to neudělali čas za jejich života a teď je akorát žere špatné svědomí a výčitky.

Film neznám.Zrovna nedávno jsem ale mluvila s někým o tom,jestli bych chtěla aby mi zase bylo dvacet a prožít nový život.Řekla jsem že spíš ne,byla jsem hodně v depresích v té době,pak v práci to bylo taky dost těžké:hlavně fyzická námaha v terénu,cca 10 let.Pak přišly děti,těch cca 8 let bylo velmi náročných,byla jsem zapřažená jak v žentouru,na sebe neměla čas,pak zase rodiče zemřeli,studia dětí vyžadovala vydělat peníze-čili jen práce a práce,žádný odpočinek,dovolená,nic.Teprve posledních 7 let je dost dobrých a nejlepší nyní v důchodu,kdy už nic nemusím,jen si dělám,co mne baví,co já chci.Manželství máme dobré,zdraví taky,děti jsou samostatné,bydlí jinde,jsem spokojená.Když se vracím do minulosti,tak si připomenu jednak to špatné a druhak to dobré a je tam rovnováha a tak to asi má být.

já bych se do minulosti vracet nechtěla

Ten film jsem asi neviděla, budu muset doplnit mezery
Ale zrovna včera jsme se s dcerou bavily, jestli by nějaká doba byla lepší než ta dnešní. Holka říkala, že by se jí líbil středověk, ale oponovala jsem jí, že to tenkrát asi taky tak idylické nebylo, jak by se nám dneska mohlo zdát. Říkala jsem, že mě by se možná líbila první republika.
A kdybych mohla něco vrátit ve svém životě? Dřív by se mi ta možnost hodně líbila, hlavně to, že bych s dnešním rozumem asi dokázala líp ustát mnohá bouřlivá období. Ale, jak Lindo hezky píšeš, byla bych to ještě já? Taky věřím na to, že nic se neděje bez příčiny, a každá špatná zkušenost mě posunula někam dál. Takže vlastně ani nevím, jestli bych chtěla něco vracet. Když nad tím tak přemýšlím, možná dětství svých dětí, zvlášť těch starších, když jsem je jako hodně mladá maminka kolikrát odbyla, že na ně nemám čas, a netušila jsem, jak hrozně rychle to všechno uteče.