.jpg)
Něco ke kafíčku...Kolik zaměstnání jste ve svém životě již vyzkoušeli?
Střední a starší generace, která byla za socialismu v produktivním věku, si jistě velice dobře pamatuje na občanské průkazy v podobě malé knížečky. Kromě poměrně podrobných osobních údajů o držiteli v nich bylo místo i na razítka od zaměstnavatele. To aby při případné kontrole bylo hned jasné, zda je dotyčný zaměstnán, nebo patří mezi tzv. příživníky. Tak byli označování ti, kteří nikde nepracovali.
Ale i když byl člověk zaměstnán, vyhráno neměl. Stačilo, že se v jeho občanském průkaze postupně nastřádalo hned několik různých zaměstnaneckých razítek a člověk – byť pracující – se rázem dostal do kategorie fluktuant. A to byla tehdy kategorie hanlivá. Takový fluktuant byl opovženíhodný, protože jeho časté střídání zaměstnavatele vypovídalo o nestálosti, nespolehlivosti a sklonech k flákání.
Není divu, že většina lidí setrvávala na jedné pracovní pozici celá léta, leckdy i celý produktivní život. Můj tatínek tak třeba pracoval v jednom podniku od svých 18 do 55 let a zcela jistě by to tam doklepal až do důchodu, kdyby se mezitím nezměnilo společenské klima, nenastalo rušení různých podniků a lidé neokusili, jaké to je, když se ocitnou „na dlažbě“. Ač to pro něj určitě nebylo lehké, vypořádal se s nastalou situací velice důstojně. Na „stará kolena“ se rekvalifikoval a posléze vyzkoušel několik pracovních míst, než konečně narazil na takové, které mu nejlépe vyhovovalo. Svým způsobem se tak stal fluktuantem.
V dnešní době se však již toto označení nepoužívá, protože měnit práci z jakýchkoli důvodů je považováno za zcela normální a přirozené. Doba je tvrdá, pracovní místa často nejistá. A lidé mají navíc potřebu zkoušet, hledat a hlavně se realizovat. Mnohým už nestačí chodit do práce jen pro to, aby mohli zaplatit své životní náklady, ale záleží jim na tom, aby práce, kterou vykonávají, je uspokojovala, bavila, aby při ní mohli rozvíjet své schopnosti.
Na druhou stranu je pravda, že v některých regionech je o dobrou, či spíše o jakoukoli práci nouze. Tam pak lidé musejí dát přednost tomu, co je k mání, a na nějaké zdlouhavé hledání sama sebe nemají prostor. V některých zemích je zcela běžnou záležitostí tzv. stěhování za prací, u nás se tento jev zatím moc nerozšířil.
Lidé se snaží hledat práci v místě svého bydliště, případně i trochu dál, ale s přijatelným spojením. Není už však výjimkou každodenní dojíždění třeba i 100 km. Uživatelé internetu mají navíc možnost hledat si nové místo i prostřednictvím různých portálů, které jsou na nabídku práce zaměřeny.
Ztratit práci patří mezi nejstresovější okamžiky, které může člověk zažít. Stalo se vám, že jste se ocitli „na dlažbě“ a museli takto vzniklou situaci řešit? Jak jste to zvládali a jak dlouho vám trvalo, než se vám podařilo nové, odpovídající místo sehnat? Co všechno jste tomu museli obětovat? Kolik zaměstnání jste ve svém životě již vyzkoušeli?
Z redakčního archivu
9.5.2012 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 35 | Doporučit článek | Vytisknout
Hodnocení článku: 1/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Kolik zaměstnání jste ve svém životě již vyzkoušeli?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
zaměstnání? Těch jsem vyzkoušela asi pět... ale na různých brigádách atd. jsem dělala lecos... třeba i kácela stromy 
. Co bych fakt nechtěla dělat jsou různé služby zákazníkům... takové to sezení na telefonu a předstírání, že mě hrozně těší se s někým bavit... potřebuju hospodu na mýtince, aby mi tam moc nechodili lidi
1982 som skončila vysokú školu, už vtedy som si nevedela nájsť prácu, tak mi na národnom výbore vystavili potvrdenie, že menovaná nie je príživníčka, tak som sa stala robotníčkou v chemických závodoch, potom som bola laborantka vo výskumnom ústave, chvíľu aj vedecká pracovníčka, potom materská, skúsila som skúšobnu stavebných materiálov, po prevrate, zasa nezamestnaná, tak som si vymyslela, že sa stanem učiteľkou, to bol síce fajn nápad, ale aby som z toho vyžila, tak som dalších 15 rokov učila na dvoch školách a poobedia a víkendy som trávila v zásielkovej firme v zákazníckom servise, jedno leto som robila poštárku, občas som chodila nahadzovať údaje do pc.........
vosmajda: jo, a moje maminka byla taky celý život u jednoho zaměstnavatele. Musím přiznat, že i když už je dost dlouho v důchodu, každý rok dostává ona i ostatní důchodci malý balíček k Vánocům, dlouhá léta, dokud měli ústředí poblíž, zvali důchodce na setkání koncem roku, prostě zaměstnavatel s velkým Z. No, je to velká úspěšná společnost, obchodující s energií, tak na to asi mají, ale i tak je to v dnešní odcizené době úžasné.
To po mě pes neštěkne.
já prošla několika zaměstnáními, maturovala jsem v roce 1971, takže jsem zas až tolik zaměstnavatele nestřídala, ale pár razítek by se našlo Ve svém oboru jsem vydržela pár let, kvůli dětem jsem pár let pracovala manuálně jako domácká šička (to se mi paradoxně líbilo nejvíc, protože mi to vyhovovalo časově i jinak, byla jsem prostě ve svém prostředí a u toho navařila, poklidila, pozalévala zahradu a děti měly mámu doma). Později jsem zakotvila u knih. Nejhorší období, kdy jsem rok práci hledala, bylo v roce 1997 a to jsem byla i na pracáku. Sama jsem si přechodně našla práci v samošce za kasou i u regálů, a můžu zodpovědně prohlásit, že nic horšího jsem nikdy nedělala! Oblbovačka, chození do práce s odporem, nebyla jsem tam naštěstí dlouho a pak už měla svou práci až do důchodu. Ale zůstat cíleně na podpoře, abych nemusela pracovat programově - tak to si představit nedovedu.
Tedy, co já si zkusila kvůli práci před dvěma lety, o tom se mi ani nezdálo. Ještě pořád mi z toho není dobře a asi nikdy nebude. To martyrium se táhlo celý rok 2010 a moc let se k tomu předtím schylovalo. Nejdřív jsme měli jedno dítě na VŠ, a nejhůř bylo právě tehdy, když tam nastoupilo i to druhé, když jsme ty peníze potřebovali nejvíc. Navíc všichni okolo práci měli, nikdo skoro nepocítil, že je nějaká krize, jen já. Tohle asi nikdy nepochopí moje máma, která byla na jednom místě 40 let, že takto někdo může bojovat o dělnické místo. Jako já nikdy nepochopím její zdravotní potíže. Všechno pochopí jen ten, kdo to zažil.
