Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Chtěla bych se vám tady svěřit se svým trápením a v skrytu duše doufám, že některá z vás bude mít nějakou radu nebo zkušenost. Jde o manželství naší dcery, které je naprosto katastrofické. Nejhorší na tom je, že mají malé dítě a dcera kategoricky odmítá naši pomoc.

Svého manžela poznala, když jí bylo sotva sedmnáct. Jemu už tehdy táhlo na třicítku. Nebyli jsme z toho nadšení a doufali, že ji to brzy přejde. Nestalo se tak. Bohužel, v devatenácti dcera otěhotněla, takže následovala svatba a ve dvaceti se jí narodila holčička. Teď jsou malé tři roky a dceři tedy třiadvacet.

Její manžel se, dle našeho předpokladu, pěkně ukázal. Je to prostě hulvát. Vadilo nám to na něm už od začátku, i jsme to dceři tehdy říkali, ale ona byla zamilovaná a pevně stála za ním. Od chvíle, kdy se narodila malá, se chování zetě značně zhoršilo. S dcery si udělal služku a onuci, ona je věčně sama s dcerkou, celá domácnost leží jen na ní. On chodí několikrát týdně do hospody a vrací se po parou, bohužel, je v takových chvílích agresivní. Takže budí jak ji, tak samozřejmě malou, která se ho doslova bojí.

Občas se nám dcera, když má slabou chvilku a je toho na ni už moc, svěří. Už ani nespočítám, kolikrát jsme jí řekli, ať od něj odejde, když už kvůli ničemu jinému, tak kvůli té malé. Takové dětství si nezaslouží. Ale to ona tvrdošíjně odmítá, prý by jí manžel udělal peklo na zemi. Taky nás prosí, abychom v žádném případě nezasahovali, že nechce, aby vyšlo najevo, že víme jak to u nich chodí.

Jsme z toho s manželem velmi nešťastní. Je to naše jediné dcera, je ještě tak mladá, vlastně si nic neužila a kromě té malé, kterou miluje nade vše, žije patrně v ustavičném stresu. Rádi bychom jí nějak pomohli, ale nevíme, zda by bylo vhodné podnikat nějaké kroky přes její výslovnou žádost, abychom nic nedělali. Jenže to je velmi těžké. Není pro nás snadné dívat se, v čem ona a vnučka žijí.

Co byste dělaly na našem místě? Zakročili byste i přes její zkaz? Nebo byste čekali někde za rohem, až dojde k nejhoršímu a on ji přizabije? Fyzické napadání nám tedy dcera nepotvrdila, ale my si myslíme, že k němu dochází, kolikrát má na rukách modřiny, vždycky tvrdí, že se o něco bouchla.

Je to strašně složitá situace, to je mi jasné, my bychom si jenom přáli, aby naše dcera a její dítě mohly žít normální život. Bydlet by mohly u nás, i finančně bychom je obě zajistili.