Startuju na první našlápnutí. Nevydržím už ani sama se sebou.
Milé ženy, prosím, poraďte mi, jak se můžu naučit sebeovládání a trpělivosti. Je mi skoro čtyřicet a je to se mnou čím dál horší. Sama si uvědomuju, že se chovám nemožně, nicméně jakmile se přihodí něco, co mi nejde pod nos, nedokážu se ovládnout a okamžitě vylítnu jako čertík z krabičky.
Díky téhle své povaze v podstatě všude narážím. U rodiny, u přátel, u kolegů. Přátele už vlastně skoro ani nemám, zůstala mi jen jedna kamarádka, která mě bere takovou, jaká jsem a když mě chytne ten můj rapl, tak mě buď seřve nebo beze slova odejde.
S rodinou je to horší. Manžel už se mnou ztratil trpělivost a řekl mi, že jestli se sebou něco neudělám, rozvede se. Prý už toho má akorát dost a děti si vezme k sobě, abych je svým nepředvídatelným vztekem nedusila. Pravda je, že on doma funguje jako katalyzátor a děti k němu mají blíž, než ke mně. Mé chování mi vyčítají i rodiče, prý jsem už dost stará na to, abych se uměla ovládat.
Vím to. Všichni mají pravdu. Uvědomuju si, jak musím své nejbližší ničit. Opravdu se snažím, kolikrát to ve mně úplně vře, ale držím se. Jenže nikdy mi to nezůstane, při další příležitosti opět řádím kvůli nějaké prkotině.
Rozčílit do běla mě dokáže snad cokoli. Přijdu z práce domů a najdu tam něčí neuklizené věci a už ječím. Kdybych se aspoň vyřvala a byl klid, ale já o tom dokážu pak další dvě, tři hodiny mluvit a tím v sobě ten vztek ještě přiživuju. Když se mě manžel snaží uklidnit, většinou to schytá taky. Rozčiluju se ráno, když se vypravujeme, že je dcera dlouho v koupelně, že se syn loudá se snídaní, že mi manžel s ničím nepomůže (není to pravda, on je skvělý otec, to jen já v tom zápalu obviňuje všechny ze všeho). Cestou do práce se zuby nehty musím ovládat, abych nesekýrovala lidi kolem sebe, že pomalu nastupují nebo vystupují z autobusu, že jdou pomaleji, než já a blokují mi cestu, v práci pak sekýruju podřízené (jsem vedoucí úseku a mám pod sebou šest lidí), na návštěvě u rodičů kriticky hodnotím cokoli, co mi máma říká. Ona už mi tedy radši ani nic neříká, protože jak mi sdělila, nemá zapotřebí, abych ji neustále peskovala, že koupila tohle a ne tamto, proč chodí tam a tam.
Jsem nemožná. Byla jsem taková vždycky, ale ne v takové míře. Dřív jsem se nějak víc ovládala. Ale poslední tak dva, tři roky, jsem jak smyslů zbavená. Když o tom tak přemýšlím, vlastně mě ten život ani nebaví, z ničeho nemám radost, všechno mě rozčiluje, jsem chodící negativismus. Asi jsem zralá na psychiatra.
Už jsem i připravená si k nějakému odborníkovi zajít, ale ještě před tím bych se vás ráda zeptala, jestli jste třeba některá nebojovala s něčím podobným. Dá se nějak cíleně vlastním úsilím naučit sebeovládání? Já bych chtěla být normální, příjemná, pohodová žena, opravdu. Bohužel, sama o sobě vím, že jsem příšerná, věčně uječená a nespokojená hydra.
2.2.2015 Rubrika: Čtenářské příběhy | Komentářů 30 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3,1/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Startuju na první našlápnutí. Nevydržím už ani sama se sebou.
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Zrovna dnes je na prozeny.cz podobný článek, řeší se tam zuřivost žen. Píší tam, že je to stresem. Je toho na tebe prostě moc: práce (mít pod sebou šest lidí není žádná sranda). rodina, asi ještě poměrně malé děti...Rozhodně bych šla k psychologovi nebo psychiatrovi a to hormonální vyšetření také není do věci. Držím palce, aby bylo brzy lépe.
Tak alespoň že si to uvědomuješ a tím pádem připouštíš možnou léčbu, což je první krok, protože život s tebou musí být doslova očistec 
Asi bys opravdu měla navštívit odborníka. Psychiatr ti předepíše něco na uklidnění a psycholog by tě měl naučit vztek odbourat nějakým neškodným způsobem. Dusit to v sobě nemá smysl.
Já jsem jako mladá byla taky dost vzteklá, v současné době už je opravdu hodně málo věcí, kvůli kterým se dokážu rozčílit. Ale je pravda, že já už léta beru antidepresiva a po nich jsem se hodně zklidnila.
Pro začátek si kup šumivý hořčík a hned potom se objednej k psychiatrovi, následně k psychologovi.
Je fajn, že si svůj stav uvědomuješ a že ho chceš řešit.
Nikdy není pozdě se změnit, ale Ty už v tom jedeš moc dlouho a rodina už ztrácí nebo ztratila trpělivost.
Když všichni uvidí, že se jdeš léčit, tak Ti snad dají druhou šanci.
Ale nejspíš bude poslední...
