Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Možná že si po přečtení mého příběhu řeknete, proč se tím zabývám, když mi do toho vůbec nic není. A budete mít pravdu. Já si přesto nemůžu pomoci. Celá ta věc mne moc trápí, protože se týká mé maminky.

Je jí 67 let, před dvaceti lety ovdověla. Tatínek zemřel, když mi bylo patnáct a my s maminkou jsme zůstaly samy. Tehdy to pro nás obě bylo hodně těžké, táta byl opravdu hodný chlap. Velice nám chyběl. Ta smutná událost nás hodně semknula, dokonce si ani nevzpomínám, že bych mamince působila nějaké trápení vinou puberty. Vždycky jsme spolu vycházely dobře a jedna na druhou nedala dopustit.

Dokončila jsem střední školu a začala studovat vysokou. Tu jsem nedokončila. Otěhotněla jsem a vdala se. Narodila se nám dcerka, po pěti letech druhá. Maminka byla stále sama, hodně času věnovala svým vnučkám, které nade všechno miluje.

Často jsem jí říkala, aby nebyla sama a pokusila se najít nějakého muže, partnera pro život. Ona o tom však nikdy nechtěla ani slyšet. Prý už nikdy nebude nikoho milovat tak jako svého manžela.

Před třemi lety konečně nastal zlom. Maminka se seznámila s mužem o šest let starším. Je rozvedený, má tři dospělé děti a sedm vnoučat. Maminka byla jako vyměněná. Úplně prokoukla. Měla jsem velkou radost, že konečně prožívá své osobní štěstí a má někoho, komu na ní záleží.

Jenže čím déle jejich vztah trvá, tím větší mám obavy. Maminka se svým přítelem žije dva roky a teď uvažují o svatbě. Ten člověk už mi nepřipadá tak báječný jako dřív. Mám dojem, že maminka je stále unavenější. On se chová jako paša, nechá se přímo obskakovat. Klidně pozve na celý víkend rodinu některého ze svých dětí a je to maminka, kdo se o ně všechny stará a skáče kolem nich.

Ještě bych měla podotknout, že spolu žijí v maminčině bytě. Byt, v němž žil její přítel, pronajímají, aby si přilepšili k důchodu. Až teď jsem se dozvěděla, že peníze za pronájem si on nechává pro sebe. Prý je to z pronájmu jeho bytu, tak na ně má nárok.

Jsem z toho dost smutná. Maminka vůbec nevypadá šťastně, ovšem nic kloudného z ní nedostanu. Mám dojem, že by vztah ráda skončila, ale bojí se samoty; svěřila se mi, že čím je starší, tím víc se jí bojí. Ty roky po tatínkově smrti to prý bylo jiné: chodila do práce, měla na starosti mě, žila aktivně. Jenomže teď k stáru už chce mít nějakou jistotu, bojí se zůstat úplně sama. A tak mám pocit, že si raději nechává všechno líbit, jen aby si přítele udržela.

Je mi z toho smutno, nevím, jak jí pomoci.