Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Minulý týden jsme vám představili knižní prvotinu naší čtenářky Majuchy – Život vidláka. Dnes vám přinášíme krátký rozhovor s autorkou této knihy…

Můžeš se na úvod trochu představit? Jak velkou máš rodinu, tvé zájmy…

No, rodinu... Rodiče, dva bratry a skoro stoletou babičku, ale to asi není to, co myslíte. Žiju sama. Vlastě ne, s kočkama. A vůbec si nestěžuju. Kočky nevyžadují teplé jídlo, čisté ponožky, umyté nádobí, nevadí jim, když přijdu domů až v noci, když místo vaření guláše vezmu do ruky elektrickou kytaru a nebo si dvě hodiny čtu. Ideální partner. A ty zájmy? Hlavně muzika, knížky, focení, a pak si občas ráda sbalím batůžek a vyrazím někam naslepo na opačný konec světa. Je to fajn dobrodrůžo, když jde člověku občas o život, přeskládáš si hodnoty, přestaneš řešit hlouposti a pak té radosti, když se živá vrátím domů. :-))

Co tě vedlo k rozhodnutí odstěhovat se z velkoměsta téměř na samotu? A co na to říkala rodina a přátelé?

To bylo východisko z nouze. Původně jsem vůbec nechtěla z vyhřátého paneláku. Ani z Prahy. Teď už snad není takový problém s hypotékami, ale před deseti lety bych musela vykrást banku, abych se zmohla na byt v Praze. Tak jsem si koupila garsonku v jednom malém městečku s relativně dobrým dojezdem, která měla být brzy dostavěná. Jenže realitka byla velice vtipná, nechala si zaplatit předem a potom zastavila stavbu. Několik roků jsme to řešili přes soudy a policii a nakonec jsem to odprodala jedné společnosti jako pohledávku a dostala zpátky většinu nákladů. Začala jsem si hledat jiné bydlení a po zkušenosti, kdy několik lidí vlastní jednu stavbu a nejsou schopni se domluvit ani na základních věcech, jsem nechtěla sousedy. Tedy ne jako spoluvlastníky. Chtěla jsem něco, co patří jen mně a jen já si budu rozhodovat o tom, jak se s tím naloží, kdy a za kolik. Tak jsem hledala a ...

Rodina neříkala nic. Oni už dávno vědí, že jsem neřízená střela a na změnu trajektorie mého letu dávno rezignovali. Oni už jen užasle a odevzdaně hledí, co se kolem nich děje :-)

Co tě po přestěhování nejvíc překvapilo? Neměla jsi někdy chuť se sbalit a pokorně vrátit do "civilizace"?

Okamžitě. Ale nerada přiznávám porážku, tak jsem zatnula zuby a vydržela. Překvapilo mě asi nejvíc to, jak těžké je cokoliv sehnat a zařídit. Chlapi sedí v hospodě a nadávají, že nemají práci, ale když jim tu práci nabídnu, tak ji nechtějí. Absurdní výmluvy typu „jo vy bydlíte AŽ za návsí, to je hrozně daleko“ (asi tak pět minut pěšky a dvě autem) a „kdybyste chtěla postavit celý dům, tak to bych přišel, ale spravit jen jednu zeď, to se mi nevyplatí“ mě dostávaly do kolen. Když už tam někoho násilím dovleču, tak to odflákne a ještě mě „natáhne“ na penězích. A tak si zvu firmy z velkých okolních měst. Je to absurdní, ale ty přijedou klidně dvě stě kilometrů daleko, jsou ochotní a pracují docela dobře.

Kdy v tobě uzrála potřeba všechny své zážitky zapisovat a posléze je vydat knižně?

Většina mých kamarádů, včetně mně, se odstěhovala z Prahy někam pryč a vidíme se jen sporadicky. Tak jsme si nakonec všichni založili nějaké stránky, kam jsme zapisovali, co se kolem nás děje, abychom aspoň věděli, že pořád všichni žijeme. Tam jsem začala psát vidláka a postupně se z toho nějak zrodil nápad vydat to uceleně. Nejprve jen pro kamarády, ale pak mi začali psát i cizí lidé, že se přes nějaké odkazy dostali na můj web a že se jim to líbí, tak jsem to nakonec pojala v širším měřítku. Koneckonců, budu mít aspoň čas pro zařízení nominace do Stockholmu, ehm.. :-D

Máš v plánu nějaký další knižní počin, nebo už na něčem pracuješ?

Nene, zatím ne. Jsem si tedy skoro jistá, že pokud mi ten dům nespadne na hlavu, na jedno až dvě pokračování to ještě vydá, ale to bude chvíli trvat. A jestli mezitím něco vyplodím, to ví bůh.

Kdybys měla srovnat život ve velkoměstě a na vesnici, který to v tvém případě vyhrává? Určitě má vše své výhody i nevýhody. Je něco, co ti z městského života stále velice chybí? A co z toho vesnického bys naopak neměnila ani za nic?

Mně by vyhovoval takový hybrid. Klid vesnice s životem města. Ale asi bych nakonec zvolila tu vesnici. Neměnila bych právě ten klid, kdy můžu trávit většinu roku na zahradě a kde je slyšet jen ticho, zpěv ptáků a kde můžu mít kolem sebe zvířat, kolik budu chtít. Také bych si nedokázala představit, že bych musela s někým sdílet jeden dům. V paneláku jsem se bála v noci zakašlat, abych nevzbudila pět partají nad námi, ale tady si klidně ve dvě ráno pustím kytaru do zesilovačů nebo zapnu pračku, vrtačku... prostě dělám cokoliv kdykoliv a nemusím se bát, že bych tím někoho rušila. Což je pro můj způsob života docela zásadní věc.

Na druhou stranu, když člověka přestane to ticho a samota bavit, není tady kam jít. Veřejná doprava tady funguje spíše symbolicky, cesta do práce a domů mi denně zabere tři hodiny čistého času a bez auta není šance si ani přivézt větší nákup. Když mi přijde doporučená zásilka, musím si vzít půl dne dovolené, abych si ji mohla vyzvednout a to nemluvím o návštěvě úřadů. V Praze jsou aspoň všechny relativně pospolu, ale tady je každý v jiném městě a jen oběhání daní, sociálky a stavebního úřadu je na týden ježdění po celých středních Čechách. Když už je nablízku nějaký obchod, zavírá v pět odpoledne. Takže celkově je to taková ta nedostupnost služeb a společenského života, co mi docela chybí.

Naštěstí ale pracuji pořád v Praze, takže jsem kontakt se světem neztratila, co jde, tak si tady vyřídím, a tak ty nedostatky snáším docela v poklidu a s humorem. A až mě i ten opustí, vyrazím zas do nějaké válečné zóny a přestanu řešit kraviny ohledně zavírací doby. On ten život je o něčem jiném.

Majucho, děkuji za rozhovor a přeji ti hodně štěstí.

Život vidláka

Autor: Mája Štěrbová

Vydalo: Tribun v edici Knihovnička