Navrhuju pročistit a posílit játra, jsou evidentně přetížená. A neházejte flintu do žita, moje matka byla kolem 40 taky taková a s věkem se to hooodně zklidnilo, přešlo to tak nějak samo. Akorát každý nená takový držák jako můj otec, tak bacha, aby to manžela a spol. opravdu nepřestalo bavit 
Mozna by neskodil ani obvodak a gynekolog. Rozhazeny hormony nebo jina nemoc.
.JPG){kind=avatar}
Kromě okamžité návštěvy odborníků asi nic nepomůže. Začni celkovou preventivní prohlídkou u praktika. Možná je to hyperfunkce štítné žlázy nebo chybějící stopové prvky.
Kolegyni, která měla stejné chování, pomohly tři věci - psycholog, léky od psychiatra a zumba. Místo z práce domů jdi dvakrát týdně dělat něco, co ti nejde, třeba tu zumbu nebo nějaký jiný tanec nebo nějaký pohyb, který tě zbaví stresu. Pokud si nepospíšíš s řešením, nebudeš mít ani rodinu, ani práci. Já bych pod uřvanou šéfovou nepracovala ani za sto tisíc měsíčně.
.jpg)
Mas opravdu vyzivnou ponorku!!! Mela jsem to taky tak nekdy v dobe nejhorsi puberty starsi dcery, ale ja jecela jenom doma, pravda okoli me taky pekne stvalo (napriklad jak popisujes pomalu vystupujici lidi z autobusu 
), ale ovladla jsem se. Do prace jsem si chodila odpocinout, ale beda jakmile nekdo po me chtel neco navic....... ja to resila po svem hlubokym dychanim, dlouhyma prochazkama (uz ani psy se mnou nechteli chodit ven, protoze domu se vzdycky sotva priplazili, chudaci), cokoladou. Trvalo to nekolik roku nez jsem pochopila ze svet nezmenim anich kdybych se ujecela.
Byt dneska ve stejne situaci jdu za odbornikem. Kdyz nic jinyho tak by mi pomohl rychleji a pomohl by mi odrazit se od toho pomyslneho dna, ktery me rozcilovalo nejvic - pocit te bezmocnosti ze i kdybych se ujecela tak nikoho nedonutim aby vystupoval rychleji, vypravil se do skoly vcas, laskave odevzdal ukoly, vyklidil mycku a daslich milion blbosti , ktery jenom prilevaly do ohne.
.gif)
Myslím, že si autorka článku odpověděla sama - jít k psychologovi nebo ještě lépe k psychiatrovi a začít se léčit. Čím dřív, tím lépe!
.jpg)
opravdu to chce odborníka jak tu radí
pokud by to bylo možné bez léků
hodně
Je pozitivní, že to o sobě víš a chceš se napravit. Sama si neporadíš, tak se objednej k psychiatrovi. U dospělého člověka by mělo být pravidlem, že své nálady zvládá - ty to nedovedeš. Víš, jaký špatný příklad v tobě mají děti? A manžel by měl být prohlášený za svatého, že to ještě vydrží. Není na co čekat, objednej se hned teď.
Co nejříve obojí, psychiatr pomůže léky a nástup léků tedy jejich účinku j až za 14 dní, psycholog ten jen vyslyší , poslechne tvé trable, žádné léky , ale má to též svůj smysl, leč efekt spíše u psychologa je, že stejně si musíš nalést osvobození v sobě samé , on jen malinko navede , ale léky nedává. Jdi prosím co nejdříve.
Na tvem miste bych zkusila nejakeho psychoterapeuta nebo kouce, aby te naucili relaxacni techniky, jak si odpocinout a zklidnit se. Mozna by nebyla od veci i treba joga nebo pilates (tam je to soustredeni a zklidneni taky) a stridat se sportem, ktery je vic namahavy (beh, rychla chuze, nebo cokoliv, kde se unavis...), aby ses naucila to co te stve vybit jinak nez peskovanim okoli... No a zmenit mysleni, soustredit se vic na pozitiva nez negativa. Jenomze to se snadneji pise nez dela :-) Ja si prosla castecnou zmenou z principielnoho pesimisty na viceoptimistu, jedu v tom uz cca 7 let a zatim mi to zustalo... Uz neni vse takova traga, veci co me driv stvali prestali byt pro mne dulezite atd. Ale je to drina a mela jsem k ruce terapeutku (naucila me relax techniky), pomohla mi joga a rychla chuze, to co jsem psala na zacatku 
Tak já bych asi rychle navštívila psychyatra, ten se určitě s takovými lidmi setkává poměrně často. Udělej to zavčasu, nebo přijdeš ještě o to poslední, co máš...o rodinu.Nikoho nebaví věčně poslouchat uječenou a protivnou ženskou, která při každé příležitosti vyletí jako čert ze škatulky.
Děti už jsou tím jekotem z každé prkotiny asi tak otupělí, že tě snad ani nevnímají. Měly by vyrůstat v klidu a pohodě.
Asi bys měla jednat rychle, nebo přijdeš i o rodinu.
Asi byste měla občas být jen sama se sebou a odpočinout si. Taky byste měla brát nějaké minerály a stopové prvky, nejspíš Vám něco chybí, proto ta silná podrážděnost. No a zkuste akupunkturu. Jsou i přírodní preparáty a zklidnění.
