Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Se svou matkou jsem nikdy moc dobře nevycházela. Lépe řečeno ona se mnou. Já bych dala nevím co za to, abych z její strany cítila trochu lásky a zájmu, jenže ona pro mne nikdy neměla vlídné slovo. Obvykle jsem se od ní dočkala jen výsměchu a pohrdání. Ani mé vážné onemocnění ji neobměkčilo.

Až když zemřel otec, vypadalo to, že se vztah mezi námi dvěma urovná. Měla jsem dojem, že si ke mně konečně našla cestu, že jí mnoho věcí došlo, a byla jsem tomu moc ráda. Snažila jsem se jí po tátově smrti být oporou, jak jen to šlo a jak mi dovolovalo mé zdravotní omezení.

Nedávno mi máma volala a pozvala mě na oběd. Návštěva proběhla dobře, hezky jsme si popovídaly. Matka byla vyloženě milá a já zase šťastná, protože jsem nabyla dojmu, že všechno špatné mezi námi je definitivně zažehnáno. Netušila jsem, jak se mýlím.

Hned druhý den mi máma volala a mě přímo polila studená sprcha. Velmi zle se do mě pustila a osočila mě, že jsem jí při návštěvě ukradla tisíc korun! To byla pořádná rána, nic takového bych v životě neudělala, svědomí mám absolutně čisté. Takhle nespravedlivé obvinění mne skutečně zasáhlo. Asi si každý umí představit, jak je mi hořko.

Matka je však skálopevně přesvědčená, že jsem ji okradla, a trvá na tom, abych jí peníze vrátila. Věřte, že kdybych nebyla v invalidním důchodu a neměla sama poměrně velké finanční problémy, raději bych jí tu tisícovku dala, třebaže jsem nic neukradla. Takové gesto si však nemůžu dovolit. Matka mi teď vyhrožuje, že jestli peníze nedostane, pomluví mě v celém mém okolí a všem řekne, co jsem zač, že se nestydím okrádat vlastní mámu.

Je mi z toho zle. Nechápu, kde se v ní bere tolik zloby vůči mně. Jsem zoufalá, nevím, jak se mám zachovat. Jak se mám bránit křivému obvinění? Když mě pomluví, komu pak co vysvětlím? Víte, jak se to říká, že na každém šprochu je pravdy trochu. Kdo mi pak uvěří? Lidi se na mě budou nespravedlivě dívat skrz prsty.