Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Se svým přítelem chodím skoro rok, ale mám dojem, že náš vztah není úplně v pořádku. Ze začátku to bylo fajn, postupně se mi však Milan začal nějak vzdalovat. Alespoň mně to tak připadá.

Netrávíme spolu totiž tolik času, kolik bych si představovala. On má hodně svých aktivit, kterým se věnuje s přáteli, a já si připadám jako na vedlejší koleji. Sice nesedím doma a nečekám, až si na mě udělá čas – zabavit se samozřejmě umím, ale přiznám se, že bych radši byla s ním než třeba s kamarádkou na plavání.

Situace je taková, že se s Milanem vidíme asi dvakrát třikrát týdně, a to většinou jen večer. Bydlí sám, takže se třeba sejdeme u něj, strávíme spolu noc a druhý den jdeme do práce. O víkendech to není jiné, rozdíl je pouze v tom, že nejdeme do práce. On má ale své zájmy, do kterých já nepatřím. Hned v sobotu ráno jede s kamarádem na kolo nebo na vodu, případně vyrazí na nějakou túru. V neděli to samé, jen jednou za čas si jeden víkendový den vyhradí pro mě.

Je mi z toho smutno. Mám ho ráda, chtěla bych s ním být víc, jenže mi to připadá, že mě zahrnul do svého životního harmonogramu tak, jak to vyhovuje jemu, a na mé potřeby nebere ohled. Když mu třeba navrhnu, že bychom na to kolo mohli v sobotu jet spolu, řekne, že to není nic pro něj, potřebuje prý pořádný adrenalin a náročný terén, který bych já nezvládla.

Bude mi 25 let, chtěla bych mít normální vztah, kdy se s tím druhým na sebe těšíme a jsme rádi, že můžeme být spolu. V žádném případě ho nechci o jeho záliby a přátele připravit, jen bych byla ráda, kdyby to trochu omezil v můj prospěch. Když na to zavedu hovor, řekne mi, že jsem stíhačka. Vůbec nechápe, že si připadám jen jako využívaná na sex. Protože on ode mne v podstatě nic jiného nechce. Třikrát do týdne se spolu milujeme, sem tam zajdeme do kina nebo strávíme nedělní odpoledne, a to je vše.

Jsem divná, když mi to na budování vztahu připadá málo?