Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Jsem dva roky vdaná, vdávala jsem se po poměrně krátké známosti, už za tři měsíce po našem seznámení jsem byla těhotná. Oba dva jsme tak do manželství spadli velice náhle. Nijak dramaticky jsme to však neřešili, byli jsme zamilovaní a chtěli být spolu, takže svatbu jsme vzhledem k těhotenství brali jako samozřejmost.

Zpočátku bylo všechno fajn, zařizovali jsme byt, čekali narození dítěte. Když přišla na svět naše dcerka, byli jsme oba dva moc šťastní. Měla jsem docela honičku, jak to s malým miminkem bývá, takže mi dlouho unikaly některé situace, které můj muž způsoboval, nebo jsem si to neuvědomovala.

Až teď si toho začínám všímat a čím dál intenzivněji mi dochází, že život s mým mužem nebude úplně jednoduchý. To, co jsem dřív považovala za přednost, mi nyní začíná čím dál více vadit. Svého muže jsem vždy považovala za velice pracovitého a byla jsem ráda, že takový je. Dnes vidím, že jeho pracovitost hraničí až s jakousi zvláštní posedlostí.

On se skutečně celý den nezastaví, neustále musí vykonávat nějakou činnost. Asi mi mnoho z vás řekne, že se rouhám, ale tak to není. Já jsem z něj opravdu unavená.

Sotva přijde z práce, okamžitě se zapojuje do domácích prací. Já vím, co by za to hodně z vás dalo. Jenže já z toho začínám šílet. Nechci, aby se mi do všeho montoval a bral mi z rukou práci, kterou jsem právě započala. Mám své tempo, svůj systém, který mi on neustále narušuje. Jediné, do čeho se necpe, je vaření, protože to neumí. Ale je schopen mi u toho asistovat a okamžitě například odmývá nádobí, které jsem použila. Když mu řeknu, ať jde jinam, že jeho pomoc nepotřebuju, urazí se, přece prý nedělá nic špatného.

Vyndám vysavač, že vyluxuji, a on se toho hned chopí, že to udělá sám. V poslední době to dělám radši tak, že se snažím, aby bylo všechno hotovo, než přijde, aspoň si to udělám v klidu. Jenže on si stejně něco vymyslí. Má neustálou potřebu něco kutit, předělávat, vytvářet, uklízet. Nesedne si se mnou v klidu ke kafi, protože to považuje za ztrátu času. Vyčítá mi, když si na chvíli sednu k počítači, že nedělám něco pořádného. Jakmile se v domácnosti objeví něco, co je potřeba srovnat, uklidit (a to je s batoletem vlastně pořád), okamžitě se toho chopí a dává mi najevo, že to mělo napadnout především mne.

Je jako posedlý, šílený. Víkendy jsou pro mne hotovým očistcem, protože to je doma a jsme spolu nepřetržitě celé dva dny. Pořád něco dělá, organizuje, nenechá mne chvíli vydechnout. Už ani nevím, jaké to je sednout si jen tak s knížkou, nebo si občas užít sladké nicnedělání. Ne, nejsem líná nebo nepořádná, rozhodně ne. Jen prostě nedokážu zvládat jeho tempo a požadavky.

Jinak je hodný, starostlivý otec, zabezpečí nás. Nepije, nekouří, je velice zodpovědný. Ta jeho neutuchající hyperaktivita mne však ubíjí. Kamarádky mne nechápou, většina z nich řeší naprosto opačný problém, kdy musí své partnery do práce v domácnosti nutit. Říkají mi, že si nevážím dobrého bydla, co ony by za takový přístup, jaký má můj muž, daly.

Připadám si jako nevděčný blázen. Opravdu jsem cvok, když mi chování mého muže vadí?