Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Jsem vdaná, máme skoro tříletou holčičku a bydlíme sami ve svém bytě. Tchyně je docela fajn ženská, netykáme si, ale vycházíme spolu bez větších problémů a jedna druhé se do života nemícháme. Vypadá to jako pohoda, ale i tak mě přivádí do rozpaků jedna věc. Občas mi s něčím pomůže. Jsou to vcelku drobnosti a nedělá to bez mého vědomí, ale když se tak stane, pokaždé o tom mluví ještě polovinu dne. Nejprve jsem si myslela, že očekává moji vděčnost. Sice jsem pokaždé normálně poděkovala, ale třeba se jí to zdálo málo. Tak jsem přidala, aby jí bylo jasné, že to neříkám jen tak ze slušnosti. Na to pokaždé jen mávne rukou, jakože za to přece není třeba děkovat a že to dělá ráda a ráda mi pomůže – a už jí ta litanie o tom, jak ráda a nezištně pomáhá vydrží až do večera.

Jsem ráda, když mi třeba umyje nádobí (jo, fakt nemáme myčku), protože potom máme víc času na malou a můžeme jít třeba všechny ven nebo dělat něco jiného a není třeba čekat, až mám hotovo všechno potřebné. Na druhou stranu mě tím uvádí do velkých rozpaků a čím víc o tom mluví, tím je to horší. Připadám si, jako kdybych přijímala dar bůhvíjaké hodnoty a cítila tak obrovský závazek nebo vděčnost. Zkoušela jsem i odmítnout, ale to bylo totéž. Martinko, vždyť to nic není, za deset minut to mám hotové, přece se tady na vás nebudu koukat se založenýma rukama, aspoň budu něco platná a vy budete mít o trochu práce méně, vždyť jsem taky měla děti a vím co to obnáší a jak i nějaká drobnost dokáže ulevit... atd. Připadá mi však hloupé, abych ji kvůli tomu přestala pouštět domů nebo nějak přetrhala styky.

Jsem už přesvědčená, že to nedělá se zlým úmyslem nebo aby mi dala najevo, že jsem neschopná, dokonce jí věřím, že jí nejde ani o žádnou vděčnost. Přesto zrovna včera se během odpoledne snad desetkrát vrátila k tomu, že nám ustlala postele. Jen tak mimochodem, prý nic to nebylo, vlastně je ani nestlala, jen trochu uhladila přehozeno deky a taky vyrovnala prostěradlo, naklepala polštáře, srovnala malé polštářky... a vlastně to nestojí ani za řeč, protože to měla hotové za pár sekund, a abych se nebála, že by nám lezla do postelí, to jen jak šla okolo, protože to by si nedovolila, aby nám třeba provětrávala duchny, jak bývalo kdysi zvykem ... a v podobném tónu pokračovala pořád dál. Moje několikeré poděkování klasicky odmítla, že to nestojí za řeč. Předtím asi hodinu mluvila o tom, že mi zamíchala polévku. Až do večera jsem z toho měla špatný pocit, jako bych přijala nějakou obrovskou službu nebo milost, a cítím se jakoby ponížená.

Nechci teď poradit, jak se zbavit tchyně, ale spíš co mám udělat, abych neměla ty nepříjemné pocity. Za každou pomoc jsem ráda, ona je fajn, ale tohle mě ubíjí, i když vím, že to nemyslí zle. Jestli s tím máte někdo zkušenosti, poraďte mi jak ji zastavit, ale přitom jí neublížit nebo jak se nad její vyprávění, co pro nás udělala, povznést.