Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Tenhle článek bude asi určen především maminkám synů a hned v úvodu předesílám, že si nijak nestěžuju, berte to, prosím, jako takové malé odlehčení od všech problémů, s nimiž se tady ženy svěřují.  Já mám syny tři – čtrnáctiletého, šestnáctiletého a sedmnáctiletého. A k nim samozřejmě manžela.  Kdybyste věděly, jak moc jsem toužila po holčičce. No, nebyla mi dopřána, ale i když jsem si cácorku přála už když jsem byla těhotná poprvé, v okamžiku, kdy se syn (a i ti další) narodili, milovala jsem je nejvíc na celém světě.

Dokavaď to byla ještě malá miminka, nebo později malé děti, nijak mi skutečnost, že jsem povila tři syny, nepřipadala ničím výjimečná. Ale teď, kdy kluci takřka naráz, vzhledem k malému věkovému rozestupu, dosáhli věku, kdy dospívají, došlo mi, co jsem si to vlastně porodila. Mám doma totiž tři Otesánky, kterým zdatně sekunduje můj manžel, jinak chlap jako hora s patřičnou spotřebou.

Moje role matky a manželky se v posledních několika málo letech scvrkla na jedno jediné zásadní a nejdůležitějí poslání – fungovat jako zdatná kuchařka s nevyčerpatelnou fantazií a ochotou vyvářet, servírovat, mazat rohlíky, klohnit polívky, hňácat pomazánky a vařit „óóóbrovské knedlíky a španělské ptáky“. Nikdy bych nevěřila, že budu schopná proměnit naši panelákovou kuchyň na velkovývařovnu pro regiment hladových kadetů.

Nakupuje se u nás jednou týdně v ohromném množství, dokonce jsme kvůli tomu pořídili další mrazák, abych měla kam ukládat zásoby masa a pečiva.

Ráno k snídaní u nás na posezení padne klidně dvacet rohlíků, přičemž já sním skromně jenom jeden. O ostatní se postará ta hladová a nikdy nenajedená smečka. Knedlíky vařím v prádelním hrnci, který jsme si pro tento účel pořídila, omáčku v pětilitrovém kastrólu a když si omladina přeje kuře, pečeme rovnou tři naráz. Mlíka kupujeme rovnou po kartónech, stejně tak jogurty. Koláče a buchty peču rovnou ze dvou dávek na dva plechy a často se stane, že než vyndám z trouby ten druhý, první už je komplet snědený.

Někdy jsem z toho pěkně utahaná a říkám si, kdy už se kluci konečně „dovyvinou“ a začnou se stravovat zase normálně. Ale když tak koukám na ty jejich skoro rachitické postavy, tak mám obavu, že to ještě nějakou dobu potrvá. Snad to přežiju.

Potěšte mě, maminky chlapců, jak probíhalo tohle neskutečně pažravé období u vás? A kdy mohu doufat, že se to srovná do nějakého přijatelného normálu? Za případné povzbuzení vám předem velice děkuji.