Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Milé čtenářky, s prosbou o radu se na vás tentokrát obrací mladý muž, který právě prožívá velké trápení s láskou.

Dobrý den, chtěl bych vás požádat o váš názor, a jak byste se zachovali v této situaci.
Chodíme s přítelkyní tři měsíce. Jí teď bylo 19, mně bude za půl roku. Známé se od základky, kde jsme v devítce spolu krátce chodili, pak jsem se moc svěřoval kamarádům, co jsme spolu dělávali a ona to zjistila a vztah ukončila. Potom jsme se v průběhu tří let na střední párkrát vídali jako kamarádi. Ona mezi tím měla tříletý vztah, ve kterém ji bývalý podváděl a všelijak lhal. S nim to ukončila někdy na podzim. Ještě bych rád dodal, ze i když jsme se vídali jako kamarádi, já ji měl stále rád a kdybych mohl, okamžitě bych neváhal ji získat.

Před prázdninami jsme se začali víc bavit a byli jsme spolu párkrát si večer někam sednout, na bruslích atd. O prázdninách jsme jeli k prarodičům, kde jsme se celkem dost napili a proběhla první pusa, následovaná opravdu vášnivým sexem, u kterého nám praskl kondom. Týden jsme se pak neviděli a měli neuvěřitelné obavy, jestli postinor zabere. Pak jsme spolu ihned začali chodit, jako kdybychom spolu byli odjakživa. Spávali jsme u sebe, chodili na výlety, bavit se. Pak mi začala říkat, jak je v našem vztahu zaseklá, ze prostě necítí to, co by cítit měla a začalo trápení. Doposud by mě ani nenapadlo, že něco nehraje, zde pár ukázek z diskuze:

"To ne, to mě nějak netrápí, všechno je teď dobrý, ale já se prostě necítím šťastně. Škola pak zas učení, o víkendu pokoj (rekonstruuje svůj pokojík), potřebuju něco dělat a nestíhám to. Nemam na to asi pořádně ani čas ani sílu. Ale to je jedno, já to teď myslela spíš na tebe. Že ti prostě nemůžu dát to, co bys chtěl nebo se ti věnovat tak, jak bys chtěl. Nemůžu dokonce ani dělat věci co bys chtěl. Proste se cítím divně a nevím čím to všechno je. Asi v tom bude víc věcí,  ale prostě to považuju za velkou chybu. Já nevím vždycky jsem takový věci stavěla na první místo a teď mám pocit, že to ani neumím. Radši jsem doma, nebo se třeba i učím. Je to divný. Pořád si držím odstup, ale tím že to dělám, je to prostě špatně, protože pak si netvořím ani ten vztah. Jenže mě nepřijde, že bych s tím mohla něco udělat, protože o tom vím a uvědomuju si to, ale nevím co bych s tím měla dělat. Je to prostě o pocitech.

Jenže tobě na mně záleží asi už hodně dlouho, jestli jsem to dobře pochopila. Nebo víš, jak to myslím. Ale tys pro mě byl kamarád a během jednoho dne bylo všechno jinak. Prostě to si člověk nestihne ani uvědomit. Jako na to, že jsme byli kamarádi a během jedné noci jsme pomalu měli dítě, tak to je moc dobry no, jako už tohle mě prostě hrozně poznamenalo. Protože zrovna tomuhle bych dala i několik měsíců. Přijde mi, že je to pak o něčem jiném. Já to tak prostě cítím. Vím, že potřebuju dlouhý začátek. Prostě tak, jak to bylo, to není zrovna můj běžný postup. Docela mi to vadí. Kdyby se to nestalo, byli bychom spolu vůbec?! Jako jo nebyl jsi pro mě sice cizí, ale proste i tak to takhle nemělo byt."

Takže po několika rozhovorech jsme se asi dopídili problému, ze prostě to, jak to teď cítí, nebo spíš necítí, je způsobeno tím, jak jsme to příšerně urychlili a tím si nevytvořila ke mně takový vztah, který jsem já k ní po celou tu dobu už měl. Do toho ji začal psát bývalý, s kterým se od rozchodu nějak víc nebavila a sdělila mi, ze si myslela, ze on už je za ní, ale očividně se asi mýlila, ale že prostě kámen úrazu je mezi námi, že on s tím určitě nesouvisí.

Opravdu nevím, co dělat, myslím na to každou minutu, protože mi na ní strašně moc záleží a cítím se s ní, jak s nikým doposud, ani to slovy nedokážu popsat. Ovšem nevím si rady, jak tuto situaci vyřešit. Trápíme se oba a myslím, ze je nám oběma i jasné, k čemu to vše spěje. Chtěl bych slyšet váš názor.